Dívka, která je napůl slunce

Strážný

Tábořili jsme pár mil před Haverem. Pekli jsme králíka, kterého Ive zastřelila. Vždycky jsem přemýšlel, jak se to naučila. Výr se jí na to několikrát ptal, ale ona ho vždycky nějak odbyla. Koneckonců každý z naší skupiny měl svá tajemství. To moje bylo docela velké. Všichni sice věděli, že mi rodiče nechali meč, ale když jsem ten meč vyčistil, našel jsem na něm znaky, které používali první čarodějové na ostrově Tahero a já si je pamatoval z jedné Výrovy knihy. To mělo jediné vysvětlení. Meč byl magii vzdorný a takové meče už téměř vymizeli. Kdyby to Ive poznala, donutila by mě ho prodat, protože bychom z toho měli peněz, že bychom se do konce života mohli válet. Ale na to měl ten meč moc velkou citovou hodnotu.

Dalšího dne jsem měl dost špatnou náladu, protože v noci se dostavila moje typická noční můra. Když jsem ji kdysi popsal Výrovi, řekl, že to zní, jako bych popisoval dobytí Capili Barbary. Dalším důvodem mé rozmrzelosti byl fakt, že Barbaři vyrazili na výpravu do Ravelu, který jim stále odolával. Takže, kdyby nás našli, jak spíme v lese, nejspíš bychom dlouho nepřežili. Museli jsme se dostat do Haveru před setměním, nebo by nám zavřeli brány. Ale už v poledne bylo jasné, že nestíháme, protože úzkou stezku, která vedla k Haveru blokovaly kupecké vozy.

K bráně jsme se dostali asi čtvrt hodiny po setmění. Ive se skočila a zamířila ke strážnému. Ten ji však zarazil pohybem ruky. „Nech si prsa pro jiného, děvče. Stejně tě nepustím dovnitř." Všiml jsem si, že Ive rudne vzteky. „A co něco víc?" zeptala se Ive sladce. „Jsem na blondýnky. To by stačil i úsměv, ale ty mě neuspokojíš." Ive rudla čím dál tím víc. Začínal jsem trošku panikařit, protože, kdyby jsme přespali před bránou, Barbaři by nás téměř určitě zabili. Věděl jsem, že o blondýnu ten strážný rozhodně nestojí. Mělo to jen vytočit Ive.

Étoile seskočila na zem a zkroutila obličej v bolestné grimase, protože se ozvala poraněná noha. Myslel jsem, že jde třeba vyhrožovat strážnému božím trestem, ale věděl jsem, že to by nefungovalo. Ale Étoile mě překvapila. „Dovolíš, Ive?" Ive překvapeně ustoupila. „Nevidím vlasy," poznamenal strážný. „Proto ten šátek nosím, ale, když počkáte, tak uvidíte," odsekla Étoile. Étoile zašárala pod šálem a úkázala strážnému pramen vlasů. Přijel jsem trošku blíž, abych lépe viděl. „Zacouvej, Calle," štěkla na mě. ,,To nestačí. Třeba máš jen jeden světlý pramen," stěžoval si strážný, protože věděl jakou potupu vy pro kněžku znamenalo ukázat mu vlasy. Rozmotala šál a roztáhla ho, takže v každé ruce držela jeden cíp, ale já na vlasy neviděl, protože střed šálu stále spočíval na hlavě. Strážný zíral. Étoile znova schovala vlasy pod šál. „Teď chceme do města."