Vítám u další jednodílné povídky. Tentokrát jsem dala dohromady Namjoona a Taehyunga. V mém případě nápady na příběhy přicházejí různě, ale když se spojí hned několik podnětů, nemůže z toho vzejít nic dobrého :D
Od Velvet jsem získala námět (ne že by se jí něco takového stalo, ale stát se to samozřejmě může :D) a pár mě napadl po shlédnutí několika dalších videí s BTS, kde jsem se tentokrát zaměřila na tyhle dva. Taky jsem v tomhle případě dala Taeho do spodní pozice. Tady to snad ani jinak nejde :DD
Povídka není vhodná pro osoby mladší 18-ti let!!
Enjoy <3
************************************************************
Není samo sebou, že stojím zrovna na tomhle místě. A věděl jsem, že se něco děje už v okamžiku, kdy šéf Choi Hijeon přišel k mému stolu a řekl mi, že mám jít s ním.
Jeli jsme výtahem do dvacátého šestého patra. Ano, přesně tam sídlí vedení naší společnosti. Jestli jsem tu někdy předtím byl? Nikdy! Protože lidé jako já se do těchto míst dostanou jen velmi těžko. Anebo lehko, záleží na okolnostech.
Pracuju v téhle firmě už skoro rok. Nikdy jsem nedělal problémy, vždy jsem odváděl práci s nejlepším vědomím a svědomím. Dovolenou si beru jen v nejnutnějším případě a k doktorovi chodím, pokud to jde, odpoledne nebo navečer. Jsem dost zodpovědný, ale taky dám hodně na to, co říkají ostatní a už jsem zaslechl, že je lepší - pokud jsi řadový pracovník - neprovokovat vedení nadměrným upozorňováním na svou osobu. Konkrétně tím, že bych hodně marodil, nebo nasekal při práci moc chyb. A když už se o tom takhle mluví, tak na tom asi něco bude. Proto jsem nechápal, když si pro mě šéf přišel, že mám jít lidově řečeno na kobereček. Nic jsem neprovedl, nebo si toho alespoň nejsem vědom
Zírám na dveře před nosem a už asi pětkrát jsem si přečetl jméno a titul na chromované tabulce.
Kim Namjoon, ředitel společnosti.
„Můžete jít dál, pane Kime," oznámí mi sekretářka nervózně. Myslím, že už mi to jednou říkala, ale asi jsem byl v tu chvíli mimo. Cítím vnitřní třas, protože jsem určitě víc nervózní než ona. Co mě na druhé straně čeká? Co mi vedení chce? Ředitele jsem viděl jen jednou v životě, na firemním mítinku před třemi měsíci, kde se ale pouze mihl, aby stručně odsouhlasil, co nám napovídali manažeři. Jinak se v nižší třídě, jak tomu tam u nás někteří říkáme, neukazuje. Určitě to nemá zapotřebí. Další věc je, že kdybych udělal něco špatně, tak by si mě asi pozvali na personální. Ale upřímně nevím, kdo přesně vyřizuje výpovědi.
Roztřesenou rukou uchopím kliku a otočím s ní. Opatrně vcházím dovnitř. Do prostorné kanceláře s velkými okny s dokonalým výhledem na Soul. Žaluzie jsou napůl zatažené, aby propouštěly tak akorát slunečního světla, ale zároveň bylo vidět ven. Naproti dveřím stojí robustní černý stůl. Na něm se standardně nachází stříbrný laptop s logem jablka, nějaké složky srovnané do komínku, stojánek na psací potřeby, luxusní zásobník s papírovými kapesníky a černý šálek s kávou na talířku se zlatými ornamenty. Nehodnotím obsah stolu příliš dlouho, protože by mě měl zajímat především muž, který za ním sedí a momentálně je ke mně otočený zády a telefonuje. Vidím akorát kus paže v černém rukávu saka, z nějž vykukuje dlaň s dlouhými prsty, jež pevně svírají mobil. Ředitelské křeslo má vysoké opěradlo, takže co se týče ředitelovy hlavy, z mého pohledu je viditelný pouze vršek jistě precizního účesu v šedo-platinové barvě.
Šéf volá několik minut, když mě napadne, že bych si symbolicky odkašlal, ale zároveň nevím, jestli je to vhodné a tak čekám trpělivě dál. Po dalších asi dvou minutách (díky mé nervozitě jsou to pocitově tak dvě hodiny) se ředitel konečně s člověkem na opačné straně loučí – velmi formálně – a nechá ruku klesnout na stehno. Neposlouchal jsem, o čem telefonát byl, ale evidentně z něj šéf nemá moc radost. Chvíli se vůbec nehýbe, jakoby přemýšlel a pak se najednou obrátí a rovnou se mi podívá do očí, aniž by ho překvapilo, že tam stojím. Takže o mně musel celou dobu vědět.
„Kim Taehyung?" ujistí se. Nedivím se, že mě nezná. Jsem jen pěšák. Jeden z mnoha, co na něj dřou. Navzdory úzkosti je ale docela zajímavé stát v jeho kanceláři a mít možnost si ho konečně pořádně prohlédnout. Nebude o moc starší než já. Myslím, že tuhle firmu převzal po otci, který ještě pořád sedí ve správní radě, ale jinak mu přenechal veškeré vedení. Kim působí důležitě, ale něco mi říká, že když se usměje, udělají se mu na tvářích ďolíčky. Takže předpokládám, že se moc usmívat nebude, aby nevypadal příliš roztomile. Jak jsem předpokládal, jeho účes je dokonalost sama. Minimálně jednou týdně bude navštěvovat kadeřnický salon. A taky kosmetický, protože jeho pleť je naprosto bezchybná. Má menší nos, husté perfektně upravené obočí, plné rty a pronikavé oči, které vůbec nepůsobí přísně. Do vážné tváře, na kterou právě zírám, se vlastně ani moc nehodí.
„Ano, pane," skloním pokorně hlavu. Chtěl bych ještě dodat, že nevím, proč tu jsem, ale snad se to brzy dozvím. Samozřejmě mě jednou po cestě napadlo, že bych snad mohl být povýšen, protože jsem si hodně jistý, co se mé vykonané práce týče, ale tuhle myšlenku jsem hned zavrhl. Z našeho oddělení snad nebyl povýšený ještě nikdo.
Ředitel Kim si shlédne moji postavu od hlavy k patě a přikývne. Pak si před sebe přisune nějakou složku v obyčejných papírových deskách a otevře ji. Jsem nesvůj. Čekal jsem, že si budu moct aspoň sednout, židle pro návštěvy před stolem je, ale asi nemám nárok. A třeba to bude aspoň rychlé, dodávám si naději.
„Hm..." slyším jeho mručení, když se probírá papíry ve složce. Jestli ona to nebude moje zaměstnanecká karta. Nevím, co dělat jiného, tak si šéfa znovu prohlížím a tentokrát se zaměřím na oblečení. Černé sako - sázka na jistotu - je doplněné černou košilí, jíž má ředitel Kim u krku ležérně rozhalenou. Pod stolem zahlédnu černé kalhoty a vzorově naleštěné boty. Jakmile dokončím zhodnocení jeho jednoduchého, ale úžasného outfitu, zvedne ke mně tvář a s ní i jedno obočí.
„Víte, proč jste tady, Taehyungu?" zeptá se neformálně. Použití křestního jména mě překvapí, ale když to tak vezmu, máme stejná příjmení a já jsem přece jen dost hluboko pod ním, tak proč by si nemohl dovolit trochu té familiárnosti?
„Eh... nejsem si jistý, pane," vydechnu se staženým hrdlem. Normálně jsem docela výřečný, ale spíš mezi přáteli, nebo někde u piva a dobrého jídla. Ať prostě řekne, co jsem provedl a máme to konečně za sebou. Sám jsem hodně zvědavý, jaký jsem udělal přestupek.
Ředitel Kim zavře složku a vrátí ji na hromadu, odkud ji předtím vzal. Napije se kávy a celou soupravu šálku s talířkem odsune na kraj stolu. Když se opře do křesla jako doma a proplete prsty na břiše, něco mi říká, že se v dalších minutách nebudu stačit divit. Šéf pak ještě přivře oči a jeden koutek rtů pozvedne do povýšeného úsměvu. Měl jsem pravdu, dělají se mu ďolíčky.
„Prý v pracovní době rád kouříte," řekne jakoby nic a mě polije horko. No do prdele, tak na tohle jsem úplně zapomněl. Nejsem silný kuřák, ale občas si dám. A bohužel i v práci. Ale kdy jsem byl kouřit naposledy? No jistě, včera po obědě. A nebyl jsem tam sám. Pár lidí z našeho oddělení našlo takové dobře zašité místo, kde se dá tajně kouřit. Samozřejmě je to ve firmě zakázané a postihy nejsou zrovna zanedbatelné. To ale znamená, že mě někdo prásknul. Až zjistím, která svině to byla, tak...
„Já..." Mám zatloukat, nebo se přiznat? Je v tomhle případě přiznání polehčující okolnost? „Bylo to jen jednou. Přísahám, pane." Takhle malá dušička ve mně ještě nikdy nebyla. Jestli mi dá výpověď, tak se půjdu oběsit. Potřebuju práci a navíc mám tuhle docela rád. Jsem tu spokojený.
„Jistě znáte firemní směrnice, taky jste podepsal smlouvu, kde je výslovně napsáno, že je kouření v celé budově zakázané," připomene mi, co samozřejmě moc dobře vím. Kdybych byl sketa, tak řeknu, že jsem tam nebyl sám, ale co když není jako jiní ředitelé, kteří si potrpí na bonzáky? Zrovna on může být výjimka, které to vadí, a akorát bych tím potopil sám sebe.
„Ano, znám, pane," řeknu pokorně, zadek stažený strachy. Ani odstupné nedostanu.
Ředitel Kim nakloní hlavu k rameni, chvíli si mě přeměřuje přivřenýma očima a pak se odsune od stolu a ruce položí na područky.
„Jsem pro spravedlivé tresty," oznámí mi opět s tím povýšeným úsměvem, já ovšem vůbec netuším, co tím myslí. Jenže když najednou skloní hlavu a svůj zrak zapíchne do svého klína, spadne mi brada až na podlahu. „Vidím tu vaši výpověď připravenou k mému podpisu," dodá vyzývavým hlasem a znovu na mě pohlédne, tedy aniž by zvedl tvář. Jeho spodní pohled mluví prostě za všechno.
A teď mi upřímně řekněte, co byste udělali na mém místě? Není to náhodou trestné?
Nevěřícně na něj koukám asi pět minut a on trpělivě čeká. Neobhajuje své chování, nenutí mě, jen mlčí a pořád mě sleduje, jak se rozhodnu.
Musím mít na chvíli okno, protože si uvědomím, že moje kroky míří ke stolu až v okamžiku, kdy už jsem skoro u ředitele. Navíc velice spokojeného ředitele. Ten jeho samolibý výraz mě maximálně vytočí, ale nic na něj neřeknu, ani nereaguju. Poslušně si kleknu před něj, už mi samozřejmě došlo, proč se od toho stolu odsunul a zamračený doufám, že si kalhoty rozepne sám.
„Momentálně mám v hlavě jen tvoji výpověď, tak mě zkus přesvědčit, ať začnu myslet na něco jiného," ušklíbne se, naprosto nevzrušen, že mi začal tykat. Pak si rozepne kalhoty a lemy zipu roztáhne od sebe. Totéž udělá se svými koleny, abych k němu mohl blíž.
Abych to uvedl na pravou míru. Nevadí mi vykouřit kluka. Kdyby jo, tak už tu fakt nejsem. A abych k sobě byl upřímný, ředitel je kus pěkného chlapa, tak proč si nezachránit krk něčím příjemným. Určitě to na sobě ale nedám znát, protože mám přece nějakou hrdost. Na oko neochotně sáhnu do luxusních kalhot a vytáhnu ten jeho poklad ven. Všimnu si, že už při prvním kontaktu mé ruky s jeho údem se pořádně nadechl, ale jinak jsem si jistý, že se budu muset hodně snažit, abych ho slyšel aspoň jednou vzdychnout. Ten mi tu anulaci mojí výpovědi rozhodně zadarmo nedá.
Nejdřív jen olíznu žalud. Mám štěstí, první kapka chutná delikátně, ale ještě víc mě povzbudí, že je už napůl ztopořený. Možná ho vzrušují pracovní telefonáty, anebo celkově situace, kdy má své zaměstnance vynervované před sebou na koberečku.
Rozevřu rty a pojmu ho celého a hned napoprvé až po kořen. Něco podobného povzdechu se nade mnou přece jen ozve, ale momentálně to moc neřeším. Polknu, abych zahnal náběh na dávení, a pevněji stisknu rty. Pak už po něm začnu klouzat. Po několika systematických pohybech hlavou mi ve vlasech přistanou jeho prsty. Začne se jimi probírat a zároveň mi hlavu tlačí do klína.
„Hm, to je hodně přesvědčivé," pochválí mě a moji zhrzenou maličkost to z nějakého neznámého důvodu potěší. Má velkou výdrž. Kouřím ho dobrých deset minut, až mě z toho bolí všechny svaly v obličeji. Pak mě najednou odežene a stoupne si. Sundá si sako a přehodí ho přes opěradlo křesla. Mě chytne za paži a vytáhne za sebou.
„Moc pěkné, pane Kime, ale něco málo tomu ještě chybí. Tvoje výpověď ještě není úplně smazaná," řekne zastřeným hlasem, než si mlsně olízne koutek. Pak mě natlačí na své tělo a projede mi pusu jazykem. Než se z nečekaného velmi sebevědomého ředitelského polibku vzpamatuju, stojím k šéfovi zády a on mě mačká na hranu stolu a drtí mi boky. Tak tohle jsem fakt nečekal. Kouření dobře, ale abych mu ještě nastavil?
„Ne..." pípnu bojácně, načež se ředitel odtáhne, jako kdyby se toho slova lekl.
„Pořád ji mám tady... tvoji výpověď," poklepe si ukazováčkem na spánek, když k němu natočím tvář. Kruci, to si nemůže zaplatit nějakého společníka, když si chce vrznout? Copak má málo peněz? Nehledě na to, že se svým vzhledem a postavením si snad ani nikoho ani kupovat nemusí, ne?
Poslušně otočím hlavu zpátky a předkloním se. Tak ať už to mám tedy za sebou.
„Nechci dostat výpověď, pane řediteli," špitnu a hned na to za sebou uslyším tichý spokojený smích. Šéf mi znovu prohněte boky a zaryje do nich prsty. Pak mi svlékne sako a podle šustění látky předpokládám, že ho položil na křeslo. Začne mě hladit. Po žebrech, břiše, hrudníku. Přes košili mi přejíždí po bradavkách, což po nějaké chvíli nevydržím a předkloním se ještě víc, protože se mi podlomí lokty. Ředitel sklouzne prsty níž a rozepne mi pásek. Po něm následuje zip, to už se mi povážlivě klepou i kolena, a když mi stáhne kalhoty ke kotníkům i s boxerkami, začíná mi být paradoxně pořádné horko. Poprvé mě pohladí po zadku a hned si do něj hravě třískne, až nadskočím a znatelně cítím, jak se barví do růžova. Nezapomene ani na druhou půlku, kde je plácnutí ovšem silnější a o to bolestivější. Přesto se mi stáhnou půlky tentokrát ne strachy, ale vzrušením, s nímž jsem nepočítal. Ředitel Kim mě poté pohladí přímo tam a lehce zatlačí jeden prst dovnitř. Automaticky se stáhnu a trochu zadkem cuknu. Šéf tedy sevře můj bok a vrátí si mě zpátky. Zase mě jenom hladí a občas zabloudí i dopředu a prohněte mi koule, což je pro mě naprosto zničující. Nastavuju se mu, aniž bych chtěl. Pak si uvědomím, že se sám sesunul na kolena a málem jdu za ním, když mě začne lízat. Vrní u toho jako kocour a taky mlaská. Představím si jeho pěkný obličej zabořený v mém zadku a rázem se mi postaví. Nedokážu to prostě ovládat. Vnímám, jak jsem tam vzadu vlhký od jeho slin. Ředitel na chvilku přestane a nahradí svůj jazyk prsty. A hned dvěma. Díky slinám dovnitř vklouzne jako po másle a já cítím, jak se snaží najít důležitý bod mého vzrušení. Asi by mě nemělo překvapovat, že mu to nedá moc práce. Jistě má spoustu zkušeností. Hned jak se ho dotkne, přestanou mě definitivně poslouchat nohy, takže se na stůl položím horní půlkou těla a snažím se v sobě udusit rychlým polykáním steny. Co až bude ve mně on? Zatímco mě velmi efektivně prstí, až se z toho málem udělám, neujde mi, že sáhl pro něco do zásuvky. Za chvíli už mě projíždí znovu, ale za pomoci gelu, což absolutně nedávám.
„Prosím..." vydechnu.
„Copak? Mám přestat? Ale tvoje výpověď, Taehyungu..." naznačí, že na konec ani přestávku prostě nemám nárok.
„Ne-nepřestávejte, prosím... pane řediteli!" žadoním. Už je mi jedno, že jsem právě zaprodal svou hrdost. Jestli mě okamžitě neopíchá, tak ho zabiju.
Slyším, jak trhá obal kondomu. Nedočkavě vrtím boky, zatímco ředitel přerývavě dýchá. Když je hotový s navlékáním, znovu mě plácne přes zadek, pak popadne jednou rukou můj levý bok a druhou navede penis do mého těla. Kouřil jsem ho, takže jsem tušil, co mě čeká, i prsty byly příjemné, ale na realitu se samozřejmě dopředu připravit nedá. Škubnu sebou, on si mě přidrží a zajede hluboko dovnitř. Zakousnu se do rtu a položím čelo na chladnou desku stolu. Bolí to, ale vím, že to bude trvat jen chvíli, než si zvyknu. Ředitel vyklouzne ven a znovu přirazí, až se mi hrana stolu zařízne do břicha. Taky poprvé zasténá a mně se ten zvuk bůhví proč strašně líbí. Chci ho slyšet znovu, proto se na něj natlačím a stisknu ho vlastními svaly.
„Oh, kruci," zasyčí a plácne mě, abych se uvolnil. Na chvíli mu to pomůže, ale právě mi nepřímo přiznal, čím ho maximálně vyprovokuju, takže se stáhnu znovu, i když to samozřejmě pořád bolí.
„Povol!" zavrčí a já zavrtím hlavou. Následuje další plácnutí, pomalu mi začínají hořet půlky. Doufám, že má zvukotěsné dveře, protože zvuk ran se rozléhá po celé místnosti. Ředitel se na mě položí a zavrtá mi prsty do žeber. Druhou rukou stiskne můj penis a začne ho honit a to už nemám šanci cokoliv kontrolovat. Jakmile se uvolním, začne přirážet. Nejdřív to dává docela volně, nijak nepospíchá, ale pak najednou přidá na rychlosti a také hloubce, čímž se mu podaří uvnitř dotýkat mé prostaty. Nevím, kdy zmizela bolest, ale vlastně to ani moc neřeším, hlavně že je pryč. Přiráží opravdu tvrdě. Ten zvuk mám rád, neskutečně mě vzrušuje. Asi si po tomhle chvíli nesednu na zadek, ale i to je mi momentálně docela jedno. Jestli si myslel, že mě tímhle způsobem potrestá, tak je hodně naivní. Pokud stáhne moji výpověď, pak jsem k jeho vstřícnosti dostal ještě bonus navíc. Naprosto úžasné šukání.
Ředitel je docela v šoku, když do něj žďuchnu zadkem. Nedobrovolně vyklouzne ven a já se bleskově zvednu a otočím. V další vteřině už mu visím kolem krku a líbám ho. A světe div se, on mi to oplácí, přičemž mě objímá svými dlouhými pažemi kolem pasu. Couvnu zpět ke stolu a posadím se na něj. Kotníky si šéfa přitáhnu na sebe. Ještě jednou mě nenasytně políbí a pak zvedne moje nohy k bokům. Opět přirazí, tentokrát už bez bolesti a pokračuje ve zběsilém tempu. Poloha mi zajistí, abych každý jeho pohyb uvnitř dostatečně cítil. Za chvíli už sebou házím vlivem přicházejícího orgasmu. A že jsem takový už dlouho nezažil. Ředitel se udělá pár minut po mně.
Když je po všem, položí se na mé tělo a vydýchává se. Odvážím se ho pohladit po vlasech. Samozřejmě čekám odmítavou reakci, ale nic se neděje. Ani to nijak nekomentuje. Jakmile se zvedne, podá mi ruku a pomůže mi ze stolu. Jediné, co by mělo být asi zneklidňující, je jeho vyhýbavý pohled. Netuším, jak si ho vysvětlit a co se bude dít dál. Natáhnu si kalhoty a na očištění si dovolím vzít z luxusního zásobníku pár papírových kapesníků. On udělá to samé a pak se posadí do křesla. Postavím se vzorově vedle stolu a spojím ruce za zády jako prvňáček.
„Eh... ta moje výpověď, pane řediteli?" zkusím to, opět je ve mně malá dušička. Šéf se na mě konečně podívá a pozvedne obočí.
„Netuším, o čem mluvíte, pane Kime," zavrtí hlavou a pokrčí rameny. Skloním hlavu a přikývnu. Dojdu ke dveřím, ale než vezmu za kliku, ještě jednou se na něj přes rameno otočím. I když sleduje počítač, usmívá se, roztomilé ďolíčky na tvářích. Vím, že úsměv patří mojí osobě, ale neměl bych si dělat plané naděje. Počítám, že příště už mi zakázané kouření jen tak neprojde.
*******************
Tímto se omlouvám, že dnes nepřibyl další díl Pride. Prostě jsem měla chuť napsat něco trochu jiného :)
Mějte se krásně a zase brzy na viděnou tady.
Extasy <3