Usmál se na mě a já mu úsměv musela oplatit. Náhle se rozhlédl a rychle začal posouvat šipkou. M U S I M J I T O N A S E B L I Z I
Odcouval od nás a najednou se rozplynul.
Podívala jsem se na Williama. "Je milý" řekne a já se usměju. "Jo, to je."
"Když nám řekl, že už musí jít, protože ONA se blíží, koho tím myslel?"
"No... to je právě to. Je to ta žena, která je mrtvá, ale přesto dokáže pohybovat věcmi. Což je nevýhodou pro nás, protože po mně jde většinou s kuchyňským nožem."
"Aha." nezněl, že by ho to nějak trápilo.
Na chodbě zhasne světlo samo od sebe. Ztuhnu. Měl pravdu, ona se blíží. William si musel všimnout mého vystrašeného pohledu, protože si přisedl blíž ke mně a objal mě.
Přikryl mne dekou, pak už jsme jen seděli a dívali se do chodby. Uviděla jsem na chodbě menší světlo, blížící se k šoupacím napůl průhledným dveřím. Přitiskla jsem se blíž k Willymu. Ty dveře se začali pomaličku otevírat.
Připadalo mi to, jako by se ty dveře otevírali snad hodinu. Čekala jsem, co se stane dál. Byla to snad ta nejhorší chvíle, co jsem dosud zažila. Když se nakonec otevřeli, stála tam, jak jsem čekala, ONA.
'Připadá mi blbé jí říkat pořád ONA, měla bych buď zjistit její skutečné jméno, nebo si ho vymyslet. Pokud bych si ho vymýšlela, tak jaké by se k ní hodilo? No... Nějaké, co by jí plně vystihovalo. Třeba...'
Nedokázala jsem pro ní vymyslet jediný jméno, které by se k ní hodilo, ale o to teď nešlo...
Je tu. A jde mě zabít. Jediné co mi zbývá je, zůstat v klidu a čekat, co se stane... Nebo, začít bojovat. Ale jak? Jak mám bojovat proti duchovi, který může vzít jakoukoli věc do ruky? Nejlepší by byla třetí možnost, což je... skamarádit se s ní.
"Neboooj." utěšoval mě Willy, jenže to ani trochu nepomáhalo. Podle jeho chování se dalo poznat, že on jí nevidí. Tak proč já ano? Je tu tolik otázek, na které bych chtěla znát odpovědi. Na chvíli jsem zavřela oči. 'Klid! Není tam! Ona neexistuje! Je to jen sen!' bohužel jsem věděla, že to tak není. Otevřu znova oči a podívám se na ní.
Pozoruje mě a ruku s nožem má podél těla. Dívá se na mě trochu zmateně, nebo spíš na Willyho. Otočí se na mě, couvne o dva kroky zpět a jen se letmo usměje. "Tentokrát ti to vyšlo, ale příště to tak nebude! To si pamatuj!" zakřičela tak až jsem sebou cukla. Zmizela.
Zmateně se podívám na Williama. On se na mne také dívá, otočím se zpět k chodbě, kde se zase svítí. "Vidíš?" usměje se. "Já říkal, že se ti nic nestane."
"Nechápu to... Ona... Byla tu, jen se na tebe chvíli dívala a pak prostě odešla."
"Řekla ti něco?" zeptá se.
"Ano. Řekla mi, že tentokrát mi to vyšlo, ale příště už ne." dívala jsem se na stěnu, kde jsme měli rodinné fotky. U jedné z nich jsem se zarazila. Vstala jsem a pomalu přešla ke stěně, abych se na ní mohla podívat zblízka. Na jedné z nich, byl člověk, kterého jsem znala od malička... , kterého znám od malička. Willy ke mně přišel a podíval se také na fotky. Prstem se dotknu jedné z nich a to přímo na tom klukovi, co na té fotce je.
"Ty ho znáš?" zeptá se mě a já mu jen na souhlas přikývnu.
**************
Ahoj :)))
Doufám, že se vám tahle kapitola líbí... a snad je i pro vás dostatečně dlouhá, pokud ne, tak se omlouvám.. :/ :D
Jinak, pár otázek pro vás... :3 :'D
1. Jak se vám líbila tahle kapitola?
2. Kdo asi tak byl na té fotce? :333 :D
3. Proč ten duch "Ona" :DD jí pro tentokrát nechala napokoji? :)