Eragon potlačil závrať, když se Safirou zacloumal silný poryv větru. Vyčítal si, že se ráno před letem přejedl. Teď jen stěží udržel rozbouřený žaludek na uzdě. Aspoň že mohl zavřít oči a nekoukat na ubíhající krajinu pod dračím břichem. Jeho věrná společnice se ale jeho nevolností velice bavila, proto mu v myšlenkách promítla vzpomínku, kdy se po hlavě řítila ke kosti-lámající-zemi.
„Safiro!" zavyl Eragon a praštil svou dračici přes krční šupiny. „Maličký," zavrněla, „nech toho. Lechtá to." „Mohla bys mít alespoň trochu toho soucitu se svým Jezdcem." „Nebudu se zabývat chybami druhých. Jsi špatný lovec, pokud nedokážeš určit, kolik potravy spořádáš."
Eragon zlostně zavrčel a ještě více ho pobouřilo, když se zlatý drak Glaedr ze svého Eldunarí jejich potyčce jen tiše smál. Poslední dobou si mladý Jezdec připadal podrážděnější než obvykle. Od svého odchodu z Alagaësie si stýskal po starých časech. Chyběla mu společnost Aryina draka i elfky samotné. Často vzpomínal i na trpaslíka Orika, jenž byl nyní králem své rasy.
„Víš moc dobře, že nám byl odchod z rodné země předurčen. Je naším úkolem najít příhodnou krajinu a tam založit nový řád Dračích Jezdců," promlouvala k němu Safira. „Myslíš, že je to celé jen hříčka osudu? Máme se vrátit, aby další loučení byl ještě těžší?"
„Kdyby byl osud zvířetem, sežrala bych ho," zabručela dračice. „Spíš mám pocit, jako by v Alagaësii přetrvávalo zlo, které je potřeba vymítit." Eragon v sedle ztuhl nad pravdivostí této možnosti. V hloubi srdce proklínal tajemného Jezdce i s jeho jistě věrným společníkem.
„Blíží se poledne. Měl bys podat zprávu Nasuadě," ozval se Glaedr, a poté se opět uzavřel sám do sebe.
Safira prohnula krk, stočila křídla k tělu a střemhlav zamířila k zemi. Vlhkost v mracích se shromažďovala do drobných kapek, které díky prudkému klesání bodaly mladíka do tváří, na nichž rašilo jemné strniště. Eragon si díky tomu připadal dospělejší a mužnější, ale pořád se mu více líbila jeho holá chlapecká tvář s ostře řezanými elfskými rysy.
Přistáli na louce poseté stovkami divoce rostoucích květin všeho druhu. Když Jezdec seskočil za sedla, sahala mu tráva až ke kolenům a to byl Eragon poměrně vysoký.
Pohled z ptačí perspektivy by každého živého tvora okouzlil. Stébla pod náporem větru ladně tančila a ohýbala se, aby světu demonstrovala svou pružnost. Jednotlivě pohybující se vlny se vždy v půli rozdělily, aby obepluly modrou dračici, a poté se zpět spojily v nerozlučný celek. Safira působila přímo královským dojmem. Její šupiny se blyštily tak, že jejich majitelka zářila jako diamant. Nic na světě se nemohlo vyrovnat její kráse. Nejspíš proto o sebe tolik pečovala.
Eragon na ni ještě chvíli s úžasem pohlížel, ale poté, co ho Glaedr znovu upozornil, aby se spojil s Nasuadou, přešel z louky na sluncem spálené místo. Rukama vyhloubil důlek dostatečně velký na to, aby v něm mohl spatřit obraz člověka od temene hlavy až po prsa – takový živý portrét. V duchu si představil, jak královna vypadá, až pak se ji rozhodl nazírat.
„Draumr kópa." Hladina vody se ve vyhrabaném dolíku zčeřila, než se mu ukázala Nasuada v celé své kráse. Chvíli toto kouzlo držel, načež ho pozměnil tak, aby spolu mohli mluvit.
„Eragone," oslovila ho panovnice překvapeně, „dnes o vás dáváš vědět dříve než včera. Děje se snad něco?" Jezdec chvíli přemýšlel, ale pak její obavy vyvrátil.
„Nasuado, pokoušel se někdo z Du Vrangr Gata zaměřit na mého bratra?" To spojení jako rodinného příslušníka v něm stále vyvolávalo rozporuplné pocity. „Nařídila jsem to Trianně, ale bohužel neuspěla."
„Murtagh má jistě kolem sebe mnoho ochranných kouzel, na jejichž zdolání jsou potřeba zkušenosti a velká síla. Možná bych přes ně dokázal přejít s pomocí svých Eldunarí a Safiry. Sice neuvidím potenciálního nového Jezdce, ale mohl bych určit, o čem se Murtagh bude s kýmkoliv bavit." Nasuada jeho návrh chvíli zvažovala, než znovu promluvila. „Dobrá, můžeš to zkusit, ale jen v případě, že budete kvůli únavě odpočívat na zemi. Jinak očekávám, že poletíte dál co nejrychleji."
Eragon se s ní spěšně rozloučil a slíbil, že do čtyř dnů dorazí do Urû'baenu.
„Pokud chceš nazírat Murtagha, udělej to hned. Měli bychom vyrazit dřív, než si nás někdo všimne. Zaregistruje nás letka vlaštovek, a jakmile dorazí k lesům Du Weldenvarden, podají o nás jásavým štěbetáním zprávu elfům," konstatovala Safira. „Já vím," odsekl Eragon a představil si podobiznu svého bratra. Obraz se pohotově změnil a naskytl Jezdci pohled na Murtagha připraveného vystřelit z luku.
„Zase jsi byla rychlejší než já!" zahalekal, ale Eragon nikoho dalšího neviděl. Ukončil kouzlo a hlavou mu běhalo mnoho myšlenek. „Že by si našel družku, která umí zacházet se zbraněmi? Vždyť bude jako Dračí Jezdec žít mnoho století. Obyčejnou smrtelnici by si nevybral."
„Až dorazíme na západ Alagaësie, navštívíme ho a ty se ho na to můžeš zeptat," odfrkla Safira a protáhla si svá blanitá křídla, aby je zahřála před dalším dlouhým letem.
*
*
Tauriel uháněla lesem a polední slunce, jehož paprsky prosvítaly mezi větvemi stromů, ji lechtalo na tváři. V plicích ji štípal chladný horský vzduch a stehenní svaly pálily díky velké námaze. Přesto nezastavila a utíkala dál, cítila se tak svěží a hlavně volná. Za zády slyšela supícího Murtagha a vzpomněla si na jejich první setkání, kdy před ním prchala a skončila v ledové jezerní vodě. Divila se, jak se během několika dní změnil jejich postoj z nepřátelství ke spojenectví.
Udýchaná nakonec zastavila u průzračně čisté studánky a klesla na kolena do mechu. Mladík dopadl vedle ní ale mnohem těžkopádněji. Oběma se vzdouvaly hrudníky a plíce se naplňovaly vzduchem jako měchy. Dívka pohledem zabloudila k Jezdcovým očím, od nichž se už neodtrhla. Ticho mezi nimi bylo velice podezřelé. Tauriel zacukaly koutky úst a už se oba smáli na plné kolo.
Jejich rozpoložení vytrhlo draky, kteří leželi dvě míle od nich na mýtině, z hlubokého spánku. „Proč ten povyk?" Freurnovy myšlenky se táhly líně, jak byl unavený. „Murtaghovi se podařilo vyplašit nevrlého medvěda, jenž nás začal pronásledovat." Tauriel se znovu zachichotala. „Proč jsi ho nezahnala kouzlem?" Dívka zachrochtala smíchy, což pobavilo i samotného Freurna. „Prchat před rozzuřeným zvířetem bylo mnohem zábavnější, než mu vysvětlovat, že jsme Jezdci."
„Chovali jste se jako mláďata," zahřímal v jejich myslích Trn. „Kdybyste za sebou neměli tak náročný výcvik, dala by se vaše nerozvážnost omluvit. Alespoň ty, Murtaghu, jsi mohl být rozumnější." Mladík se zatvářil zahanbeně, ale v očích mu stále tančily jiskřičky vzrušení a radosti. Oba draci vzdali snahu o pokárání hned, jelikož sami ve svých srdcích věděli, že mnohdy dovádějí ještě hůř než jejich Jezdci.
Cesta na Murtaghovo sídlo netrvala nijak dlouho díky větru, jenž jim vzdálenost pomáhal zkracovat mnohem rychleji. Všichni čtyři se rozhodli následující hodiny využít k vydatnému odpočinku, poněvadž za poslední tři dny se vydali na lov hned pětkrát. Tauriel si nemohla svobodu letu a volného pohybu krajinou vynachválit stejně jako Freurn. Tohle by jim Galbatorix nikdy nedovolil. Držel by je pod zámkem a ven by je pouštěl jen proto, aby tyranizovali nic netušící lid. Mladík jim tu radost chtěl dopřát, aby upevnil jejich spojenecké vztahy a taktéž aby dívce více porozuměl. Stále pro něj byl její původ záhadou.
Přistáli na nádvoří dlážděném kočičími hlavami. Draci se s plnými břichy stočili do klubíčka jako obří kočky, obtočili kolem svých mohutných těl šupinaté ocasy, zaklapli těžká víčka a odpluli do říše snů. Jezdec své společnici galantně kouzlem přidržel těžké vstupní dveře a pohybem ruky jí pokynul, aby vešla. Následoval ji a pozoroval její elegantní chůzi, která mu připomněla elfy. Jen ti se dokázali pohybovat tiše a s grácií. Ani Nasuada se tak nevznášela.
Jakmile dorazili do společenské místnosti, každý z nich se po hlavě vrhl do měkkého křesla. Murtagh si opřel hlavu o opěradlo a rozkročil nohy. Tauriel si položila chodidla na područku, pokrčila kolena a hlavou spočinula na složených pažích. Chvíli si mladíka prohlížela, než se zeptala: „Co kdybychom se trochu více poznali, když už spolu máme trávit tolik času?"
Jezdec se pobaveně zašklebil. „Co bys o mně chtěla vědět?"
„Já nevím," pokrčila rameny, „tvůj úděl v králových službách i putování s Eragonem znám. Co tvé záliby?" „Myslím, že mám rád boj s mečem a také let na dračím hřbetě, co ty?"
Tauriel se na čele utvořila vráska, jak horečnatě přemýšlela. „Od doby, co jsem na svobodě, jsem si zamilovala snad vše. I útěk před tebou se mi líbil." Pro sebe se zachichotala, když si vzpomněla, jak díky zvědavosti skončila na jeho sídle a v závěru návštěvy se vykoupala ve studni. „A pak tě chytil a způsobil ti mnoho zranění," zavrčel ze snu Freurn, ale dívka ho ignorovala.
„Co tvoji rodiče?" zeptal se Murtagh. „Nikdy jsem je nepoznala a Galbatorix mě okamžitě označil za sirotka. Chtěla bych svůj původ znát, ale obávám se, že by pravda byla bolestivá." Na to nikdo nic neřekl.
V místnosti panovalo dusivé ticho smíchané s pravidelnými nádechy a výdechy obou Jezdců. Ani jeden se neodvážil podívat tomu druhému do očí. Téma rodina evidentně nebylo to pravé ořechové. Dívčina zvědavost ovšem jako vždy vyhrála. „Co máš s Nasuadou?" vyhrkla, aniž by přemýšlela, což byla příšerná chyba.
„Co prosím?" zasyčel mladík a tváře mu zahořely vztekem. „Co máš s-" „Já tě moc dobře slyšel!" zahřímal, že mu hlas poskočil. Tauriel se zabořila do svého křesla, jak nejvíce mohla a litovala toho, že nedokázala držet jazyk za zuby. Jezdec vyskočil na nohy a zuřivými kroky se hnal k vyplašené mladé ženě. „Tak já ti to povím!" zakřičel v afektu. „Dovolil jsem, abych k Nasuadě choval jen ty nejlepší city a nechal se jimi ovládnout. Nesnesl bych pomyšlení na to, že by měla zemřít a určitě si dokážeš představit, jak jsem trpěl, když jsem ji pod královým vedením musel mučit. Křičela a každý její bolestný sten se mi nesmazatelně vryl do paměti.
Ona jako pozdější královna ale nemohla opětovat náklonnost k Jezdci-zrádci. Příště bych si radši vrazil dýku do srdce, než bych se zamiloval!" Na konci svého proslovu jen zlostně syčel a propaloval Tauriel ublíženým pohledem. Jeho hrdost se v tu chvíli zcela vytratila. Oči se naplnily slanými slzami a mladík se otočil a zavrčel nad svou zranitelností a slabostí.
Dívka se potichu zvedla, obešla ho a uvěznila ho v láskyplném objetí, jako starostlivé matky brávají své děti. „Murtaghu, teď už ti bude lépe, když ses o svou bolest s někým podělil," zamručela do jeho kožené vesty. A skutečně jako kdyby z něj spadly okovy, které jeho duši držely na místě. Uvolnil se a vděčně své paže omotal kolem lehce chvějící se Tauriel.