Když jsem přišla za dědou s tím, že se chci učit válčit a studovat útočná kouzla, tak byl proti. Nelíbilo se mu to. Ale nezakazoval mi to. Jen mě nabádal k tomu, abych to nepřeháněla a nepouštěla se hned do těžkých kouzel. Měla bych začít s malými a jednoduchými. Kategorizoval je spíš k takovým malým žertíkům a taškárnám. Bylo to třeba malé podražení nohou.
Prý si to můžu trénovat na Draquovi, ale musím se snažit být nenápadná. To bylo dost těžký, když má supersluch a všechno slyší. Musela jsem být proto mnohem víc vynalézavá. Snažila jsem se neopakovat ve svých žertících, protože většinou slyšel, že čaruju a že něco chystám. Jen nevěděl, co se stane, a tak netušil, kam má uhnout. Jednou se mi ho povedlo obelstít tak, že uhnul přesně tam, kam jsem tu nádobu červené barvy vyčarovala. Ale kdyby neuhnul a zůstal stát tam, kde byl, tak by se mu nic nestalo.
Kromě toho mě učil I v jiných odvětvích magie. Momentálně mě učil třeba přeměny. Proto leželo přímo přede mnou velké červené jablko, které právě vytvořil z kamene.
"Jídlo je jedno z nejtěžších věcí na přeměnění. Dokážeš uhoudnout proč?"
"Protože z něj získáváme živiny," tipovala jsem. Tohle jsem si pamatovala matně z knížek o lidském těle, které jsem četla kdysi ve vesnické knihovně. "Takže se musím ujistit, abych ho přeměnila dobře, abychom z něj získali to, co naše tělo potřebuje?"
Zavrtěl hlavou. "Hlavně tvoje přeměna musí být trvalá. Představ si, že přeměníš kámen třeba na jablko. Tohle jablko pak sníš. Dovedeš si představit, co by se pak stalo tvému tělu?"
"Určitě něco špatného." Nedokážu si jen představit, co přesně. Měla bych se tu pak poohlédnout po knížkách o lidském těle. Musím zjistit, jak přesně funguje.
"Naše tělo nedokáže strávit kámen. Zůstane tam, protože nestrávené ho těžko nedokáže vyloučit. Časem ti začne být špatně, a pak by se muselo vyoperovat nebo nějak jinak dostat z těla."
"Mohla bych ho zase přeměnit v jablko, a pak by ho moje tělo dokázala strávit," navrhla jsem.
"Ty si vidíš do břicha? Jak si můžeš být jistá, že správně odhadneš, kde je? Co když se netrefíš a omylem v jablko přeměníš třeba svoje játra?"
Nevím, k čemu jsou, ale asi je budu potřebovat. "Takže žádná kouzla v lidském těle."
"Ty ti úplně nezakazuju. Ale aby ses pustila do nich, musíš mít podrobně nastudovanou lidskou anatomii. Musíš znát všechny svaly, tepny, žíly, nervy, orgány, kosti, kde všechno leží, jak fungují a jak na sebe navazují. Pak teprve můžeš začít čarovat v lidském těle.
"Takže jednoho dne můžu provádět kouzla v těle?" ujistila jsem se. Budu si muset vážně něco o tom přečíst.
"Až to všechno nastuduješ. Jednoho dne by se ti to mohlo hodit, třeba tím někomu zachráníš život. Pro začátek ti bude stačit, když se naučíš zastavit krvácení. Ale to jsme odběhli od jídla. Jak bys teda provedla tu přeměnu?"
"Budu na ní potřebovat hodně svojí magický energie. A musím se ujistit, že je ta přeměna dokončená. Takže..." zamyslela jsem se. Normálně bych se natáhla ke svému jádru, vyslovila potřebná slova v Prvním jazyce a pak nechala magii proudit. Otázkou bylo dokdy. Kolik tomu mám dát své energie? Jak to poznám, že už jí je dost? "Takže nechám proudit svoji energii, dokud to samo nepřestane? Nebo to musím ukončit já?"
"Samo to přestane, když to bude mít dost magie," přikývl. "Stane se to, jakmile změníš podstatu věci. Dávej při vyslovování pozor, abys nevytvářela jenom iluzi, ale skutečně se dotýkala podstaty věci. Nezapomeň, že to jablko se skládá z malinkých kousíčků, které lidským okem ani nevidíme. Ty na to musíš myslet a přeměnit každou z nich."
Krátce jsem se podívala na jablko a poté opět do knihy o přeměnách jídla. Z velké části sloužila jako slovník. Všechno možné jídlo nebo aspoň suroviny ze začátku v ní byly přeloženy do Prvního jazyka. Následovaly postupy, jak ty suroviny přečarovat na uvařené jídlo.
"Vytvoř si vlastní dort," řekl mi děda.
Zvedla jsem hlavu od knihy a překvapeně se na něj podívala. "Jak to myslíš?"
"Vezmi cokoliv, kámen, židli, papír, a přečaruj si to na svůj vlastní dort k narozeninám. Jaký budeš chtít. Jen ho za mnou napřed přines, ať ho zkontroluju, než ho někdo začne jíst."
Znovu jsem se podívala do knížky a pak zase na dědu. "Ale tady se píše, že nemůžu jen tak vyčarovat chutné jídlo. Musím vědět, jak ho připravit reálně bez magie, kolik čeho přidat, aby to bylo dobře dochucené. A já nevím jak upéct dort."
"Tak to bys měla jít za Lisokou, ať ti poradí."
--------------------------------------
Faeiny narozeniny se blížily a s ním i můj odchod. Měl jsem už I jasno, kam půjdu. Je to měsíc, co se počasí dost umoudřilo na to, abych sestoupil z hor a vydal se po okolí. Hned v nejbližší vesnici jsem se začal ptát po nějaké kovárně. K mojí smůle byla tak malá, že žádného kováře neměla. Bylo by to pro bývalo výhodný, abych si tam otevřel vlastní kovárnu, ale neměl jsem peníze a nic jsem pořádně neuměl. Musel jsem proto tuhle vesnici opustit. Ale třeba někdy, až budu zkušenější a bohatší si tu postavím kovárnu. Příležitost by tu pro to byla.
Dalším nejbližším obydlím bylo až město, ale to bylo o kus dál. Tak jeden a půl dne cesty pěšky od Araldovi věže. Ale za to tam měli hned dvě kovárny s dvěma kováři. Jeden už učedníka měl, ale ten druhý ještě ne. Měl jsem štěstí, do učení mě vzal. Dost mi pomohlo to, že už jsem něco o kovařině věděl a nějaké vlastní kovářské náčiní po Faeině tátovi mám. Rovnou jsem mu na jeho koni předvedl, že zvládám okovat koně.
Jen byl problém v tom, že to nebudu mít až tak blízko k Fae, jak bych si přál. A taky k Lise. Bude mi taky chybět. Rád jsem ji pozoroval při práci v kuchyni, když se nedívala. Přál bych si, abych ji mohl vzít na jarní slavnosti, které se zrovna konaly. Ale stále trvala na tom, že nemůže opustit věž. Vydal jsem se tak do blízké vesnice sám. Procházel jsem stánky, sledoval jsem veselící se lidi. Moct tu být Lisa, vzal bych ji večer na tancovačku. Místo toho jsem se rozhlížel po stáncích nejen po dárku po Fae, ale i po něčem pro Lisu. Chtěl jsem najít něco, co by Lise řeklo, že mi bude chybět a zároveň jak je tady venku krásně a že je škoda, že to nemůže taky vidět. Já vím, že jsem chtěl od toho dárku hodně.
Napřed jsem zamířil ke stánku se šperky. Byla tam spousta krásných věcí, které bych jí rád dal, ale ty neřeknou nic o tom, jak je tady krásně. Jen by jí slušely. Našel jsem tam aspoň dárek pro Fae. Původně jsem přemýšlel, že bych jí dal něco, co by jí pomohlo stát se lepší čarodějkou, ale tady asi nikde nebudou knihy kouzel, kotlíky, přísady nebo krystaly. Místo toho jsem pro ni objevil medailonek. Docela jednoduchý, z kovu a jenom postříbřený, trochu zdobený a malým zeleným sklíčkem uprostřed, který se mohl na první pohled zdát, že je smaragdem. Jenom cena to vylučovala. Napadlo mě, že by tam mohla nosit fotku svých rodičů.
Dárek pro Lisu byl větší oříšek. Prošel jsem několik stánků a chvíli jsem přemýšlel o pleteném jarním věnci z čerstvého kvítí. Bylo tradicí, že ho dívky nosily po dobu slavností. Znamenalo to, že jsou nezadané a že hledají svého kluka. My jsem se pak mohli předhánět a žádat je o tanec. Koncem slavností se pak mohli rozhodnout dát svůj věnec nějakému klukovi na znamení, že si vybrali jeho. Někdy některá holka, která s někým začala chodit ještě před začátkem jarních slavností, si svůj věneček upletla, krátce ho nosila, ale hned začátkem slavností ho dala svému příteli. Všechno to byla hlavně taková zástěrka holek, jak dostat trochu romantiky do toho, o co v tom skutečně jde. Holka prostě naznačí klukovi, že se s ním chce vyspat.
O to mi ale s Lisou vůbec nešlo. Maximálně jenom trochu. Hlavně jsem si myslel, že by jí ty květiny ve vlasech slušely. Představoval jsem si, jak má rozpuštěné vlasy, kvítí na hlavě a jak běhá ve volných šatech po louce. U Bohyně, ta představa... škoda, že se to nikdy nestane.
Věnec jsem jí nakonec nekoupil, nebyl jsem si jistý, jak moc zná tradice okolo nich a co by si byla pomyslela. Místo toho jsem u stánku s perníkem objevil perníkové srdce s nápisem "Chybíš mi." Sice to ještě neplatí, ale stane se to. Koupil jsem rovnou dvoje, jedno pro ní a jedno pro Fae.
Přesto jsem neměl pocit, že to je dost. Pořád to neříkalo nic o tom, jak je tu venku krásně. Až úplně v rohu jsem objevil jeden malinký stánek, který tam byl trochu zapadlý mezi ostatními většími. Byla tam postavená jedna tabule, na které byly rozestavěné malé a velké obrázky. Byla na nich nakreslená krajina okolí. Přesně to, co říkalo, jak je tady venku krásně, jak je příroda krásná.
"Páni," vydechl jsem.
"Líbí se ti?" zeptala se dívka, která seděla vedle na zemi. Obrázky mě tak zaujaly, že jsem si jí málem nevšiml.
"Jo, jsou nádherný," užasl jsem.
"Děkuju," usmála se. V ruce držela skicák, kde si ještě před chvílí něco kreslila, ale teď se postavila vedle své tabule.
"Ty jsi kreslila ty?"
"Kreslím je ve volném čase. Baví mě to," usmála se a přehodila si přes rameno vlasy, které ji začaly překážet v obličeji. Měla také dost dlouhé vlasy, jenom o malinko kratší než Lisa, a na nich měla jarní věnec ze sedmikrásek. Hlavně je měla narozdíl od ní tmavé. I pleť měla tmavší. Na to, že jaro teprve začalo, se stihla rychle opálit. Stejně jako já. Možná má nějaké předky z jihu.
"Máš vážně talent," uznal jsem.
"Jen škoda, že se moc neprodávají," postěžovala si malinko, ale úsměv ji z tváře nezmizel. Měla takový upřímný úsměv. Ne jako ostatní obchodníci, kteří se usmívali jenom proto, aby toho víc prodali. Ona se smála doopravdy. Jí jsem to věřil.
"Nechápu proč. Jeden bych si chtěl koupit, ale netuším, který z nich bych měl vybrat. Je to hrozně těžký," prohlížel jsem si je.
"Jestli chceš, mohla bych ti namalovat i něco na přání," rozzářila se ještě víc.
"Vážně?" pozvedl jsem obočí. "Jakýkoliv?"
"Pokud ho zvládnu, tak ano. Moc lidí sem nechodí, takže mám čas," pokrčila rameny. "Budu za to chtít jenom pět bronzových."
To byla dobré cena. Začal jsem vytahovat měšec, abych je odpočítal a předal jí je.
"Počkej s tím ještě," zarazila mě s úsměvem. "Napřed mi řekni, co chceš nakreslit, ať víme, jestli to vůbec svedu."
"Věřím, že ano. Představoval bych si dívku, která běží po rozkvetlé louce. Jsou tam všelijaké květiny, sedmikrásky, pampelišky, zvonky, nějaké modré kvítí a v dálce jsou hory a mezi nimi jedna věž..." Jak jsem popisoval, tak si vzala do rukou opět skicák a otočila na čistou stranu. Podle mého popisu začala malým uhlem načrtávat, krajinu.
"A jak vypadá ta dívka?" zvedla po chvíli hlavu od knížky. To už jsem seděl vedle ní na zemi, posadil jsem se, aby
"Běží a usmívá se. Je ráda, že je venku, protože doteď byla zavřená ve věži. Tohle je poprvé, co se může svobodně proběhnout po louce. Užívá si to. Nemá boty, chce cítit trávu mezi prsty. Jinak má na sobě světlé letní šaty až na zem, ale s rozparkem, aby se jí snadno běhalo. Jsou na ramínkách, ale ty stejně nejsou vidět, protože má hrozně dlouhé vlasy, které jsou rozpuštěné a vlají za ní. A jsou hodně světlé, ale ne bílé, pořád jsou blonďaté."
"Takže světlé," zamumlala si skoro neslyšně pro sebe. Během mého popisování si rozložila větší hadr na zemi a položila na něj skicák. Teď vytáhla štětec a barvičky a pokračovala v malování. Tomu, co jen načrtla, teď začala dodávat barvu. Pozoroval jsem jí, jak zkušeně maluje štětce. Věděla, kam má štětcem ťuknout, aby barvy udělali přesně to, co potřebovala. Zdálo se mi, že ani nikdy nepřetáhla. Úplně se do toho položila a soustředila se jen na obrázek. Chvíli jsem i přemýšlel, jestli nezapomněla, že tam vůbec sedím.
"Yarro! Co to děláš?" zavolal někdo.
Náhle sebou trhla a rychle štětcem ucukla. Žádné přetáhnutí neudělala. Ale tvářila se najednou vyplašeně a rychle se zvedala ze země. Trochu se zkoušela schovat za mě, ale bylo pozdě, už byla spatřena.
Podíval jsem se po tom vyrušení. Starší muž, menší a silnější postavy si to mířil přímo k nám a vypadal naštvaně. "Co tu děláš?"
"Otče, mám tu teď zákazníka," snažila se ho uklidnit. Když teď stáli vedle sebe, viděl jsem, že je v něčem po něm. Oba měli tmavé vlasy a tmavé oči a byli stejně vysocí. Ale jinak nedávalo smysl, jak tenhle tlustý chlap může mít tak krásnou dceru.
"Už několikrát jsem ti řekl, ať na to zapomeneš! To tvoje malování nikam nevede. Kdo se pak bude starat o statek?" Ignoroval moji přítomnost a jen káral svou dceru. "A teď marš domů, než tě ohnu přes koleno!"
"Promiňte," pokusil jsem se do toho vložit. Zdá se, že až teď si mě všiml. "Ale myslím, že vaše dcera je už dost velká, aby se rozhodla, jak bude trávit svůj volný čas."
"A ty jsi kdo, že se mi do toho snažíš kecat?" obořil se na mě.
"Jmenuju se Anduin," představil jsem se se vším klidem, který jsem se ještě snažil zachovat. I když s tím, jak mluvil s ní nebo se mnou, jsem začínal spíš mít chuť mu jednu vrazit.
"Je mi jedno, jak se jmenuješ. Nějaký děcko mi nebude kecat do toho, jak mám vychovávat svoji dceru," odstrčil mě a natáhl se pro Yarru. Popadl ji za ruku a táhl ji pryč. Kopnul přitom do barev a ty se rozlily okolo.
Sevřel jsem ruku v pěst a vykročil jsem k němu. Chtěl jsem ho za tohle praštit. Dát mu za vyučenou. Ale někdo mi položil ruku na rameno a zarazil mě. "Nech to být. Jenom ji to zhoršíš," sykl někdo.
Ohlédl jsem se. Byla to žena, která měla stánek vedle a celou roztržku sledovala. "On je velkostatkář, jeden z nejmocnějších lidí tady. Když ho praštíš, hned na tebe skočí pět okolních chlapů a nakonec skončíš v místní šatlavě."
To by byl problém. Nejsem si jistý, že někdo z věže by sem přišel mě z toho dostat. Možná Draqua by poslali, kdybych se dlouho nevracel. Takže jsem jen sledoval, jak Yarra a její otec mizí v davu. "Takový je na ní vždycky?" podíval jsem se na keramikářku.
"Yarra má furt hlavu v oblacích a nejradši by si jenom malovala. Doufá, že si pomocí těhlech obrázků vydělá dost na to, aby mohla cestovat po světě a jenom si malovat. Ale to ji stejně nevychází, protože si od ní nikdo nikdy nic nekupuje. Vědí, že je její otec proti tomu a nechtějí si ho proti sobě poštvat. Stejně je to jenom otázkou času, než ji její otec provdá a pak s tím bude mít úplně utrum. Už ji shání ženicha," pokrčila rameny.
Podíval jsem se na její tabuli s obrázky. "Je to škoda, maluje vážně pěkně," okomentoval jsem to. Jeden z obrázků, na kterém byly namalované hory, jsem vzal do ruky. "Co teď s nimi?"
"Já jí je u mě schovám. O to si nedělej starosti," mávla nad tím rukou.
Pohledem jsem sjel na zem. Většina jejích barev byla rozlitá a na zemi se slily do jedné. Vedle nich ležel obrázek, který pro mě malovala. Naštěstí se mu nic nestalo. Sehnul jsem se pro něj a zvednul ho.
Byla na něm dívka běžící po louce, přesně jak jsem popisoval, a v dálce byly hory a věž. Krajina byla domalovaná, jen dívka úplně ne. Načrtnutá byla, pleť měla vybarvenou, jen vlasy ne. Když jsem se na to takhle díval, nemohl jsem se rozhodnout, jestli ta dívka na obrázku je Yarra anebo Lisa. Až teď jsem si uvědomoval, že si jsou dost podobné. Hlavně v obličeji, stejný tvar nosu a očí.
Jenom ty barvy byly jiné. Lisa byla věčně bledá, jak byla pořád zavřená ve věži a na slunce se nedostala. Yarra nejspíš hodně času tráví venku v přírodě a maluje, a tak je už teď brzo na jaře opálená. Lisa měla světle zelené oči, Yarra tmavě hnědé. A pak tu byly ještě ty vlasy. Jako jediné z obrázku nebyly domalované. Proto jsem se nemohl rozhodnout, jestli ta dívka na obrázku je Lisa nebo ne. Kdyby je stihla domalovat na světle blond, bylo by to jasné. Takhle tam zůstala prázdná bíla, jen lehce vystínovaná uhlem.
Obrázek jsem sroloval a obrátil se zase na keramikářku. "Mohla byste jí ode mě předat I peníze za tenhle obrázek?" požádal jsem ji a předal jsem ji domluvených pět bronzových mincí a ještě tři další na vrch. Přál bych si koupit od ní všechny obrázky, aby mohla odcestovat, ale sám jsem toho taky moc neměl.
S nakoupenými dárky jsem se vracel zpátky do věže. Musel jsem přitom znovu vylézat skálu a obcházet znovuobnovené démony. Byl jsem rád, že jsem měl od Draqua talisman, který sloužil jako propustka mezi nimi. Nechtěl bych pokaždé muset bojovat s tím kamenným.
Do věže jsem se stihl vrátit ještě před večeří. Jak jsem usoudil, tak Fae bude někde úplně nahoře v knihovně nebo v pracovně svého dědy studovat další kouzla. Ve svém studiu byla velmi pilná a neúnavná. Podle Lisy v tomhle musela být po dědovi, protože se do svého výzkumu dokázala zabrat tak, že se taky zapomněla najíst.
"Budeme dneska muset dneska taky někdo zajít pro Fae, abychom ji donutili navečeřet se?" zeptal jsem se, když jsem přišel za Lisou do kuchyně. Stála ke mě zády a uklízela linku.
"Spíš ji možná budeme muset donutit jít spát," pousmála se Lisa. "Snaží se vyčarovat dort na zítřejší oslavu a odmítá jít spát dřív, než bude naprosto v pořádku. Dva se jí nepovedli úplně doproměnit, třetí chutnal naprosto příšerně, a čtvrtý ji vybuchl. Přišel jsi akorát, když jsem to tu douklidila."
"Takže možná zítra na svojí oslavě možná bude mít naprosto dokonalý dort, ale bude naprosto mrtvá, protože se nevyspí," zavrtěl jsem hlavou.
"Co jsi pro ní ve vesnici objevil?" zajímalo Lisu. Jí jediné jsem se svěřil se svým záměrem, proč jsem se vydal pryč. Pro Fae bych si vymyslel nějakou výmluvu, že si musím zařídit ještě něco ohledně kovářství, kdyby tedy někdy zvedla hlavu od knížek a zeptala se.
"Medailonek,. Napadlo mě, jestli by se tady ve věži nenašla fotka jejích rodičů, že bych jí je tam mohl dát."
"Jejího otce nejspíš ne, ale u mámy bude nejspíš šance. Pak se ti po něčem podívám," přislíbila. "Myslím, že se jí to bude líbit.
Sundal jsem si vak ze zad a začal jsem v něm hledat. "Ještě mám pro ni perníkové srdce. Je na něm napsané: Chybíš mi. Mělo by ale spíš říkat: Budeš mi chybět." Konečně jsem našel, co jsem hledat. Srolovaný obrázek a jedno z perníkových srdcí. S nimi v ruce jsem se postavil a podal je Lise. "Jedno mám I pro tebe. A ještě něco."
Byla překvapená. Ale nejspíš příjemně, protože se usmívala. "Taky mi budeš chybět," usmála se na mě, když uviděla nápis na srdci. Pak si rozbalila obrázek. "Páni, to jsem já?"
"Promiň, že není dokončený," omlouval jsem se. "Na trhu tam nastal trochu rozrchl a nestihlo se to."
"Je perfektní," usmívala se Lisa. "To malovali podle tvého popisu? Vystihli to dobře."
"Měl jsem takovou představu. Chtěl jsem, abys trochu mohla zažít takové proběhnutí po louce, kdy můžeš opustit věž."
"Je to krásná představa," zasnila se. Znovu se pak podívala na obrázek a mírně pozvedla obočí. "To, že budu mít na hlavě ten věnec, si vymýšlel taky ty?"
"Jo, no, ono je tam na jarní slavnosti taková tradice, že je dívky nosí na hlavě.." Rozpačitě jsem se poškrábal na hlavě. "Přemýšlel jsem, že bych ti tam jeden koupil, ale pak jsem uviděl tyhle obrázky a dostal jsem tenhle nápad.
"Škoda, že si mi jeden nepřivezl," kousla se do rtu a podívala se mi přímo do očí. "Mohla bych ti ho pak večer znát."
Přísahám, že v tu chvíli mi srdce vynechalo pár úderů. Ona zná tu tradici! A řekla, že by ho dala mě a to znamená, že by chtěla... U Bohyně, ona chce mě? A já chci ji. Tak proč tu sakra jenom stojím? Ona čeká, že něco udělám. Tak to něco udělej, ty troubo!
Udělal jsem nejistě krok k ní. Ruku jsem ji položil na bok. Nikdy v životě jsem se necítil takhle divně a trapně. A zároveň jsem se cítil tak lehce a dobře, když jsem věděl, že se jí líbím. Tahle myšlenka mě hnala kupředu. Nic nám nebrání. Jenom moje nejistota a rozpaky. Přitom jsem se už jsem se líbal s pár holkama ze vsi. Ale tenkrát o nic nešlo. Teď ano. S Lisou to bylo jiné. Žádnou holku jsem ještě nikdy nechtěl tak moc políbit. A tak jsem to udělal.
Naklonil jsem se k ní a spojil naše rty. Cítil jsem se tak blaze a lehce, že bych mohl lítat. Byl to nejbáječnější pocit. Nejlepší chvíle mého života. Hlavně když mi polibek začala oplácet a přitiskla se ke mě ještě víc. Rukou jsem ji objal ještě víc a druhou ji zajel do vlasů.
Na ničem už nezáleželo. Byli jsme jenom my dva. Nic víc. Nebylo tu nic, co by mohlo bránit tomu, abychom byli spolu.
"Fae, takhle knížka ti s tím jídlem pomůže..." ozvalo se ode dveří, když dovnitř vcházel Arald.
Rychle jsem od Lisy uskočil. Pozdě. Viděl nás. A já si uvědomil, že je tu jedna věc, která našemu vztahu bude bránit.
---------------------------
Nikdy by mě nenapadlo,že popel může být tak užitečný. Má ideální tvar, aby se dal proměnit v mouku a cukr. Proto jsem si donesla do knihovny už třetí vědro plné popela. V komíně v salónku ho máme zásoby.
"Tak kamínku, buď tak hodný, a staň se tím správným vajíčkem," zaprosila jsem. Ne, že by to mohlo nějak ovlivnit. Na to je potřeba říct tu správnou formuli v Prvním jazyce. A protože se to snažím udělat s co nejmenší fyzickou námahou, tak rovnou na vajíčko.
"Ibera somia..." začala jsem, ale najednou jsem se zarazila. Zezdola jsem slyšela hluk. Proč tam někdo tak řve? To nechápou, že se snažíš soustředit?
Zavřela jsem knih kouzel a vydala sem tam. Našla jsem tam běsnícího dědu.
"...to se nikdy nestane! Jak se opovažuješ něco tady zkoušet!" Beze slov vyčaroval malou plazmovou kouli a hodil ji po Anduinovi. Stihl se jen tak tak sehnout a schovat za převrhnutý stůl. Podle dalších černých fleků na něm tohle asi nebyla první, kterou po něm hodil.
"Já jsem nechtěl nic zkoušet, to se jen tak stalo..." snažil se ho uklidnit.
"Nemysleli jsme to tak, o nic nešlo," klidnila ho taky Lisa.
"Ty mlč, ty jsi moje," zasyčel na ní a odstrčil ji. Po Anduinovi hodil další kouli.
"Korya imiate!" vyčarovala jsem před ním štít. To je zhruba jediná, co jsem se z bojovné magie stihla naučit. "Co se tu děje?" vykročila jsem kupředu k Anduinovi.
"To tihle dva..." mračil se. "Měl jsem tě proměnit v divočáka hned když jsem tě potkal. Já věděl, že není dobré tu nechávat nějakého výrostka, aby holkám motal hlavu."
"Nikomu tady hlavy nemotal," bránila jsem ho. Podle toho, jak se většinou díval na Lisu, zamotala hlavu spíš ona jemu.
"To říkáš jenom proto, že už tě dávno zmanipuloval!"
"To je lež!" vykřikla jsem. "To si myslíš, že nemám vlastní hlavu?"
"Vždyť ses s nim nedokázala rozloučit hned. Jenom si tady jeho pobyt prodlužovala."
"Jenom jsem s ním chtěla oslavit svoje narozeniny," rozhodila jsem zoufale rukama.
"Protože je pro tebe větší rodina než já. A to mi říká moje vlastní krev."
"Já jsem to nemyslela. To jenom, že..." Podívala jsem se na Anduina. "Je pro mě jako starší bratr."
"Ne pro všechny," podíval se na Lisu. "Nejsi tu od toho, aby ses cicmala s každým."
"Vždyť to byl můj první polibek v životě!" vyjekla Lisa.
"Vážně?" pozvedl Anduin obočí.
"Jsem tady zavřená už 30 let a nikdy jsem nebyla venku. Neznám nikoho jiného než tebe a Draqua."
"Nemůžeš ven. Není to bezpečný!" zasyčel na ní.
"Já vím, a nežádám o to. Klidně tu budu celou věčnost zavřená," ujiťovala ho. "Ale aspoň jednou jsem to chtěla zažít. Chtěla jsem cítit něčí dotek na kůži, když se něčí rty dotknou mých. Aspoń jednou."
Pořád se mračil. "Tak si to zažila a on může táhnout." Probodl Anduina pohledem. "Vezmi si věci a vypadni odtud. A jestli tě tu ještě někdy uvidím, tak tě proměním v ten nejodpornější hmyz, co existuje."
"Ne!" zarazila jsem ho.
Děda se na mě překvapeně podíval. "Odporuješ mi! Tohle je moje věž a moje rozhodnutí!"
"Řekla jsem ti, že je pro mě jako starší bratr, a já ho ze svého života jen tak nevyškrtnu," pronesla jsem rozhodně. "Takže jestli ho odtud vyhodíš a zakážeš mu se sem vracet, bude to taky naposled, co někdy uvidíš mě."
"Fae, ty nemůžeš odejít," snažil se mi to rozmluvit Anduin. "Nedělej to jenom kvůli mě. Tady jsi v bezpečí."
"Je mi to jedno," zavrtěla jsem hlavou. "Klidně půjdu nepřátelům přímo naproti, pokud tím směrem půjdeš taky."
"Je to tvoje poslední rozhodnutí?" zeptal se děda.
Překřížila jsem si ruce na hrudi. "Ano."
"Tak si táhni s..."
"Oběť osudu!" vyjekla Arithea. Ani jsem si nevšimla, že sem taky dorazila.
Pohled na ní mě vyděsil. Oči jí zbělaly, zorničky zmizely. Celá se třásla. "Ona... světy... sylvatička... obřad..." mumlala skoro nesrozumitelně. Rozmáchla se přitom rukou. Shodila přitom na zem sklenici z pultu. Rozbila se přímo vedle jejích nohou. Jeden střep přitom odlétl a zasekl se jí v noze. Ale ona nevypadala, že by si toho všimla.
"Co je jí?" bála jsem se.
"Vize," vyrazil k ní děda. Chytil ji opatrně za ramena a hlídal, aby neprovedla něco dalšího. "Jedna z těch nejsilnějších. Jsou dost vzácné."
"Bude v pořádku?" obávala se i Anduin.
"Musíme jen počkat, než to pomine," vyčkával děda.
Trvalo to ještě celou minutu. Už jsem nerozuměla ani slovu z toho, co říkala. Zdálo se mi, že mluvila i nějakými jinými jazyky. Nakonec se jí podlomily nohy a ona se zhroutila dědovi do náruče.
"Světy se opět spojí," vydechla, než omdlela.