Louis‘ POV (o dvě hodiny později)
Posral jsem to. Celé jsem to podělal. NĚKOLIKRÁT! Byl jsem ten největší idiot na celé planetě. Přesně jak se mi všichni snažili celou tu dobu naznačit, ale já se proti tomu ozbrojil a doufal ve svůj šťastný konec. Takový, ve kterém by Debbie byla šťastná s někým jiným a já bych byl šťastný z toho, že ona je šťastná.
Jasně, vážně perfektní nápad, Tomlinsone!, nadal jsem sám sobě. Do prdele svaté! Vždyť ji miluješ, ty blázne! Jak sis kdy mohl myslet, že bys bez ní mohl být šťastný?! Ona je tvůj život… tvá radost… tvé štěstí. Potřebuješ ji k životu! Jen si vzpomeň, jak ti bylo ty roky bez ní, pokračoval jsem v nadávkách a ztratil se v myšlenkách o pár let zpátky. To byly tak krásné a hlavně jednoduché roky, že se to zdálo být až nemožné. Takový svět přece ani nikdy neexistoval, divil jsem se těm vzpomínkám. Byly tak vzdálené.
Ale ne ty roky, kdys jí neznal, ty tupče!, ozval se můj vnitřní hlas rázně. Ty, kdys věděl, že na světě existuje dívka, která ti ukradla srdce a ty jsi s ní nemohl být. Na tyhle roky mysli, upozorňovalo mě mé podvědomí.
Zamyslel jsem se tedy.
Celé ty dva roky, kdy nás od sebe dělila má práce a následně i náš společný nejlepší kámoš, který nevědomky zavřel dveře naší lásce. Harry měl pravdu; neměl jsem mlčet. Měl jsem mu říct, že si nepřeju ji od nás držet, byť to myslel dobře. Měl jsem se mu postavit a říct mu, že se mi jeho kamarádka líbí od prvního okamžiku, kdy mi ji představil. Kdybych mu to tenkrát řekl, všechno teď mohlo vypadat jinak.
Bylo mi hrozně, potvrdil jsem svému hloupoučkému mozečku a zároveň tak konstatoval i svůj nynější stav, při kterém jsem sám uzavřený v sobě čekal samotný v obýváku; pohodlně zabořený v sedačce.
Harry byl zrovna u mě v pokoji s Deb, jelikož mu už asi před půl hodinou hodinou poslala zprávu, ať za ní přijde. Ostatní kluci byli buď ve svých pokojích, nebo zalezlí v kuchyni. Kolem mě chodili velkým obloukem. Stranili se mě, nechtěli se mnou dýchat stejný vzduch, mluvit se mnou a možná… možná se mě i báli. Kdo ví.
Ublížil jsem jim. A to hodně. Dostal jsem je do velkého průšvihu a zpackal jim pár dní života. No, někomu i víc, než pár. Liam přišel o svou přítelkyni, protože já byl takový packal, že jsem nutil Harryho do vztahu, který nikdy nechtěl a ten kvůli toho musel využívat Liama, aby kryl výlety za jeho skutečným vztahem, zatímco já si se svou láskou hrál na kámoše a kámošku.
Jak směšné, uchechtl jsem se pro sebe. Ale bohužel pravdivé.
Nevěděl jsem, jak se věci a lidské osudy dají pokazit, dokud jsem to na vlastní kůži nezažil.
Jedna lež. Jedna blbá lež a všechno šlo do kytek. Nejen, že jsem už téměř jistě přišel o svou jedinou možnost šťastného života se svou pravou a jedinou láskou, ale ještě k tomu jsem přišel i o přátele a hlavně… hlavně o toho nejlepšího. Ani bych se mu nedivil, kdyby se mnou už vícekrát nepromluvil. Já bych to být na jeho místě udělal. Nemluvil bych se sebou.
Harrymu jsem posral život nejvíc, tedy až po Debbie, ale z kluků to schytal nejvíce on. Já ho donutil lhát jeho nejlepší kamarádce. Donutil jsem ho lhát jejím rodičům, které znal už od plenek. Donutil jsem ho lhát všem jeho přátelům, rodině… donutil jsem ho předstírat lásku, něhu, radost… téměř jsem ho připravil o jeho možnost vlastního štěstí, řval jsem po něm, hádal se s ním, nenáviděl ho, když nehrál podle mých pravidel.
A kdo ti dal to právo všem rozkazovat? To by mě vážně zajímalo, vztekal jsem se na sebe a na toho tvora, který mi dlouhé týdny zatemňoval mysl.
Ublížil jsem mu a pokazil mu část života. Musel mě za to nenávidět. Já se rozhodně nenáviděl!
Harry byl vždycky jako můj bráška, kterého jsem jinak neměl. Ono totiž, vyrůstat s tolika sestrami a žádným bratrem nebyla mnohdy procházka růžovým sadem, i když tou záplavou růžových šatiček a všelijakých navoněných panenek se to tak mohlo jevit, ale já to někdy nezvládal. Byl jsem rád za velkého bráchu, ale občas mi ten můj chyběl. Měl jsem sice spoustu kámošů a vyloženě chlapské aktivity mi tudíž nechyběly, ale byť jsme se bavili o mnoha věcech, o některých bych nejraději mluvil jen s někým blízkým. S bratrem třeba. S bratrem, kterého jsem našel v Harrym.
A tomu stejnému Harrymu jsem v posledních dnech hodně ublížil. Ublížil jsem bratrovi. Rodině.
To nedokážu napravit, povzdychl jsem si v duchu. A jestli to nedokážu s Harrym, tak s Deb už vůbec ne.
Nahoře se otevřely dveře. Nevěděl jsem, jestli ty moje nebo to byl jiný z kluků, ale aniž bych to zjišťoval, vstal jsem a vydal se po schodech nahoru. Už jsem nedokázal sedět sám v tom zatraceném tichu. Potřeboval jsem společnost a taky si protáhnout končetiny, takže jsem ty schody vyšlapat musel.
Na konci chodby postával mezi pootevřenými dveřmi mého pokoje Harry. Pak je zavřel a vydal se mi vstříc.
„Je tvoje,“ oznámil mi s nepříliš nadšeným výrazem a vyzýval mě tak ke vstupu do toho pokoje. Pokoje, který by se za malou chvíli měl stát posledním místem na světě, kde bych se snažil hledat odpočinek.
„Je to zlé?“ zeptal jsem se ho vystrašeně.
Zaváhal. Uvažoval, zda mi nemá raději zalhat.
„Pravdu, Harry.“ Raději jsem mu pomohl s jeho těžkým výběrem. Lhali jsme už dost dlouho. Dnes, v ten nešťastný den se karty obrátily a na řadě byla už jen pravda. A v tomhle případě naprosto tutová!
„Fajn. Pravdu,“ zamumlal si Harry k sobě, jako kdyby se snažil se o tom přesvědčit. Jeho tvář se napínala a povolovala v různých křečovitých grimasách už od chvíle, kdy vyšel z toho pokoje, ale nakonec – „Jo,“ vydechl a povolil.
Jeho odpověď štípla můj ušní bubínek, ale jinou odpověď než tuto jsem ani nečekal, takže jsem se na to jakž takž připravil. Věděl jsem, že to bude zlé.
„Jak moc?“ zeptal jsem se a to už byla otázka, u které by se dalo zvažovat více variant odpovědí, avšak jedna byla pravděpodobnější než ostatní. A na tu se taky dostalo.
„Dost,“ oznámil mi nakonec po krátké odmlce. Nemotorně jsem kolem sebe plácl rukou do vzduchu a narazil na zábradlí, kterého jsem se chytil pod náhlou vlnou nevolnosti. „Hej,“ křikl po mně Harry a přidržel mě. „Zas tak strašné to není, abys mi tu omdléval.“
„Je to ztracené,“ zamumlal jsem zdrceně a s pomocí Harryho paží a těla jsem se sesunul na podlahu. Oba jsme se zády opřeli o zábradlí a on mi hodil svou paži okolo mých skleslých ramen.
„Není. Nikdy není nic úplně ztracené. Vlastně…“ snažil se mě utěšit.
„Co vlastně?“ postrkoval jsem ho, když se neměl k dokončení toho, co načal.
„Čekal jsem to horší, takže bych řekl, že v určitém směru pohledu jsme na tom vlastně ještě dobře.“
„Co znamená v určitém směru pohledu, Harry?“ vyptával jsem se dál s hlavou sklopenou k zemi. Bál jsem se. Bál jsem se jeho odpovědi, ale potřeboval jsem ji slyšet. Potřeboval jsem se připravit na to, co mě čekalo.
„No,“ začal váhavě. „Nejprve chtěla odjet. Okamžitě.“
Přesně jak jsem předpokládal. Nenávidí mě a nechce o mě už ani slyšet, naříkal jsem si sám pro sebe, zatímco jsem si kolena přitáhl k sobě a složil do nich svou těžkou hlavu.
„Ale neodjede,“ snažil se to Harry rychle zakecat, když viděl, jak se ze mě rychle stává troska. „Ví, že tady má lékařskou péči, kterou jí dlužíme, takže po zvážení všech pro a proti se rozhodla zůstat.“
Jasně. Má tady doktory, tak proč by někam jezdila? Bude to vyžadovat po tobě, ale to je pochopitelné. Uděláš to. Odstěhuješ se. Stejně tě to v tomhle baráku už před jejím příjezdem hezkou řádku měsíců sralo, tak se alespoň konečně odhodláš k osamostatnění, domlouval jsem si, ale hned na to mě mé podvědomí zase hezky setřelo.
Ehh, chtěl jsi říct spíš k samotě, ne? Máš panickou hrůzu ze samoty. Nevydržíš to. Za chvíli budeš škemrat o to, aby ses mohl vrátit a mít kolem sebe pořád někoho. Lidi, které bys mohl bavit.
Bavit…, tragicky jsem se nad tím slovem uchechtl. Kdy naposledy jsem někoho pobavil? Už si ani nevzpomínám. Všechno, na co si dokážu vzpomenout je jen samý křik, protivnost, nenávist… přestal jsem být sám sebou. Už ani nevím, kdo jsem.
Viděl jsem před očima spoustu verzí Louise Tomlinsona, ale momentálně jsem se nejvíce viděl v tom úplně na kraji. V tom, který ani nevypadal jako já, ale jako hromádka starého, zlomeného a nepotřebného harampádí.
Byl jsem zlomený.
Má maska zlého ničemy Tomlinsona - který stál uprostřed – se sice s pravdou zlomila, ale cestu k tomu levému, k tomu veselému klukovi, jakým jsem býval, tu už jsem nedokázal najít. Ne za těchto okolností a rozhodně ne sám.
„No a taky,“ pokračoval ve svém vysvětlování Harry dál. „Souhlasila s vaším vztahem, abychom neměli průser. Myslím tím před médii… na veřejnosti.“
„V soukromí mě nechce ani cítit, co?“ pronesl jsem nešťastně a otočil hlavu na Harryho.
„Chce s tebou mluvit,“ prohodil Harry váhavě. „To bych řekl… řekl bych… že je to docela dobrý začátek. Horší by bylo, kdyby nechtěla ani to,“ řekl a já se musel pousmát nad tím zamyšleným tónem, kterým to pronášel. Přišlo mi to, jako bych tu seděl o tři roky mladší zpátky s šestnáctiletým kudrnatým Harrym. Skoro jakoby se nic nezměnilo. Nic až na ty jeho vlasy.
Smutné na tom ale bylo to, že se změnilo hodně věcí a ty jeho vlasy oproti tomu vypadaly jako prkotina.
„Ale chce tě vidět, takže je to dobrý,“ konstatoval na závěr své vážné rozvahy poměrně vesele.
Připomnělo mi to tolik krásných chvilek, tolik starých dobrých zážitků, ze kterých bylo až do očí bijící, jak moc za ta léta dospěl, až mě to dojalo natolik, že jsem mu bezděčně strčil hlavu do hrudi a snažil se zastavit své slzy deroucí se na povrch.
„Ale no tak. Loui, chlape, vždyť ty máš víc štěstí než rozumu. S tou vší šaškárnou, jak se budete na veřejnosti milovat a v soukromí nenávidět, se všemi těmi sladkými slůvky, s těmi projevy náklonosti… říkám ti, za chvíli jí to přestane bavit tu zamilovanost vypínat. Pár dní se možná bude chtít pomstít a vydrží to, ale pak… upřímně ti řeknu, že tady není žádná jiná možnost, než že vy dva nakonec budete spolu. Nehledě na to, jak moc jsme jí ublížili… ona neumí nenávidět. Dokáže být uražená, to jo, ale stačí, když budeš dělat to, co umíš nejlíp a ona ti pak sama padne kolem krku. Teď, když ví o tvých citech, už se tě nevzdá. Na to tě až příliš miluje.“
„Proč mi tohle říkáš? Proč se vůbec snažíš mě uklidnit? Měl bys na mě být taky naštvaný, nenávidět mě…“ načal jsem své pochyby, když jsem vynořil hlavu z jeho košile, ale byl jsem umlčen.
„Nenávidět tě?“ zasmál se. „Loui, jak bych mohl? Na to jsi až moc velký vůl, abych tě mohl opustit. Potřebuješ nějaký dozor, někoho kdo se o tebe bude starat,“ utahoval si ze mě. V ten okamžik to doopravdy byl ten starý zlatý nezměněný Harry. Byl to můj Hazz a já… já nemohl… nemohl jsem…
„No tak,“ dloubl do mě. „Přiveď ho zpět. Přiveď zpět toho Louise, který by mi klidně i fláknul za to, že si z něj střílím, že se nad něj povyšuju. Jsem přece jen to malé blbé neopeřené kuře, ne?“
„To teda jsi,“ zasmál jsem se a šťouchnutí mu oplatil i s rozčepýřením jeho vystylovaných vlasů, za což mě vždycky hrozně nesnášel. „Jsi jen malé blbé kuřátko, co si mě dovolilo o celou hlavu přerůst!“ škádlil jsem ho.
„Ááááh, dost. To stačí.“ Celý se smíchem svíjel pod mými lechtivými doteky. Na malou chvíli se mi zdálo, že jsme zpátky v X-Faktoru a naše životy teprve začínají. Na malou chvíli, než jsem zahlédl tenkou, pomalu se ztrácející jizvičku na jeho krku. Okamžitě jsem se od něj vystrašeně odtáhl a posunul se o metr dál, abych mu neublížil. To jsem si fakt nepřál.
Vždyť já vlastně nosil jenom smrt. Zatím díkybohu jen nedokonanou, ale oba jsem je málem zabil. Oba byli poznamenáni mou zabijáckou debilitou. Měl jsem to v sobě. Něco špatného uvnitř, co nutilo lidi, nejbližší lidi okolo mě páchat činy na kraji usmrcení.
„Louisi?“ Harryho zmatené volání mě vytrhlo z mého transu. Rychle jsem zamrkal, abych zastavil další slzy, co se během něj urodily v mých očích. Chvíli trvalo, než jsem byl schopný promluvit a tak si mě Harry jen zkoumavě prohlížel.
„Ptal ses, jak bys mě mohl nenávidět. Já ti to teda povím. Tak zaprvé jsem málem zabil tvou kamarádku, stal se ze mě děsný kretén a dokonce jsem málem zabil i tebe.“ Na posledním slově se mi zlomil hlas a mokré kapičky si i přes mou snahu našly skulinku a dostaly se ven.
Harry si přejel dlaní po krku, na který jsem bez přestání zíral. Moc nadšeně se u toho netvářil. Konečně mu došlo, co všechno jsem způsobil a teď by se ke mně měl začít chovat jinak.
On to udělá. Prosím, ať to nedělá. Potřebuji ho. Sám na Deb nestačím. Ach, bože. Proč mlčí? Proč sakra tak dlouho mlčí? Argh, to ticho se nedá snést.
„Posral jsem to moc, že?“ pokoušel jsem se ho probrat z toho jeho mlčícího stavu. Seděl jsem si na patách metr od něj, ruce jsem měl sklesle složené v klíně a hlavu už jsem samým smutkem raději zase sklopil k zemi. „Já… já… všechno to mám zamlžené. Je to, jako bych sám sebe sledoval, ale jako jiná osoba, chápeš? Vůbec nevím, proč jsem se choval jako arogantní vůl. Vím, že jsem jím byl, jen… jen nevím proč. Všechno jsem to posral.“ Už jsem nebyl schopen to déle zadržet a tak jsem se mohl pokusit své vzlyky jenom skrýt.
„Ale no tak. Zlato, už neplakej.“ Harry se ke mně zase přisunul, objal mě pažemi a přitiskl si mě na hruď. „Řeknu to asi tak. Věci se poslední dobou nevyvíjely zrovna idylicky a ty jsi na pár měsíců přestal být sám sebou. Viděli jsme to všichni, že tady s námi není Louis, ale nějaký divný posel z Peklákova. Ale já tě za to neodsuzuju. Sám jsem si něčím podobným prošel, takže vím, že se to může stát, člověk prostě může sejít z cesty na nějakou dobu, když prožije něco traumatického a já to viděl. Viděl jsem to už tenkrát na té silnici. Viděl jsem, jak si ze sebe vypustil duši, když jsi ji měl v náručí a šeptal jí všechna ta slůvka a netušil jsi, zda budeš mít někdy ještě šanci jí je zopakovat. Viděl jsem to i v nemocnici. Tenkrát jsem nevěděl, co vidím, když jsem se na tebe podíval. Myslel jsem, že to bylo vztekem na tebe, ale zároveň i pochopením, ale já neměl tenkrát co vidět. Nic tam totiž nebylo. Ztratil ses. Ztratil jsi sám sebe.“
Netušil jsem, kde se to v něm všechno bralo, ale bylo mi to jedno. I kdyby mi začal vyprávět pohádku o kyselé mrkvi, tak by mi to nevadilo. Jeho hlas mě uklidňoval.
„Na pokraji ztráty své milované jsi ztratil i svou duši a bohužel se ti nepodařilo ji včas najít. Ten záskok „tebe“ napáchal nějaké činy a všichni se na tom pak už jen vezli. Měl jsem ti to zatrhnout dřív, ale…“ Jeho slova se vytratila do prázdna.
„Bál ses mě,“ kuňkl jsem mu do košile.
„Nebál jsem se tebe.“ Odmlčel se. „Bál jsem se, že o tebe přijdu, že tě navždy ztratím.“
„Tak strašně mě to mrzí, Harry. Nechtěl jsem být takový. Omlouvám se. Moc mě to mrzí,“ vzlykal jsem.
„To je dobrý, Loui. Zapomeň na to. Já už si nic z toho nepamatuju. Prostě a jednoduše jsi to nebyl ty a už to víc neřeš.“
„A-ale, Harry,“ snažil jsem se namítnout. Nevěřil jsem tomu, že by na to tak rychle hodlal zapomenout. Vždyť já ho proboha málem donutil se zabít! To nebyla věc, kterou by mohl jen tak přehlídnout a hodit za hlavu.
„Ne! Žádné ale. Víš, jak jsem tu Deb poprvé přivezl a začal jí ukazovat barák? Tenkrát jsme byli ještě dokonalá dvojka. Chci to vrátit. Celou tu dobu jsem si přál to vrátit. Myslíš, že můžeš?“ zeptal se mě, když jsem se od něj dokázal odlepit a dívat se mu do tváře. Byla zamyšlená a taky smutná. Vážně ho to muselo celou tu dobu trápit. On byl on a měl všechny své vzpomínky, narozdíl ode mě.
Jenže to nešlo. Já… ještě jsem se necítil být tím starým dobrým Louisem. „Harry,“
„Pamatuješ, jak jste tenkrát koketovali s nápadem, že byste mě vyhodili z kapely? Myslím, že s tím přišel Zayn a ty jsi mu na to kývnul. Tenkrát jsem tě chtěl vážně zabít.“
„Hodil jsi po mě jablko,“ zasmál jsem se zcela nenuceně při té vzpomínce.
„Jo.“ I Harry se neudržel a sladký smích vyšel z jeho hrdla. „Minul jsem.“
„Ne-e. Chtěl jsi minout,“ opravil jsem ho a dloubl do něj loktem.
„Jo, chtěl. Přece jen jsem tě měl rád natolik, že jsem ti nechtěl ničit tenhle neposednej účes jablečnou tříští,“ smál se a začal mi čechrat vlasy.
Po chvíli jsem zase posmutněl.
„Máš mě tak rád i teď?“ položil jsem mu otázku, na kterou jsem chtěl znát odpověď, ale zároveň jsem se i bál. Harryho hranice lásky a pochopení přece musely někde končit. Musely mít svou vlastní konečnou hranici. Hranici, za kterou by se mi s tím vším určitě podařilo dostat.
„Samozřejmě, že mám. A chci to vrátit. Chci se vrátit do té doby a zapomenout na to, že to mezi námi vůbec kdy bylo špatný. Půjde to, Louisi, ale musíš chtít. Všechno, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Jsem ochotný na vše zapomenout a pomoct ti s Deb. Jen mi to musíš dovolit.“
Neměl je. Neměl žádné hranice, které by mu zakazovaly si mě navrátit do života. Nebo je měl, ale byl natolik hodný, že mi dával druhou šanci.
Okamžitě jsem mu padnul kolem krku a silně ho tisknul.
„Mám tě rád, Hazzi.“
„Já tebe taky, Boo.“
Ne, slíbil jsem si, že už nebudu brečet. Chce mě. Chce mě ve svém životě jako toho v jednom kuse otravujícího vtipálka a miláčka všech. On mě takového potřebuje. Možná… možná by se mi vážně mohlo podařit napravit vše, co temný Louis napáchal. Možná ano.
„A teď už běž. Musíte si promluvit,“ zvedli jsme se z podlahy a on mě hnal k těm dveřím. „A nezapomeň, že je v právu, takže jestli bude křičet, tak ty křičet nebudeš, jasný? Zůstaneš v klidu a necháš ji, aby se vyvztekala. Nemůžeš chtít zázraky hned. Tak rychle to s ní nepůjde. Je tvrdohlavější než si vůbec dokážeš představit. Chvíli to potrvá, ale jak jsem řekl. Máš téměř sto procentní šanci na úspěch.“
„Díky, Hazz.“
Poděkoval jsem mu a dál už jsem musel sám. Harry zalezl k Liamovi do pokoje a já zastavil před svými dveřmi.
Teď se mohli stát dvě věci. Mohla by na mě začít křičet, ječet, nadávat mi – na všechno by měla právo samozřejmě -, nebo by mohlo nastat úplné smrtelné ticho. Víc jsem se soustředil na možnost, že budu muset spolknout své emoce a nevybuchnout, až vybuchne ona. Pořád dokola jsem si opakoval, jaký blb to vlastně jsem, a ona má to největší právo mi to teď předhodit s každou větou. Vážně jsem se snažil se psychicky naladit, abych ten rozhovor byl schopný absolvovat až do konce, ale mnohem víc jsem se měl připravovat na možnost číslo dvě.
Co říct, když neřekne nic ona.