Všechno zahalovala temnota. Nebylo kam dohlédnout, pouze slabé světlo vytvářelo jakousi viditelnost, ale bylo skutečně nepatrné.
Ashley se cítila tak ospalá. Připadalo jí jakoby se vznášela, ačkoliv pod svýma nohama cítila jasně pevnou zem.
Nedokázala si vzpomenout, jak se sem dostala, ani co dělala předtím. Jediné, co jí přišlo na mysl byly pouhé útržky.
Ona a Izabela v autobuse, nadšení z dračí vesničky, vztek protože skončila ve dvojici s Rachel.
A pak už nic…
Uvědomovala si, něco jí říkalo, že je důležité, aby si vzpomněla, ale nedokázala se k tomu přinutit.
Onen pocit malátnosti, který nyní zažívala byl až příliš uklidňující, než aby se donutila přemýšlet o věcech, které se jí udály ani ne před půl hodinou. Bylo to jednoduše nepodstatné.
Jediné na čem jí záleželo bylo uklidňující ticho, díky kterému byla její víčka tak těžká. Nechtěla probouzet. Ne teď a pokud se nerozhodne jinak možná se nechá ukolébat spánkem na dlouhou dobu.
Mia pouze a mlčenlivě zírala do zdi před sebou. Domek, kde se skrývali byl celkem malý, v prvním patře byli čtyři místnosti, zatímco ve druhém se těsnaly k sobě dvě, nicméně na jí a “jejímu doprovodu” přes týden bohatě stačil. Každý si mohl zabrat jeden pokoj pro sebe a přesto jeden zbyl navíc. Proto nechápala, proč dostali kluci tě debilní nápad zamknout ty dvě dračice u ní v pokoji.
Jak se ukázalo, dostat Čirou bylo stejně snadné jako tehdy během plesu. Stačilo prostě narušit její stín a trochu ho zmáčknout. Doslova.
Musela si přiznat, že slyšet její výkřiky bylo něco, po čem Mia toužila od chvíle, kdy jí proklouzla mezi prsty, čím na ni uvrhla stín Ramuelova zklamání.
Technicky to nebyla přímo její vina, to jistá osoba ji zabránila v tom, aby mohla tu holku odvést, ale jeho Mia vinit tam někde v nitru nedokázala.
Akitu poslala z pravou, že jejich mise byla úspěšná. Každý z mladých stínů mě něco, v čem vynikal. Akita byl vynikající stínochodec. Dokázal zcela zmehmonit své tělo a nechal proudit skrze temnotu. Cestu do sídla, která by normálně zabrala den dva, on urazil za několik hodin. To a Mia už nedokázala déle vystát jeho věčně řeči typu:
“Vážně je to ona?” “Nemohla ses splést?” “Bylo vážně moudré brát i tu blondýnku?”
Popravdě, bylo jí jedno kdyby tam druhou dračici nechali prostě ležet, konec konců jim k ničemu nebyla. Ale Kiba přímo naléhal, aby ji vzalo s sebou.
Mie bylo až příliš jasné k čemu se mladý Stín chystá. Jak stačila vypozorovat a jak jí i Ramuel sám řekl, mladíkova schopnost zcela ovládnout cizí stín byla obrovská. Ovšem schopnost manipulovat s jinými v něm vytvořilo jakýsi popud vyzkoušet, co vše mohou lidé udělat pod jeho kontrolou. Neviděla ho v akci, ale už jednou se stalo, že se mu podařilo málem prolomit její štít. A to ho měla tenkrát posílený. Co teprv děvenka, která o nic nevěděla zhola nic a jejíž ochrana byla nulová.
V rohu místnosti se zničeho nic rozsvítila dvojice zlatých očích. Z temnoty vystoupil hubený černý kocour a lehkým krokem si to namířil k posteli.
Usadil se pohodlně vedle Mii a pohlédl na bod na stěně, které ona před chvílí pozorovala.
“Co že jsi v téhle podobě?” zeptala jen tak ledabyle, aniž by mu věnovala větší pozornost.
“Jen jsem si musel něco zkontrolovat.” odpověděl stejně, což naznačovalo, že je zpátky v lidské podobě.
Technicky neměl žádný stín fyzickou podobu, proto se jim tak lehce měnila. A přeměny byly Sethova specialita.
“Co naši “hosté”? Stále spí?”
“Ano, musela jsi jim dát pořádnou pecku.”
“Není to jedno, až si projdou pro Čirou, nebude se jim takhle alespoň vzpouzet.” Seth pouze pokrčil rameny a zůstal stejně tichý jako vždy.
Trvalo mu téměř pět minut, než promluvil. “Trochu doufám, že se stihne probudit alespoň ta ukřičená blondýnka. Kiba by se hněval, pro něj to není ono, když nejsou při vědomí. A pro mě ostatně také ne.”
“Budeš se dívat?” zeptala se Mia. Necítila odpor vůči ani jednomu. Věděla, že si nemůžou pomoci. Tihle už dávno vzdali snahu vyvrátit veškeré strachy, kterými jsou draci obklopeni. I ona by ráda viděla draka trpět, ale někdo musí pohlídat dům, aby nebyli vyrušení příliš brzy.
Náhle se z druhé místnosti ozval výkřik.
“Aaah, Šípková Růženka se nám probudila. A Kiba si toho viditelně všimnul také.”
A opět se rozplynul v šeru, které v pokoji vládlo.
Krásné ticho bylo přerušeno ostrým řezavým zvukem, který ji bodal do uší.
Veškerá letargie pominula a nahradily ji pochyby.
Tohle nebylo správné. Ona přece nemohla spát, vždyť se ještě ani nevrátili do školy. A co hůře, Ashley si konečně začala vybavovat, co stalo než upadla do bezvědomí. Na Rachelin únos, na podivné stvoření v uličce, na souboj s ním.
Ucítila, jak se do ní zabodává strach. Strach z toho, co uvidí, až otevře oči.
Uslyšela další výkřik následovaný smíchem. “Ale no tak, vždyť je tohle jen malý škrábaneček. To nemůže bolet.” Hlas Ashley nepoznávala, ale z něčeho v něm jí mrazilo.
Musela se vzchopit a začala pomalu otevírat oči.
V místnosti bylo méně světla než čekala, ale přesto se dokázala jak takž zorientovat.
Rachel našla hned. Stála nedaleko židle, na níž trůnil jakýsi vysoký kluk, který si ji prohlížel. Jeho oči doslova žhnuly nedočkavostí.
Její pohled sklouzl k Rachel a musela zalapat po dechu. Ve své pravé ruce křečovitě svírala nůž, jehož špičkou si do své ruky udělala mělkou ránu.
Stačila chvíle a Ashley věděla, že to dělá proti své vůli. Ona sama už něco podobného zažila. Ovšem v jejím případě byla pouze neschopná pohybu. Pro Rachel to bylo mnohem horší.
Sice ji nesnášela, ale nedokázala to sledovat více.
Když se však chtěla zvednout, zjistila že je svázaná. To jí samotnou vyděsila ještě více.
Kluk, který mučil Rachel, musel nejspíše zaslechnout hluk, protože se ohlédl její směrem. Ashley neváhala a okamžitě začala s proměnou, cítila, jak se provazy natahují, když tu náhle…
Neznámý udělal lehký pohyb ruky a špička nože v Rachelině ruce se přemístila jejímu krku. Místnost se naplnila zvukem jejího zděšeného dechu.
“Bejt tebou, tak bych nic nezkoušel, holčičko. Pokud teda nechceš, aby tahle vydechla naposled. Byla by to vážně škoda, vždyť jsme se mu dva bavili tak málo.”
Ashley přeměnu přerušila, ale stále byla na nohou. “C-co jsi zač?” zeptala, i když čekala odpověď.
“Jsi malinko nevychovaná. Nemusíš se mnou mluvit, jako bych byl nějaká zrůda. Třebaže, s tím, co vám o Stínech učí, by mě to nemělo překvapovat. Ale mohla by sis laskavě sednout, je trochu otravné tě tu vidět takhle stát.”
“Napřed odlož ten nůž.” řekla Ashley a snažila se zakrýt strach, který z něj cítila.
“Co udělat kompromis. Ty se posadíš a já nechám ten nůž. Co ty na to?”
Jako bych měla jinou možnost a pomalu se opět usadila na zem. Šlo to dost těžce, s ohledem na to, že měla svázané ruce.
“Výborně.” zašvitořil a po dalším pohybu ruky Rachel zbraň konečně dotáhla.
Jenom aby si ji zabodla do stehna. Chtěla začít křičet, ale jako by jí někdo držel ruku na ústech.
Kluk se zhoupnutím zvedl ze židle a zvolna se k ní přiblížil.
“Promiň, ale křičet tě nechat nemůžu. Slečna panovačná by mi to dala vyžrat později.” řekl tak klidným hlasem a hřbetem ruky setřel slzy, které Rachel tekly z uší.
“Co po nás chceš?!” vykřikla Ashley. “A kdo vlastně jsi…” řekla a snažila se opět trochu uklidnit.
“Oh, jistě, bylo by slušné abych se představil. Můžeš mi říkat Kiba. A abych ti odpověděl na tvou první otázku, pro tebe si někdo poslal, ale tahle,” pohodil hlavou směrem k Rachel, “tahle je tu vlastně omylem. Tak trochu jsem ji sebral první namísto tebe. Ale teď když ty zmizíš tak jako tak, bylo mi dovoleno si s ní udělat, co chci. A já se chci jen trochu pobavit a pak najíst.”
Ashley nedokázala pochopit, o čem to mluví. Nebo spíše nechtěla chápat. Nejdůležitější bylo vymyslet, jak se odsud dostanou.
Musí něco vymyslet! Mu-
Náhle se dveře do místnosti s prásknutím otevřely a v nich stály- Zek a Izabela?
“Co tady děláte?” zeptala se Ashley s náhlou úlevou v hlase. Nečekala, že někdy uvidí své přátele tak ráda jako v tuhle chvíli.
“Dej od ní svoje špinavý pracky pryč.” zavrčel Zek a než se kdokoliv z nich stačil nadát objevil se na druhém straně pokoje a vší silou udeřil Stín do břicha. Ten jen vyjeveně zíral, neboť stejně jako všichni ostatní nechápal, co se právě stalo. Nicméně ho to muselo rozhodit natolik, aby vypadl ze soustředění, protože se Rachel okamžitě zhroutila na podlahu.
Kiba, nebo jak se ten Stín představil, zakašlal, chytil se za břicho a zkroucený na podlaze sledoval, jak Zek bere Rachel do náruče, zatímco Izabela rozvazovala Ashley. Ta ji okamžitě objemula.
“Jak jste nás našli?” zeptala se s úlevou v hlase. Namísto odpovědi uslyšela kníknutí a až pak si všimla batohu na Izabeliných zádech.
“To tahle malá dračice za námi přiletěla a mohla se zbláznit, jenom aby nás sem zavedla. A musím uznat, že jsem si nikdy nevšimla, jak dobrý čich má.”
Pak se ohlédly směrem ke Kibovi, který stále ležel na zemi. Zdálo se, že se k čemu si chystal, ale to už ho Zek znovu kopl.
Ashley si zakryla ústa rukou. “Co to do tebe vjelo?”
Zek na ni pohlédl, ale neodpověděl. Pouze přešel směrem k Rachel.
“Můžeš chodit?” zeptal se.
Rachel jen krátce přikývla, ale jakmile se pokusila postavit na poraněnou nohu, sykla bolestí a okamžitě si zase sedla.
“Já to nezvládnu…” zašeptala zahanbeně.
Ashley ucítila, jak se do ní zabodl osten závisti, když viděla, jak Zek bral Rachel do náručí. Ano byla zraněná, ale zdálo se, že si to více než užívá.
“Ehm, co uděláme s ním?” zeptala se Ashley raději, aby žárlivost zahnala.
“Neměli by jsme ho alespoň svázat?”
Zek ji obdařil pohledem, ze kterého mrazilo.
“Je to Stín. I kdyby mi znemožnila se hýbat, brzy by se z toho dostal. Ten kopanec by ho měl uzemnit dostatečně dlouho, než se odsud dostaneme. Což mě přivádí k otázce: proč jsme stále tady?!”
“Protože si pro Čistou brzy přijdou a bylo by vážně nepříjemné, kdyby unikla potřetí.” ozvalo se ode dveří.
Všichni se překvapeně ohlédli. Ve vstupu do pokoje stála neznámá dívka s dlouhými černými vlasy s modrými konci. Nepochybně další Stín.
Ashley si překvapeně uvědomila, že už jí viděla předtím. Ale to nemohlo být možné. Ta holka přece byla na letišti s…
“Nečekala bych, že tě tu potkám, bráško.” řekla směrem k Zekovi se sladkým úsměvem ve tváři.
Ashley nevěřícně zavrtěla hlavou. “Ne, to není možné. Z-Zek přece nemůže být Stín…”
“Ale jistě. Tvůj milovaný Zekík je jeden z nás. A co se týče tebe,” ohlédla se na svého bratra, “pomoc mi a nebudeš požíván za zrádce. Rozhodni se.”
“Přestaň mluvit nesmysly. Zek je drak jako my.” vykřikla Izabela.
“Oh, ale já vám ráda ukážu, co je zač.” řekla černovláska s úsměvem a natáhla ruku směrem k Zekovi a stiskla dlaň.
Pak už jen mohli všichni prohlížet, jak jeho tělo pomalu ztrácelo svůj tvar a začínal průsvitnět. Když otevřel oči, byly stejně zlaté jako u ostatních Stínů.
“HNED MĚ POLOŽ!” Vykřikla Rachel a okamžitě se po Zekovi ohnala dračí tlapou.
“Neubliž mu.” vyhrkla Ashley bez přemýšlení.
“Na tohle nemáme čas.” zavrčel Zek a k překvapení všech se přeměnil do dračí podoby. Ashley s Izabelou ho neochotně následovali.
Co se událo dál vnímala Ashley pouze rozmazaně. Jakmile se drakům podařilo prorazit střechu a do pokoje se dostalo denní světlo, Stínová dívka vykřikla, ale nezdálo se, že je sleduje.
Let trval jen krátce a naštěstí se jim podařilo najít učitele, aniž by se potkali s dalšími studenty.
Nemuseli ani příliš vysvětlovat, aby jim učitel dal povel, aby šli okamžitě s ním.
“Zařídím vám okamžitý odvoz do školy.”
A je to tu. Předposlední kapitola je tu, náš příběh se blíží ke konci.
Hádám, že Zekova identita až takovým překvapením nebyla, ale jestli vás to překvapilo, dejte mi vědět v komentářích.
A opět, doufám, že se kapitola líbila. :-)