Zimní ulice /Mavy

8. Odešel

Už jsme byli asi v půlce cesty a zatím ani jeden z nás nepromluvil.
Rozhodl jsem se rozlomit to trapné ticho.
„A jak se jmenuješ, vůbec?" Super Martine, lepší otázka tam nebyla?
„Karel, ty?" ledově se na mě podíval, jeho fialové rty byly tak upoutávající, že jsem se na ně musel ještě nějakou chvíli dívat.
„Já jsem Martin." po nějaké chvíli zírání na jeho omrzlou pleť, jsem si sundal kabát a nabídl mu ho. Zamilovaně se usmál.
„Děkuju." šeptnul.
Brzy jsme byli na jeho ulici.
„Děkuju mockrát." a to byla jeho poslední věta, kterou jsem od něj dnes slyšel. Podal mi zahřátý kabát a utíkal domů. Já jen stál, uprostřed silnice a zíral na něj, jak malé dítě. Byl tak okouzlující. Něco se mi ale na něm zdálo zvláštní, to ticho, proč byl tak klidný? Většina kluků, kteří jsou staří jako on, tak už kouří, pijí a chodí do klubů, kromě mě, samozřejmě.
Jeho postava se v dálce ztrácela, až úplně zmizel za roh jednoho domu.
Rozhodl jsem se jít domů.
A tam přemýšlet nad tímhle ledově roztomilým chlapcem.