Ještě chvíli jsem dumal nad jeho dokonalostí, ale pak se mi konečně podařilo usnout.
Vstal jsem brzy ráno. Podíval jsem se na hodiny a bylo teprve šest. Chtěl jsem znovu usnout ale nemohl jsem, něco mi bránilo. Sám jsem nevěděl co, ale tušil jsem, že to byla touha ho vidět. A už to začalo. Mé mozkové buňky se rozjely na plné obrátky.
„Dneska večer, třeba ho uvidíš. Třeba přijde, do ulice. Třeba. Třeba. Třeba.."
Opakovalo se mu v hlavě. „Dost! Třeba taky ne, tak mi nedávej zbytečné naděje." uklidnil jsem svoji hlavu, jako nějakého člověka.
Vstal jsem z postele a šel uvařit čaj. Matka nebyla doma, byla v práci, jak jinak. Na stole mě tentokrát žádný úkol ani vzkaz nečekal. Díky bohu. Zapnul jsem konvici s vodou, která se začala pomalu ale jistě vařit a vřít.
Vzal jsem si pytlíček se sušeným ovocným čajem a vhodil do hrníčku.
Nalil vřící vodu a zamíchal. Pytlíček jsem vyhodil, vzal hrneček a cupital do obýváku, kde jsem sebou hodil na pohovku a zapnul televizi. No, ale televize byla to poslední, co mě zajímalo. Protože ten kluk, za oknem, co se smutně procházel byl fascinující.
Jdi za ním..!
Zimní ulice /Mavy
By eilishwalker
Nebyl den, kdy se Martin nešel projít po ulici a darovat pár korun tomu bezdomovci, který tam klečel každý ve... More