Minulá kapitola byla trošku kratší, tak jsem se to teď snažila vynahradit :) Pokud dostanu od vás nějaké hlasy a komentáře, budu moc rád. Doufám, že si ti školou povinní z vás užívají volno. Hezké počtení, resthefuture :)
P. S. Obrázek výše je výhled z francouzské kouzelnické univerzity :))
Severus sebou unaveně trhl. Zvedl hlavu a bolestivě si mnul krk. Tohle bylo už potřetí tenhle týden, co usnul na stole nad úkolem. Nikdy neměl nějak tvrdé spaní, ale poslední dobou spal maximálně tři hodiny denně.
Vždycky to probíhalo stejně, lehnul si do postele kolem půlnoci a do dvou nemohl zabrat. Nakonec se mu to podařilo, ale probudil ho vždycky jeden konkrétní sen.
Byl v Bradavicích, všechno kolem něj bylo známé a přece trochu jiné. Studenty jako by nepoznával, společenská místnost byla jinak uspořádaná, než si pamatoval. A učitelé jako kdyby byli najednou mladší.
Sen pokračoval. Byl v prefektské koupelně. Často si tam po ránu šel vyčistit hlavu. Užíval si příjemnou vůni a zaklonil hlavu, aby se opřel o kraj bazénku. Vyrušil ho hlas. Hlas, který nedokázal nikomu přiřadit, ale přesto si byl jist, že ho zná.
„Severusi?" byl to bezpochyby holčičí hlas. Vždycky těsně předtím, než se otočil. aby viděl kdo je, se probudil.
Štvalo ho to. Proč stále tenhle stejný sen? A proč se vždycky probudí těsně předtím, než se podívá do její tváře? Už dvakrát použil lektvar bezesný spánek, aby si alespoň trochu odpočinul. Věděl, že to takhle nemůže jít dál. Za chvíli by si na něm vytvořil závislost a už by bez něj dál neusnul.
Zatřásl hlavou a natáhl se po hrnku s kávou, kterou měl na rohu stolu. Měl by to co nejrychleji vyřešit. Takhle se za chvíli sesype. Naštěstí už mu zbýval jen jeden týden školy a druhý ročník Akademie magických věd a umění obor lektvary a černá magie bude mít úspěšně zakončený. Na léto se vrátí zpátky do Anglie. Doufal, že změna prostředí bude ku prospěchu i jeho spánku.
„Dobré ráno, studenti. Je mi jasné, že už se nemůžete dočkat prázdnin," pozdravil profesor Mathieu, když přišel do učebny. „Nicméně dnes jsem si pro vás připravil opravdový skvost," pochlubil se, zatímco hůlkou chystal věci na hodinu. Severus mu dal v duchu za pravdu.
„Troufám si tvrdit, že většina z vás s předmětem dnešní přednášky ještě neměla co dočinění," stále je napínal. Pak zašátral ve své brašně a vytáhl jakýsi šperk. „Nechám kolovat," rozhlédl se po místnosti, kde sedělo patnáct studentů. „Zajímalo by mě, jestli bude někdo z vás vědět, oč se jedná."
Severus seděl až v poslední lavici. Nebylo to jeho zvykem, ovšem dnes v noci opět nemohl spát. Zase měl ten zatracený sen! Usnul až těsně nad ránem a do třídy doběhl jako poslední. Nakonec se na něj otočila Violetta sedící před ním a do ruky mu dala ten záhadný předmět.
Byl to šperk, velmi starý. Byl tak starý, že ani nebylo poznat, z jakého kovu byl vyroben. Severus si ho chvíli prohlížel a žmoulal ho v ruce. Dal si ho co nejblíž k očím, když si všiml miniaturních přesýpacích hodin. Pak ho to praštilo.
To je přece obraceč času!
Hlavou se mu začaly míhat vzpomínky. Bylo to jako při horečce, kdy se člověku promítá vše v rychlém sledu.
Školní trest a obraceč času, kdy se dostali do minulosti. Rozhovory s ředitelem Dippetem a mladým Křiklanem. Procházky po zasněžených pozemcích. Tanec v Komnatě nejvyšší potřeby. Ples a polibek. A pak scéna z jeho snu – koupal se v prefektské koupelně a když uslyšel ten hlas, neprobudil se, ale otočil se.
Selie!
Postupně se mu vynořovaly vzpomínky. Nakonec i ta nejnepříjemnější ze všech, kdy ho opustila kvůli tomu, co se stalo o Vánocích. Byl si jistý, že mu někdo musel vymazat vzpomínky. Nic jiného by nedokázalo tohle s jeho myslí udělat. Ani Lektvar zapomnění ne.
Přemístění z Francie do Anglie bylo něco, co by opravdu nerad dělal často. Pocit při přemístění byl nepříjemný, a pokud kouzelník tímto způsobem přepravy cestoval na větší vzdálenost, pocit se ještě zhoršil. Objevil se na pozemcích jeho rodného panství. Pomalým krokem došel směrem k vchodovým dveřím.
„Severusi?" uslyšel hlas svojí matky z haly.
„Moc se mi stýskalo," zmáčkla ho v objetí, jakmile k ní došel. „Jak se máš? Co škola? Všechno v pořádku?" vychrlila na něj otázky, ani ho nenechala vydechnout.
Viděli se naposledy o Vánocích. Tušil, že jí tady bude smutno. Byl jejich jediný syn.
„Taky se mi stýskalo," usmál se na ni. Byl rád, že ji opět vidí. Dali si spolu lehký oběd na zahradě, kde ji povyprávěl, co všechno se dělo v jeho životě za ten půlrok.
„Mami, potřebuji něco vědět," začal, když jim skřítek naservíroval čaj.
„Ano, zlato? Děje se něco?" zeptala se, když uviděla jeho utrápený výraz.
„Týká se to Selie," v Eileen hrklo. Vzpomenul si na ni? „Někdo mi kvůli ni upravil paměť," oznámil ji.
Napadli ho snad jenom dva lidé, kteří by to mohli udělat. Jedním z nich byla sama Selie. Zklamal ji a tolikrát se jí snažil zastavit, aby si spolu o tom promluvili. Možná, že se jí to zdálo jako ideální řešení. Jenže pak se sám nad sebou zastyděl, že o ní pochyboval. Vždyť se kvůli tomu na jejich výletě v minulosti tak pohádali. Nesnášela, když si někdo zahrával se vzpomínkami cizích lidí. Selie byla Nebelvír, byla čestná. Tohle byla řešení hodné pravého Zmijozela. Přesně takového, jakým byl jeho otec.
„Byl to on?"
„Ano," zašeptala Eileen tak tiše, že ji Severus sotva slyšel. Nemohla mu lhát. Věděla, že by asi měla, ale když se koukla do onyxových očí svého syna, nemohla mu to zatajit.
„Jak si mohla?" zeptal se tvrdě a ona měla pocit, že právě slyší svého muže. „Jak si mu to mohla dovolit?" křičel na ni a jí se draly z očí slzy. „Kde je?"
„V Irsku, vrátí se večer," odpověděla plačtivě. Zvedla hlavu a uviděla, že její syn míří ke dveřím.
„Kam jdeš?" vyhrkla a vyběhla směrem k němu.
„Pryč," odpověděl jí tvrdě. Nemohl tomu uvěřit. Jeho vlastní otec mu vymazal vzpomínky a matka o tom věděla! „Nevydržím tu už ani minutu," práskl za sebou dveřmi.
Přemístil se na Příčnou ulici. Okamžitě zapadl do Děravého kotle a poručil si dvojitou ohnivou whisky.
„Problémy?" zeptal se dobrácky hostinský Tom. Severus zvedl hlavu. Tomovi bylo hned jasné, že tohle bude pravděpodobně syn váženého Marcuse Snapea, člena Starostolce. Dost ho udivilo, že se zdržuje právě tady.
„Ne," odpověděl mu mladý muž tónem, který dával jasně najevo, že nestojí o žádné tlachání.
„Ještě jednu?" zeptal se, když mu přihrál prázdnou skleničku. Mladík zakroutil hlavou.
„Ne, ale chtěl bych pokoj," oznámil mu. Neměl teď kam jít. Doma ve společnosti otce být odmítal a do svého bytu poblíž univerzity se teď vracet nechtěl. Musel mluvit se Selie. To znamená, že musí zůstat v Anglii a taky v kouzelnickém světě. Někde ji najít musí.
Už uběhl týden a on nebyl úspěšný. Napsal ji dopis na adresu k jejím rodičům, ale sova se mu vrátila. Každý den trávil procházkami po Příčné ulici v naději, že ji zahlédne při nákupech. Pročítal pečlivě Denního věštce, jestli někde náhodou neuvidí zmínku o ní.
To ráno sešel dolů ze svého pokoje do hostince a objednal si míchaná vajíčka. Už mu docházely nápady, kde by měl Selie hledat. Dokonce ho napadlo, jestli neopustila kouzelnický svět nadobro. V současné situaci by se ji nemohl divit. Stoupenci Lorda Voldemorta útočili na mudlorozené čaroděje a jejich terčem byli i ostatní kouzelníci, kteří se postavili proti nim.
Severus ani na vteřinu nepochyboval, že přesně tak se Selie zachovala. Ostatně jako většina Nebelvírů. Když znovu listoval Denním věštcem a pil přitom černou kávu, ozval se za ním hlas.
„Dobré ráno, Severusi," ohlédl se za sebe a koukal do pomněnkových očí bradavického ředitele.
„Dobré ráno, profesore Brumbále," pozdravil ho. Starší kouzelník naznačil, jestli si může přisednout a Severus přikývl.
„Slyšel jsem od vašeho otce, že si ve škole vedete velmi dobře," začal rozhovor.
„Ano, řekl bych," nervózně se zatvářil. Netušil, co si má o ředitelově náhlé touze popovídat si myslet.
„Opravte mne, jestli se mýlím, ale studujete lektvary a černou magii?" zajímalo ředitele.
„Ano, máte pravdu," zamumlal.
„To je od vás ušlechtilé, že jste si zvolil dva studijní obory. Ale u Vás mne to ani nepřekvapuje, Severusi. Vždy jste byl nadaný student a vaše výsledky OVCE to jasně dokazují," lichotil mu. „A co Vás přivádí do Anglie?"
„Mám prázdniny, takže jsem přijel navštívit rodiče," vypadlo ze Severuse a Brumbál se shovívavě usmál. Severus si zanadával do pitomců. Měl si vymyslet něco jiného, když teď trčí v kouzelnickém hotelu. To není úplně typická rodinná návštěva, pomyslel si.
„Víte, Severusi," začal Brumbál. „Člověka s vašimi znalostmi právě hledám. Měl byste dnes odpoledne čas?" jeho modré oči se zavrtaly do těch jeho černých.
Severus byl překvapen ředitelovou nabídkou. Netušil, co konkrétně tou nabídkou myslí. Nicméně Brumbál by mohl vědět, kde je Selie.
„Odpoledne je vyhovující."
Čekal na Brumbála před obchodem Madame Malkinové přesně ve dvě hodiny. Ředitel se objevil krátce po něm. Prošli skrz Děravý kotel na rušnou londýnskou ulici Charing Cross Road. Beze slova popošli směrem k zastávce metra. Severus se musel usmát nad tím, jak si bradavického ředitele fotí turisté. Opravdu, ve svém vínovo-fialovém hábitu působil mezi ostatními komicky. Severus nevěděl, že mají namířeno do mudlovského Londýna, ale byl rád, že dnes zvolil nenápadný oděv – černé kalhoty a bílou košili.
Zahnuli vpravo k malému parčíku. Zamířili mezi keře, aby byli pryč z dohledu ostatních. „Asi se divíte, proč kolem toho dělám takové tajnosti, Severusi," ozval se ředitel poprvé od chvíle, co se pozdravili. Když mladší muž přikývl, pokračoval: „Nicméně místo, kam Vás chci vzít je opravdu pod nejvyšší ochranou," natáhl k němu ruku a ve chvíli, kdy se jí Severus dotkl, oba zmizeli s hlasitý PLOP.
Objevili se v rozlehlé jídelně. Severus se kolem sebe překvapeně rozhlédl. „Tohle je sídlo Fénixova řádu," oznámil mu. „Protože nejste členem, nemohu Vám říct, jak se toto místo jmenuje a kde se nachází," Severus kývl.
„Pane, čím přesně se zabývá Fénixův řád? A proč jste mne sem vzal?" ozval se. Ředitel dělal s celou touhle akcí tajnůstky. Brumbál pokynul, aby se Severus posadil a poté ho následoval. Mávl rukou a před nimi se objevila konvice s čajem, dva hrníčky a sušenky.
„Fénixův řád bojuje proti Voldemortovi a jeho následovníkům," začal Brumbál a v podstatě potvrdil to, co si Severus myslel. Tedy, že jde o nějakou odbojovou organizaci proti Voldemortovi. „Sdružuje lidi, kteří jsou ochotni jakkoli pomáhat," vysvětloval mu dál. „Vás jsem oslovil, jelikož jste měl vždy talent na lektvary a řád potřebuje dobrého lektvaristu. Navíc studujete černou magii, takže i ohledně zranění byste nám byl užitečný," pokračoval.
Jejich rozhovor přehlušily cizí hlasy. Do jídelny vpadl Remus Lupin v doprovodu Siriuse Blacka. Sirius si Severuse měřil pohrdavým pohledem, což mu on hrdě oplácel. Lupin vypadal naprosto příšerně. Zarudlé oči, strhaná tvář, velké kruhy pod očima. Skoro, jako kdyby byl včera úplněk.
„Brumbále, co ten tady dělá?" ozval se Black.
„Siriusi," klidnil jeho vášně ředitel. „Prosím, požádal jsem Severuse, jestli by nám byl k dispozici ohledně lektvarů. Mohli byste nás teď nechat o samotě?" požádal dva Nebelvíry, kteří se s brbláním vydali nahoru po schodech.
„Tak, viděl jste, že členy řádu jsou i někteří Vaši spolužáci. A nejen oni dva, ale z Nebelvíru je tu i pan Potter, slečna Evansová a slečna Chesterová," obeznámil ho.
„Selie je tady taky?" okamžitě na to zareagoval Severus. „Kde je? Musím s ní hned mluvit?" vyhrkl na ředitele.
„Je ve svém pokoji, v prvním patře, druhé dveře vlevo. Ale, Severusi, teď s ní-" zbytek Brumbálovy věty už neslyšel, protože rychle vyběhl do prvního patra. Ani se neobtěžoval s klepáním a vzal za kliku.
Doslova strnul v pohybu. Selie ležela v posteli, bílá jako stěna, oči zavřené, nehýbala se. Vedle ní seděl Lupin a držel ji za ruku. Severus se obával nejhoršího.
„O-ona je...?" zakoktal se.
„Ne, Severusi, není mrtvá," vedle něj se objevil ředitel. „Před třemi týdny ji Smrtijed omráčil nějakou kletbou a ona se stále neprobrala. Je v k kómatu a my nemůžeme přijít na to proč."