Dnes jsem si vyšla s mým dobrým přítelem Adamem na letošní poslední veřejné bruslení. U krajů kluziště se sice již nedalo mluvit o ledu, nýbrž o rozteklé břečce, zbytek plochy ale vypadal, že se jaru tak snadno poddat chtít nebude, takže byl k občasnému vyřádění se stále vhodný.
Vzdouvaly se ve mě vlny strachu a nevole, že sebou při najetí do jedné z kaluží mrsknu o nepříjemný ledový povrch, ale vždy, když se mé oči setkaly s těmi Adamovými, byly veškeré mé pochyby utlumeny na minimum a zastrčeny hluboko do těch nejzapadlejších koutů mé mysli.
Jednoduše jsem ho nechtěla zklamat. Snažil se mě rozveselit co to jen šlo a to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat nazpátek, bylo mu tuto radost oplatit. Nebudu lhát, že mě při sebemenším pomyšlení na tuto ohyzdou přetvářku hlodalo svědomí, ale co jsem měla dělat?
Říct ne jeho karamelovým přívětivým očím? Říct ne jeho přátelskému hřejivému úsměvu? Říct ne jeho pomocné ruce, která mě měla alespoň na chvíli vytáhnout z hluboké studny beznaděje?
Byl jsi jako dar shůry. A mě by zlomilo srdce, kdybych ti měla jakkoli ublížit. V ukrutné zimě jsi byl to jediné, co mi zabránilo se proměnit v necitlivé monstrum. Doufala jsem, že si to uvědomuješ a víš, jak moc si tě vážím. Udělal jsi vše, co jsi mi viděl na očích a já tě za to zbožňovala.
Toto ale ani omylem nebyl milostný příběh, ani jeho začátek. Nedokázala jsem to pojmenovat, neměla jsem pro to slova. A přesně tak ses stal mým přenádherným Sluncem, které jsem tak moc dobře znala, Adame.