Je tu tolik, tolik tmy.
Proč vesmírem bereš mi víru?
Proč jsme tu zavření i my?
A proč já mám v prsou díru?
Ach, otázky mám na jazyku.
Nahlas ptát se nemám ve zvyku.
A ani nemůžu, nemám ústa.
Jsem vyprahlá končina pustá.
Je tu tolik, tolik hlíny.
Proč nic necítím?
A za nehty tolik špíny.
Smím ven, smím?
Nade mnou pruhy světla.
A kolem dřevěné stěny.
Která bludička mě sem svedla?
Mé srdce netluče, jsou to steny.
Rozhazuji ruce kolem sebe.
Není tu k hnutí.
Jen prosím o kousek nebe.
A nádech bez pachu hnití.
Ach, vesmírná sílo.
Podívej, co ze mě zbylo!
Není to náhodou rakev?
A to rudé slunce krev?
Proč v paži se mi kroutí červi?
Proč ochabují mi svaly, šlachy, nervy?
Proč mám pocit, že je to umíráním?
Řekni, řekni je to můra noci, zdání.
Nemám uši,
stejně slyším pláč.
Stojí nademnou, hluší.
Řekni, řekni, co jsem zač?
Proč o mě mluví v minulém čase?
Jako kdybych ani nikdy nebyla.
Proč pějí ódy intelektu, kráse?
Tak žila jsem nebo nežila?
Pláčí pro těch pár kostí?
Ty už jen brouky hostí.
Pláčí pro mě?
Tak proč dali mě tu do země?
Já chtěla, chci být prach.
Vzduch ve skalách.
Proč i teď nám strach,
když bosá noha přeskočila práh.
Zpívají smutné balady.
A černí jsou jako tma tady.
Proč hází sem čisté květiny?
Proč, čím ty byly viny?
Proč do tváře dýchá mi chlad?
Tak kdy se přestanu bát?
Hlína z oblohy padá.
Hlína má náruč, má mě ráda.
K čemu ty polštáře ze sametu?
Je to výsměch mě, světu?
K čemu to pozlátko, ozdoby?
Nikdo je nevidí, tmavé jsou hroby.
Ach, to světlo je pryč.
Do trávy zahryzl se rýč.
A kam teď jdete?
Šeptaná slova- v pokoji spěte.
Sama, sama v rakvi.
Znamená to, že jsme mrtví?
Co to prosím znamená?
Zima. Třesou se ramena.
Slyšíte? Já křičím.
Slyšíte? Já mlčím.
Poslouchej plakat ty hřbitovy.
Uslyší, kdo se zastaví.
Já si sama rakev ztloukla.
Hezky den po dni.
Poslouchej příběh o srdcích, co pukla.
Klidně si na náhrobek sedni.
Já sama se oháněla kladivem.
Hřebík po hřebíku.
A tak jsem se dostala sem.
Po posledním úderu na víku.
Zavřela jsem se jako do skříně.
Snad na něco čekám.
Ostatní odešli ze smuteční síně.
Teď vlastních kostí se lekám.
Obracím se k mé vesmírné hvězdě.
Řekni, řekni že nikdy není ještě pozdě.
Z hrobu se zase vyhrabat.
Vždyť hlína je bába porodní i kat.
Je tu tolik, tolik světla.
Proč vesmíre chybí mi síla?
Vím, já sama hlavu si setla.
Však nejsem jen střep tvého díla?
Sbohem hřbitove, ještě není čas.
Jednou jistě potkáme se zas.
Teď však musím ven.
Jednou jistě tohle nebude jen sen.
Od prvního nádechu
do posledního povzdechu
čas si o nás brousí své drápky.
Nepomůžou ti na očích ty klapky
Pravda je, že bojíš-li se smrti,
už zaživa tvé srdce rozsápali chrti.
Protože životy naše jsou hroby,
hlupák se jen kvůli tomu zlobí.
Od prvního oka mrknutí
stárnou naše buňky.
Až jednou tě vesmír donutí
stát se kapkou hvězdné tůňky.
A proto jen ten vůbec žije,
kdo nemá ze hřbitovů strach.
Tam stejně jen kostra hnije,
není tam duše, jen prach.
A pokud je duše v našem těle,
jistě roztančí se směle,
někde na nebeském parketu.
Rozkvete ke kráse jinému světu.
Nebo snad nic v nás není?
Jen svaly, kosti, neurony.
Tak proč cítíš to divné chvění,
proč srdce naše bijí jako zvony?
A to nutí nás naplno žít.
Pravda, že jednou budeme tu hnít.
Jen to, že máš vymezený čas,
ti dovolí dotknout se nebeských krás.
........................................................................
Ne vážně, co mi mé podvědomí říká těmito pochybnými sny? Ale dokud z toho můžu čerpat nápady na básně...
(Ta písnička nahoře je boží, takže si ji pusťte, ačkoliv se ta osoba ve videu tváří tak nepříjemně)
⭐⭐⭐
Takže pěkně vykročte z hrobu ven pravou nohou do dalšího roku.
- A.Č.D.