Ať Septima byla jakkoliv dobrá v magii, nebyla dobrá v jednom - Nitrobrana. Kdyby to Severus věděl dřív, už dávno by se do mysli dívky dostal, ale žil v přesvědčení, že když je dobrá prakticky ve všem, bude dobrá i v tomhle. Díky tomu zase, už po několikáté, dospěl k závěru, že nic není takové, jak se na první pohled zdá.
Vědomí Cadenc bylo temné a chaotické jak všude sem a tam poletovali vzpomínky, byly z nich slyšet i hlasy a těch vzpomínek bylo tolik, že nikde ani neviděl tu schovanou částici Cadenc. Díval se na pohybující se obrazy vzpomínek, ale ne natolik, aby vnímal, co se v nich odehrává - měl jeden úkol - najít Cadenc. Pak ji zahlédl - byla v bílých šatech, zelené oči zářily i na tu dálku, ale neviděla ho a vypadala ztraceně a smutně - sledovala zkázu svého vědomí. Severus se pokusil jí zavolat, ale přes hlasy vzpomínek ho neslyšela. Pak se pomalu, jako při nějakém pomalém záběru otočila a rozběhla se pryč. Vypadala jako duch - copak tohle byl náznak toho, že už mizí? Profesor doufal, že to tak není.
Rozběhl se napříč vzpomínkami za mizející dívkou, než se ztratila někde za temným rohem. Než se tam stihl Severus vůbec dostat, připlula před něj jedna ze vzpomínek, do které doslova upadl.
,,Kdo jste?" Severus se otočil a octl se tváří v tvář malé jedenáctileté černovlasé dívce se Stříbrnou sovou na rameni. Jejich první den kdy se poznali...
,,Ptáte se tak, jako byste mé jméno neslyšela za den vůbec," poznamenal ironicky muž za ním a Severus se otočil, aby se podíval na sebe, respektive jen na svá záda a nepatrně natočený obličej. Dívka ho držela za hábit. Ano, byl to ten moment, kdy se loučili po dlouhém dni v Příčné ulici. Celý den s ní byl jen kvůli tomu, aby jí ochránil no a pomohl. Neměl skryté úmysly, ale.. Septima měla pravdu - už tenkrát z ní byla cítit moc a to byl nejspíš ten pravý důvod, proč s ní šel - aby si získal její přízeň a možná i samotnou Fortunu na své straně.
Severus ze vzpomínek se k dívce natočil čelem a představil se:,,Profesor Severus Snape, učitel lektarů a ředitel Zmijozelské koleje," znovu mírně přikývl a zmizel ve dveřích Děravého kotle, zanechav tak dívku zcela samotnou.
,,Ani nevím jestli se mi líbil nebo ne," poznamenala mladičká Cadenc, zatímco se dívala na dveře, za kterými profesor zmizel.. A při tom teď stál vedle ní a díval se na ní.
,,Však budeš mít času dost ho poznat líp," houkl Bubo a zamával křídly. Že by už tenkrát Patron Cadenc něco tušil? Proč vůbec taková otázka - on to věděl. Sám přece řekl, že on a Cadenc jsou jako Velekněz a Velekněžka. Zaručeně to věděl.
Severus vypadl ze vzpomínky a uvědomil se, že se octl někde jinde - temný roh v nedohledu, vzpomínka ho zanesla jinam, ale musel hledat dál. Byla to jen jedna z mnoha nepotřebných pro tento moment vzpomínek.. Nepotřebných? Původně se přeci ale vždycky chtěl podívat dívce do vědomí, aby věděl, co se v něm děje a teď toho nevyužije? Jak může najít dívku v tomhle chaosu? A nesměl zapomínat, že tu může hrát zásadní roli podvědomí - když Septima neovládá nitrobranu, znamená to, že její podvědomí tu taktéž bude vládnout a bude tím pádem vydávat ty nejzávažnější vzpomínky, které Cadenc nějak ovlivnili a pokud on chce dívku pochopit, což bylo nepochybně potřeba, musel vědět, co se odehrávalo a co dívka cítila. Poohlédl se po první vzpomínce, která okolo něj proplouvala a nechal se vtáhnout dovnitř.
Severus se ocitl v ložnici dívek v Havraspárské koleji. Cadenc seděla v posteli, hůlka v ruce, smutný výraz ve tváři. Tady jí bylo.. čtrnáct, nejspíš, Severus si nebyl až tak jistý.
Cadenc tiše prošeptala zaklínadlo Poslední naděje, prostor zavibroval a Severus poznal tišící kouzlo, jenže proč ho používala? Odpověď si uvědomil rychle - jednoduše, noční můry. Jeho pohled ale brzy přikovaly jiskry, vycházející z hůlky, které nebyly tradičně bílé či stříbřité, nýbrž šedivé a to černovlásku vyděsilo. Hůlku ihned odložila stranou, kouzlo zrušila a v sedě zavřela oči, kdy takhle chvíli setrvávala, než oči otevřela a pár slziček jí sklouzlo po tváři. Přitáhla si kolena k sobě, aby si objala nohy a zároveň tak schovala obličej mezi kolena.
,,Proč nemůžu být radši dobrá v kreslení a malování jako Renon? Proč zrovna černá magie?!" šeptala do nočního ticha ve své posteli, schovaná pod tišící kouzlo. A nikdo s ní nebyl. Byla sama v té noci. Zcela sama, ve svém vlastním smutku a vině.
Profesor nemohl pochopit, co dívka udělala a co se vlastně stalo. Nedokázal poznat dobu, bylo mu jen jasné, že se to odehrálo ve čtvrtém ročníku, protože už měla vlasy sestříhané - takový účes jí Renon udělala o prázdninách po třetím ročníku. Možná ale o této vzpomínce zjistí něco víc za pomocí těch dalších.
Severus se vrátil zpátky mezi ostatní vzpomínky a hned se natáhl po další. Ta obsahovala jen ujištění, že se Renon, Michael a Gabriel Cadenc báli a proto chodili za Iris na doučování. Mistr Lektvarů nevěděl, jestli je to pravda, ale musel se podívat dál.
Druhý ročník, famfrpál, zklamání Cadenc a víra McGonagallové, že by zafungoval ten zákon "Štěstí - neštěstí", který vlastně nebyl ani opravdový. Cadenc měla jen k famfrpálu přirozený talent a McGonagallová si myslela, že za to může dívčin Patron. Pak ale po chvíli nastal další zlom - Michael se zmínil o tom, že McGonagallová hodně podporuje Nebelvír a Cadenc samu sebe přesvědčila o tom, že stávající ředitelka Bradavic jen nechce vidět, že Nebelvír prohraje. Profesor Minervu znal dostatečně dobře a věděl, že ona taková není, jen měla o dívku vážnou starost, zvlášť po událostech v minulém ročníku a na hodině létání na košťatech.
Další vzpomínka se týkala raného dětství Cadenc, kdy už byla u Jameových.
Dívenka byla na hřišti, Serena nejistě řekla, že se pro ní za hodinu staví. Cadenc ale nechtěla zůstávat - děti si s ní nehrály, malá černovláska byla smutná, chtěla domů kreslit a tak celou tu hodinu čekala. Nikdo nepřišel. Seděla tam do večera - nikdo se neobjevil a tak se s Bubovou pomocí vydala domů, kdy jen zazvonila, dveře do bytu se otevřeli. Serena tam stála, lapala po dechu. Dívenka jen tiše vešla dovnitř a zavřela se v pokoji.
Severus byl šokovaný tím, co viděl - dívka mu nikdy nic takového neřekla a pokud to neřekla jemu, tak nikomu. On měl Lily, ta věděla o tom, co dělal jeho otec a ještě ke všemu měl mámu, ale Cadenc... Tohle v sobě tak dlouho držela a tajila...
Okolo něj prolétla další vzpomínka na to, jak dívka otevřela Tajemnou komnatu a následně otevřela tu místnost.. Měla pochybnosti, nechtěla to dělat, ale udělala to a postihlo jí prokletí. Co tam ale dělalo? A ještě ke všemu si obarvila ten šedivý pramen vlasů a její proměna začala...
Další vzpomínka - jakoby podvědomí Cadenc reagovalo a ukázalo Severusovi obraz Salazarových deníků, kde se nacházelo vysvětlení, co se s Cadenc stalo. Dávalo to hned smysl. Ovšem, na řadu přišla jedna ze vzpomínek, která Severuse doslova lákala se na ní podívat - rozhovor s Robertem Velezem v cele. O tom rozhovoru Cadenc mlčela a tak se profesor rozhodl zjistit proč vlastně.
Azkaban měl hodně nepříznivý vliv na Roberta, zvlášť na jeho pomatené vyjadřování, ale Severus Roberta znal a věděl, že ten měl vždycky zájem o nejstarší texty, které mu Temný pán v dobré náladě propůjčoval ke studiu. Tam se evidentně dočetl o Stříbrné sově a o tom, že je to čisté energie od samotné Fortuny a čistá energie se nemůže zašpinit o tu černou, tedy o černou magii.
,,Ty, dítě Fortuny, padneš v boji sama proti sobě," tak už se i stalo. I když ne - stále tu byla možnost dívku zachránit.
Jinak se celkově zdálo, že se Robert snažil Cadenc ujistit v tom, že lepší je černá magie, podle toho, co říkal, ale lektvaristovi bylo jasné, že to myslel opačně, jen už po těch letech v Azkabanu měl v hlavě takový zmatek, že ani sám pořádně nevěděl, co říká. Jenže prohlášení o "zradách přátel, kárání rodičů a nespokojenosti profesorů" v Cadenc jakoby něco probudilo a pohnulo to s ní.
,,Asi máte pravdu.. Asi mě spíš k tomu vedli osobní důvody, než byla pomoc ostatním.." přiznala Cadenc jakoby snad byla v transu. Takže je to tak, opravdu to bylo rozhodnutí na základě jejích zkušeností a zničených očekávání, ale taktéž potlačovaných pocitů. Severus už teď totiž věděl, že Cadenc hodně emocí v sobě potlačovala, skrývala je, hrála si na dospělou. Mysl vyspělé duše a mladé dívky způsobila zmatek a chaos, zahnala jí do kouta a Cadenc vztáhla ruku po černomagické knížce.
,,To ale není důvod k tomu v magii pokračovat. Nač ty to potřebuješ? Na tvém rameni trůní Stříbrná sova! Patron Merlinův! Fortuna je na tvé straně!" On to věděl! Ale jak by ne - určitě mu to prozradila jedna z knih napsaná za života Merlina, ale Cadenc ho jakoby nevnímala a jen se posmutněle zasmála.
,,Kéž by, pane, kéž by," a dál už to Severus znal. Tenhle rozhovor jednoznačně dívku ovlivnil negativně. Ach, Potter měl prostě blbé nápady, co říct. Ještě ke všemu ten samý večer se opil a vyzradil, kde se Tajemná komnata nachází a jak se do ní dostat. Nu což, minulost už nejde změnit a tak Severus vzpomínku opustil.
Krutá slova Sereny, když byli u mudlovských nevlastních rodičů Cadenc oznámit, že dívka bude žít se Severusem a Harrym; touha po pozornosti Severuse; reakce na zelenou stuhu v rukou profesora; náhrada rodičovské lásky od Harryho a Ginny; slova Buba v prvním ročníku - "Přátelé se poznávají v nesnázích";reakce na smrt Zeinových; ujištění, že všichni touží jen po štěstí z prvního ročníku; žárlivost a překvapení, když se dozvěděla, že Mistr Lektvarů choval pocity vůči Harryho matce; přezdívka z mudlovské školy - i tam se bez ní neobešla; nevědomost toho, jak se přátelit a proto ta dohoda s Celeste, aby nechala Renon na pokoji - nevěděla, co jiného má dělat, aby svojí kamarádku ochránila; nevinný důvod studia černé magie v podobě "ochránit ostatní"; zatajování Gabriela a Renon, že jsou spolu, ani se jí nesvěřili doprovázená ozvěnou slov Renon "Kamarádky si mají říkat všechno".
Vzpomínka za vzpomínkou se míhaly, Severus víc a víc poznával dívku a její nitro, její myšlenky, pocity a názory, ale stále toho bylo málo. Nezapomínal ale i na svůj primární úkol a to - najít samotnou Cadenc v tomhle chaotickém prostředí. Pár krát se mu jí podařilo zahlédnout a zdálo se, že jako ve zpomaleném záběru od něčeho utíká a občas se otáčí, aby se podívala, co jí pronásleduje. Možná to byla samotná temnota, která se tu všude nacházela.
Pak ho vtáhla další vzpomínka, kde znovu byla malá Cadenc - seděla u svého stolku ve svém pokoji. Severus poznal byt Jameových. Dívenka se chychotala něčemu, co jí právě pověděla Stříbrná sova, když se dveře do jejího pokoje otevřely. Byla to Serena. Nepřítomně nebo spíš nezaujatě položila na postel malý sáček, kde bylo cosi zabalené. Po té, co opustila pokoj se Cadenc šla podívat co v něm je a našla tam malý ovocný košíček.
,,Všechno nejlepší k narozeninám, Cadenc," popřála si a usmála se a hned na to se zakousla do sladkosti.
A takhle každoročně slavila narozeniny do té doby, než si jí k sobě nevzali Harry a Ginny. Bylo šokující, že zrovna v tu dobu a obecně dobu před nástupem do Bradavic, Cadenc setrvávala přesně uprostřed mezi dobrem a zlem a klidně to všechno snášela, ale profesor si pak uvědomil jednu věc - byla de facto v izolaci a měla jen a jen svého Patrona a v situacích, kdy není potřeba spolupracovat s realitou je vždycky nejlehčí zůstávat uprostřed. Teď to všechno bylo jiné, spíš od výběru hůlky - to bylo to, co mu Bubo pověděl.
Před ním se náhle objevila poměrně čerstvá vzpomínka - dům, vrány, Cadenc, kotlík, knihy, šedý pramen vlasů a to oblečení, co měla na sobě v den, kdy se setkali v bytě, kdy dříve bydleli Jameovi. Ano, bylo to nedávno.
Severus nahlížel dívce přes rameno, díval se do knih a pak našel to, co dívka vařila. Bylo to jednoduše tekuté prokletí, které mělo svůj vlastní rituál a mělo zaručit, že prokleté osoby zemřou pod vlivem vlastního smutku, výčitek a lítosti. Muži ztuhla krev v žilách - to bylo to, co se teď dělo s Iris, Renon, Michaelem, Gabrielem a možná i dalšími! Jenže jeho jméno tam taktéž bylo... pak si všiml drobné poznámky pod textem:
V případě souzení duší bude prokletí fungovat zcela jinak - mysl se pročistí, intuice se stane privilegiem a spojení s duší proklínajícího se propojí.
Teď Severus chápal, proč tak dobře cítil kam má jít a co se děje a proč se mu dařilo odráže kletby dívky - tekuté prokletí tak zafungovalo!
Přestal se zabývat tím, že takovou knihu nikdy nečetl a přesunul se k další vzpomínce, která se týkala přímo jeho. Byla to situace, kdy se od něj měla dozvědět, co se s ním stalo, zatímco byl profesorem Ochrany proti černé magii. Myslel si, že se od něj dívka držela dál kvůli tomu, že se o něm dozvěděla pravdu od Brumbála, to, že ho zabil, ale bylo to jinak. Cadenc se ho nebála a nehnusil se jí, spíš se rozhodla, že se bude pořádně věnovat tomu prokletí. Albus měl přeci jen nakonec pravdu, když mu to říkal. Měl ho poslechnout a nechovat se k dívce tak, jak se k ní choval.
Znovu přehodnotil k dívce svůj postoj, ale to bylo něco, co teď nejspíš neměl dělat, protože jeho srdce náhle ztěžklo. Cadenc od začátku byla k němu tak nakloněná, chtěla se k němu dostat co nejblíž, chtěla být jeho vlastním štěstím. Kdyby věděla, že už je...
Někde na kraji postřehl obraz lahvičky s perlami sněhového motýla, kde už byla skoro prázdná. Není to snad ta vzpomínka, jak jí odmítl? Ne, není - šla do toho obchodu na Příčné ulici, kde si Severus normálně kupoval ingredience.
Profesor se ocitl v obchodě vedle dívky a sledoval ji, jak podává lahvičku muži za pultem.
,,Nejsem si jistá, ale je to prášek sněhového motýla?" zeptala se ho. Severus si všiml, že má na sobě prosté oblečení, takže se nejspíš jednalo o dobu, kdy byli prázdniny a kdy jí celý Řád hledal. A ona si navštívila obchod na Příčné ulici.
Muž se přes skla brýlí podíval na obsah lahvičky a se slovy, že se jedná o perly sněhového motýla, podal Cadenc lahvičku zpátky.
,,Perly.. myslíte ty, které se používají v lékouzelnictví při léčení psychiky?" a muž za pultem přikývl. Severus, který dívku sledoval, si všiml, jak se její oči změnily, zmrtvěly a tak jen poděkovala a odešla. Později večer v domě, ve kterém už Severus ve vzpomínkách pobýval, když tam Septima vařila tekuté prokletí, se Cadenc dohadovala s Bubem, který jí pověděl, že ty perly potřeboval, aby tak urovnal myšlenky a pocity Cadenc, která se kvůli tomu rozzuřila ještě víc, svého Patrona vyhnala, ale zničit lahvičku nebyla schopná, nemohla. Chvíli se na ní dívala, pak se rozbrečela, přitiskla si jí k hrudi a svezla se na zem. Tolik bolesti, tolik zrady... Muž, který vzpomínky sledoval, se pocítil provinile..
Jakmile se dostal ze vzpomínky ven, spatřil naproti sobě samotnou Cadenc v bílých šatech. Teď ho už viděla, ale v jejích očích se vyobrazil strach, zpomaleně něco zakřičela, ale co přesně - to Severus neslyšel a pak se otočila k útěku. Severus po ní zoufale natáhl ruku, ale propadl se do další vzpomínky.
Komnata nejvyšší potřeby. Cadenc stála u regálů a prohlížela si je ze strany.
,,Accio fotka Owelových," prošeptala v místnosti. Nejprve se nic nedělo, ale nakonec z jednoho z regálů vyletěly v celku staré noviny a mířily přímo ke Cadenc. Byl to Denní věštec starý třináct let. Začala jím listovat, prohlížela si obrázky, než narazila na článek s titulkem Jednoroční batole zabilo divokou magií své mudlovské rodiče! Hned to vypadalo tak, že se v dívce něco zlomilo - její výraz o tom vypovídal a nebylo se čemu divit - zabila nechtěně vlastní rodiče.
Cadenc spadla na kolena a prohlížela si tu stránku. Vzlyky se jí draly z hrdla, slzy na krajíčku. Bolelo to, pochopitelně. A Severus se znovu proklínal za to, že nebyl s ní. Pokaždé, když Cadenc psychicky kolabovala, s ní nebyl nikdo - dokonce ani Bubo. Natolik byla v sobě uzavřená, že nechtěla, aby jí někdo takovou viděl.. Ach, Cadenc.. Byla to ta samá fotka kterou našli v místnosti v Tajemné komnatě. Buď jí tam Septima zapomněla nebo si pomyslela, že už jí nebude potřebovat.. A nebo jí jen přinášel hodně bolesti.
Černovláska tam seděla, dívala se na fotku, slzy bezděčně kapaly na noviny.
,,Mami.. tati... je mi to tak líto.." prošeptala tiše, aby to slyšel jenom novinový papír a pak se rozvzlykala ještě hlasitěji, že to mohla slyšet jenom Komnata, ale nikdo, kdo se nacházel mimo ní. Severus teď ale slyšel všechno a každý vzlyk mu drásal srdce.
Dívka se izolovala ve vlastním pekle.
Opustil vzpomínku. Zničený, unavený, chtěl jí najít, obejmout jí a dostat jí z tohohle pekla. Vzala toho na sebe moc, chtěla být silnější, ale nezvládla to, vzala na sebe velkou zodpovědnost.
A vzpomínky se rozestoupily samy, už se podíval na všechno, co bylo nutné. Teď šel a věděl, že jde k ní a zajisté jí našel.
Seděla v koutku, schoulená, okolo sebe jen pár nejšťastnějších vzpomínek - Bubo, vůně lékořice a vanilky, objetí Severuse, vlastní pokoj u Harryho a Ginny, práce na projektu s Renon, Michaelem a Gabrielem, večerní besedy ve výklenku s Iris... Vytvořila si z nich štít proti temnotě. Ztracená, zoufalá, slabá.
,,Cadenc," dívka se na něj podívala, už nebyla zpomalená. Oči měla zarudlé od slz, slané cesty na tvářích. Vypadala jako anděl, který se dostal do samotných pekel a možná to byla pravda.
,,Severusi.. co tu děláš?" zeptala se ho ochraptělým hlasem, jakoby nevěřila, že je to on.
,,Přišel jsem za tebou, Cadenc. Přišel jsem tě zbavit prokletí," dívka ale jen zavrtěla hlavou.
,,Už je pozdě.. už je pozdě.." starší muž si k ní klekl a beze slov jí objal.
,,Jdeme domů, Cadenc," dívka se začala víc klepat a začala hlasitěji vzlykat, když schovala svůj obličej na rameni profesora. ,,Teď už na to nejsi sama, Cadenc. Nemusíš nic předstírat, nemusíš si na nikoho hrát, protože teď už všechno vím. Jsi statečná, že jsi to vydržela tak dlouho a teď mi dovol, abych ti pomohl. Byla jsi na to všechno příliš dlouho sama.." a Severus.. jakoby ta slova říkal zároveň i sám sobě. Každý si totiž jednou za čas potřebuje ta slova říct sobě a on to pochopil teprve teď. V tom bylo to tajemství očištění duše, zbavení viny - omluvit se přede vším sobě, odpustit si všechny hříchy, křivdy, očekávání, sám sobě zacelit rány. V tomhle byla ta podstata.
I Cadenc to v tu chvíli pochopila. Pocítila ten klid, že není sama, Severus je s ní a bylo jí jedno, jestli jí miluje nebo ne - hlavně, že ví a že je na její straně, nehledě na to, co řekla a udělala. Přestala doufat, smířila se se svým osudem, myslela si, že se rozpustí a zmizí. A stal se zázrak, který jí dodal sílu.
Chvíli tam jen tak seděli, slzy padaly, ale usychaly, klid se rozrůstal. Cadenc se nepatrně odtáhla od Severuse a jemně se usmála, věděla, co má dělat a Severus jí nechal.
Dívka se postavila zády k Severusovi, čelem k pohromě a chaosu, způsobeným prokletím, negativními myšlenkami a emocemi. Natáhla ruce před sebe a s nádechem zavřela oči a rázem se vše začalo měnit. Z jejích rukou začalo zářit bílé světlo - Postremum spas - rozlilo po nekonečném vědomí, vzpomínky se usadili, roztřídili, prostor byl rázem světlý, čistý, naprosto zářivý.
Když se Cadenc otočila čelem k Severusovi, usmívala se - už to byla ona a ne Septima - temná velekněžka. Dívka louskla prsty a profesor se nečekaně vrátil do svého vědomí a otevřel oči.
Cadenc seděla na zemi, prohlížela si své ruce ze kterých mizeli svítící tečky, které hlásily proklet. Nebylo potřeba, Cadenc už nebyla prokletá. Smaragdové oči se setkali s těmi černými. Byl v nich život. Vrátila se. A šedý pramen byl pryč.
Profesor k ní došel, hůlka mu vyklouzla z rukou. Padl na kolena a ihned dívku objal. Tolik mu chyběla. Tak neuvěřitelně moc mu chyběla! Vdechoval její vůni, cítil teplo jejího těla, v hlavě myšlenka - ona žije, je tu, je se mnou.
,,Děkuji," prošeptala Cadenc, hlas zastřený slzami. ,,Zachránil jsi mě," dodala a Severus se odtáhl a dotkl se rukou dívčiny tváře.
,,A ty jsi mi otevřela oči," zašeptal a nepatrně se pousmál.
,,Spřízněné duše si navzájem pomohli," uprostřed místnosti se objevil Bubo a doletěl k těm dvěma.
,,Bubo!" nadšeně pronesla Cadenc a objala svého Patrona. ,,Moc se ti omlouvám! Měla jsem tě poslechnout! Chovala jsem se tak sobecky a pokrytecky!" další slzy vytekly z očí mladé dívky, zatímco prosila svého moudrého Patrona o odpuštění.
,,Není za co se omlouvat, drahá Cadenc. Bylo ti prominuto už od samotného začátku a i kdyby ne, teď, když odcházím, musel bych ti to prominout," černovláska se odtáhla a zadívala se na Stříbrnou sovu.
,,Jak to myslíš?" v jejím hlase znělo překvapení a nepatrný strach.
,,Změnila jsi se a já už tvým Patronem nejsem, ale neboj, budu tě navštěvovat ve snech," Bubo dívku jemně klovl do tvářičky a tímto činem jí setřel slzičku.
,,Slibuješ?" sova přikývla, vznesla se do vzduchu a zmizela v meziprostoru.
,,Bude mi chybět," pronesl nečekaně pro sebe Severus a objal dívku okolo ramen.
,,Mně taky, ale vím, že Bubovi můžu věřit. Shledám se s ním ve snu. Teď je na čase opravit své chyby a.. začít od začátku," Cadenc luskla prsty a i když Severus nevěděl, čeho tím docílila, uspaní pracovníci Ministerstva se začali probouzet, její přátelé byli zbaveni prokletí a Celeste se nevrátil zrak.
,,Když už je řeč o začátku, tak mě nech, abych mu dal formu," černé oči se setkaly se smaragdovými. ,,Miluji tě, Cadenc Owelová a jsem připraven tě zachraňovat znovu a znovu," dívka se zasmála a začervenala.
,,Já vím, Severusi. Já vím, ale jsem ráda, že jsi mi to řekl," muž vtiskl dívce polibek na čelo.
Nový začátek byl tu a Stříbrná sova v dálce potěšeně zahoukala.
------------------------------------
Pozn.autorky: A máme tu konec. Rozhodla jsem se dvě kapitoly shrnout do jedné, proto je tato kapitola tak dlouhá. Pokud máte zájem přečíst si můj vlastní názor a myšlenky ohledně této fanfikce, pokračujte na Vykecávání autorky c: Pokud ne, tak vám moc děkuji za přečtení a doufám, že se vám příběh líbil <3
Vaše AnnieMirai<3