Plány.
Snažila jsem se otevřít oči. Tohle byl upřímně jedno z nejhezčích rán, které jsem v poslední době zažila.
Od doby, co Ryan zemřel, jsem se snažila spát. Byly noci, kdyby byl neustále v mé mysli a já ho nemohla dostat ven z hlavy. V těch chvílích jsem brečela nebo ještě hůř. Měla jsem panický záchvat. Některé noci jsem měla noční můry o tom, že byl rozzuřený, nebo se mi přehrávala vzpomínka na to, jak jsem ho našla mrtvého.
Otočila jsem se, abych se podívala na Ashtona. Pokojně spal. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak blízko jsme si v tu chvíli byli. Minulou noc jsme se hádali a podívejte na nás teď. Přistihla jsem se, jak se usmívám nad ničím.
Trochu jsem se zavrtěla, když jsem něco ucítila. Bylo to něco, co mě tvrdě tlačilo do nohy. Poté jsem si však uvědomila, co to je.
"WOAH!"
Skočila jsem z postele a dopadla na podlahu. Hladké přistání.
"Sakra, jsi v pohodě? Proč jsi vyskočila z postele?"
"Já, uhm, viděla jsem pavouka."
Lhala jsem. Nemohla jsem mu říct, že jeho nádobíčko mě donutilo skočit z postele.
"Jasně. Jo, mám jich tu docela dost."
Šťastné uniknutí.
"Takže, um, chceš snídani?"
"Ne, díky, Ashi. Vlastně ani nejím snídaně."
Šokovaně se na mě podíval. Přísahám, že tenhle kluk by toho mohl snít hodně a stále by vypadal jako tyčka.
"Lily, vypadáš unaveně. Chceš, abych tě vzal domů?"
"Jo, dobře. Mohu se tady jenom trochu zkulturnit?"
"Samozřejmě, koupelna je ve vedlejších dveřích."
Cítili jste se někdy trapně, když jste se sprchovali v domě někoho jiného? Zrovna teď jsem byla doslova pohlcena trapností. Byla jsem ztuhlá a nemotorná. Shazovala jsem ze sebe všechny mé věci.
Po mé sprše jsem našla sedícího Ashtona, jak se dívá na televizi, ale zároveň jak píše.
"Hezký zpěv mimochodem," ušklíbl se.
Oh kurva, tohle je trapné.
---
Po půl hodině jízdy jsem byla zpátky doma... a upřímně? Přeji si, abych nebyla. To, že tam byl Ashton, mě nutilo přemýšlet o Ryanovi a nemohla jsem se ubránit slzám. Páni, jsem idiot.
Rychle mě chytil a držel mě proti jeho hrudníku, zatímco já jsem vzlykala. Cítila jsem se blbě, protože jsem ničila jeho svetr, ve kterém vypadal vážně dobře.
"Hej, maličká, je to v pořádku. Já vím, že je to těžké. Můžeme se přes to dostat, slibuji."
Vzhlédla jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil, políbil mě na čelo a najednou všechna ta bolest zmizela.
"Chceš jí dovnitř? Jsem si jistá, že by tě moje máma ráda viděla!"
"Samozřejmě."
Jakmile moje máma Ashtona uviděla, její tvář sklesla.
"Ashtone, vypadáš tak... tak krásně."
Tohle byly typické řeči matek. Podívala jsem se za mou mámu, načež jsem viděla tu Ashtonovu, jak sedí na stole.
"Ahoj mami, co tu děláš?" zeptal se zmateně Ashton.
"Máma Lily a já jsme se včera bavily o tom, jak dlouho jsme se neviděly. Takže jsme dnes ráno učinily rozhodnutí."
Oh, sakra. O co tady šlo?
"Rozhodly jsme se, že pojedeme na další dovolenou n – "
Dál jsem to slyšet nechtěla. Dříve než mě mohl někdo zastavit, jsem běžela do mého pokoje, doufajíc, že mě nikdo nebude následovat.
Ashton's point of view
"Rozhodly jsme se, že pojedeme na další dovolenou n – "
Moje máma neměla ani šanci dokončit její větu předtím, než byla Lily pryč. Jakmile zaslechla slovo dovolená, její oči se rozšířily a hned na to byla pryč.
"Věděla jsem, že to nevezme dobře," povzdechla Emma (máma Lily). "Anne, možná bychom to neměli dělat."
"V žádném případě! Všichni to potřebujeme. Ona jenom potřebuje přesvědčit."
"Dobře, půjdu si s ní promluvit."
Věděl jsem, že by Lily její matku neposlouchala. Žádní sedmnáctiletí lidé neposlouchají jejich matky.
"Emmo, prosím. Nech to na mě," prosil jsem.
"Dobře, Ashtone, jenom buď jemný, prosím."
Ocitl jsem se na konci chodby, ve které jsem nějakou dobu nebyl. Chodba, která vedla k oběma pokojům. K pokoji Lily a k pokoji Ryana. Nebyl jsem tam skoro tři roky. A být tam znovu bolelo.
Všechny vzpomínky, které jsem sdílel s ním a Lily se připlavily zpátky ke mně. Způsobilo to slzy v mých očích.
Držel jsem v sobě všechny slzy příliš dlouho. Chtěl jsem být pro všechny ostatní silný. Ale teď byl čas nechat to všechno vyplout napovrch. Zlomil jsem se.
Padl jsem na kolena před jeho dveřmi. Můj nejlepší přítel tady nebyl. Horké slzy mi kanuly po tvářích. Prstem jsem si projel vlasy, věděl jsem, co jsem mohl udělat, abych to zastavil.
Nekřičel jsem. Nechtěl jsem, aby mě slyšela moje nebo máma Lily. Ale ucítil jsem, jak někdo popadl mou ruku. Nemohl jsem vidět od chvíle, co mi slzy zakryly oči.
"Ashi, no tak."
Lilyn uklidňující hlas byla jako rajská hudba pro mé srdce. Nezáleželo na tom, co řekla, prostě mě uklidnila.
Vzala mě do jejího pokoje. Ten se změnil od doby, co jsem ho viděl naposledy. Plakáty skupin tady a tam, alba poházená po jejím stole. Oblečení všude – vždycky byla nepořádná.
"Ashtone," popotáhla, "nemohu to udělat, nemohu bez něj jet na dovolenou. Nebudu schopná to zvládnout."
Zněla, jakoby se mi vzdalovala.
"Lily, mohlo by to být to, co oba potřebujeme. Myslím tím, podívej se na nás. Jsme tak zmatení. Potřebujeme pauzu od všech a všeho okolo nás."
Potřeboval jsem, aby jela. Ano, chtěl jsem to, ale nemohl jsem jet sám. Potřeboval jsem ji tam, nezvládl bych to bez ní.
"Ashtone, proč chceš jet?"
"Ty. Ty jsi ten důvod."
"Co tím myslíš?"
"Chci tě vidět šťastnou. Byla si na dně příliš dlouhou dobu. Nezasloužila sis nic z toho, co se ti stalo, Lily. A teď máš šanci být znovu šťastná, přestože jen na chvíli."
"Ashtone, opravdu nevím, jestli to dokážu."
"Můžeme to dokázat spolu. Potřebuji tě tak moc, jako ty potřebuješ právě teď mě."
"Ashi, já – "
"Jestli to pro tebe bude moc, pak ti slibuji, že tu dovolenou zkrátíme. Ty a já poletíme zpátky, ale musíš tomu dát minimálně týden."
Odmlčela se, dívajíc se z okna. To bídné počasí nepomáhalo tomu trapnému napětí mezi námi. Jak to tak vypadá, ještě to zhoršovalo.
"Dobře."
"Skvělé, tak pojď. Jdeme to říct našim starostlivým mámám."
Natáhl jsem mou rukou, doufajíc, že ji chytne, abychom šli dolů společně. Ale neudělala to. Jenom vyhoupla sama sebe a šla přede mnou.
Šli jsme dolů, kde jsme viděli naše znepokojené matky, jak na nás zírají. Přísahám, že kdyby na nás zíraly ještě chvíli, jejich oči by minimálně vyschly. Věděly vůbec jak mrkat?
"Takže?" zeptala se moje máma znepokojeně.
"J – já myslím, že je to skvělý nápad," řekla Lily s úsměvem.
Ačkoliv se usmívala, mohl jsem vidět slzy v jejích očích. Držel jsem její ruku bez toho, aniž by to naše matky viděly a prstem jsem kroužil po její kůži.
"Skvělé! Chtěli byste vzít s námi ještě někoho, lidi?"
Lily pokroutila hlavou. Ale já jsem byl upřímný.
"Mohu se zeptat skupiny?"
"Nevidím důvod, proč ne," odpověděla máma Lily.
"Tohle je skvělé!" začala moje máma, "bude to jako za starých časů."
Až na to, že nebude.