Doly byly mimo plánovanou trasu, ale nebyly daleko od cíle. Draci nás dostali blízko, ale dovnitř jsme měli vejít jen my tři. Vstupu do šachet jsme dosáhli krátce před půlnocí, ale hned tamt stáli tři vojáci. Nemohli jsme na sebe okamžitě upoutat takovou pozornost. Dostal jsem nápad. „Étoile, kdybys roztáhla svá křídla, oslepilo by je to?" „Kdybych chtěla, tak ano. Takže na teď se mě chyťte za ruce a proběhneme mezi nimi.
Všechno se ztratilo v záři Étoiliných křídel a my jsme se na slepo rozběhli kupředu. Protože Étoile viděla, prošli jsme mezi nimi. Najednou křídla pohasla a rozhostilo se mírné přítmí, jaké je typické pro jeskyně. „První část je úspěšně za námi. Za nějakou dobu by měli dělníkům dopřát asi hodinu spánku v celách," shrnula Étoile. „Víš o jejich životě nějak moc. Na kněžku," poznamenala Ive. „Jednoho uprchlíka z Karetských dolů jsem kdysi ošetřovala. Moc hezky jsme si popovídali. Jsem ráda, že mi to k něčemu je." „Kdybych tě nepoznala, řeknu, že kněžka je při vzpouře v dolech k ničemu," usmála se Ive. Étoile jí úsměv vrátila.
Rozhovor přerušil dupot, práskání biče a cinkání řetězů. Už je vedli. „Tak co teď? Teď už můžeme podřezat ty stráže?" zajímalo mě. „Ty je masakruj, já se ti budu motat pod nohama a osvobozovat. Ty se hlavně nenech zabít, Étoile." Étoile se usmála tak, jak jsem to u ní ještě neviděl. Podle. „Od toho incidentu s lidmi Věčného ledu jsem se naučila plošně masakrovat nepřátele." „Těším se na ukázku," zabručel jsem a po pár rychlých krocích jsem bodl do zad nejbližšího vojáka.
Ive se kolem mě prosmýkla a pustila se do řetězů. Co to šlo čelil jsem náporu přesily. Ale bylo jich prostě moc. „Neříkala jsi něco o plošné likvidaci nepřátel?" zeptal jsem se Étoile, která se schovávala ve stínu. Udělala pár kroků na světlo. Všiml jsem si, že jsou vidět její křídla, ale jen tak slabě, neoslepovala. Když byla dost blízko, jeden z nepřátel se na ni vrhl. Jen se otočila a udeřila ho křídly. Vzpomněl jsem si, jak to pálilo, když se o mě jen otřela. Celoplošný náraz byla ale smrtící. Otočila se zády k nepřátelům a dvakrát mocně mávla křídly. Zbyli jen dva ty jsem vyřídil i sám.
Ive mezitím nezahálela a většina zajatců už si protahovala ztuhlá zápěstí. „Vážení pánové, teď , když jste znova svobodní, je čas zase bojovat za královnu Eau," prohlásila Étoile. „Čert ví, co je s královnou," odsekl muž, který byl nebezpečně blízko mě. „Pozor na jazyk, když mluvíte o mé matce," doporučil jsem mu a velmi výrazně jsem stiskl jílec Střepu. Nikdo další si nestěžoval.