Dívka, která je napůl slunce

Arnea

,,Kdo jsem?" zopakovala moji otázku a udělala další krok směrem ke mně. Zvedl se vítr a rozevlál její vlasy. Rozpažila ruce a zaklonila se, jako by se nedokázala bránit větru. Její volná, tmavě modrá róba se vlnila jako plující bouřkové mračno. Vzhlédl jsem. Obloha se náhle zatáhla a hvězdy zmizely. Z temných mraků se spustil déšť, přestože před chvilkou bylo nebe bez mráčků. ,,Kdo jsem?" 

Věděl jsem to, ale vyslovit to by bylo troufalé. Beze slova jsem poklekl a sklonil jsem hlavu. ,,Čím jsem si zasloužil Vaši pozornost?" ,,Odpusťme si tyhle drobné zdvořilosti, není na ně čas a nejsou zapotřebí. Jsme jedna rodina, Declane, tvá matka už ti to jednou řekla." ,,A jaký je důvod Vašeho příchodu?" ,,Nemůžu vidět svého vnuka bez postranních úmyslů?" ,,Není zrovna pravděpodobné, že by Arnea, bohyně vody a členka Čtyřky, měla tolik volného času, aby se jen tak procházela se svým vnukem," poznamenal jsem. Upřela na mě nádherné oči. ,,Já mám všechen čas světa, Calle." 

Chvilku jsme šli v tichosti hlouběji do lesa. ,,Kdo byl můj otec?" Usmála se. ,,Čekala jsem, že se zeptáš. Upřímně, já nikdy nepochopila, co na něm tvá matka viděla. Nebyl nijak vysoký a rozhodně to nebyl bojovník. Jste si hodně podobní v obličeji, hlavně ty oči, ty si jeden skutečně nesplete. Jenže ve všem ostatním jsi až moc tvoje matka. Sean, potomek lordů z Dafaly, byl medik u dvora krále Richarda V. a tvojí matce zachránil život víckrát, než by si zasloužila. To se mu taky stalo osudným. Takový rozumný člověk a začne si s Eau." Melancholicky si prohrábla vlasy po posledním povzdechu. ,,Ale asi je v tobě i něco ze Seana. Ten tvůj plán není vůbec špatný." Pokrčil jsem rameny. ,,Sall ho neposvětí, říkal, že je jich příliš málo," poznamenal jsem. Protočila panenky. ,,Komu myslíš, že se Sall zodpovídá? Já ho k realizaci toho plánu ponouknu." Zapomněl jsem, že mi takováto gesta zakázala, a padl jsem na kolena. ,,Děkuji, má paní." ,,Nešaškuj. Návrat Syray do rukou mých potomků je nepochybně v mém zájmu. Navíc těm barbarským bohům nějak narostl hřebínek a je čas jim ho srazit."

Když jsme došli k jezírku a ona zamířila do mlhy, která ho obklopovala, myslel jsem, že už mi nemá, co říct. Mýlil jsem se. Naposledy se ke mně otočila. ,,Myslíš to s ní vážně?" Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil její otázku. ,,S Étoile?" zeptal jsem se po krátké odmlce. Přikývla. Zamyslel jsem se, ale jen na zlomek sekundy. ,,Ano." Usmála se a v rozplynula se do toho mléčného oparu.