Kapitola devátá: Neslintám náhodou?
Otočím se a v tu ránu všechno zčerná.
XXX
Probudím se a okamžitě mě uvítá pulzující bolest hlavy
Co to sakra...? Vždyť jsem nic nepila.
Nebo že bych?
.
.
.
Ne, nic jsem nepila.
Posadím se a rozhlídnu se okolo sebe.
"KUR#A!" vykřiknu.
"Ale, Chloe, kolikrát ti mám říkat že nemáš nadávat," pronese Damien s lehkým úsměvem na tváři.
Sedí na židli vedle mé - to vlastně není moje postel- vedle postele, na které ležím a kdo ví jak dlouho mě pozoruje.
"Damiene?" vydechnu nevěřícně. "Co tady děláš. Počkat. Co tady dělám já? Kde to jsem? Kam si mě vzal? Jak dlouho mě už pozoruješ? Proč jsi-"
"Teď pokládám otázky já!" Zařve najednou. Trhnu sebou. Tohle jsem rozhodně neočekávala. Zavřu pusu a pro jistotu zamknu na dva západy a klíč zahodím. Damien se usměje nad mojí dětinskostí. Při pohledu na něj se skoro rozteču.
Neslintám náhodou?
Vztáhnu ruku ke svým ústům a Damien se lehce zasměje. Jeho smích je tak nakažliví, že se nevědomky taky usměju.
Co to sakra dělám?! Já se tady rozplývám nad svým únoscem!
"Damiene-"
"Co jsem říkal krásko? Teď se ptám já."
Vstane ze židle a sedne si vedle mě. Chci protestovat, když si mě přitáhne na klín, ale myslím že to přežiju. Vzhledem k tomu, že bych se neměla vzpírat svému únosci. S bipolární poruchou.
Ale...
Co by mi udělal? Říkal, že mě miluje a že mi neublíží.
"Chloe, pověz mi..." začne si hrát s pramenem mích vlasů a položí mi hlavu na rameno.
Hezky voní.
"Co jsi dělala s tím bratrovým kamarádem, jak že se jmenoval..." pevně mě chytne za vlasy. "Ethan!" falešně zajásá. "Co pak jsi prováděla s Ethanem, moje milá Chloe?" zašeptá a přiloží mi nůž ke krku.
Estakali