Seděla na špinavé betonové podlaze dílny opřena o skříňku s nářadím. Na klíně ji leželo cosi, co připomínalo jen směsici zohýbaných trubek. Ale při bližším pohledu bylo zjevné, že jde o velmi precizní věc plnou nejmodernější elektroniky.
Dívka, silnější a spíše nehezká zrzka, připájela k zařízení další obvody. Práci kontrolovala na příručním počítači.
"Do dílny by jsi neměla chodit, pokud tě chytí předák, bude šílet," nesouhlasně náhlédla správcová. "Už je po směně, co tu vlastně děláš?"
"Upravuji si exoskelet," odpověděla zrzka. Nebylo ji moc rozumět protože v zubech svírala univerzální šroubovák.
Žena přišla blíže a pohlédla na rozpracované dílo.
"Kdo tě to naučil?" nevěřícně sledovala koncert prstů a součástek.
"Byla jsem na akademii," vysvětlila dívka, "pokročilé technologie."
"Slyšela jsem že jsi patřila k privilegovaným," přikývla žena.
Zrzka jen cosi zabručela. Ještě před pár měsící snad ano, ale teď jí to připadalo jako vzdálený podivný sen. Neskutečný a nemožný. Sama tomu už nevěřila.
"Jak se to stalo?" kývla správcová ke konstrukci. Nebo k jejím bezvládně položeným nohám. Nevyslovila to, ale stejně to viselo ve vzduchu. Jak se stala kriplem? Nejpodřadnější pracovní silou? Spodina kolonie.
Dívka mlčky dopájela obvod a vše zkontrolovala znovu na obrazovce. Křivka výkonu vzrostla a zatížení se zdálo únosné. Dokud to ale nevyzkouší, nebude mít jistotu. Začala skládat přístroj k sobě.
"Byla jsem na akademii. Studenti z privilegovaných rodin, svedeš si to asi představit. Jeden průšvih za druhým. Většina se ututlá, něco občas ne. Pokročilé technologie pořádají každý rok takový závod. V největší ledové bouři se vloupají na raketodrom a seberou nakladače. Dvě hodiny na přípravu a pak závod. Upravení a předělání líných manipulátorů ve stroj schopný přežít živly."
"To je nelegální."
Zrzka jen pokrčila rameny. "Led nevydržel a já se propadla do trhliny," prohlédla si poskládaný exoskelet. Na první pohled vypadalo vše dobře. Zkusila jemně zatlačit a servomotory se zavrčením zareagovaly. "Ležela jsem dole tři hodiny než mne našla stráž. Omrzliny, zlomeniny a …," rozhovor přerušilo hlasité bouchnutí dveří.
"Co děláš v mé dílně, Kriple?!" vstoupil do dílny mohutný špinavý obr.
"Je dobrá," zastala se jí správcová.
"Ty mlč!" zavrčel zlověstně a přistoupil blíže k dívce. Zhnuseně kopl do exoskeletu, do kterého se snažila nasoukat. "Na něco jsem se ptal, Kriple??“
"Jmenuji se NukNuk!" ohradila se pološeptem zrzka.
"Tede nech ji. Jsi opilý!" zastala se ji správcová, ale předák dílny dnes neměl naládu. Hrubě ji odstrčil do chodby.
Dívka toho využila a připojila exoskelet ke končetinám. Jen sykla když se šrouby stroje zavrtaly do závitnic připojeným na její kosti.
"A ty nesahej na mé nástroje!"
"Zvládnu to. Studovala jsem mechaniku a mám exoskelet. Upravila jsem jej. Není líný a má sílu," zaprosila.
Předák se ušklíbl.
"Mně je fuk že tě ta věc nosí. I co jsi šprtala. Vidíš támten špinavej kanclík," mávl nemotorně rukou ke zdi ztrácející se ve tmě. "Tam strávíš svůj podělaný život, vyplňováním okýnek! Žádnou kundu ani mrzáka do své dílny nepustím!" odbyl ji nekompromisně. "Zapamatuj si to Kriple!“
"Jsem NukNuk!" zavrčela naštvaně.
"Medvědice?" přeložil její přezdívku a posměšně se tomu uchechtl. "Tak na to zapomeň. Pro tohle místo jedině Kripl! To už ti nikdo neodpáře!“
Zrzka se zapřela o dílenskou skříňku a postavila se. Servomotory výhružně zavrčely.
"Raději mne nechte být!" odtušila naštvaně.
"Chceš se prát?" Sklonil se k ní hromotluk pohrdavě. A pak, bez varování ji natáhl. Nečekala to a úder ji srazil zpět na zem. "A teď si jdi kňourat do svého špinavého kamrlíku, Kriple!" odtušil a odvezl skříňku s nářadím zpět ke zdi, kde měla své místo.
NukNuk vstala. Hřbetem ruky setřela krev z tváře a nenávistně si měřila obra. Zabije ho. Musí ho zabít. Zabít kolonii a její nenávist ke slabým.
Předák se otočil zpět.
"Ty ještě nemáš dost? Když zbavím kolonii kripla, ještě mi poděkují," zasmál se svému vtipu. "Zlomit hnaty chromajzlíkovi, to se nepodaří každý den," dobíral si ji dál opilecky a vytáhl z šuplíku dlouhý utahovací klíč.
Vrhla se na něj. Ale dostala další ránu. Tvrdou a nelítostnou. Kov exoskeletu přenesl vibrace do kostí.
Propadla se do hlubiny. Krev. Tma. Rudo.
Pak zaslechla vrčení servomotorů. Překvapilo jí, že vstává. Ale ten zvuk nemohla nepoznat. Ano, motory ji zvedají.
Polyká chuchvalce krve a pak řve.
Všechnu tu nespravedlnost. Nenávist se kterou s ní každý pohrdá. Nepřemýšlí, řve a jde vpřed.
Údery. Řev servomotorů a bolest. Kope, rve se.
A pak se zastaví.
Ticho tma. Hluboké nekonečné ticho rozprostírající se do nekonečna.
"Ty jsi ho zabila!"