Posadila jsem se na Justinovu židli a posunula se blíž ke stolu. Procházela jsem si tu složku, abych si jí celou přečetla a pochopila, proč a kdo chce Justina zabít, i když mám pár typů, ale ty by to pravděpodobně neudělali, nebo žijí v jiné zemi dost daleko od nás. Nebo aspoň ode mě, jelikož nemám ponětí, kde Justin sakra je! Procházela jsem teda tu složku, abych se dozvěděla alespoň něco ale nic. Každá ta stránka, kterou jsem přečetla byla k ničemu a vsadím se, že ty, co byly francouzsky byly ty důležité. Což je docela mazaný, ale ne dost, protože já se nevzdám ne teď. Vzala jsem si ty papíry popsané francouzštinou a sešla jsem dolu po schodech. Vytočila jsem Ryana s tím, že potřebuji, aby nutně přijel a sedla jsem si na gauč, zatímco jsem čekala na jeho příchod.
Netrpělivě jsem klepala nohou a schovala si složku za zády. Chtěla jsem si dojít pro pití, ale v tom jsem slyšela klíče v zámku a poté otevření dveří.
"Kathe-." Ozval se jeho hlas z předsíně.
"V obýváku." Přerušila jsem ho, než něco řekl.
"Sedni si Ryane." Usmála jsem se, když vešel. Chvíli váhal a koukal na mě trochu znepokojeně a nejistě, ale poté se posadil naproti mně.
"Katherine, tohle nechápu, co se děje?" Zeptal se, když se uvelebil na svém místě.
"Potřebuji pomoct s jednou maličkostí. Nic, co ti bude trvat dlouho, jelikož jsi vyrůstal v Kanadě, tohle ti půjde." Při posledních slovech jsem mrkla, ale ne za účelem flirtovat, ale spíš abych mu odlehčila situaci.
"Cože?" Trochu se zasekl, jakmile jsem domluvila.
"Víš, Ryane, když ti tvůj přítel uteče bez vysvětlení a bůh ví kam, tak začneš hledat, protože ti nic jiného nezbývá, ale většinou se to očekává, takže se na tebe připraví, abys to vzdal, což já nehodlám." Stoupla jsem si s tou složkou za zády a přešla blíž k malému stolku.
"Takže se odsud nedostaneš, dokud mi nepřeložíš tohle." Hodila jsem mu složku a čekala na jeho reakci. Vzal si to do ruky a trochu se zasmál.
"Kath, nechci ti nic kazit a klidně ti to přeložím, ale tohle je už 2 roky starý." Moje sebevědomí najednou kleslo a vítězný úsměv s tím.
"Cože?" Řekla jsem naštvaně.
"Píše se to, i na konci té složky, i na tom listě s Justinovou smrtí a odměnou." Ukázal mi to a já si prohrábla vlasy a sedla si zpátky na sedačku.
"Skvělý. Nejen, že se tady s tímhle seru asi 3 hodiny, ale můj přítel někde běhá po zemi a každou minutu, by ho mohl někdo zabít, ale je mu to je u prdele přece to není, jako že má přítelkyni a syna tady. Ani se o nás nezajímá. Kretén." Opřela jsem si hlavu o opěradlo a koukala do stropu.
"Tak moc ho nenávidím." Řekla jsem, když mi stekla slza po tváři.
"Kath tohle neříkej. Ani netušíš, jak moc tě miluje. Justin, ví, co dělá. A asi má důvod, proč ti nic neřekl a zmizel, ale on se brzy vrátí. Nedokáže bez tebe žít." Přesedl si vedle mě a poplácal mě po rameni.
"Vypadá to, že dokáže." Setřela jsem si slzy a povzdychla si.
"Je to jen na chvíli, Kath. Je pryč teprve den a nic se mu nestalo." Řekl, jako by mě to mělo uklidnit.
"To nevíš Ryane, a taky nejde jenom o tohle, jestli je pryč jen den." Stoupla jsem si a Ryan taky.
"Jde taky o to, že mi nic neřekl a že si myslí, že se může sebrat bez toho, aby mi řekl, co se děje. A místo toho mě tu nechá s měsíčním miminkem a myslí, že až se vrátí bude všechno v pohodě. Je tak strašně pitomý, že myslí, jak mě tady nechá a já si budu žít šťastně, dokud se nevrátí, a potom ho uvítám s otevřenou náručí. Jenže takhle to sakra není. Bojím se o něj každou sekundu a nevím, jestli se vůbec vrátí po tom, co mi volal." Zase jsem se rozbrečela a otočila jsem se mu zády.
"Já vím, Katherine, momentálně se chová, jako pitomec, ale má k tomu důvod. Co kdybych dneska zůstal tady a ty se vyspala, zatímco já se postarám o Dylana, dobře?" Otočil si mě a obejmul mě.
"Děkuju, Ryane, toho si vážně cením." Usmála jsem se a odešla jsem nahoru do ložnice. Lehla jsem si a usnula v peřinách, které voněly přesně jako Justin.