Asistentka?! (2016)

8.část

Nastoupili jsme do auta, oba do zadu. Na řidiče nebylo vidě, černé sklo zakrývalo celou stěnu, abychom měly soukromý… k čemu, sakra?!

„Tak ty dnes neřídíš?“ chtěla jsem Kaie poškádlit a prolomit to otravné ticho.

„Je na tom snad něco špatně? Řídím jen, když chci.“

„Vlastě… je mi to ukradené…“ Avery, nerozčiluj se s tím frajírkem. Koukat z okna je mnohem lepší… Doufejme, že ta cesta nebude dlouhá.

V okýnku jsem zahlédla odraz Kaie, vypadal divně. Nemyslím jeho vzhled, ale výraz v obličeji. Vypadal zklamaně a ještě něco navíc. Nedokázala jsem to popsat.

Bylo to tak divné, že jsem nad tím přemýšlela celé focení. Nechápu, k čemu tu vlastně jsem. Jen sedím v rohu atelieru a držím Kaiovi pití, ještě k tomu v té příšerné a nepohodlné sukni. Zatím co on pózuje na téma „proužky letí“. Vypadá jak zebra.

Po strašné době ke mně Kai přijde, nic neřekne a napije se. To už je konec? No sláva.

Chvilku na to k nám přiklopýtá drobná blonďatá fotografka.

„Super jako vždy Kai, pro tento týden máš od nás klid.“ Řekne a celou dobu se culí jak sluníčko.

„Díky Anno.“

„A kdo je tohle? Ještě jsi nás nepředstavil.“ Hodí po mě pohledem. Vypadá to, že sluníčko zapadlo…

„Pravda… To je Avery, pracuje pro mě.“ Představí mě Kai...

Anna nastaví ruku k pozdravu. „Ahoj, jsem Anna Sallys. Ráda tě poznávám Avery…“ Potřesu jí rukou. „a tvé příjmení?“ Dodá a tím mi definitivně zkazí náladu. „…Já nemám přímení.“ Řeknu s tlumeným hlasem.

Sluníčko se opět usměje „Co to povídáš, všichni mají předci příjmení.“

„Fajn, to nejspíš znamená, že neexistuju… tak mě prostě ignoruj.“ Snad už jsem jí umlčela.

Hodila jsem pohled po Kaiovi. „Jdu napřed k autu, tak se tu „dopusynkuýj“ a přijď.“ Řekla jsem sarkasticky… Měla jsem říct jenom, že jdu napřed.

On jen zmateně pozoruje, jak odcházím.