[ Krátká kapitola! Chtěla jsem něco přidat ale neměla jsem moc času, tak aspoň tohle. ]
Katherine
Jakmile Justin odešel, tak jsem věděla, že je něco hodně špatně. Takhle se už dlouho nechoval, což je znamení, že ho něco velice trápí. Nechápu, proč se mi nesvěřuje. Já jsem mu vždycky říkala všechno a najednou se uzavře a není to tak, jako dřív.
Čekala jsem na něj dlouho do noci. Bála jsem se, že se mu něco stalo, a kdykoliv se něco ozvalo z venku už jsem myslela, že je to on, ale nikdy nebyl.
Když už jsem to skoro vzdala a chystala se jít nahoru se ozvalo otevírání dveří a příchod do domu. Otočila jsem se na schodech a viděla úplně zničeného Justina. Měl rozcuchané vlasy a mokré od deště. Houpal se ze strany na stranu, protože neudržel rovnováhu a jeho oči byli tmavé a okolo duhovek červené.
"Justine?" Řekla jsem a šla k němu blíž. Pohladila jsem ho po tváři a nadzvedla jsem mu hlavu, tak aby se mi koukal do očí.
"Je mi to strašně líto." Zašeptal, a když si položil hlavu na mé rameno, tak se tiše rozbrečel. Hladila jsem ho po vlasech a snažila se ho uklidnit.
"Co se stalo, zlato? Povídej." Zeptala jsem se a přešla s ním na sedačku do obýváku.
"Všechno jsem to zase posral, ale strašně mě to mrzí, takhle jsem to vážně nechtěl." Řekl mezi vzlyky a já jsem stále nechápala, co se stalo, ale podle toho, co říkal mi to neznělo vůbec dobře.
"Zlato tomuhle nerozumím, musíš mi to vysvětlit." Snažila jsem se ho donutit mi říct všechno, co se děje. Neměla jsem ponětí, o čem mluví, ale docela mě to děsilo. Co tak hrozného mohl provést?
"Miluju tě, Katherine." Řekl a než mi stihl říct, co se děje, únava ho skolila na můj klín. Hladila jsem ho po vlasech s několika hroznými myšlenkami, které běhali v mé hlavě. Justine, co tak hrozného jsi mohl udělat? Zeptala jsem se sama sebe.
Asi po třech hodinách se Justin vzbudil s lehkou zimnicí, tak jsem mu dala prášek a odvedla ho do ložnice, ale stále jsem byla stejně bez informací jako před tím