Možná to byl jen můj pocit, nebo se všechny oči v místnosti zaměřily na mě.
Snažila jsem se nedat najevo nervozitu a se stejnou elegancí kterou vždy projevoval Severus odbývat zvědavé pohledy a zajímat se jen o svou snídani.
Můj nechdejší apetit však zmizel. Jídlo se mi v ústech měnilo v popel, vajíčka se měnily v balvany které tížily můj, už tak dost stáhlý žaludek.
Pokud teď odejdu, znamená to že jsem prohrála. Jak to jen ten Severus dělá?
Já ale nejsem Severus, jsem Iris a to že jsem ředitekou Zmijozelské koleje ještě neznamená, že se budu jako Zmijozel chovat. Zvedla jsem se od stolu a odešla z Velké síně. Tíha vesmíru ze mě rázem spadla.
Pořád jsem ještě hrdá Havraspárka, na tento fakt nesmím zapomínat. Za dva dny už se o své hady bude starat zase jen Severus, do té doby nesmím stratit Havraní modř.
***
Celý den probíhal v poklidu. Pár stížností od Filche, který si vybral nový cíl svého neustálého stěžování si na studenty Zmijozelu, jen jeden výbuch v učebně lektvarů, Potterovy neúspěšné pokusy o navázání konverzace a zajištění dalšího doučování, pár huláků adresované Snapeovi, které na mě v jednom kuse pokřikovali něco o mastných vlasech a jeden vážně nepovedený kanadský žertík s otrávenou čokoládou.
,,Jsem na vás ohromně pyšný Iris," skřehotal profesor Kratiknot sedící naproti mě v knihovně.
,,Vést Zmijozelskou kolej je asi ta nejobtížnější práce na této škole a vy ji zatím zvládáte na výbornou."
,,Děkuji pane profesore, bohužel budu muset jít, musím ještě opravit pár esejí o Měsíčních kamenech," pozbírala jsem pár knih a pak se spěšným krokem vydala pryč z útulně vyhřátého ráje knih.
Zmijozelská kolej se popravdě vedla sama, jen sem tam jsem musela opravdu zasáhnout.
Nikdo nedělal velké problémy, nebo jsem o nich alespoň nevěděla.
Z myšlenek mě vytrhly vzlyky a hlasy.
Na opuštěné chodbě stála skupinka Zmijozelů. Pár starších něco vztekle zdělovali svému mladému, ubrečenému spolužákovi.
Okamžitě jsem ráznými kroky vykročila jejich směrem. Můj postoj měl nečekaný efekt protože starší žáci z úlekem vytřeštili oči a rychle se potáceli pryč.
No počkejte! To si ještě vyřídíme.
Malý Zmijozel si utřel uslzené oči do rukávu hábitu a popotáhl nosem.
Vypadal jako hromádka neštěstí. Z černých vlasů mu trčely neposlušné prameny a v hnědých očích se zračila bezmoc a strach.
,,Copak se děje?" zeptala jsem se velice opatrně.
Chlapec sebou trhl a vyvalil na mne hnědé oči. Nevyšla z něho však ani hláska.
Chytla jsem ho za ruku.
,,Jdem si dát pudink, pak mi všechno vysvětlíš," usmála jsem se.
,,Ale já jsem zmijozel," bránil se chlapec.
,,Já jsem Iris, těší mě."
Chlapec zjevně můj vtip nepochopil a zůstával nadále stát.
,,Ty si myslíš že zmijozelové nejedí pudink?" povytáhla jsem jedno obočí.
,,Prosím, hlavně mi neříkej že nemáš pudink rád," předstírala jsem zděšení.
,,Mám," usmály se hnědé oči.
,,Tak na co ještě čekáme?"
***
Velká síň byla prázdná.
,,Tak povídej, co se děje," zeptala jsem se ubrečeného hádka.
,,Chtěl bych mluvit s profesorem Snapem," fňukl kluk.
,,Můžu vědet proč?"
,,Ne," špitl.
,,Dobře, promluvíš si s ním až se vrátí."
***
Noc byla neobvykle chladná, měsíc se schoval za mraky a hvězdy zářili až smutně.
Severus se napřímil ve své cele. Uslyšel temné kroky, bolestné vzlyky a skřeky ostatních, napůl šílených vězňů.
Každý den, noc co noc. Zase přijdou? Bude to stejné? Bolestivě stáhl ústa ve škleb a zavřel oči.
,,Tak pojď," zašeptal k temné postavě stojící naproti němu.
,,Vem si ty vzpomínky."
,,Vezmi si je všechny!"
***
*Aivi*