Tuto kapitoly bych ráda věnovala LucyKoubkova, která pokaždé ví, jak příběh dopadne a je úplně úžasnou čtenářkou! :)
„Andrew, miláčku, dones mi taky skleničku," volala na něj nějaká žena, rozvalená na posteli jen ve spodním prádle a podvazcích. Lauren si zakryla ústa, aby nemohla vydat hlásku. Nemohla vidět na celou postel, ale stačil ji ten kousek, na kterém ležela ta žena.
Byla tak krásná až se jí zatajil dech. Zřejmě měla hispánské kořeny, soudě podle zlatavé pokožky a havranních vlasů. I z té dálky mohla vidět, že má kočičí svádivý pohled, který upírala na jejího budoucího manžela. Špulila na něj svými červenými ústy a vrtěla se v přikrývkách.
Přišel k ní, úplně nahý a klekl si na postel, v ruce nějakou sklenku se zlatavou tekutinou a jí podával druhou. Ona se pro ni natáhla a přitom ho políbila na hruď. Pak sáhla po něčem hubeném, dlouhém a švihla ho tím po zadku. Andrew jen sykl a pak se zasmál.
Lauren stála oněměná a škvírkou v dveřích vše pozorovala. Měla by zavřít dveře a odejít z tohoto hotelu, ale něco ji říkalo, ať to ještě chvíli vydrží.
„Miláčku... Tak jak to chceš tentokrát?" vrněla ta žena a tím úzkým předmětem mu přejížděla po hrudi. On se nad ní protáhl a napil se ze skleničky.
„Chci ti to udělat tvrdě a drsně... za chvíli se vrátí Lauren a tak nechci, aby se třeba stalo, že by tě zaslechla," prohlásil výmluvně a Lauren vstouply do očí slzy.
„Kdyby jen věděl..." proběhlo ji hlavou.
„A co takhle pozvat tu tvoji nevinnou dušinku do trojky? Co ty na to?" navrhla ta žena a sáhla si po ramínku podprsenky.
„Lauren? Prosím tě, Patrice... To i ta svatební noc bude utrpení. Buď ráda, že jí neznáš - kolem ní je něco, po čem tě přechází chuť na sex," prohlásil chladně Andrew a hladově ji políbil na rty.
„Představíš mi ji? Chtěla bych tu dušinku vidět... To se jen tak někomu nepovede, uhnat Andrewa Hundsbergera. Proč si ji vůbec bereš?" Patrice přímo bažila po informacích.
Andrew moc nechtěl mluvit o Lauren, pokžadé, když přišla na jeho mysl, měnila se jeho nálada.
„Patrice, mlč už...," zavelel a stáhl ji jedním tahem ty tenké nitky, které měly chránit její nejintimnější partie.
Lauren se už na to nemohla dívat, rychle si zakryla ústa a tiše zavřela dveře. Z toho pokoje se začalo ozývat vzdychání.
První vzlyk vyšel z jejích úst a byl to jeden z mnoha následujících. Padla na postel a plakala do polštáře. Nemohla to zastavit, za chvíli měla plný nos, jak se znala, musela být rudá jako rajče.
Přes ten pláč ani neslyšela, že někdo klepe na dveře.
„Madam, není vám nic?" ozvalo se za dveřmi.
Přemohla se a vstala. Párkrát ještě popotáhla, ale rychle si utřela slzy.
„Nic mi není!" odpověděla, ale v jejím hlasu bylo hmatatelné rozrušení.
„Nesu vám večeři, madam," ozvalo se z druhé strany.
„Odneste to, nechci jíst...," zavelela jen a nečekala na nějakou další diskuzi. Měla všeho kolem dost. Sáhla po krabičce s kapesníky a do jednoho se vysmrkala. Rozhlédla se po tom luxusním pokoji a pak přešla k francouzskému oknu, kterým se dalo projít na balkón. I když venku stále pršelo, ona vešla ven a nechala se zmáčet tím deštěm.
Ještě víc se rozplakala, ale její slzy splývaly s deštěm, který narážel do jejího zesláblého těla. Podívala se přes římsu dolů a na malou chvíli uvažovala o tom, jestli by nebylo lepší to celé ukončit.
V tu chvíli ji ale probělhy hlavou slova její matky: „Jsi bojovnice, nikdy se nevzdávej!"
Zaklepala se zimou a objala své paže. Byla úplně promočená.
Podívala se na New York oblečený do nočních světel a rozhodla se, že nic vzdávat nebude. Bude bojovat. Ale co vlastně chce?
Má se vdát za toho muže? Když se za něj vdá, bude mít alespoň minimální možnost mít dítě... A o tom vždy snila. Nebo uteče a zachrání svou duši. Také tu byl nadále její bratr, který byl obviněn z vraždy. Andrew ji slíbil, že mu pomůže...
Pak ji došlo, že její balkón je propojený i s tím z vedlejšího pokoje. Nemohla odolat, a i když věděla, že prostě nesmí, přešla po té kluzké dlážděné podlaze a podívala se dovnitř.
Ani si nezatáhli závěsy, viděla vše, co se tam dělo. Bylo ji ještě více do pláče a cítila ještě větší bolest.
V jednom okamžiku tam tak stála a zírala na ně, v zuživém zvířecím tempu se oddávali milování a nedávala si pozor a navázala oční kontakt s Andrewem. Zarazil se, díval se na ni, ale dál se oddával sexu s tou ženou.
Lauren okamžitě zmizela do svého pokoje.
„Bože, on se vůbec nezastyděl!" šeptla vyděšeně a udělalo se jí špatně od žaludku. Přešla do koupelny a napustila si vanu a doufala, že ji teplá voda pomůže uklidnit nervy.
***
„Dobré ráno, Lauren," pozdravil ji Andrew a políbil ji do vlasů. Lauren celá strnula, ale na pozdrav mu neodpověděla. Nadále si jemně mazala chléb na sendvič a nehodlala jevit žádnou pozornost jeho příchodu.
„Upřímně musím říci, žes mě udivila," řekl tajuplně a skenoval ji pohledem. Možná to trochu přepískl, ale na co si tu hodlá hrát? Lauren vždy hodně mluvila, ale nyní mlčela. Přišlo mu to zvláštní a začínalo ho to štvát. Proč by se měl cítit špatně kvůli ní?!
Sledoval, jak si maže ten sendvič a prokládá si ho salámem, sýrem a zeleninou. Číšník mu mezitím naléval do šálku kávu a Lauren donesl šálek s čajem.
Byla neskutečně formální - všiml si, že má ráda sendviče k snídani a pokaždé se do nich s chutí zakousne. Nyní sendvič jemně pořezávala nožem a malé kousky vkládala do úst. Seděla vzpřímeně a už vůbec z ní nevyřazovala ta radost ze života.
„Jaký jsi měla včera den?" zeptal se ze slušnosti, nepotřeboval to vědět, ale na druhou stranu trochu zpytoval svědomí.
„Dobrý, děkuji za optání," kývla hlavou a dál se věnovala svému talíři.
„Co máš dnes v plánu?" Ta otázka z něj vylétla, ani nevěděl proč.
„Mám pár schůzek," řekla jen a jemně se napila šálku čaje. Všiml si i, že je úplně jinak oblékla. Měla na sobě bílou halenku s krajkou a černé kalhoty. Celkově vypadala ještě více usedle.
„Nové oblečení?" Něco by měl s tou svou pusou dělat - ptá se, aniž by chtěl vědět odpověď.
„Ano, Yves Saint Laurant, jak sis přál," odvětila a pak se podívala na jemné hodinky na levém zápěstí. „Omluv mě, ale budu muset jít."
Začala se zvedat, ale Andrew už toho měl dost. Mávnul rukou a tím ji zadržel v pohybu.
„Budeme si muset vyjasnit pravidla našeho svazku," oznámil jí a poprvé za snídani navázali opravdový oční kontakt.
„A o čem chceš diskutovat? O tom, že já budu mít tvoje kreditky a ty budeš moct píchat s kým budeš chtít?!" vyhrkla naštvaně a zloba s ní jen cloumala. Andrew vyskočil a chytl ji hrubě za vlasy. Lauren došlo, že přestřelila. Díval se na ní tak chladně.
„Na co si tu chceš hrát, Lauren? Na zhrzelou? Vyložíme karty na stůl, ano?"
Jaké máte pocity z této kapitoly?
Co byste udělaly vy, dámy, na Laurině místě?
Moc děkuji za už více než 600 přečtení, je tu jen pár kapitol a přitom to tolik lidí z vás čte...
Vaše Viktoria