Upozorňuju, že tohle je naprosto zbytečná povídka, která vám nic nedá, ani se v ní nic moc závratného nestane, ale nějak jsem měla potřebu ji napsat. Asi kvůli té montáži dole, vůbec první, co jsem s BTS vytvořila a taky kvůli jednomu Taeho pohledu, který moje dilema mezi realitou a přáním opět na chvíli nasměroval k mému fantazii milujícímu já 😄 Každopádně si tento pohled můžete najít, pokud jste ho tedy ještě neviděli. Odehrál se při live písni Dimple na koncertu 5th Muster 22.6. A jak jinak mě opět inspiroval💜
**************
Všiml si pohledu, který mu Taehyung věnoval, ale v první chvíli mu nepřikládal vůbec žádnou důležitost. Jenže možná měl. Protože teď už bylo všechno jinak.
„Chtěl bych probrat včerejší koncert,“ oznámil Namjoon svým kolegům, proč je vlastně další den všechny svolal, ač měli mít volno. Vystoupení 5th Muster bylo velmi náročné, ostatně jako všechny jejich velké koncerty v halách, ale podle ohlasů dopadlo nad očekávání. Na hudebních serverech se neprobíralo nic jiného a lidé byli nadšení.
„Bylo to super,“ pokýval Hobi hlavou a Yoongi mu dal stejným gestem za pravdu. „Jo, podařilo se to, já jsem spokojený…“ přihodil si i Jin.
„Napadlo mě, se podívat na záznam, co říkáte?“ navrhl leader. Však to nebyl neobvyklý postup po některých výjimečných koncertech. A tento se navíc vysílal na Vlive živě. Všichni členové se k jeho nápadu přidali, tedy až na Taeho. Opět neměl náladu, ale u něj to přece jen nebylo nic neobvyklého. Namjoon se po něm podíval, pokrčil rameny a našel na Vlive záznam, který hned pustil. Kluci se mezitím rozesadili na pohovce, křeslech, nebo na zemi, aby na jejich velkou televizi dobře viděli.
Záznam byl přes dvě hodiny dlouhý. Tae ho vyloženě přetrpěl, ale neřekl za celou dobu jediné slovo vzdoru. Jen se modlil, ať už to skončí.
Což o to, koncert si užil, miloval svou práci a bylo vidět, že je na stagei jako ryba ve vodě. Problém byl v tom, jak se cítil uvnitř. Jak jednou Jimin prohlásil, uměl hrát, pokud měl hrát, ne ve skutečném životě, to byl prostě přirozený, a ne vždy v povznesené náladě.
Po skončení koncertu si ještě sdělili své dojmy a pak už Namjoon všechny propustil.
Tae se vrátil do svého pokoje, kde sebou praštil na postel a obličej zavrtal do polštáře. Byl šíleně unavený a chtělo se mu spát, jenže mu taky kručelo v žaludku, zatímco jeho mysl bloudila v nebezpečných vodách, což teď nemohl potřebovat. Ne, když byli všichni doma.
Klepání ho z těchto temných vod naštěstí vytrhlo. Zahuhlal do polštáře dále a pak už cvakly dveře a Taemu tedy nezbylo nic jiného, než se podívat, kdo dostal chuť navštívit jeho pokoj. Momentální touhu s obrovským úsilím odsunul prozatím stranou.
„Eh, Jiminie?“ podivil se, když pohlédl do usměvavé tváře svého nejlepšího přítele. Mladík se posadil vedle Taeho a tak se oba kluci posunuli až k čelu a natažené nohy téměř na chlup ve stejný okamžik překřížili v kotnících. Sedávali takhle spolu často. Povídali si, řešili blbosti, nebo i důležité věci, smáli se a vzpomínali…
„Máš špatnou náladu,“ zkonstatoval Jimin.
„Však mě znáš,“ pokrčil Tae rameny. „Copak, nudíš se?“ rýpl si a Jimin úplně vážně zavrtěl hlavou.
„Užil sis ten koncert včera?“ zeptal se a Tae se usmál.
„To víš, že jo,“ drbl do kamaráda ramenem.
„Hm, v jednu chvíli to tak nevypadalo. Tedy ještě před dvěma hodinami jsem o tom nepochyboval,“ zamyslel se Jimin. Tae na něj přivřel oči, tak mladík pokračoval. „Já to viděl, TaeTae,“ udělal Jimin stejný posunek. „Jak ses zatvářil, když jsem…“
„Netuším, o čem mluvíš,“ zavrtěl Taehyung hlavou a zvedl se z postele. Když nad Jiminem stál, založil si ruce na prsou.
„Naštvalo tě, že jsem ho plácl po zadku. Na mě ses usmál, ale ten výraz potom… wow! Kdybych věděl, že ti to vadí. A to jsem si myslel, že jsme kamarádi, co si říkají všechno,“ sypal to na něj Jimin nemilosrdně. Tae stiskl tvrdošíjně rty a natočil se k příteli bokem.
„Jen mám pocit, že to nemusíme tak přehánět. Všichni. Kdyby to udělal někdo jiný, tak se taky takhle zatvářím,“ obhajoval se.
„Problém je v tom, že to nedělají všichni. Málokdy vidíš Hobiho, nebo Yoongiho, aby některého z nás při koncertu plácl. Ano, vadilo by ti, kdyby ho plácl kdokoliv z nás, ale něco mi říká, že z úplně jiného důvodu,“ rýpal Jimin dál. Jen co domluvil, Taemu zavrněl telefon, ležící vedle Jimina na matraci příchozí zprávou. Od včera měl ještě ztišené zvuky, ale rozsvícený displej mluvil jasnou řečí a ještě víc jméno na něm. Jimin se na kamaráda významně podíval.
„Píše ti Kookie,“ oznámil Taemu s šibalským úsměvem, co musel druhý mladík vidět sám. Vyloženě provokoval. Tae se po mobilu hbitě ohnal a rozklikl si zprávu, jejíž znění mu vlilo to tváří jasnou červeň. Kousl se do rtu a telefon schoval do kapsy.
„O co tu jde, Tae?“ Jimin se přesunul do kleku a posadil na paty. „Proč ti vadilo, že jsem Kookieho plácl po zadku? Dělám to pořád… I u tebe,“ připomněl mu holý fakt.
„Ale nikdy jsi neviděl, jak jsem se na to zatvářil,“ zabrblal Tae, což Jiminovi vytřelo zrak.
„Kruci…“ vydechl.
„Asi tak. Trpím ti to, protože… zkrátka musím,“ pokrčil o pár měsíců mladší zpěvák rameny. V tu chvíli se pootevřely dveře a do pokoje někdo zacouval zadkem napřed. Jimin i Tae okamžitě pochopili, že dotyčný nechtěl, aby ho někdo viděl vklouznout dovnitř. Prostě se rozhlížel po chodbě, zda jeho tajný průnik nemá nějaké svědky. Když se pak otočil na přítomné, ne pouze jednoho přítomného, kterého v pokoji očekával, ztuhl jako rampouch, těkaje nervózně očima.
„Sakra, věděl jsem to!“ vyhrkl Jimin jako první. „A určitě nejsem jediný. Ale proč jste mi nic neřekli? Myslíte, že bych to poslal dál?“ zatvářil se dotčeně, než vstal a dal si ruce v bok. „Fakt mě to od vás mrzí!“ řekl upřímně a začal se hrnout ke dveřím, zjevně uražený. Kook mu zatarasil cestu a Tae ho chytil za paži a vrátil zpátky.
„Chceš být spolupachatel?“ zamračil se Tae a Jimin se podivil.
„Spolupachatel čeho? Toho, co už stejně všichni ví? Že jste mi to právě potvrdili, ze mě nedělá spolupachatele, protože to byste museli dělat něco nezákonnýho, což neděláte. Dokonce i ve smlouvě o tom není ani slovo. A já jsem váš kamarád, do háje!“ rozčílil se. Tae mu položil ruku na rameno a významně se podíval na Kooka, který jen přikývl. Tae pak přešel k bílé skříňce s šuplíky a hned ten první vysunul. Sáhl najisto, Jimin ale neviděl, co dělal. Až když se k němu Tae vrátil a před obličej mu strčil levou ruku, na níž zářil docela obyčejný kroužek z bílého zlata na prsteníčku, brada mu spadla až na zem. A aby toho nebylo málo, Kookie k Taeho dlani přidal svou.
„Já ho nenosím, protože by si to fanoušci dali okamžitě dohromady,“ vysvětlil Tae. Jimin nenacházel slova. Zíral na ty dva, jako kdyby k němu právě spadli dva mimozemšťané.
„Chcete mi říct, že… vy dva…“ kmital ukazováčkem s jednoho na druhého. Kluci se na sebe podívali a usmáli se. „Kdy jste to proboha stihli udělat? Můj Bože, jak jsme byli na udělování cen v Las Vegas,“ uvědomil si Jimin náhle a žuchl sebou na postel, odkud se podíval na Kooka. „A ty jsi právě přišel, aby…“ opět z jednoho na druhého střelil pohledem, v očích další uvědomění. Rychle se vyšvihl na nohy a vyrazil znovu ke dveřím, přičemž tentokrát ho nikdo nezastavil.
„Chtěli jsme ti to říct. Až by byl vhodný čas. Víš, že jsme pořád v letu,“ promluvil k němu Jungkook omluvně. Jimin se zarazil a zadíval do země. Mohl se na ně zlobit? Jen opravdu netušil, že je to až tak vážné. Kdyby mu Tae, nebo i Kook řekli, co se děje, krotil by se.
„A i když jsi mě přistihl, že se mi to nelíbí, musím tě požádat, abys s tím plácáním nepřestával. Jsi kontaktní člověk, Jimine. Vypadalo by to divně,“ vysvětlil Taehyung. Jimin jeho slova chvíli zvažoval, než přikývl a ztratil se. Jakmile za ním zaklaply dveře, Jungkook se po Tae ohnal pažemi a strhl ho na postel.
„Počkej,“ zaúpěl Tae. Měl v kapse telefon a nerad by si ho rozbil. Rychle ho vytáhl a usmál se při vzpomínce na poslední Kookieho zprávu.
Mám chuť na svého manžela. Má i můj manžel na mě chuť?
„Má,“ zakýval Tae hlavou a šťastně se usmál. Vlastně uměl hrát, když chtěl. I v reálném životě. Ale Jimina pro jistotu nechá u původní verze.