MRAZIVÁ HLUBINA

MEDVĚDÍ BEDNA

Dokud neopustí planetu je odsouzeným vězněm. Nikoho již nezajímal její osud, bylo to už jen byrokratické vyhovění řádu. Nějak se jí zbavit, dostat ji na orbit. A protože nemohla dojít sama, naložili jí do staré medvědí bedny. Na kosmodrom ji odvezli spolu s dalším nákladem. Osmá kolonie nikdy nebyla zbytečně humání a ohleduplná.

NukNuk sledovala věčně podmračenou oblohu a sypající se sníh skrze dýchací otvory ve stěně. Vysoko k nebi se zvedala příď trajetku. A personál nakládal do jeho útrob bednu za bednou. Reflektory zářily do noci, nekonečný shon neutichal.

„Hej kriple! Prý jsi se upsala společnosti?“ zabušil jeden z techniků na bednu.

Mlčela. Třásla se zimou, ale zatla zuby aby nebylo slyšet jejich drkotání.

„Víš co jsou Žravé piraně? Světelné medůzy?“ zabušil znovu na víko. „Tam nahoře je  jen černá hlubina plná stvůr. Každý tam zešílí!“

Piraně. Napadnou loď a během několik minut z ní zůstane jen ohlodaná kostra. Medůzy. Či pekelná bouře, anomálie která zmačká loď jako prázdnou konzervu. Možná se těm pověstem na slunečním okruhu smějí, ale zde na hranici lidského světa se vyprávělo mnoho podivných a děsivých příběhů. Zde se věří různým pověrám. A jedné jistotě, tam dál, za hranicí, není místo pro člověka.

Mlčela. Měla strach z té černé hlubiny nad sebou, ale co ji čekalo zde? Jen ponížení a výsměch. A lodě společnosti přece neplují za hranici, Proč by tam měli plout? Za osmou kolonií nic není!

-

Klec s NukNuk naložili až na konec. To už byla vyčerpána snahou udržet prsty v teple třením a pohybem. Chtělo se jí spát, ale věděla že nesmí! Za žádnou cenu nesmí usnout venku.

Stejně jí to probudilo, když se vrata trajektu s chvěním uzavřela a vše utonulo ve tmě. Následoval ohlušující řev motorů, loď se v protestu rotřásla. Rychle se položila zády na podlahu bedny a silou zapřela o stěny. Motory trajektu přesluhovaly, jako vše na této planetě. Vibrace otřásali konstrukcí lodi, která sténavě prostestovala. Jednou se rozpadne, uvědomila si dívka. Jednou trajekt nevyšplhá nahoru, rozpadne se a shoří i s nákladem v atmosféře.

„Ale ne teď, prosím“ zašeptala ztěžka. Na podlahu ji tlačila síla několika G. „Ještě prosím ne! Ustalte se!“ prosila dál šeptem. Vibrace zesílila. S ní zesílilo i vrzání nosníků. V temnotě beze světla se zdálo vše ntenzivnější. Chvění, skřípání. Jako by ji planeta nechtěla pustit. Táhla ji nazpět, do té špinavé kanceláře dílny.

Pak konečně loď nabrala rychlost, motory se ustálily. A o chvilku později pominula i přítažlivost. NukNuk pocítila stesk. Ať už byl její domov jakkoliv trpký, vyrostla tam. Znala to tam. Osmá kolonie byl celý její život. Měla svá krutá pravidla, ale znamá pravidla.  Jaká pravidla platí zde? A může to být někde vůbec jiné? Vždyť byla vždy smolařem, život ji to dával sežrat. A tady v temnotě to bude ještě horší. Pokaždé to přece nějak zvrtá.

NukNuk si zahalila do vatovaného kabátu, stáhla kapuci víc přes obličej a zkoušela usnout. Slyšela slabé syčení, ale už jí to neděsilo. Tohle je osmá kolonie, nic tu nefunguje dobře. Kontejner ztrácí tlak. Ale není to tak dramatické, aby jej to protrhlo. A vědí o ní. Přijdou si pro ni. Schoulila se do klubíčka. Jemně a opatrně, v beztížném stavu byl každý pohyb imlpulsem, který s ní praštil o kovovou stěnu. Snažila se usnout. 

-

Probudili ji hlasy.

„Monty, prosím, rozmysli si to!“ zaprosil mladší.

„Ne. Víš že nechci plout za okraj! Kamkoliv, ale tam ne!“ protestoval chraptivě druhý.

„Není to tak daleko!“ zkoušel první.

„Mám dosloužíno! Chci se dostat v pořádku na sluneční okruh! Užít si důchod.“ starší byl neoblomný.

„Přece nás nenecháš bez technika,“ hrál na city mladší společník. Z jeho hlasu byl ale cítit hluboký respekt k staršímu muži.

“Loď je v pořádku. A jeden technik se ti přihlásil!“

„Viděl jsi záznamy, to si děláš srandu?“ protestoval první. „Je to dítě a navíc holka! Nulové zkušenosti, nejzelenější zelenáč v celém vesmíru! A navíc chromej. Nevezmu do své posádky naivní nemohoucí princeznu! Nevím proč ji Eva odsouhlasila, ale u mně nebude! Ať si její chůvu dělá někdo jiný!“ rezolutně odmítl mladší nad tím jen uvažovat.

„Někde by tu měla být?“ Přerušil jej ten starší svým uklidňujícím hlasem. Dva kužely světla tápavě prohledávaly prostor kontejneru. „A jedno ti řeknu, jestli to přežila, tak to žádná princezna není!“ dodal.

„Jak ji mohli naložit do bedny? Je jich tu stovka. Tady ji nemáme šanci nalézt!“ povzdechl si otráveně mladší. „Je tu šílená zima. Tlak je už také nízký. Ta je určitě mrtvá!“ znělo to skoro, jako by si to přál.

Promrzlá NukNuk prostrčila prsty kruhovými otvory v bedně a zkusila zamávat. Byla jen kousek od nich.

„Tady jsem!“ zavolala.

Připluli k ní a uvolnili víko.

“Co je to za bednu?“ nejistě si prohlížel její těsnou kajutu starší prošedivělý a zarostlý muž. Monty, vzpomněla si na jejich rozhovor.

„Na medvědy! Do kabiny vězně nevezmou,“ vysvětlila dívka a opatrně se vytáhla ven. V beztížném stavu byla poprvé. Naštěstí návaly na zvracení už pominuly před několika hodinami. Co tu seděla a čekala, si na ten pocit dokázala zvyknout. Co ale neovádala, byla koordinace pohybů a ztuhlého svalstva. I když nemohla zapojit nohy, samotná síla rukou stačila, aby se protočila a praštila se o vnější stěnu své bedny, pevně připoutané k podlaze.

„Jsi NukNuk, nebo vás je tu více?“ optal se mladší.

„Jsem,“ přikývla.

„Já jsem kapitán lodi Leviathan. A aby bylo mezi námi od počátku jasno, do posádky tě nechci. Formálně jsi již ve službě, ale svezeš se se mnou jen na sluneční okruh, kde proběhne tvůj výcvik! Jasný?“

„Ano,“ přikývla.

“Tak se nějak zkus dostat do člunu!“ mávl k otevřenému průchodu kontejneru, za kterým pomrkávala slabé světlo. „A nic tam nerozbij, zelenáči! Jdu hned za tebou!“ povzdychl si unaveně.

Pak se otočil zpět k Montymu.

„Neblbni a pojď! Přece nepoletíš dolů na ten kus zmrzlého šutru? Jsou to barbaři,“  ukázal na bednu.

Starší muž se pousmál.

„Bedna na medvědy?“ zamyslel se s pousmáním. „Jsou, ale i tak letím dolů. Dej mi pět minut, než mě vpustí do kokpitu trajektu, a pak je kontejner váš!“

„Hodně štěstí kamaráde,“ povzdechl si kapitán a oba si podali ruce.

„Hodně štěstí vám! Budete jej potřebovat víc než já,“ popřál jim Monty.