Seděly jsme na dece
a jedly jídlo v našem parku.
Koukaly jsme na hvězdy a
ukazovala jsi mi souhvězdí, jelikož
já jsem je sama najít nedokázala.
Teď už vím, kde je
Malý a Velký vůz.
Pokrok.
L: ,,Hele, támhle je souhvězdí
Andromeda, krásné že?
Už nějakou dobu jsem
koukala na tebe, místo na nebe.
Byla jsi tak
uchvácená těmi hvězdami...
,,To je."
L: ,,Vždyť se ani
nekoukáš nahoru..."
Svůj pohled jsi přesunula
na mě a znovu mi věnovala
jeden z tvých kouzelných úsměvů.
,,Jak dlouho to víš?"
L: ,,Od začátku.
Poznám, když se na mě
někdo dívá, obzvlášť ty."
Podívala jsem se na nebe,
kam jsi se předtím dívala ty.
,,Všechny ty hvězdy jsou
krásné, ale nejkrásnější
hvězda jsi pro mě ty."
Byla už tma, ale
i tak si jsem jistá, že
jsem tě viděla se červenat.
L: ,,Čím jsem
si tě zasloužila?"
,,Neměla bych tohle
říkat spíš já?"
L: ,,Ne... Vždyť jsi
kvůli mně tolik trpěla."
,,Dřív možná, ale teď jsem
ta nejšťastnější holka na světě."