KHAN A NETVOR

Trestanecká kolonie

"Ten příběh začíná daleko odsud, v Lendoru, na jednom z ostrovů trestanecká kolonie Storabska. Tam jsou deportování vězni odsouzeni na galeje. Nejsou tam mříže, ani vysoké zdi. Tam není kam utéct. Na jednu stranu hluboké moře, na druhé mnohem hlubší prales a v něm prastarý kult mágů, beroucí si co chtějí.
Strážní v pevnosti jsou tam neomezenými pány nad životy trestanců. I nad životy jejich dětí. Protože jediné právo kterého se lze u nich dovolat, je právo na smrt!
Hamižní vojáci a prastarý kult temných bohů a démonů. Možná někdy válčili, než se shodli na stejném. Že nemá cenu chránit vězně před kultem, když umí být mágové i štědří. Vzácné dřevo, kožešiny, perly a drahokamy. A samozřejmě zlato. Za to vydali vojáci své bližní mágům. A zaprodaní odsouzenci usínali každý večer s hrůzou, že si je odvede kult. Strach je provázel každý den! A především každou noc!
Přesto tam byla i láska. A rodili se děti. A děti nic z toho nevnímají. Hrají si v prachu cest mezi ubikacemi a dílnami. Běhají po pláži, koupou se v moři. A také mají hodně hlad a mnoho práce. Ale kde to je jinak, když jsi chudý.

V té kolonii žil odsouzený kovář, zámečník. Šikovný a vzdělaný muž. Svedl tvořit i jednoduché mechanismy zámků či skříněk a to se panstvu hodí. Měl zakázky a nežil si až tak špatně jako jiní. Ženu mu odvedl kult, zůstal na výchovu svých dvou dcer sám. Starší pomáhala v domácnosti. Mladší kde se dalo. V dílně, pochůzky. Tu mladší trochu rozmazloval. Byla drzejší než bylo na to místo zvykem, ale u malé holčičky se to zdálo okolí rozkošně. Naučil ji mnohé z toho co uměl. A vyprávěl o své minulosti zloděje. o kouscích které vyvedl. A nevěděl, že v jejím srdci zasel touhu po svobodě. Zatím jen slabou, umlčenou vším tím strachem okolo.

Ta dívenka měla kamaráda. Byli podobně staří, od mala v každé lumpárně spolu. A spolu měli jeden velký sen. Až vyrostou tak spolu utečou z kolonie. Každý den vymýšleli tisíce plánů a žádný nebyl opravdu uskutečnitelný, ale na tom jim nezáleželo. I tak to byl nádherný sen.

Jenže jak běžel čas, začali dospívat. A najednou tak úplně nevěděli jak se k sobě chovat. Už se nekoupali spolu nazí, neprali. Cítili se spolu stále dobře, ale zároveň tak nějak zmateně. Skoro se báli navzájem i dotknout. Protože každý dotek byl tak intenzivní!..."

Khan se odmlčela a pohlédla na dívku před sebou. Ta už uvolnila své sevření a ležela na jejím klíně uvolněně, zvědavě. Poslouchala. A na tváři, na stále ještě uslzené tváři, ji pohrával sotva znatelný úsměv. Pochopení. Protože některé příběhy dívek, byť vyrostly v rozdílných místech, se sobě hodně podobají.

"Toužila jsem jej políbit," přiznala Khan. "Ale nevěděla jsem jak mu to říct. Měla jsem strach, že se mi vysměje. Vyčítala jsem si svou zbabělost, když jsem to odkládala na zítřek. A na další zítřek. Až přijde vhodnější okamžik."

"A přišel?" zeptala se uvězněná dívka.

"Ne," povzdechla si Khan. "Jednoho večera si jej odvedli mágové a jejich démoni hluboko do pralesa. Zůstala jsem sama!"