Téměř dva dny s Williamem nemluvila a snažila si vše promyslet. Chtěla se na to dívat i z té jiné stránky, ale moc jí to nešlo. Byl všude kam zamířila a jeho pohled ji propaloval skrz na skrz. Netušila jak je možné, že předtím ho neviděla celé dny a najednou je jí pořád v patách. Trávila proto mnoho času se služebnictvem a skamarádila se s Nancy.
Se sestrou taky téměř nekomunikovala, protože se Anna cítila dotčená a uražená. Jenže Isabeliny sny se každým dnem stávaly reálnější a reálnější. Ona se však cítila osaměle. Myslela si, že když zmizí od otce, bude jí mnohem lépe, jenže zatím měla jen starosti. Amélie ji zradila a ona teď neměla kam jít.
Seděla to odpoledne na zahradě, když ji napadla jediná možnost jak tohle vyřešit. Nechtěla sestře ničit život a proto se rozhodla jí ho usnadnit. Okamžitě vstala a pospíchala do domu. Sestru našla poměrně brzy. Zrovna vyšívala ve svém pokoji.
„Můžu s tebou mluvit?" Nakoukla do pokoje.
„Pokud nechceš mluvit o stejném tématu jako minule, tak pojď dál." Odložila šití a prohlížela si sestru.
„Anno, přemýšlela jsem o tom co jsi mi říkala a máš pravdu. Nemůžu a ani nechci ti stát v cestě. Ty jsi nejspíš svůj cíl cesty našla, ale já ne. Zůstaň tady s Jamesem, jestli chceš, ale já půjdu. Nevím ještě kam, ale tady zůstat nemůžu." Řekla skoro šeptem a pohlédla na sestru. Té lehce zbledly tváře a nemohla najít ta správná slova.
„Izy, neblázni. Co ti tady chybí. William by byl dobrý muž, tak proč si to komplikuješ." Sevřela jemně její dlaň.
„Celý život chci žit po svém a doufala jsem, že se to změní, ale nejsem šťastná Ann. Pořád se s Williamem jen hádáme a s tebou taky. Bude lepší, když půjdu svou cestou." Sestra odmítavě zakroutila hlavou.
„Nelíbí se mi to."
„Neboj Ann. Byl to jen nápad. Zítra si o tom promluvíme znovu a řeknu to i Williamovi." Pokusila se jí uklidnit, ale v hlavě se jí rodilo něco úplně jiného.
Večeři si nechala přinést do pokoje s tím, že se necítí dobře a že potřebuje trochu víc spánku. Oblékla si pohodlné šaty a do malého vaku nabalila, alespoň základní věci, které potřebovala na cestu včetně jídla z talířů.
Počkala až dům trochu utichne. Vykradla se na chodbu a ostražitě se ohlížela. Nesměl jí spatřit vůbec nikdo. V jednu chvíli si myslela, že je prozrazená, ale sloužící procházející kolem ní, si ji ve stínu nevšiml. Rychle pospíchala dolů a následně i ven z domu. Doběhla do stáje, kde si osedlala jednoho z koní a vyvedla jej před stáj. Venku se začal zvedat nepříjemný vítr a zacuchával jí vlasy. Potichu nasedla a naposledy se podívala na sídlo, které se rozhodla definitivně opustit.
Pobídla hnědáka a vyrazila směrem k lesu. Uvědomovala si, že vlastně absolutně netuší kam jede, ale potřebovala pryč odsud. Děsilo ji jen počasí. Vítr pořád nabíral na síle a mraky se na večerní obloze, začínaly čím dál, tím více zahušťovat. Zastavila uprostřed lesa a chvíli přemýšlela kam dál. Nechtěla v žádném případě vyrazit zpět k Londýnu. Netušila však jakým směrem to je a proto zamířila tam, kam chtěl jít kůň. Občas ji škrábla nějaká větev a nebo ji vítr naháněl vlasy do očí, což jí útěk moc neusnadňovalo, protože museli jet pomalu.
Jela asi hodinu, když se spustil déšť. Nepříjemný a chladný. Měla pocit, že už za chvíli musí vyjet z lesa a tak se alespoň trochu zaradovala.
„Isabelo." Uslyšela najednou v dáli výkřik. Celá se napjala a zastavila koně. Nejspíš už blouznila.
„Isabelo, kde jsi?" Jenže tohle už nebyl sen. Opravdu slyšela mužský hlas.
William! Napadlo ji to okamžitě. Neváhala ani vteřinu a vyrazila s koněm skrz les. Netrvalo dlouho a slyšela druhého koně poměrně blízko za sebou. Ohlédla se a jedna větev ji škrábla nepříjemně na ruce. Otráveně sykla, ale věnovala se jízdě. Šaty se za tu dobu nacucaly vodou a táhly ji dolů.
„Isabelo, okamžitě zastav, jsi blázen." Křičel William, jakmile ji uviděl. Jenže ona se rozhodla jen tak to nevzdat. Ve chvíli , kdy vyjížděla z lesa byl těsně za ní. Když však vyjeli na otevřené prostranství, Isabelin kůň zrychlil. Cítila nervozitu z obou zvířat, protože bouřka začínala nabírat na síle.
„Isabelo, zabiješ se! Zastav." Ječel William, ale bylo to zbytečné. Ona ho nevnímala. Jediné co chtěla, bylo uklidnit zvíře. Bohužel to nestihla v čas. Blesk udeřil kousek před ně a kůň se vzepjal. Díky mokrým a těžkým šatům se nedokázala udržet a její ruka uklouzla ze sedla. Cítila jak se kůň znovu rozbíhá, ale ona padala k zemi. Tvrdý náraz byla poslední věc, co si pamatovala.
Ležela v posteli a chtěla se pohnout, jenže všechno ji bolelo. Pokusila se otevřít oči a poznala svůj pokoj. Byla zpátky u Williama. Víčka zase těžce zavřela. Vybavila se jí celá včerejší situace a z očí se jí vykutálelo pár slz. Chtěla tak moc pryč a teď je tam kde byla. Možná ještě dál od svého cíle. Podívala se na zavázanou ruku. Škrábanec ji začínal pomalu svědit. Zvedla oči ke dveřím, které někdo pomalu otevíral.
„Izy." Vrhla se k ní Anna. Pomalu ji objala a pak se zamračila.
„Měla jsem o tebe strach." Vyčetla jí, ale pevně ji svírala.
„Anno, můžeš nás nechat o samotě?" Až teď si všimla Williama. Stál tam se složenýma rukama na prsou a vypadal jako bůh pomsty. Z očí mu šlehaly blesky a byl celý napjatý. Ann jen kývla hlavou a starostlivě si Isabelu prohlédla. Pak vstala a opustila pokoj, ve kterém se mezitím, stihlo utvořit nepříjemné napětí. William udělal několik kroků k posteli a posadil se na její okraj.
„Jak se cítíš? " Jeho hlas byl ostrý a nebezpečný.
„Docela dobře." Zašeptala.
„Můžeš mi vysvětlit co tě to sakra napadlo? Mohla ses klidně zabít." Vrčel tiše.
„Řekla jsem, že vám dokážu jakkoliv, že si vás vzít nechci. Chtěla jsem jen odjet. Jak jste mě vůbec našel?"
„Chtěl jsem si s tebou promluvit, ale ty jsi nikde nebyla. Tak jsem šel za Annou a ta mi řekla, o čem jsi s ní mluvila. Napadlo, mě že jsi utekla. V lese jsem viděl stopy a zkusil jsem to. Navíc jak jsi se škrábla, zbyl na stromě kousek látky."
„Aha." Pípla tiše. Cítila se podivně. Na jednu stranu měla hřejivý pocit, že o ni má někdo starost a to ji děsilo, ale něco jí napovídalo, že takhle to není. Navíc do místnosti přišla Vivien s čajem a tácem jídla. Isabelou okamžitě projela nepříjemná nálada. Teď když ji všechno bolelo to bylo snad ještě horší než předtím. Její obličej se zkřivil v nepříjemné grimase a celé její tělo ztuhlo. William překvapeně pozvedl obočí.
„Budete si přát ještě něco, pane?" Usmála se na něj zářivě Vivien a k Isabele směřovala kyselý pohled.
„Ne, můžeš jít." Jakmile odešla Isabela se zase uvolnila.
„Co se děje?" Jeho dotaz ji překvapil.
„Nic, jen chci aby mi jídlo nosila Nancy."
„Když si to přeješ. Ale teď se najíš."
„Nemám hlad." William se zamračil a přitáhl si tác na klín.
„Po tom co jsi vyvedla, na tebe raději dohledu. A teď jez." Jeho hlas byl ostrý a Isabela se posadila. S těží do sebe nasoukala, alespoň něco, navíc když si ji prohlížel. Pak odložil tác a natáhl ruku k jejímu obličeji. Konečky prstů projel po hladké kůži, ale když ucukla rychle se zase stáhnul.
„Měla by ses prospat." Popadl tác a rychle zmizel z pokoje. Plácla sebou zpět do postele, což jí způsobilo bolest. Musela sama nad sebou zakroutit hlavou. Co to proboha vymýšlela? Neměla by být ona tou rozumnou? Neměla by být šťastná? Třeba má Anna pravdu a ona si jen něco pořád musí dokazovat.
Po dvou dnech strávených v posteli se pomalu vyhrabala na ztuhlé nohy. Na těle měla, ještě spousty modřin, ale téměř nic ji už nebolelo. Věděla, že ostatní budou lamentovat, ale v tak krásném počasí přece nemohla zůstat ležet v posteli. Nancy ji přinesla vanu s vodou a připravila čisté šaty. Po koupeli se v letních šatech cítila jako znovuzrozená.
„Moc vám to sluší slečno." Usmála se Nancy.
„Díky. Nevíš jestli je lord Abbot v domě?"
„Myslím, že ne. Odjel, ale říkal, že do oběda se vrátí."
„Tak to mám ještě pár hodin." Usmála se vítězně Isabela.
„Víte, že by jste ještě měla zůstat v posteli, že?" Zatvářila se Nancy starostlivě.
„Ale no tak, vždyť už mi nic není. Teď se půjdu najíst." Společně se vydaly do velké kuchyně. Nebylo tady zrovna rušno, což Isabele vyhovovalo.
„Dobré ráno slečno. Neměla jste být ještě v posteli?" Koukla přes rameno Jody.
„Jsem v pořádku. Nemůžu pořád ležet." Sedla si k velkému dubovému stolu a pustila se do jídla.
„Co máte v plánu na dopoledne slečno?" Zeptala se Jody mezi řečí.
„Chtěla jsem se jít projít do vesnice, venku je krásně." Nancy i Jody ztuhly a podívaly se přímo na ni.
„Chci se opravdu jen projít. Lord Abbot mě stejně najde kdekoliv." Povzdechla si těžce a dojedla zbytek snídaně.
Venku bylo úžasně.Všechno vonělo a Isabela si připadala skvěle. Chtěla aby tahle chvíle snad nikdy neskončila. Dokonce se radostí i rozběhla a běžela až k okraji vesnice. Lidé tady si na ni už poměrně zvykli. Někteří s ní dokonce prohodili pár zdvořilých slov a ona je s radostí opětovala. Tentokrát si jí lidé nevšímali tak moc, jelikož byl ve vesnici trh. Isabela přišla k jednomu stánku s ovocem a koupila si jedno z úžasných jablek. Žena, kterou tady potkávala často, jí jablko chtěla dát dokonce jako dárek, jenže Isabela moc dobře věděla co peníze pro tyhle lidi znamenají. Netušila jak William hospodaří, nebo jak jsou spokojení. Chtěla jen věřit tomu, že on není jedním z těch tyranů. Rozhlížela se kolem sebe a pozorovala zdejší obyvatele. Prošla celým náměstíčkem a zahnula k domům. Chtěla se touhle cestou vrátit zpátky, ale narazila na malou holčičku. Hrála si s nějakou panenkou a zpívala si. Isabela netušila proč, ale to dítě ji okouzlilo. Pomalu přišla k ní a usmála se.
„Ahoj, já jsem Izy." Přidřepla si k dívence.
„Dobrý den, lady." Pípla tiše a upřeně si ji prohlížela.
„Ale no tak. Neříkej mi lady, pro tebe jsem jen Izy dobře? A teď mi pověz jak se jmenuješ."
„Anabel."
„To je krásné jméno."
„Anabel, pojď domů." Přiběhl po chvilce chlapec a zastavil se v půli krok, když ji uviděl. Nebyl o moc starší než Anabel.
„Dobrý den." Pozdravil zdvořile.
„Ahoj. Právě jsem si tady povídala s Anabel. Já jsem Izy, žádná lady, ano?"
„Matka nás bude hledat." Dostal že sebe zaraženě.
„Samozřejmě, tady máš." Podala mu jablko a postavila se zpět na nohy.
„Tak kde jste...potřebuju tady..." Nedokončila žena větu a lehce se uklonila. Isabela se najednou cítila hrozně. Nechtěla aby tady byla ta důležitá dáma.
„Lady, dobrý den Co vás k nám přivádí." Ženě se zadrhával hlas.
„Nechtěla jsem vyrušovat. Jen jsem se bavila s dětmi. Jsou moc milé." Usmála se na ně.
„Snažím se, aby dobře vyrostli." Přiznala žena s jemnějším tónem."
„Nebudu vás zdržovat. Nejspíš máte hodně práce." Usmála se Isabela a ještě než odešla dětem zamávala. Poprvé měla pocit, že ji někdo nebral jen jako svoji paní, kterou nikdy nebyla. Někdy chtěla být jen jedna z lidí ve vesnici a nemuset si vzít jejich vůdce.
Isabela šla pomalu po louce nahoru, když zahlédla Williama na koni, jak se řítí k ní. Nechtěla věřit tomu, že ji opravdu hledá. Když byl těsně u ní dokonce protočila oči. Šla dál a dělala, že tam vůbec není. On však seskočil z koně a poslal ho zpět k domu. Sám se zařadil vedle jejího boku a prohlížel si ji.
„Neměla jsi náhodou ještě ležet?" Ozvalo se tiše vedle jejího ucha.
„Nechtěl jste jet náhodou do vesnice?" Přidala si Isabela.
„Myslel jsem, že jsi chtěla zase utéct." Isabela se na něj ostře a ublíženě podívala.
„Nedívej se na mě tak. Absolutně netuším co se ti honí hlavou, ale v minulosti to bylo dost nebezpečné." Isabela se celá napjala a cítila, že se snad i urazila.
„Isabelo, no tak. Mám o tebe opravdu strach." Přidal do kroku William aby jí stačil.
„A proto se musí vrátit co nejrychleji domů. Tak mě nezdržujte." Dokonce se i rozběhla, aby unikla z jeho společnosti.
Oběd proběhl díky bohu poklidně. Anna s Jamesem se snažili necukrovat tak moc jako obvykle, snad i proto, že mu Isabela trochu pochmuřila náladu. Nechtěla se na to dívat i při jídle. William se tentokrát v talíři podezřele vrtal a byl celý napjatý. Isabela si nemyslela, že by to bylo kvůli jejich dopolední malé hádce a strašně chtěla zjistit co se děje.
„Wille, děje se něco?" Předběhl ji James.
„Nic, co bych měl řešit ve společnosti dam." Pronesl tiše a probodl Isabelu pohledem. Došlo jí, že si chce s Jamesem promluvit o samotě v pracovně. Netušila ještě jak, ale musela se tam dostat.
„Jaký máte program na odpoledne dámy?" Usmál se James.
„Chtěla jsem se jet projet s Izy." Zašvitořila Anna, ale Will se zamračil.
„Neměla by nikam jezdit. Je ještě slabá." Přisadil svou.
„Jestli se bojíte, že zase..."
„Nebojím." Zavrčel a ani ji nenechal doříct svou myšlenku.
„Williame, dám na ni pozor, slibuji."
„Když myslíte Anno." Izy se v nitru zaradovala, ale pak jí to došlo. Nemůže nikam odpoledne odjet. Musela se dozvědět co se děje Williamovi. Proto se po obědě hned vydala do pokoje sestry.
„Víš Ann, William měl pravdu. Necítím se ještě moc dobře, tak co kdybychom to odložily?"
„Je to něco vážného?"
„Ne, jen jsem ještě trochu slabá. Nic víc."
„Dobře. Tak si běž lehnout. Já už se nějak zabavím." Usmála se sestra a vzala si vyšívání.
Isabela netušila kdy je ta správná doba, aby mohla jít k pracovně. Netušila hlavně co bude hlavním předmětem jejich diskuse. Asi patnáct minut netrpělivě chodila po pokoji když se rozhodla jít to zkusit. Pomalu otevřela velké dubové dveře a vešla do tiché chodby. Snažila se našlapovat tak, že její kroky nebyly téměř slyšitelné. Čím blíž byla pracovně, tím větší napětí cítila, což se jí vůbec nelíbilo. Pomalu se přiblížila ke dveřím a snažila se zaslechnout alespoň něco. Uvnitř pracovny slyšela několik mužských hlasů.
„Myslím, že už jsem ti řekl dost jasně, že tady nemáš co dělat." Zavrčel William.
„Ale no tak bratranče. Je to zbytečné. Tvé narozeniny se kvapem blíží a svatba v nedohlednu." Rozesmál se kdosi cizí.
„Richarde, měl by jsi opravdu odejít." Uslyšela Jamese.
„Nevidím jediný důvod. Tohle všechno bude zanedlouho moje." Z jeho hlasu přímo čišela arogance.
„Capshairn nebude nikdy tvůj." Ozval se dost ostře opět William.
„Jak mi zabráníš v tom, abych ho podle vůle tvého otce získal? Musím přiznat, že to byl velice chytrý muž. Mě samotného by taková šílenost nikdy nenapadla." Jeho ostrý smích se Isabele zařezával do uší.
„Richarde, přísahám, že i kdybych tě měl zabít, tohle panství nikdy nebude tvoje!"
„Bratránku nebuď tak zarputilý. Kdyby jsi byl alespoň trochu rozumný, mohli jsme se o peníze podělit."
„Být tebou tak odejdu, protože už se dlouho neudržím a nejspíš ti trošku upravím ten tvůj nechutnej ksicht."
„Williame, ty se nikdy nepoučíš. Je docela ironie, že mi tady vyhrožuješ, ale nejsi schopný najít si ženu. Nejspíš se všichni takové zrůdy jako jsi ty, bojí. Ono, rád bych poznal tu chudinku co by si tě vzala. Musela by být úplně hloupá a snad i slepá." Znovu se rozchechtal. Williamův hněv přetekl. Vrhnul se na svého příbuzného. Ani jeden z nich si nevšiml, že Isabela už nějakou dobu stojí ve dveřích a pozoruje je.
Pokračování příběhu na https://www.forendors.cz/bj.stories9