Nasedl jsem do auta, které patřilo mému otci a zhluboka se nadechl. Nedokážu uvěřit tomu, že už je to opravdu tady. Dneska se dozvím, co se semnou stane.
„Jsi nervózní?" Bylo první, co otec vypustil z pusy, když jsem nasedl. Myslím, že nemohl mít debilnější otázku. Vždyť je na mě poznat, jak jsem nervózní. Pleť jsem měl bledou a třásly se mi ruce, takže nevím, jak si může myslet, že bych nebyl.
„Jsem hodně nervózní." Přiznal jsem, protože jsem neměl náladu na lži a takové ty kraviny, kdy říkáte, že jste v pohodě, ale ve skutečnosti jste úplně v prdeli. Tohle byl můj otec, a i když jsme se nikdy moc nemuseli, nebo aspoň já jsem ho moc nemusel, tak jsem mu lhát nechtěl. Už jenom protože jsem mu zabil syna a on se na mě ani nezlobil.
„Všechno dopadne dobře nedovolím, aby ti někdo něco udělal." Slíbil mi otec a snažil se mě uklidnit, ale já jsem věděl, že pokud mě odsoudí k smrti, tak s tím ani on nic nezmůže. Pokud se to stane, tak už nikdo nic neudělá.
„Slíbíš mi něco?" Zeptal jsem se potichu a můj pohled se ze země přemístil na jeho tvář. Přikývl, což mi mělo naznačit, abych pokračoval a řekl, co po něm chci.
„Až mě odsoudí slib mi prosím, že se postaráte s mamkou o Katherine a Dylana. Nechci po tobě, abyste u nich bydleli, ale nechci, aby se jim něco stalo, nebo aby byli o samotě. Prostě potřebuju, abyste se o ně postarali." Potřeboval jsem vědět, že budou oba dva v pořádku. Nedokážu si připustit, že by se jim něco stalo, protože to bych nikdy nechtěl.
„Justine, to je samozřejmost. I když jste se nevzali, tak oba dva jsou část naší rodiny a ta se musí chránit." Řekl a moje myšlenky se přesunuly k Drewovi, když se otec zmínil o rodině. Kdyby se ten kretén nenarodil, nic z toho, co se teď děje, by se dít nemuselo. Kdyby se nestalo a neudělalo hodně věcí, tak by se dnešek nestal, ale Drew je asi největší příčina.
„Děkuju," upřímně jsem poděkoval. Aspoň že budou v bezpečí, to je to o co mi jde., „chtěl jsem se ti omluvit za to, že jsem zabil Drewa. Nelituju toho, protože to byl sráč, ale byl to tvůj syn a dlužím ti omluvu, protože jsem to vůči tobě neměl dělat. Promiň, tati." Nesměle jsem řekl poslední větu, protože jsem mého otce takhle nenazval od doby, co mi bylo tak deset. To bylo ještě, než se otec potkal s Lindsay, takže jsme byli docela šťastná rodina.
Já jsem žil s otcem a Jason s mamkou. Takhle to rozhodl soudce, který pracoval na jejich rozvodu. Pamatuji si, že než jsem odjel bydlet k otci, tak mamka pořád brečela a jezdila po soudech, aby to přehodnotili, ale nešlo to. Mně to bylo taky hrozně líto, ale myslím, že jsem s tím byl více vyrovnaný než ona. Věděl jsem, že mě má můj otec rád víc než Jasona, a tak jsem u něj byl rád. Potom se to ale všechno zhroutilo, když si našel přítelkyni a já jsem zůstal sám.
Ohledně Drewa a jeho života, nebo vůbec to, jak se narodil a kdy, tak to bylo půl roku, potom co jsme se narodili my dva s Jasonem. Můj otec podvedl moji mamku půl roku, potom co nás porodila a vlastně tak se narodil Drew. To byl vlastně důvod jejich rozvodu, ale hlavní věc bylo, že to nikdo nevěděl do té doby, než se rozváděli, což bylo deset let. Deset let to bylo největší tajemství mého otce, které ho každý den užíralo, protože věděl, že to všechno posral a nijak se z toho nedostane. My s Jasonem jsme se do dozvěděli, jako ti poslední. To nám bylo asi patnáct, když nám to otec řekl a od té doby jsem ho zavrhnul. Nechtěl jsem mít nic společného s podvodníkem, a ještě jeho synem. Byli pro mě, jako odpad.
„Justine, tím se netrap. To je minulost a já to nechci řešit." Odpověděl mi rychle otec a já přikývl. Věděl jsem, že když tohle řekne, tak vážně nemá náladu se o tom tématu bavit.
„Justine, jsme tady." Ozval se po deseti minutách ticha hlas mého otce. Vystoupili jsme z auta před velikou bílou budovou, kterou jsem nikdy v životě neviděl. Vypadala opravdu, jako reálný soud.
„Co se bude dít? Jak to probíhá?" Zeptal jsem se otce, když jsme vstoupili do budovy. Všichni byli oblečení docela slušně, ale myslím, že my s otcem jsme byli nejvíce formálně, většina lidí si všímala svých věcí, ale někteří se na nás otočili a koukali. Bylo mi to docela nepříjemné, protože jsem si připadal, jako nějaká kořist, která čeká na ulovení.
„Probíhá to jako normální soud, ale je to trochu víc odfláknuté. Nejdříve tě předvolají před soud a budou tě vyslýchat, potom zavolají mě, protože jsi můj syn a Drew byl taky. Budou to řešit, a nakonec usoudí rozsudek." Řekl a semnou projel strach od hlavy až k patě. Měl jsem pocit, že tady z toho stresu omdlím.
„Dobře."
„Číslo případu 134, obžalovaný Justin Drew Bieber, prosím předstupte před soud." Ozval se soudce a celé mé tělo ztuhlo. Vstal jsem a šel jsem si stoupnout před soudce, který byl na konci místnosti. Nebylo to tu veliké, byly tu tři lavice pro veřejnost, které byli prázdné, až na mého otce, který seděl na jedné z nich a na poslední seděla osoba, kterou nikdo nečekal, že by se mohla objevit. Lindsay.
„Pane Biebere, jste obžalovaný z vraždy svého bratra Drewa Biebera a znásilnění Lindsay Palmerové. Máte nějaké námitky, vůči těmto obvinění?" Tak proto sem přišla. Věděla, že tohle vytáhnou a chtěla se dívat na to, jak půjdu ke dnu. Já se ale falešně obvinit nenechám, pokud čeká, že mě s tímhle skolí, tak se spletla, protože tohle si na sebe hodit nenechám.
„Ano, pane, chtěl bych namítat proti obvinění ze znásilnění, protože je falešné. S Lindsay Palmerovou jsem nikdy neměl žádný pohlavní ani jakýkoliv jiný styk. Byla to přítelkyně mého otce, takže bych to nikdy neudělal a už vůbec ne násilně." Namítal jsem a snažil se očistit si pověst. Pamatuji si na den, kdy mi to otec řekl v nemocnici, že mě Lindsay obvinila ze znásilnění. Byl to ten den, kdy se narodil Dylan a Jasmine.
„Pane Biebere, doufám, že si uvědomujete, že tu máme svědka toho činu, a to samotnou Lindsay Palmerovou?" Já jsem přikývl na znamení, že jsem si plně vědom toho, že tady v té místnosti je ta největší svině na světě.
„Toho jsem si plně vědom, pane, ale ten příběh byl jinak. Linday mě unesla a přenechala mě chlapovi, který znásilnil mě." Nechtěl jsem se o tom bavit, protože s touhle částí svého života jsem se snažil dlouho potají vypořádat a když už se mi to povedlo, tak jsem to nechtěl vracet zpět.
„Mátě nějaký důkaz, pane Biebere?" Zeptal se soudce a já jsem nadzvedl obočí, potom jsem si vzpomněl na jizvy, které mám od toho biče, kterým mě ten chlap bil a přikývl jsem souhlasně. Sundal jsem si sako a rozepl si košili. Ty jizvy byly zakryté tetováními, ale stále byly docela vidět. Soudce nechal ty jizvy prohlédnout doktorem, který potvrdil, že musely být od biče.
„Tímto vás zprošťuji viny v tomto případu. Teď se, ale přemístíme k případu, který je čerstvý a tím myslím vraždu vašeho bratra, kterou jste spáchal. Máte proti tomu, nějaké námitky?" Zeptal se znovu a já se snažil přijít na něco, co bych mohl použít, ale marně. Věděl jsem, že z toho se už nedostanu, a tak jsem záporně zakroutil hlavou.
„Jste si vědom, jaké následky pro vás váš čin má?" Přikývl jsem, protože jsem moc dobře věděl, co to znamená. Soudce předvolal mého otce a já jsem byl donucen odejít z místnosti, abych nemohl ovlivnit jeho odpovědi. Přišlo mi to stupidní, ale odešel jsem, nechtěl jsem mít ještě větší problémy, než mám teď.
Po půl hodině, co jsem netrpělivě seděl na lavičce před soudní místností, jsem se už opravdu obával, co se vevnitř děje.
„Pane Biebere, pojďte dovnitř." Řekla starší paní a já jsem tak udělal. Vešel jsem, ale můj otec nikde v místnosti nebyl.
„Kde je můj otec?" Zeptal jsem se, ale nikdo mi neodpověděl. Předstoupil jsem před soud, jako předtím a stále se snažil najít otce.
„Justine Drew Biebere, soud vás zprostil viny. Prohlašuji případ číslo 134 za uzavřený. Můžete jít domů, pane Biebere." Nechápal jsem to, co se tady stalo? Kde je můj otec? Vždyť když jsem odcházel, tady ještě byl a všechno bylo normální.
„Kde je můj otec?" Naštvaně jsem zopakoval mou otázku, kterou jsem vyslovil před několika minutami.
„Váš otec vám přenechal tento dopis, pane Biebere. Nic vám říct nemohu, můžete jít domů." Podal mi dopis a já jsem nechápavě zvedl obočí a odešel pryč z té budovy.
Sedl jsem si na schody a otevřel ten dopis, na kterém bylo napsáno moje jméno velkými písmeny otcova rukopisu. Celý dopis byl napsán otcovým rukopisem, a tak jsem začal číst.
„Drahý Justine, pokud tohle čteš, tak jsi byl úspěšně zproštěn viny, přesně jak jsem měl v plánu. Vím, že musíš být zmatený a nevím co ti, kdo řekl a neřekl, ale všechno se to teď dozvíš, protože ti to povím.
Já tě znám, Justine, a vím, že ty jsi nikdy nechtěl, aby to takhle dopadlo. Za všechno, co se mezi námi stalo ti tohle dlužím. Možná se budeš za tohle vinit, což nechci, protože to bylo moje rozhodnutí, o kterém věděla i tvá matka, která byla i jeden důvod proč jsem udělal, co jsem musel.
Pattie mi řekla o tom, jak moc miluješ svou rodinu. Ty, Justine, ty jsi všechno, co jsem měl být já. Jsi skvělý otec a úžasný přítel, který našel v životě přesně to, co hledal. Víš můj život byl poslední dobou velice mizerný, všechno se mi hroutilo, ale když jsem si uvědomil, že ti vlastně mohu zachránit život, tak jsem neváhal a udělal to.
Nebuď na sebe naštvaný nebo něco podobného, jen mi prosím slib, že nikdy nebudeš někdo, kým jsem byl já. Jsem na tebe hrozně pyšný, Justine, opravdu hodně za všechno, čeho jsi dosáhl. Slib mi ještě, že se vzdáš toho svinstva, které provozuješ. Už žádný gang, drogy, byznys v téhle oblasti a mafie. Chci, abys převzal mou firmu, která se zabývá technologií a byznysem v tomhle směru.
I když jsem byl mizerný otec, tak jsem tě vždycky miloval, Justine, a jsem nehorázně šťastný, že jsi šťastný ty. Nedokázal jsem se koukat na to, jak se hroutíš, a tak jsem udělal, co jsem musel. Doufám, že o mně budeš Dylanovi vyprávět v dobrém.
Sbohem, Justine."
- Táta