Bývalá bystrozorka a profesorka Alma LeFay Peregrinová se zastavila před mohutnou kovovou branou. Byla jí zima. Chlad se dostal až pod všechny vrstvy oblečení, do kterých byla navlečená a ona se teď díky tomu celá třásla. Možná se třese strachy, napadlo ji na moment, ale hned tu myšlenku zapudila. Nehodlala si přiznat, že se po těch letech stále bojí. Vzpomněla si, jak jí Albus říkával, že strach není něco, za co by se měl člověk stydět. Trochu se pousmála. Přemýšlela, jestli by na ni byl pyšný. Za poslední měsíce udělala tolik věcí... špatných věcí. Nebyl by na tebe pyšný, ozýval se tenký hlásek v její hlavě, který začínal nabírat na síle. Černovláska se vší silou, co měla, snažila myslet na něco jiného. Rozhlédla se kolem sebe. Přímo před ní stálo staré panství, kde vyrůstala. Dům vypadal pořád stejně, jak si uvědomila. Hlavou se jí začaly honit vzpomínky. A i když se tomu snažila zabránit, její pohled zabloudil k temnému lesu, který byl nedaleko domu. Tam to všechno začalo. U Merlina, byla tak hloupá. Kdyby do toho lesa nechodila a poslechla své rodiče, mohli teď být naživu. Snad jí někdy odpustí. Ztuhlými prsty vzala za kliku brány a ta se s děsivým skřípotem otevřela. Až teď si uvědomila, že už není cesty zpět. Přitiskla si svůj hábit těsněji k tělu a vydala se štěrkovitou cestičkou ku předu. Vítr ji šlehal do načervenalých tváří a ona statečně pokračovala ve své cestě. Křupání kamínků, po kterých šla byl jediný zvuk, který slyšela a trochu ji to děsilo. Jakoby tu už nikdo nežil. Přemýšlela jestli vůbec bude doma. Co když je pryč? Zaplavila ji vlna paniky. Pokud ho neuvidí... Alma věděla, že už jí moc času nezbývá a připadalo jí, že nikdy nestihne to, co si usmyslela. Už byla skoro u dveří do domu. Najednou se prudce zastavila. Stála v malé předzahrádce, kde její matka pěstovala růže. Když byla Alma ještě dítě, ráda sem chodívala. Teď už tu ale růže nerostly. Zahrada byla zarostlá plevelem a z růží zbyly jen seschlé keře. Na chvíli si dovolila zavřít oči. Vzpomínala na ty dny, kdy bezstarostně ležela v trávě a četla si. Kolem ní rostly růže všemožných barev a velikostí, které voněly omamnou vůní. Almě připadalo, že už tu vůni má skoro na dosah. Připadalo jí, že když se pořádně nadechne, třeba se dokáže vrátit do svého dětství. Nezvládla to. Po tváři jí stekla malá slza a ona otevřela oči, aby ji rychle mohla setřít. Najednou se jí zmocnil nepříjemný pocit. Připadalo jí, že jí někdo sleduje. Rychle vzhlédla nahoru, kde se nacházelo veliké okno, ze kterého na ni byl dobrý výhled. Záclony za oknem se rychle pohnuly a Alma za nimi spatřila temnou siluetu, která jí rychle zmizela z dohledu. Srdce se jí divoce rozbušilo. Přeci jen je doma, pomyslela si. Bylo jí špatně. Chtěla se otočit a utéct. Celý svůj život utíká, uvědomila si. A jak s hrůzou zjistila, už jí dochází dech.
„Já už nemůžu," zašeptala a hlas se jí třásl. „Už nemůžu Albusi," dodala. Alma LeFay Peregrinová byla na chvíli potichu, jakoby čekala, že z domu vyjde Brumbál, pevně ji obejme a odvede ji někam daleko, kde budou mít konečně klid. Každý nádech jí způsoboval neuvěřitelnou bolest. Jenže Brumbál se neukázal a ona stála sama na štěrkovité cestě a děsila se toho, že se brzy zase uvidí se svým bratrem. Neochotně vzala do ruky mohutné zlaté klepadlo a třikrát zaklepala. Dlouho se nic nedělo. Možná jí ani neotevře, napadlo jí. Třeba by to tak bylo nejlepší. Její přání se ale nesplnilo. Dveře se trochu pootevřely a na Almu se ze tmy dívaly velké modré oči.
„To jsem já," hlesla a podívala se pod sebe. Dveře se teď otevřely úplně a mladá žena před sebou viděla malého domácího skřítka.
„Paní...," koktal skřítek, „jste to opravdu vy?" divil se, ale vpustil ji dál do domu.
„Vypadá to tak, Finne" řekla černovláska a pokusila se o úsměv. Doufala, že nevypadal zas až tak falešně. Tak dlouho jejich skřítka neviděla. Přemýšlela, jak dlouho už vlastně v její rodině byl. „Jak se vůbec máš?" zeptala se ho a opatrně skládala šálu, kterou si sundala z krku.
„Dobře, paní," pronesl vyhýbavě a pověsil jí kabát na věšák. Alma se mu podívala do očí. A moc dobře z nich dokázala vyčíst, že lže. Její bratr nebyl příjemný člověk. Věděla, že si na skřítkovi vybíjí svou zlost.
„Budeš v pořádku, slibuji," ujistila najednou skřítka, který se na ni nechápavě podíval.
„Kde jste byla?" vyptával se jí. „Finn o vás měl strach," zahuhlal a vytáhl z kapsy malý kapesník a začal si s ním otírat slzy, které mu tekly po špinavých tvářích.
„No tak, už jsem tady," řekla profesorka rozpačitě. Nikdy nevěděla, co má v takovýchto situacích dělat. Pomalu si z rukou stáhla rukavice a pokoušela si zahřát promrzlé prsty.
„Je tu můj bratr?" zeptala se ho najednou a skřítek si přestal utírat slzy. Byl ticho a Alma věděla, že jí to nechce říct. Jenže ona neměla na takovéhle věci čas. „No tak Finne," napomenula ho. „Chci to vědět, tak mluv," nechtěla na něj být přísná, ale potřebovala svého bratra vidět.
„Ano," hlesl poraženecky a svěsil hlavu. „Zavedu vás za ním," řekl a natáhl k ní ruku. Alma jeho ruku sevřela a nechala se jím zavést do prostorného salónku, plného křesel, pohovek, koberců a s velkým útulným krbem.
Skřítek ji nechal čekat a šel ohlásit svému pánovi, že má návštěvu. Černovlasá žena se opatrně začala rozhlížet. Nebyla tu už tak dlouho. Pohledem se zastavila u velké pohovky. Vzpomínka na onen osudný večer do ní udeřila jako blesk. Její matka, otec a bratr sedící na gauči a ona, která utíká do lesa. Jistě, že jí její otec následoval. A pak..., Alma zavrávorala a musela se opřít o pohovku, aby neupadla. Až moc živě před sebou viděla, jak její otec padá mrtvý k zemi. Byla tam spousta zeleného světla. A pak ještě její matka. Almě se zatočila hlava a sesunula se na pohovku. Neměla sem chodit. Teď to už věděla jistě. Pomalu vstala z pohovky a šla ke dveřím. Odejde a už se sem nikdy nevrátí. Jenže to už nestihla. Dveře se prudce rozrazily a ona spatřila svého bratra. Vypadal pořád stejně. Všimla si, že ji její bratr sjel nepříjemným pohledem od hlavy až k patě. Raději sklopila svůj pohled k zemi. Stále slyšela křik jejího bratra, když ho vlna její magie prohodila oknem v Chroptící chýši.
„Co tu děláš?" zeptal se jí její bratr. „Nepamatuji si, že bych tě zval," dodal a sedl si do jednoho ze smaragdově zelených křesel. Černovláska se posadilo do druhého křesla naproti svému bratrovi.
„Chtěla jsem tě navštívit," řekla a snažila se, aby se jí netřásl hlas. To co řekla nebyla pravda a vypadalo to, že její bratr onu lež prokoukl. Zatvářil se, jakoby Alma byla něco odporného na jeho botě a pohrdavě si odfrkl.
„To sotva, nebyla jsi tu už několik let," ušklíbl se a zavrtával se do ní pohledem.
„Chyběla jsem ti?" zeptala se ho bývalá bystrozorka nepříjemně. Začínalo to v ní vřít jako v kotli. Nebyla tu proto, že tu nebyla vítaná. Polovina domu byla její a stejně v něm nedokázala kvůli němu strávit ani pět minut.
„Ne, nechyběla," řekl pohotově. „Vlastně se divím, že ještě žiješ. Jde po tobě ministerstvo i Ten jehož jméno se nevyslovuje. Na druhou stranu," dodal a užíval si zamračený výraz jeho sestry, „alespoň o tebe má někdo zájem."
„Jistě že žiji," uchechtla se Alma. „Vždycky jsem byla lepší než ty. Věděli to rodiče i Brumbál," vrátila svému bratrovi urážku. Zasáhla jeho slabé místo. Její bratr zrudl v obličeji a na tváři se mu objevila rozzuřená grimasa. Rychle se zvedl z křesla a pár kroky byl až u Almi, která seděla bez hnutí. Z kapsy hábitu vytáhl krátkou světle hnědou hůlku a namířil ji na svou sestru.
„Vypadni z tohohle domu," syčel na ni hnědovlasý muž a odděloval od sebe každé slovo. „Nejsi tu vítaná a nikdy nebudeš," pokračoval a hlas se mu zlostně třásl. Bývalá bystrozorka byla nehybná jako socha. Smaragdově zelenýma očima pozorovala kosa, který skákal na zahradní zídce. Co když je to ten samý, kterého viděla v den, kdy odcházela z Bradavic, pomyslela si. Tenkrát po něm dost neurvale hodila knihu. Měla by se mu omluvit, pokračovala ve svých myšlenkách.
„Víš, že jsem ti už dávno odpustila?" hlesla najednou a ušklíbla se. „Nemůžeš za to, jaký jsi. Nemůžeš za svůj zpackaný život," dořekla a odmlčela se. „Potřebuji jen malou laskavost," šeptla po chvíli a podívala se svému bratrovi do očí. Měl je stejné jako jejich matka. Vždycky jí znervózňovalo to, jak byly chladné.
„Laskavost?" ozval se její bratr dotčeně a nevědomky svěsil ruku, ve které držel hůlku. „Nic ti nedlužím, sestro. Nedám ti ani peníze a ani ti nedovolím, abys tu mohla zůstat, pokud ti jde o tohle."
„Věř mi že nejde," řekla bývalá bystrozorka a uhladila si sukni. „I když přiznávám, že kdybys mě tu nechal, asi bys mi zachránil život. Jenže vím, že mě tu nenecháš a tak chci od tebe jen takovou maličkost.
„Co tedy chceš?" hlesl její bratr poraženecky.
„Projdeš se se mnou do zahrady," vyslovila své přání a čekala, co na to muž před ní řekne.
„A jaký je v tom háček?" zeptal se ihned. „Je to nějaký trik nebo..."
„Žádný trik," přerušila ho Alma a zvedla se z křesla. „Chci se jen projít se svým bratrem. Na tom přeci není nic špatného, no ne?"
Její bratr unaveně svěsil hlavu. „Fajn," sykl, „ale přísahám, že jestli je to nějaký trik, tak ti..."
„Ublížím?" zeptala se ho černovláska nevinně. „To jsi chtěl říct? Musím přiznat, že v tom jsi opravdu vynikal," zašeptala si spíš pro sebe, nečekala na svého bratra a vyšla ven ze salónku.
Kráčela chodbami panství, které před lety nazývala svým domovem. Jediným bezpečným místem na celém světě. Bylo tu všechno, co malá Alma potřebovala. Její rodina, spousta knih, rozlehlá louka a výborné sladkosti. A po chvíli si uvědomila, že tohle už dávno není její domov. Toto místo jí najednou připadalo nehostinné a děsivé. Jakoby tu ani nikdy nežila. Cestou ještě zavolala na jejich skřítka a z věšáku si vzala kabát, šálu a rukavice. Opět se jí zmocnil chlad, když toto zvláštní trio vyšlo ven z domu. Dokonce jí připadalo, že je venku ještě větší zima než před tím. Na tváři ucítila pár kapek, které jí stékaly až pod šálu. Přesně takovéto počasí by nejraději přečkala u hořícího krbu s dobrou knihou a šálkem čaje. Je čím dál tím víc sentimentálnější, uvědomila si a trochu se ušklíbla. Se svým bratrem a domácím skřítkem se zastavila ve zpustlé zahradě, odkud byl krásný výhled na dům.
„Mám pro tebe dárek Finne," řekla najednou mladá žena a stáhla si z krku šálu. Skřítek ihned pochopil, co dělá a jeho oči se zalily slzami.
„Finn to nechápe," pronesl třesoucím se hlasem. „Finn přeci slouží vaší rodině tak dlouho, paní. Slouží vám dobře a..."
„Co to má znamenat Almo?" ozval se její bratr. „Tohle přeci nemůžeš."
„U Salazara Erdogane," křikla Alma , „mohl bys být alespoň jednou ve svém životě zticha." Muž ztichl. Nejspíš to bylo tím, jak děsivě její hlas zněl, nebo tím, jak přísně se na něj dívala.
„Byl jsi úžasný Finne," pronesla bývalá profesorka a obmotala mu šálu kolem krku. „A znám někoho, komu by se tvá pomoc hodila. Jistě znáš Weasleyovi. Přemísti se do Doupěte a pomáhej jim. Vím, že na tebe budou moc hodní." Skřítek jen kývl a pevně mladou ženu objal. „Slíbila jsem ti, že budeš v pořádku," zašeptala a v ten moment byl skřítek pryč.
Erdogan Bentham stál jako opařený a nezmohl se na jediné slovo, což se Almě hodilo. Naposledy se podívala na celý dům, na zvadlé keře růží, které její matka tak milovala i na hustý les, který ji i teď k smrti děsil.
„Víš co, Erdogane?" začala Alma sladkým hlasem. „Vždycky jsem si myslela, že jsem prokletá. Můj život byl nešťastný a já za to vždy vinila samu sebe. Ale pak jsem si uvědomila, že to lidé kolem mě jsou to prokletí. Nikdo by nedokázal zlomit něco tak silného, jako je nenávist vás všech," hlesla a vytáhla z hábitu hůlku. „Rozhodla jsem se to zlo zastavit, Erdogane. Jsem jako ti hrdinové z příběhů, které nám četla naše matka, pamatuješ si?"
Hnědovlasý muž jen tiše přikývl.
„Jsem ráda, že to chápeš," pronesla a švihla hůlkou směrem k domu. Na střeše z tmavých tašek se ihned objevily plameny, které se začaly zvětšovat.
„Co to u Merlina děláš?" vyhrkl její bratr a zděšeně se na svou sestru díval. „Zešílela jsi, je to můj domov."
„Není to dům," poučovala ho černovláska. „Je to prokletí."
„Nemám kam jít," pronesl její bratr zoufale. „On po mě půjde, Almo a..."
„Voldemort po tobě nepůjde," ujišťovala ho bývalá bystrozorka. Celý dům zahltily plameny, které šlehaly až k nebesům. „Ví moc dobře, že bych pro tebe nehnula ani prstem. Co by s tebou dělal?" uchechtla se. Cítila teplo, které sálalo z domu. Bylo příjemné necítit všudypřítomný chlad. Bylo příjemné necítit vůbec nic. Její bratr klesl na kolena a zakryl si dlaněmi obličej. Alma musela přiznat, že ji nějakým zvráceným způsobem uspokojilo, vidět to místo v plamenech. Byla nezastavitelná. Otočila se k domu zády a vydala se štěrkovitou cestou pryč.
„Alma LeFay Peregrinová už není prokletá," hlesla a na její tváři se objevil zářivý úsměv.
Další kapitola je tady. Doufám, že se vám líbila. Budu ráda za každý hlas, komentář a sdílení. Vaše chosenwitch.