Na hraně soustavy:
Pilotní kabina lodi byla zšeřelá a tichá. Osvětlovalo ji jen několik orientačních světýlek a základní signalizace stavu, která se z důvodů bezpečnosti nedala vypnout. Jinak mohla být loď klidně mrtvá a ty drobné bludičky by jako zapomenutá vzpomínka dál zářivě pomrkávaly. Teplota v kokpitu dosahovala příbližně mínus dvacet stupňů, vlhkost se blížila nule. Vzduch byl cítit sterilizačním aerosolem a roky, po které sem nikdo nezavítal.
Nákladní loď LEVIATHAN opustila poslední obydlenou kolonii před necelým stoletím. Plula od soustavy k soustavě, bezedně mrazivou černí vesmíru, tichou prázdnotou bez pomoci jako bludný přízrak. Pokud by se stalo cokoliv nečekaného, i samotné volání o pomoc by putovalo více jak desítku let. Loď duchů, řízená jen přístroji.
Odpočet skončil.
Loď dosáhla nastaveného místa.
Monotónní poblikávání se změnilo a kdesi v útrobách tahače utichl motor časové dilatace. Kokpit se ponořil na několik vteřin do úplné tmy, časoprostor se na tisícínu okamžiku zbortil, než se pole uzavírající loď mimo lidský čas rozpadlo. Chvilku trvalo než pominul i elektromagnetický šum.
Přístroje znovu naběhly a ozářili tak v kokpitu lodě postavu. V místnosti stále panovala nepřirozeně nízká teplota, ale neznámá na to nijak neragovala. Její napůl přízračné tělo s podivnou úsporností spočívalo v jedné ze sedaček a prsty lehce programovala loď. Měla v sobě cosi nepozemsky krásného, až neskutečného.
Nastavila klimatizaci aby vyrovnala teplotu i vlhkost. Zkontrolovala navigaci i předpokládanou dráhu, než se uvolnila zpět do sedačky. Do probuzení posádky zbývalo ještě několik dní.