Mia se rozezleně podívala na tu skupinku imbecilů, se kterými byla nucena “trávit čas”. Rozčilovali ji už jen z důvodu, že byli připomínkou, že tenhle úkol nemůže vyřešit sama. Tak moc si přála Ramuelovi ukázat, co dokáže, ale po jejím selháním na plese jí už nevěřil jako dříve. Už nedůvěřoval jejím schopnostem a to ji bolelo. Chtěla aby si ji vážil jako dříve, chtěla mu dokázat, co umí.
Ale ne pokud bude muset dohlížet na ty tři idioty, kteří byli do vesnice posláni spolu sní. Pořádně je neznala a to samé se mohlo říci o nich. V sídle se objevili asi před měsícem a žádali o možnost tam zůstat. O možnost se učit a o spoustu dalších věcí, o kterých Mia věděla, že nemají sebemenší zájem. Jediné o co jim šlo byla síla. Svým způsobem je chápala, každý mladý stín se dal nalákat pod vidinou moci, která se za nemalý čas naskytne. Ale přišlo ji ubohé, ne-li přímo odporné, že přišli za Ramuelem teď.
Kde byli před lety, když bylo vše pouhým hledáním a pochybnostmi? Když byla pomoc potřebná nejvíce. Kdy jedinou skutečnou pomoc přestavovali ona, její bratr a hrstka přívrženců? V té době všichni Ramuelem opovrhovali, ale to vše se brzy změní.Jakmile získá Čirou a nastane správný čas… Všichni uvidí.
I ti, kteří přitáhli jako supy, jen protože vycítili moc. Ale nedostanou žádnou, to věděla až příliš dobře. Byla jí jasné, že ani jí se nedostane takové úcty.
“Urgh, tak kdy už konečně dorazí. Nemůžu se dočkat až odsud budeme moct zmizet. Na můj vkus je tu příliš ještěrů. A ani nemůžeme ochutnat jejich stíny.” zakňučel Kiba svým otravným hlasem, čímž vyrušil z přemýšlení. Byla zase v zatemněné místnosti s ní a jeho “přáteli” Sethem a Akitou zatímco ona seděla na posteli.
Nechtěla tu být, ale musela.
“Brzy se objeví.” řekla a zavřela oči. Jenom opřela hlavu o stěnu.
“Čekáme tu týden. Celý týden a to ani se nesmíme ani využívat stíny. Prostě se nudím.
Vážně si sem nemůžeme v noci přivést a trochu se pobavit? Nikdo si tu své stíny nechrání, bylo by tak snadné něčí ovládnout a přivést ho sem. Jen na chvíli bych s tím člověkem pohrál, stačilo by mi i deset minut. Deset minut a nůž. Ani bych mu nedovolil křičet a stín bych mu vysál rychle.”
“Řekla jsme, že musíme počkat!” řekla pevným hlasem.
“Zabijáku zábavy.” zamručel Kiba a začal přecházet po místnosti.
Byl ze všech nejvyšší, ale také neukecanější. Jeho neustálé poznámky už Miu skutečně vytáčely.
Kiba se venku ukazoval nejvíce, a jeho musela hlídat více než ostatní. Rád na sebe upozorňoval, ale hlavně chtěl pozornost dívek. Což nebylo nijak překvapivé. Jeho černé upravené vlasy, tajemný úsměv a svůdný hlas dokázal okouzlit každou.
Dalo jí zabrat, aby mu zabránila jim sebrat stíny, ale osobně už taky doufala, že se tu ta holka objeví brzy. Kdyby tu začali umírat lidi předtím, než se tu školáci objeví, jejich šance by byla zničena.
“Ale Kiba má v něčem pravdu.” ozval Seth. “Jsme tu už sedm dní a stále se tu nikdo neobjevil. Držíš nás tu zkrátka a žádný zná není zvyklý vyžít bez stínové potravy takovou dobu Nemůžeš se divit, že se hněvá.” Tohle byla za ten týden snad nejvíce slov, které ho slyšela říci. Vždy byl tak tichý.
A stejně tichý když se “bavil”.
“Možná jsme je zmeškali. Možná sem ano nedorazí a ta informace byla falešná.” zapochyboval Akita, ostatně jak míval ve zvyku.
Mia nechápala, proč tyhle tři Ramuel vůbec přijímal. Jeden byl příliš impulsivní, druhý nesdílý a třetí pochybovačný. A všichni patřily k těm, kteří vrhají na jejich druh špatné světlo. Ať už tenhle výrok zněl sebeironičneji, Mia nenáviděla takové, kteří brali své schopnosti jako nějakou hračku na pobavení. Schopnost ovládnout něčí tělo, přimět ho jednat dle vaší vlastní vůle nebylo něco, čím by se mělo mrhat. Kromě toho všichni věděli, že mohou žít jako normální lidé a na stínech ostatních se pouze přiživovat.
Ovšem, musela přiznat, že ji samotné chybělo moc být sama sebou, moci se plně ponořit do temna a moci sním splynout.
Do téhle draky milující vesnice měli dorazit dříve než před týdnem, ale kvůli komplikacím se drželi. Čas byla nutnost, kterou potřebovali. Museli se alespoň trochu vmísit mezi místní, aby neupoutali příliš pozornosti. Byli starší než studenti, kteří měli dorazit, přesto museli před lidmi vypadat na více. Při stíny vždy bylo tak snadné měnit svou fyzickou podobu.
Ale osobně doufala, že se brzy vrátí domů. A až zase uvidí svého bratříčka. Až mu bude schopna vylíčit, jak se jí podařilo splnit úkol, který ony byl neschopen dokončit. Nemohla se dočkat, až uvidí jeho výraz.
Ashley a spolu s ní dalších deset studentů prvního ročníku se nadšeně shromáždili před jejich dopravou do vesnice, staře vyhlížejícím autobusem.
Bylo tak zvláštní použít normální dopravní prostředek. Popravdě Ashley doufala, že by mohli letět, ale stěžovat si nechtěla.
“Tak všichni do autobusu a pospěšte si, nemáme na to celý den.” zavelel profesor a sám nastoupil. Ostatní se začali pomalu hrnout za ním. Byli časté raní hodiny a většina byla ještě rozesmála.
Ashley si zabrala místo u okénka a Izabela se usadila vedle ní. Unaveně zívla. “Chápu, že tam budeme jen den, ale bylo vážně nutné nás tahat z postele v pět hodin ráno? Takhle budu celý den ospalá.” zaúpěla rozmrzele.
“Tak se zkus trochu prospat v autobuse.” zkusila ji poradit Ashley, což ostatně byl i její plán. Musela přemoci, aby taky nezívla.
“To se ti lehce řekne, ale jakmile se moje postel pohybuje neusnu.”
“Hádám, že se v tomhle autobuse z nás tří vyspí jen jedna.” poznamenala Ashley a pohlédla na batoh ve svém klíně. Byl otevřený do kořán, takže nebylo chlupaté zvířátko těžké přehlédnout. Děvčata chtěla původně nechat Pipsqueak ve škole, ostatně tak to udělali i jejich spolužáci, ale stačila jedna smutná očka a minidráček jel taky.
“Jak dlouho myslíš, že bude spát?” zeptala se Izabela.
“To nevím, ale doufám, že dostatečně dlouho. Nechce se mi ji tu chytat.” Obě se zahyňaly.
Pipsqueak to nemyslela nikdy špatně. Byla jen nesmírně přátelská a energická. A zbožnovala drbání. Proto kdykoliv se ocitla v místnosti s větším obsahem lidí hopkala z jednoho klína na druhý, dožidujíc se pozornosti.
Avšak zatím spokojeně spala.
“Nechápu, proč jste ji ze všech možných zvířat nechali přeměnit zrovna na krysu.” ozval se známý kousavý hlas jen o dvě sedačky naproti nim.
“Co chceš, Rachel?” řekla Izabela. “ za prvé, o Pipsqueak se staráme my,takže co je ti do toho, jakou má podobu. Za druhé to zvolila sama. A za třetí je to plch, žádná krysa.”
“Oh, tak to se převelice omlouvám, ono to nebylo hned o poznat. Víte, kdybych dostala na starost malého dráčka, ale nechala bych ho alespoň přeměnit na něco roztomilého.”
“Ale ty sis žádného nevzala.” upozornila ji Ashley.
“Ni jistě. Já si na rozdíl od vás nepotřebuju šplhnout u učitelů.” řekla Rachel povýšeně a pohodila svými krátkými blonďatými vlasy.
“Silná slova od někoho, kdo skončil ve výsledcích tak zle, že se sem jen tak tak dostal.”
Ashley ani nepostřehla, že si za ně Zek sednul. A přesto tam byl, jedním loktem se opíral o opěradlo sedadla a viditelně si užíval pohled na Rachelin brzký záchvat vzteku. Ten se naštěstí nekonal, ale si do uší nacpala sluchátka, nedokázala si odpustit ještě jednu poznámku.
“Stejně nechápu se slečně jiskřivé podařilo dostat nade mě. Někdo ji určitě musel nadrživat.”
Tím narážela na fakt, že kromě občasných jiker elektronického náboje, které Ashley odlétaly z prstů, nebyla se svým elementem schopna příliš pracovat. Dračí blesku by měli prý být schopni sesílat silné blesky, které prý byly schopné porazit i strom.
Ano, její jiskřičky sice byly během zkoušky zničit terčík, ale to bylo tak všechno.
Nicméně si tím Ashley dneska nemínila kazit náladu a raději se zabrala do konverzace se Zekem a Izabelou.
Vesnice ji docela překvapila. Když se Ashley dozvěděla, že místní vědí o dračí existenci, čekala, že jich tu několik uvidí ve své pravé podobě. Ale všichni si drželi tu lidskou.
Kamenné domky se táhly přes celou ulici a u některých bylo naznačeno, že se jedná o obchod. Vlastně by se tohle místo dalo spíše nazvat menším městem, než větší vesnicí.
Učitel je zavedl na kulaté náměstí jehož obvod byl zaplněn všemožnými stánku a v jehož středu stála socha draka s dokořán rozevřenou tlamou, jako by snad řval.
Zajímavé vyobrazení… pomyslela si Ashley při pohledu na něj.
“Tak poslouchejte mládeži, tady vám dám rozchod a právě na tomhle místě se v osm hodin zase sejdeme. Teď vás rozdělím do skupinky, ve kterých se tu budete pohybovat. A rovnou vám řikam, nechci slyšet žádné stěhování.” Po tomto proslovu vytáhl kousek papíru se jmény a začal z něj číst.
“Ashley a Rachel, další jsou-” Nestačil ani doříct větu a hned razantně přerušen oběmi jmenovanými.
“JÁ S NÍ VE SKUPINĚ BÝT ODMÍTÁM!!” výkřiky téměř jednohlasně.
“Už jsem vám řekl, žádné změny nebudou, tak to prostě na jeden den překousnete.
Pokračujeme, Zeken a Izabela--”
Izabela jen mrkla směrem ke kamarádce a polohlasem naznačila omluvu.
Nikdo z přítomných nevěnoval pozornost vytáhlému mladíkovi oděném v černém, který skupinu upřeně sledoval z jedné z temných uliček vedoucích směrem na náměstí.
Při pohledu na Ashley se jeho žlutě zaleskly.
“Jdeme tamhle!” křikla Rachel panovačně a ukázala na jeden z větších obchodů, který byl shodou okolností něco co se dalo nazvat butikem.
Tenhle už je třetí, pomyslela si Ashley otráveně.
Už se po městě couraly nejméně hodinu a jediné obchody, které navštívily byly hlavně Rachelina volba. Kdykoliv vznesla Ashley jakoukoliv námitku, pokaždé ji ignorovala. Což o to, klidně by se po vesnici pohybovala i sama, ale učitel dal jasně najevo, že pokud nebudou dodržovat skupiny, dostanou zpátky ve škole trest. I přesto, že ani ne za týden začínaly prázdniny.
“Přestaň se loudat. Nehodlám za celý den navštívit jen tři obchody, protože ty nejsi schopna přidat.”
“Oh, tak to se omlouvám. Já totiž nemám v hlavě jenom oblečení. Nemůžeme se taky podívat i do nějakého dalšího obchodu?”
Rachel její otázku samozřejmě přeslechla a kráčela pořád dál.
Náhle Ashley ucítila, jak se cosi dotklo jejího ramene.
“Tak už jsi se probrala, co ty spáči?” řekla pobaveně, když plšice místo odpovědi jen dlouze zívla.
“Neboj se, Pip. Až ji to přestane bavit, vrátíme se na náměstí a koupím ti něco k snědku.”
Pipsqueak něco nadšeně vypískla, ale znenadání naježila srst a z tlamičky ji vyšlo hrdelní zavření.
“Co se-” Ashley nestihla větu doříct, protože zaslechla Rachelin výkřik.
“Hned mě pusť!”
Jen letmo postřehla, jak ji neznámý dlouhán táhne do jedné z uliček.
Ashley neměla příliš času na rozmyšlení, tak se rozběhla za nimi. Sice tu holku téměř nenáviděla, ale nepřála ji aby se jí něco stalo.
Ulička, kterou ti dva zmizeli byla dlouhá a dost setmělá. Ashley se v ní jen těžko orientovalo.
A náhle odnikud vyrazilo něco, co by se dalo popsat jako temný pařát. Prosvištěl jen těsně vedle Ashley a zabodl se do stěny na druhé straně
Zítrala na něj jako vyjevená.
Co to? To byla jediná myšlenka, která ji v tu chvíli napadla, než se v šeru začalo formovat jakési stvoření neurčitého tvaru se svítivě žlutýma očima. A vyrazilo proti ní.
Ashley v rychlosti, ale zároveň co nejopatrněji, odhodila batoh ze svých zad a začala se rychle přemeňovat.
Ulice byla celkem úzká, takže se jí v ní špatně otáčelo, takže ji nezbývalo nic jiného než zaútočit. Vrhla se proti té věci, připravena použít své drápy, případně i zuby, ale jakmile se dostali k sobě bližší vzdálenosti, neznámá bytost skoro zprůhledněla a Ashley přiletěla skrze ní.
Neohrabaně a opatrně se ohlédla, jenom aby s překvapením zjistila, že se to objevilo znovu, jen na druhé straně uličky.
Nechápala, jak se tam dostal v takové rychlosti, ale neměla čas se tím zajímat. Musela se přes něj nějak dostat, aby mohla najít Rachel.
Oči stvoření se zúžily, jako by se on těšil, až bude moci zaútočit. Vyrazili proti sobě zároveň, avšak Ashley neměla v plánu bojovat. Na vzlétnutí tu byli až žálostně málo místa, ale mohla si jenom rychlím mávnutím dopomoci k tomu, aby protivníka přeskočila.
Její taktika vyšla, skutečně se ocitla na pár vteřin ve vzduchu, když tu náhle pocítila ostrou bolest ve stehně. A z něj čouhaly dlouhé černé drápy.
Ashley boslestivě vykřikla, ale jako obratem se ji podařilo jejího protivníka seknout do hrudníku. Navíc, díky nevydařenému skoku padla k zemi, podařilo se jí ho stáhnout sebou. Teď byla skvělá příležitost použít zuby, pomyslela si, ale její tlama minula. Ani jsem nezaregistrovala ony drápy, které se objevily za mým krkem a chytali se do něj zabořit.
“To už by stačilo.” ozvalo se odněkud z dálky.
Než stihla Ashley postřehnout kdo řekl, tělem ji projela palčivá bolest. A co bylo horší, nedokázala své tělo přimět k žádnému pohybu.
Bolest se stupňovala a Ashley cítila, jak ztrácí vědomí. Cítila, jak se její tělo mění zpět do lidské podoby a jak ji někdo zvedá.
Avšak, než omdlela, zaslechla ještě pár hlasů. Dívčí a mužský.
“Nemusela použít ovládnutí i na mě. Nesnažím když si někdo zahrává s mým stínem. Navíc si ji mohla použít jenom na toho draka. A proč jsi mě zastavila, nikomu by nevadilo, kdyby jeden z nich chcípl. Stejně už Seth odvedl, tu pro kterou jsme přišli.”
“Kdybys nebyl idot, nemusela bych to udělat. Ty a ten ten tvůj debilní kámoš jste sebrali špatnou. Ta dračice, kterou ses chytal zabít je…”
Víc už ne vyslechla, protože její mysl vypověděla službu.
Krčila se ve svém pohybujícím se pelíšku a třásla se strachy. Tak moc chtěla velké dračice pomoci, ale temný byl oproti ní tak velký. Ale teď velkou dračici odvedli. Ji i tu, která v jedním kuse křičí.
Pipsqueak vykoukla ven ze svého úkrytu, jenom aby zjistila, že je sama.
Musela něco udělat. Musela najít druhou velkou dračici a toho zvláštního draka. Musí najít pomoc.
Okamžitě odhodila chlupatou podobu, popadla do tlamičky poutko od batohu a rozletěla se do ulic města.
A další kapitola je tady. U téhle jsem se trochu rozepsla, až to nakonec vyšlo na více jak 2300 slov. Jaks. :-D
Nicméně, představili jsme si pár nových postav ze strany Stínů a došlo ke konfrontaci.
Příběh se pomalu, ale jistě blíží ke konci, takže si posledních tři kapitoly nenechte ujít.
A jako vždy doufám, že se kapitola líbila. :-)