Pouť. Nekonečný chaos barev, jejichž kontrasty mi náhodně problikávaly zornicemi, zvuků, které byly tak hlasité, že mi z nich téměř praskaly ušní bubínky, vůní, až mi můj mozek vypověděl službu a já nedokázala poznat rozdíl mezi popcornem a cukrovou vatou. Byla to dokonalá změť nedokonalostí a já měla pocit, jako bych se s každou chvílí měla rozskočit na tisíc prachových smítek a třpytek, které poletovaly všude kolem.
Celým parkem se ozýval nadšený jekot a pískot splašených dětí, které do sebe ve snaze ulovit velkého plyšového medvěda ve stánku vedle nekontrolovatelně vrážely, až jsem dostala pocit, že onen medvídek musí být naplněný něčím jiným, než jen obyčejnou plyší. Takovou bezstarostnost jsem nezažila ani v dětství a zpětné myšlenky na její absenci se mi začaly vrývat hluboko do mysli, až jsem málem podlehla náhlé slabosti utéct a nechat tě tu ve frontě na horskou dráhu samotného.
Ty sis ale mé tak očividné paniky všiml ještě dříve než já, a než jsem na útěk vůbec stihla pomyslet, už jsi mě křečovitě držel v náručí a do uší jsi mi šeptal nesmyslně nahodilá sladká slova, která jsem ani všechny neznala.
Paradoxně vzato se mi chtělo utéct ještě víc. Ten překypující pocit, že někomu na vás tak moc záleží, mě naprosto celou pohltil a já jsem si nebyla zcela jistá, jestli jsem byla schopná si tak obrovskou zodpovědnost vzít na svá křehká bedra.
Chtěla jsem se ti vysmýknout, uvolnit se z toho sevření, ve kterém jsem nemohla dýchat a cítila jsem se jako motýl lapený v nekonečné síti úzkosti. Ani plakat jsem nemohla, Adame. Ani plakat. Tak moc bezradná jsem byla.
Ale jak to? Proč jsem se cítila tak na dně? Byl krásný den, bylo krásné počasí, ty jsi byl krásný. Všechno bylo nesnesitelně krásné, ale já se cítila jakkoli, jenom ne zatraceně krásně. Měla jsem se cítit krásně, Adame. Do háje, Adame. Sakra, Adame! Nemohla jsem dýchat a ne, nebylo mi krásně.