Ztráta přítele, možná i milence, mne změnila. Přestala jsem mít strach o svůj život. Možná proto že za nic nestál. Možná proto, že už nebylo s kým utéct.
Přestat se bát v kolonii, kde strach je v každé hodině a kroku všech vězňů, kde nic jiného než strach není, je nepřípustné kacířství.
Tarb, alchymista a lékárník, co mne vzal do podnájmu za pomoc, a postupně se stal spíše mým náhradním otcem, tu změnu poznal. Poznal vzdor a nebezpečnou touhu rozlomit okovy.
On věděl lépe než já že není kam utéct. Vzpírající se vězeň není pro kolonii a jeho pányžádným problémem. Jeden mrtvý navíc, komu na tom záleží.
Ale vždy je cesta. Mě ji ukázal Tarb. Vězeň se nemůže vzepřít, pokud zároveň nedokáže uniknout z dosahu svých strážců. Ale můžeš se stát něčím jiným.
Tehdy jsem si ušila masku z kůže prašivého psa. Ukradla otcovo vybavení, které si tajně vyrobil, ale za ta léta nikdy nepoužil. Natřela se černým mazem který mi vytvořil Tarb. A proměněna ve stvůru vyrazila poprvé do noční tmy.
Lézt po střechách, plížit se stíny. Poznávat noční zvuky a zvyklosti stráží. Každou noc jsem se dostala na nová místa. Hlouběji do pevnosti. Nechávala se spatřit a pak unikala.
Vracela jsem se plná modřin, odřená a párkrát i hůře. Ale poprvé ve svém životě jsem cítila svobodu. Že mohu vlastnit svůj život a rozhodovat o něm sama! Nečekat co mi milostivě předhodí jako psu, ale vzít si co chci sama.
Jak plynuli měsíce, já se zlepšovala. Přibývalo zkazek a pověstí v kolonii o nepolapitelném nočním přízraku, mnohé dost přehnané. Dali mu jméno Černý goblin. A vypsali odměnu za jeho hlavu. Marně. Strach ležící nad kolonií ovládající deportované zločince dopadl i na strážné.
Učila jsem se rychle a brzo jsem přerostla kolonii. Chtěla jsem víc, ale nebylo už nic víc. Jen moře a prales.
Možná bych si vybrala moře a zůstala jen jednou z těch pár, kterým se podařilo utéct z galejí. Ale v pevnosti jsem narazila na jedno tajemství. Jen pár mil od kolonie, v pralese, tam leží dávná hrobka největšího mistra zlodějů, Ragara. Tam s jeho ostatky leží ukryta i všechna jeho tajemství. A Černý goblin je chtěl!
Tarb se mi to snažil rozmluvit. Znamenalo to opustit město a jít po staré silici hluboko do pralesa. Do míst, odkud přicházeli pralesní mágové. Ale strach v Khan byl spálen na prach. A pýcha Černého goblina neznala hranic.
Jedné noci, když pralesní mágové se svými stvůrami vstoupili do města pro obětiny, další z vězňů, jsem se za jejich zády protáhla do tmy pralesa."
Khan se odmlčela a pak pohlédla k oknu.
"Bude svítat, musím jít!"
"Nenechávej mne tu samotnou, bojím se," přiznala se dívenka.
"V noci zase přijdu!" slíbila zlodějka. "Čekej, prosím!" usmála se na ni a letmo ji políbila na rozloučenou. Pak vyklouzla dveřmi ven.
Svíčka v držáku s prsknutím dohořela a celá místnost se ponořila do poslední noční hodiny. Rozednění již viselo ve vzduchu.