Kapitola třicátá druhá: Křik a tříštění skla
Sevřela jsem v ruce neznámý mobil a vytočila Gregovo číslo, znala jsem ho nazpaměť. Chvíli to vyzvánělo, než se z druhé strany ozvalo: "Haló? Kdo je to?" Skoro jsem se rozbrečela štěstím, tak dlouho jsem ho neslyšela.
"Gregu? To jsem já-
"Chloe?! Kde si? Jsi v pořádku? Co se-
"Jsem v pořádku Gregu, nic mi není."
"C-co se stalo? Kde si?"
"Já... nevím kde jsem."
"Cože? Unesli tě? Někdo tě unesl, že je to tak? Neboj se, já zavolám na policii a všechno bude-
"Ne! Gregu, nikomu nevolej. Já jsem úplně v pořádku. Nemusíš se o mě bát, jsem v bezpečí a nikdo mi neublíží, dobře? Jen, jen nevolej policii. Jak se máte?"
"Chloe," povzdychl si "všichni tě hledají. Rodiče jsou zničení, skoro celý město tě hledá. Přijeď domů."
"To nemůžu, Gregu. Je mi to líto, chybíte mi."
"Ty nám taky, princezno."
"Měj se, Gregu."
"Měj se, Chloe."
Zavěsila jsem, podívala se na Damiena a podala mu mobil. "Uvidím je ještě někdy?" zeptala jsem se ho a položila mu hlavu na rameno. "Jednou ano," zamumlal a pohladil mi bříško. Jemně jsem se usmála a položila svoji ruku na tu jeho. "Co myslíš, že to bude?" Koukla jsem na něj a pokrčila rameny.
Černovlásek se zahleděl do dálky, "Chtěl bych holčičku," prohlásil. Překvapeně jsem se na něj podívala. "Vážně? Proč?" vyhrkla jsem. "Nevím," řekl jen. Opřela jsem se o něj a zavřela oči. Těhotenství je vyčerpávající. "Chce se ti spát?" zeptal se a já jen zamručela. Vypískla jsem, když jsem se z ničeho nic ocitla v jeho náruči.
Odnesl mě do ložnice a uložil do postele. Se sladkým polibkem zašeptal: "Buonanotte," a odešel. Zachumlala jsem se do peřin a usnula.
XXX
Vyděšeně jsem se posadila, když mě vzbudil výstřel. Nadskočila jsem, když zazněl další. A pak další. Schoulila jsem se do rohu postele a v rukou sevřela polštář. Domem se nesl křik a nadávky, výstřely a tříštění skla.
Srdce mi bušilo jako splašené, byla jsem k smrti vyděšená a zmatená. V pokoji byla tma a já jen čekala, kdy na mě něco nebo někdo vyskočí ze stínu. Sebrala jsem všechnu odvahu, která mi zbyla a natáhla se po vypínači. Když jsem rožnula, zjistila jsem, že v pokoji nic ani nikdo není. Byla jsem sama.
Ale, moc mě to neuklidnilo. Přála bych si, aby tu se mnou byl Damien. Co když se mu něco stane? Rychle jsem tu myšlenku vyhnala z hlavy a pohladila si bříško. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Všechno bude dobré, řekla jsem si a v duchu začala počítat do deseti, abych se uklidnila.
1 ...
2 ...
3 ...
4 ...
5 ...
Prásk!
Vykřikla jsem, když někdo otevřel dveře takovou silou, že narazily do zdi. Stál v nich Obřík a v ruce svíral zbraň. Na jeho hrudníku se třpytily kapky krve. Vyskočila jsem na nohy. "C-co se stalo?" vykoktala jsem a hledala na něm známky zranění.
"Není to moje krev."
Estakali