Celá se ponořila do horké vody a užívala si teplo, proudící jejím tělem. Vůně ji uspávala, jelikož spaní v kočáře se nedalo považovat za spaní. Pořádně se namydlila a smyla ze sebe všechnu špínu a pot. Osušit se a obléct, pro ni nebyl problém. Od té doby co ji zemřela matka se vše učila raději sama, než aby žádala komornou. Dlouhé vlasy si pročesávala delší dobu a dívala se přitom na sebe do zrcadla. Modré oči vsazené do pravidelného a jemného obličeje, malý nosík pod kterým byla její největší zbraň. Isabeliny rty. Malé ale přitom svůdné, uměly mluvit velice spisovně, mile, ale když bylo potřeba i ostře a nepříjemně. Její maminka ji vždycky vyprávěla, že s tou svojí vyřídilkou odradí každého ženicha. Smutně se na sebe pousmála. Ano její matka ji chybí a moc dobře věděla, že Anně také. Poslední prameny spojila do uzlu na temeni a vydala se do pokoje své sestry.
Jemně zaklepala a vešla do místnosti. Anně právě pomáhala Vivien s oblékáním. Ta jakmile uviděla Isabelu, se uklonila a odešla.
„Učešeš mě?" Poprosila ji An a posadila k toaletnímu stolku. Isabela si od ní vzala kartáč a začala ji vlasy pročesávat. Anna byla teprve devatenáctiletá dívka a už si prošla tolika věcmi. Přesto ji dobrá nálada opouštěla jen málokdy. Byla od své o tři roky starší sestry tak rozdílná.
„Taky si myslíš, že ta dívka je divná?" Prohodila Anna.
„Nemyslím si, že je divná, ale že je nebezpečná. Ovšem ještě nevím proč."
„Všimla sis něčeho zvláštního?"
„Necítím se v její blízkosti dobře. Má kolem sebe hodně tmavou auru. Ale nemusíš mít strach. Nejspíš má nějaké své problémy." Anna věděla o její schopnosti už nějakou dobu. Sama občas cítila náladu jiných ale jen zřídka. Také věděla, že často lidem vkládala myšlenky, a když byly menší Isabela s ní přes myšlenky mluvila před otcem.
Hnědé vlasy sestře spojila sponou a nechala je volně spadat na ramena. Obě se chtěly vydat ven z pokoje, když se ozvalo další zaklepání. Ve dveřích se objevila Jamesova hlava.
„Dámy, myslel jsem, že bych vám mohl ukázat dům." Anna nadšeně přikývla, ale od Isabely se kladné reakce nedočkal.
„Myslím, že pro mě to nebude nutné. Nezdržíme se dlouho, takže se beze mě budete muset obejít." James si ji zkoumavě prohlédl.
„Lady, nechci se vás dotknou, ale víte proč jste tady, ne?"
„Vím lorde, ale život se mění každou minutou." Odpověděla s úsměvem a raději se vydala do svého pokoje, kde si do oběda četla.
Oběd se obešel bez přítomnosti Williama. Bylo jim sděleno, že má moc práce a poobědvá ve své pracovně. Povídali si pouze s Jamesem a to v podstatě jen že zdvořilosti. Isabela neměla na moc velké konverzace náladu. Po jídle se zvedla a nechala svoji sestru s Williamovým přítelem. Rozhodla se projít se do zahrady a načerpat tak zase trochu síly.
Zahrada nádherně voněla a to i přes ještě chladné počasí. Zamířila k jednomu z obrovských dubů a dotkla se jej rukama. Cítila, jak se její energie spojila se stromem a najednou si připadala svobodná a volná. Na většinu lidí by působila jako blázen, ale jen ona a její sestra věděly, že není. Prošla úplně celou zahradu, až došla ke stájím. Neodolala a vešla dovnitř. Bylo tady tepleji než venku. Zhluboka se nadechla a ucítila její oblíbenou vůni sena a koní.
Milovala je a naučila se také skvěle jezdit. Zamířila k jedné kobylce a z váčku u šatů vytáhla kostku cukru. Byl to její zvyk už od dětství. Nosila po kapsách cukr pořád a komorné u ní doma si stěžovaly, že se z šatů špatně čistí.
„Myslím, že už vás má ráda." Isabela se polekaně otočila a spatřila rusovlasého mladíka, který byl nejspíš ještě mladší než její sestra.
„Promiňte, jsem asi nezdvořilý. Jmenuji se Baning a jsem tady podkoním."
„Isabela." Řekla prostě ale výstižně.
„Znám vás, tedy né osobně to až teď. Budoucí manželka našeho pána. Ale nebojte se je to velice hodný a milý člověk."
„Jak vidím řeči tady proudí rychleji, než vítr." Zasmála se a hoch zrudnul.
„Neboj, nikomu to nepovím." Povzbudivě se usmála a pomalu odcházela ze stájí. Ten mladík se jí líbil. Nevadila jí jeho proříznuta pusa. Naopak se jí zdál velice milý.
Do domu dorazila až na večeři, při které opět lord Abbot chyběl. Nijak ji to nevadilo, jelikož byla raději bez jeho přítomnosti. Ten jeho pohled a vůbec celý on, ji přiváděl do rozpaků.
Věděla, že zírat na jeho jizvy bylo to nejhorší, co mohla udělat. Zároveň si uvědomovala, že ať už s nimi nebo bez nich, byl velice přitažlivý. Ona měla ale jiné plány.
Proto si hned po večeři sedla za stůl a napsala dopis své starší sestře Amelii, aby ji obeznámila se situací. Chtěla se k ní na pár dní s Annou nastěhovat a pak se postavit na vlastní nohy. Do postele se dostala překvapivě brzy a usnula téměř okamžitě.
Uběhly tři dny od doby, co bydlely na Abbotově sídle a se samotným majitelem sídla se viděli jen zřídka. Za to s Jamesem trávily spousty času. Mladý černovlasý muž byl stejně vysoký jako jeho přítel, ale jeho zelené oči mu dodávaly šibalský výraz. Povahově, byl taky mnohem jiný. Spíše veselý a velice upovídaný. Isabela se mezitím stihla seznámit i s kuchařkou Jody. Stará paní byla něco jako matka všech v domě. Sama přiznala, že zná Williama od kolíbky a z jejího vyprávění Isabela zjistila, že to byl v mládí pořádný ďábel.
Ten den je při obědě William poctil svou návštěvou. Jídlo probíhalo bez zbytečných řečí do doby než všichni dojedli.
„Lady Crawleyová, prosím pojďte se mnou." Pobídl ji William a vydal se do své pracovny.
Zavřela za sebou dveře a šla za ním až ke krbu, kde si nahříval ruce. Náhle se otočil a zadíval se jí do očí. Lehce ji jeho pohled vyděsil.
„Musíme projednat termín naší svatby."
„Ovšem, o tom jsem s vámi chtěla také mluvit."
„Takže? Máte nějaké speciální přání?" Zeptal se netrpělivě William.
„Vlastně nemám. Jde o to, že si vás nemohu a ani nechci vzít. Otec mě prodal, ale já a moje sestra budeme žít svobodné životy. Samozřejmě, že peníze, které jste za mě zaplatil, vám vrátím, ale...." Chtěla pokračovat, ale on jí to nedovolil. Prudce se zamračil a udělal jeden krok blíže k ní.
„Lady Crawleyová, nerad vám kazím iluze, ale mojí ženou se stanete." Isabela se zhluboka nadechla a pokračovala.
„Ale bohužel to nebude tak rychle, jelikož příští týden s Annou odjíždíme a ..." zase ji přerušil, ale tentokrát ji popadl za paži. Isabelu jeho pevný stisk opravdu překvapil. Když si uvědomil co udělal sevření zjemnil, ale nepustil ji.
„Asi si neuvědomujete, že nejste doma slečno! Tady se řídí mými pravidly." Isabela se zamračila a s rukou se pokusila škubnout, ale marně.
„Lorde Abbote, dovoluji si vás upozornit, že se vaší ženou nestanu a už vůbec nejsem žádný váš majetek, aby jste mne tady držel násilím." Zostřila svůj hlas Isabela.
„A to půjdete ke své sestře pěšky?"
„Pokud to bude nutné tak ano." William se posměšně ušklíbl.
„Drahá lady, ničemu nerozumíte, ale věřte mi, že vám vaše výstřelky v chování trpět nebudu. Nejsem váš papá abych skákal jak pískáte. Takže příští měsíc bude svatba!" Dokončil ostře a zabodl do Isabely svůj pohled. Ta se při jeho slovech napjala jako luk a rysy ve tváři ji ztvrdly.
„Nevíte nic o mém otci, ani o mě a mé rodině." Zašeptala a bez dalšího slova odešla pryč z pracovny.
William tam jen stál a zíral na dveře, které se za ní zabouchly. Udeřil pěstí do krbové římsy a nekřesťansky zaklel. Moc dobře věděl, že přestřelil, protože jak pochopil, Isabela se svým otcem nevycházela vůbec. Jenže si nemohl pomoct.
Ten její drzý pohled, který ho neustále provokoval. On přece chtěl tichou ženu a ne někoho jako je ona. Přesto ho něčím nesmírně přitahovala. Nerozuměl sám sobě. Raději o své budoucí manželce přestal přemýšlet a se sklenkou whiskey si sedl k papírům, týkajícím se jeho panství.
Isabela se rozeběhla ihned , co se za ní zabouchly dveře. Jen těžce skrývala slzy, ale nakonec se jí to podařilo. Ten prevít. Šla do jeho pracovny jako hrdá a odchází jako poražená. Jak vůbec může mluvit o její rodině! Ve svém pokoji sebou plácla do postele a dlouho jen ležela a zírala do stropu.
Venku se začalo smrákat a ona se teprve zvedla z postele. Doma nebyla zvyklá na tohle nic nedělání. Pokud měla možnost vyrážela na koni na dlouhé projížďky, kde byla sama. Ale od doby co byla v domě lorda Abbota se cítila svázaná. Hlavně díky samotnému Williamovi.
Nechtěla se stát jeho ženou, ovšem jeho ignorace jí samotné, ji užírala víc, než kdyby ji od rána do noci prosil. Největší znepokojení však způsobil fakt, že dostat se mu do hlavy jako ostatním, nebyl tak snadný úkol.
Isabela to nebrala jako něco speciálního. Narodila se s touhle schopností a věděla, že stačí jen chtít a prohlížela si myšlenky jiných. Nepovedlo se jí to vždy hned. Někteří lidé měli mysl silnější, ale i ti po nějakém čase povolili. Jenže s lordem Abbotem to bylo jiné. Měl svou mysl velice dobře chráněnou. Raději se rozhodla přestat o tom přemýšlet. Stejně za chvíli odejde.
Tohle ji připomnělo nápad napsat sestře další dopis, tentokrát o jejím plánu. Okamžitě si sedla za stůl a začala psát písemko za písmenkem, kterými si vylívala všechny své problémy. S poslední tečkou se jí, alespoň trošku ulevilo. Amelie, je v tomhle nenechá a určitě jim pomůže. Představa blízké volnosti ji vykouzlila na tváři nepatrný úsměv. Dopis odběhla odnést jednomu ze sloužících s úkolem jej poslat a místo večeře se šla projít ven. Vzduch voněl jarem a vše vypadalo tak nevinně a kouzelně. Zpěv ptáků a šumění stromů Isabelu nabíjelo energií.
Nemusela je objímat, stačilo se zaposlouchat do jejich zvuků. Už jako dítě obdivovala přírodu a vše živé. Přála si mít i psa, jenže toho ji otec nedovolil. Vzpomínka na otce ji bohužel připomněla, že otec bude Annu hledat. Ještě netušila co udělá, aby sestře pomohla, ale musela to vymyslet rychle. Její otec byl sice alkoholik, nikoliv ovšem hlupák. Jediné štěstí, byly peníze za Isabelu. Poměrně vysoká suma mu musí vystačit dostatečně dlouhou dobu, než začne Annu hledat. Isabela v to alespoň doufala.