MRAZIVÁ HLUBINA

PŘIJATA DO POSÁDKY LEVIATHANA

Zraněného pilota se ujal profesor. NukNuk vyšplhala do nákladní haly a unaveně se soukala ze skafandru. Byla propocená, špinavá a vyčerpaná. Po tváři ji klouzaly slzy. Proč musí být vše tak těžké? Proč nikam nepatří?

Kapitán pohlédl na dívku sedící na zemi. Teď vypadala jako malá holka víc než kdy jindy. Popotahujicí usmrkanec. Ale teď už to bylo jedno. Důležité bylo jen to, jak se chovala tam venku. A tam byla zatraceně tvrdá.

Sklonil se k ní a objal ji. Cítil jak se chvěje.

"Díky za pilota," zašeptal ji. Přikývla a popotáhla. Neodpověděla. Hrdlo ji stále svíral pláč. „Teď už můžeš brečet! Už jsi doma. V bezpečí." Ujistil ji.

Chtěla se ovládat, ale nedokázala. Rozbrečela se naplno. Držela se pevně cizího muže a řvala jako malá holka. Všechen ten strach, šílenství jejího života. Že zabila a byla za to odsouzena. Že opustila kolonii. To vše se z ní valilo jako nekonečný proud emocí.

„Jak jsi opravila motor za takovou chvilku? Díval jsem se na něj, byl úplně zničen!" zeptal se jí po chvilce, když se trošku uklidnila.

NukNuk si otřela hřbetem uslzené oči, ale jen tím více rozmazala šmír po tváři.

„Neopravila jsem jej. Zvedla jsem výkon druhého." přiznala.

„To jde?" podivil se kapitán.

„Ano, motory zvládnou mnohem větší zátěž. Jen to není ekonomické z hlediska spotřeby paliva ani trvanlivosti součástek," vysvětlila.

„Tak že jsi možná spálila i něco v druhém?" pousmál se.

„Spíše ne. Ale případně to opravím," slíbila kajícně.

„Kde jsi se to naučila?" optal se jí.

„Jsme poslední kolonie. Mladá kolonie, stroje se nevyměňují! Dokud se nerozpadnou, pracují!" vysvětlila.

„A když se rozpadnou?"

„Tak je spravíme a zase pracují!" rozesmála se.

„Jsi šílená!"

„Asi ano," přikývla s povzdechem. „Co chtít od holky z osmé kolonie. Tam je každý šílený!" vysvětlila.

Kapitán zamyšleně přikývl.

„Rozmyslel jsem si to, chci to s tebou zkusit! Jestli chceš, máš místo v mé posádce."

Překvapeně k němu vzhlédla.

„A co akademie?" připomněla.

„Tam nebyl nikdo z nás tady! Tohle tě naučí jen tvrdé podmínky, skutečná zkušenost, ne poučky těch, co nikdy neopustili Sluneční okruh! Tak chceš do posádky?"

Vždy byla sama. Rvala se aby dokázala ostatním, že stojí za povšimnutí. Ale všechna snaha se obracela jen proti ní. Věcná smolařka.

„Chci," zašeptala přiškrceně.

„Celá dílna je jen tvá," ukázal k vratům na stěně.

„Jen má?" zašeptala nevěřícně. "Celá???"

„Ano! O každý metr se tu dělíme, ale ty máš své! Víc než kdokoliv jiný. Ale za to chci abys dostala z lodi maximum!" požádal pevně.

„Maximum," rozesmála se NukNuk. V očích ji svítili rošťácké hvězdičky. „Vždyť ani nevíte co to znamená?"

„Opravdu šílená," přikývl kapitán. „Něco tu pro tebe mám, ať tě tu nemusíme nosit na rukou!" otevřel dílnu a vytáhl od tama několik zdánlivě zprohýbaných trubek.

„Můj exoskelet!" vykřikla radostně.

„Nechal jsem je přinést, zatím co jsi se učila dokovat. To dockování ještě dotrénuješ!"

„Nejsem přece pilot?" podivila se.

„Základní manévry musí umět každý. Může to být potřeba!" vysvětlil.

„Ano," přikývla.

Teď máš dvě hodiny na zotavení, pak tě čekám v jídelně. Musíme se rozhodnout jak dál!" podal jí její stroj.

„Děkuji," zašeptala.

„Já děkuji," pousmál se, než odešel.

-

Ve společneské místnosti nikdo nebyl, tak se protáhla do koupelny.

„Nebude ti vadit, když se přidám?" optala se jí Eva než stihla zavřít.

„Ne," vpustila ji k sobě. Nebyla nijak zvláště stydlivá, pracovní kasta neměla v kolonii soukromé sociálky. „Jen," podivila se, „jsem nevěděla že se potřebuje hologram mít?"

„Nepotřebuje, ale mám to ráda," umála se žena. „A chci si s tebou popovídat v soukromí," vysvětlila.

NukNuk za nima zavřela.

„Víš proč tě kapitán nechtěl v posádce?" zeptala se Eva.

„Vyslechla jsem jeho rozhovor s Montym," přikývla dívka. Aby si mohla svléct prádlo, musela odpojit exoskelet. „Nechce v posádce žádnou ženu!"

„A víš proč?" optala se Eva zatím co se také vysvlékala.

„Ne?" pokrčila rameny.

„Bojí se že by přítomnost ženy rozhodila posádku! Že se do tebe zamilují," vysvětlila Eva a zapla dvě sprchy, aby se nemusela NukNuk zvedat ze země. Ač byla Eva hologram, její propojení s počítačem lodi ji umožňovalo zdánlivě manuálně ovládat většinu přístrojů.

„Do mně? Nejsem vůbec hezká," pochybovala NukNuk a přetáhla se pod sprchu. Voda byla příjemně uklidňující.

„Svým způsobem jsi," nedala se Eva.

„To ty jsi mnohem hezčí!" prohlížela si ženu, jak si myje vlasy. Najednou se jí zdála tak skutečná. Reálná.

„Děkuji," usmála se. „Ale to je něco jiného. Já jsem loď. Se mnou mají vztah svým způsobem všichni. A zároveň nikdo reálně nemůže! To ty jsi jediná reálná žena na palubě!"

NukNuk se snažila odrhnout z rukou a tváře dílenký šmír. Mlčela. Nevěděla co na to říct. Nevěřila že by se mohla líbit.

„Kapitán by byl raději, kdybys neměla s nikým na palubě osobnější vztah!" vysvětlila Eva.

„Aha," nejistě přikývla. Upsala se na deset let. Deset let bude toto jejím jediným světem. Jejím životem.
I když tomu nevěřila, chtěla se líbit. Doufala v to. Nemůže dát takový slib ani na rok. Natož deset let.

„Nešlo by to jinak?" znejistěla „Trošku jako ty!" poprosila.

„Jako já?" podivila se žena.

„Že bych měla raději vztah se všemi? Teda ... Když budou chtít," uvědomila si že to zní divně. Ale jak něco takového vysvětlit.

Eva se pousmála.

„Asi ano," připustila, "můžeme to zkusit."

„Vysvětlíš jim to nějak?" zaprosila dívka. „Nechci aby si o mně mysleli něco špatného. Že, ..." raději zmlkla. Nebyla dobrá ve vysvětlování.

„To víš že ano," pohladila ji láskyplně žena.

„Děkuji," usmála se dívka a dala se do soustředěného drhnutí vlasů, aby nemusela přemýšlet nad proběhlým rozhovorem. Byl moc divný. Ale byla na sebe hrdá. Snad by se mohla některému líbit. Nebo některým...