Zimní ulice /Mavy

2. Nebe

Tak, ale teď už k ději.

Večer jako každý jiný a já se konečně jdu projít ven, do ulice, kam mě tenkrát zavedl můj pejsek.
„Mami, jdu ven." zavolám a zároveň se oblékám do bundy.
„Do hodiny doma!" ozve se z kuchyně.
Jen se usměji a odcházím ven.
Cesta je krátká trvá asi pět minut. Brzy jsem na místě. Na nebi se tentokrát rozprostřely růžové mráčky, které zároveň se zapadajícím sluncem tvoří krásný pohled a dodávají tady všemu tu pohodovou atmosféru.
Než se stihnu vzpamatovat a nabažit z toho krásného nebe, jsem na místě.
Jako vždy mě přivítá bezdomovec, kterému ihned vhodím padesáti-korunu do klobouku.
„Děkuji, jsi moje naděje." poví starým chraplavým hlasem, který mě donutí se usmát.
Možná bych ty peníze mohl utratit i jinak, než je házet každý večer bezdomovci do klobouku, ale já mu věřím, a vím, že on je využije lépe, než já.
Pomalým krokem dojdu k lavičce, vedle které bliká lampa, jak jinak.
Posadím se na ni a prohlížím si tvary těch úžasných růžových mráčků.
Pohled zanechávám na krásné obloze, hrající všemi různými barvami a pomalu si vyndám sluchátka z kapsy.
Bohužel musím pohled odtrhnout, abych vybral píseň, ale hned jak ji pustím se opět očima přilepím na mráčky a slunce.
Není nic krásnějšího, než tenhle pohled.