,,Mm." Zamumlala jsem a přetočila se na druhý bok, ale do někoho jsem narazila. Pomalu jsem otevřela oči. Když jsem viděla Toma, jak roztomile spí, usmála jsem se. Sice mi do smíchu nebylo po včerejší události, ale tomuhle zabránit nešlo. Chvíli jsem Toma pozorovala.
,,Ty mě pozoruješ, jak spím?" Zeptal se, když otevřel oči a všiml si mě.
,,Nee..." snažila jsem se zamaskovat, že jo, ale moc mi to teda nešlo. ,,Byl jsi včera na ty večeři?" Zeptala jsem se po chvíli mlčení a upřímně doufala, že ji kvůli mně nevynechal.
,,Nebyl." Odpověděl a já se na něj podívala ne moc mile. ,,Tome, měl jsi se jít najíst. Proč jsi nešel?" Vyčítala jsem mu. ,,Neměl jsem hlad a nechtěl jsem tě tady nechávat samotnou, víš?" ,,Ale..." chtěla jsem protestovat, jenže Tom mi dal prst na rty a tím mě zastavil. ,,Už nic neříkej. Jediný co mi teď povíš bude to, co se včera stalo, ju?" Kývla jsem, ale moc se mi nechtělo.
,,No víš...může za to...no....Dali." Lezlo ze mě jako z chlupatý deky a pomalu se mi vraceli zase včerejší pocity. Jakmile uslyšel jeho jméno, okamžitě se posadil. Bylo vidět, že zadržuje vztek. ,,Doufám, že už s ním nejsi." Řekl naštvaně. ,,Ne, nejsem." Kývl a chtěl abych pokračovala dál.
,,Byla jsem jen sá..." dál jsem to nebyla schopná dopovědět. Slzy mi opět začaly stékat po tváři. Tom se na mě otočil. ,,No tak, nebreč. Je to debil, nestojí ani za jedinou tvojí slzu." Řekl tak mile a láskyplně a začal mi slzy utírat. ,,Já vím, když já ho měla asi fakt ráda. A já kráva jsem se s ním vyspala." Začala jsem na sebe nadávat.
Tom mě obejmul a začal utěšovat. Když jsem se trochu uklidnila, tak mě chytl za ramena a odtáhl od sebe. Hluboce se mi podíval do očí. ,,Teď mě dobře poslouchej, Elí. Ty v žádným, ale v žádným případě nejsi kráva. Spala jsi s ním, ale to z tebe krávu nedělá. Jsme lidi a lidi dělají chyby. Důležité je jestli ses z toho poučila. A už prosím nebreč, on ti za slzy nestojí a mě ničí tě vidět takhle zlomenou." Řekl, usmál se na mě a setřel mi ještě pár posledních slz.
Zhluboka jsem se nadechla a dopověděla nedopovězenou větu.
,,Byla jsem sázka, kterou vyhrál, když se se mnou vyspal." Vyhrkla jsem a zadívala se do země.
,,To je takovej, ale že takovej kretén! Jak tohle může někomu udělat?!" Nechápal stejně jako já.
Ještě nějakou chvíli na Daliho nadával a pak jsme šli na snídani.
Tom mě nechal u stolu a šel s Kubou na stranu.
,,A do háje." Zaklela jsem, když jsem je viděla, protože mi bylo jasné, o čem se baví.
,,Co se včera stalo?" Objevili se u stolu Maty, Eda a Adam.
,,Kluci, teď se o tom nechci bavit. Promiňte." Řekla jsem sklesle. ,,Ale myslím, že se to brzo dozvíte." Dodala jsem a kývla směrem k Tomovi a Kubovi, kteří se blížili k nám. Jeden naštvanější než druhej.
,,Els, můžeš?" Zeptal se Kuba. Bylo to nezvykle milé, po tom, co jsme se posledních pár dní furt jenom hádali.
,,Jasně." A zvedala jsem se ze židle a následovala Kubu i Toma.
,,Tom mi řekl, co se včera stalo." Začal po chvilce, co jsme stáli dostatečně daleko od kluků. ,,Jo, to jsem si myslela." ,,Jsi v pohodě?" ,,Asi jo, Tom mi včera hodně pomohl." Kuba se hned podíval na Toma a jeho pohled mi jasně říkal, na co myslí. Tak jsem hned zakročila. ,,Ne, ježiši! Nespala jsem s ním. Jen mě uklidnil a pak u mě přespal." Vysvětlila jsem. Kuba nejistě přikývl a pořád si Toma měřil pohledem. Tom kývl, že je pravda, co říkám a Kuba se na mě opět podíval.
,,Vážně jsi ho měla ráda?" ,,Kdyby ne, tak asi takhle nebrečím, ne?" ,,Je to prostě kretén a tohle mu neprojde." Řekl Kuba a Tomáš s ním souhlasil. No to je bezva, teď mu ještě něco udělají.
,,Hlavně se do toho nemíchejte, prosím." Snažila jsem se je přesvědčit, ale bohužel marně.
,,Promiň Els, že jsem na tebe byl tak hnusnej." Omluvil se mi brácha. ,,Já na tebe taky nebyla zrovna nejmilejší. Promiň." ,,Takže odpuštěno?" ,,Odpuštěno." Přikývla jsem a Kuba mě obejmul. Objetí jsem mu s radostí opětovala.
***
Právě jsme na stadionu a kluci mají trénink. Dneska odpoledne hrajou s USA. Američani jsou dobří, ale já klukům věřím.
Docela jim to šlo. Řekla bych, že Tomovi a Kubovi prospělo se naštvat, protože Kuba pustil jen minimum gólů a Tom bránil jak o život. I když je obránce, občas dal i gól. Byla jsem na ně pyšná. A hlavně jsem byla ráda, že oba byli zase v pohodě.
,,Au!" Ozvalo se z ledu a to mě okamžitě vytrhlo z přemýšlení. Zděšeně jsem se otočila za zdrojem zvuku. Ulevilo se mi, že se nikomu nestalo nic vážného. Jen Kuba Štancl si šel asi pokecat s mantinelem.
,,Jsi v pohodě?" Houkla jsem na něj. Odpovědí mi byl zvednutý palec a dál se válel rozpáclej na ledě. Zvednul se, až když mu pomohli kluci.
Všichni se ještě ujišťovali, zda je opravdu v pohodě.
,,Jsem v cajku, lidi. Jen jsem to nedobrzdil." A zasmál se.
Žádná zranění už nebyli, ale to jsem nevěděla, co se ještě stane...
Trénink skončil a kluci zamířili do šatny. Další trénink tu měl být až za půl hodiny, ale nevím kdo tu má být, tak jsem se rozhodla jít na chvíli na led.
Oznámila jsem to klukům, aby na mě zbytečně nečekali, nandala si brusle a vyrazila.
Tak moc mám ráda bruslení, jen Škoda toho zranění. Bůh ví, kde bych byla teď, kdybych se nezranila. Vždy když jsem na ledě, vracejí se mi vzpomínky nejen na to krásné, co jsem zažila, ale bohužel i na tu nehodu. Vlastně se divím, že se nebojím být na ledě nebo že mě brácha pustí...ale já taková nejsem.
Nikdy jsem se moc neřídila pravidly. Ty jsou přece proto, aby se porušovaly, no ne?
Zkoušela jsem různé jednoduché skoky a otočky.
Dařily se mi, tak jsem se rozhodla zkusit těžší skok s otočkou. To jsem ale neměla dělat.
Sešla se náhoda s náhodou a když jsem se odrazila od země, všimla jsem si kousek od ledu bráchy, Toma a Daliho, jak se perou. To mě vykolejilo a způsobilo, že jsem nedodělala otočku a řítila se k zemi.
Ozvala se rána.
Všimla jsem si, jak kluci zpozorněli a dívají se na led. Dívají se na mě.
Najednou se ozvala bolest v mé pravé noze.
Neboli lépe řečeno, v noze, se kterou jsem se zranila na mistrovství a kvůli ní skončila s krasobruslením.
Nebyla jsem schopná nic a nikoho vnímat. Bolest byla tak silná, že mi přišlo jakoby se se mnou zastavil čas.
Tlumeně a z dálky jsem slyšela volání svého jména. Ovšem z čí úst vyšli jsem poznat nedokázala.
Vrátili se mi vzpomínky na ono osudné mistrovství.
Flashback
,,Els, jsi připravená?" Ptala se moje trenérka a já neurčitě mykla rameny. ,,To zvládneš. Nikdy jsem netrénovala takhle talentovanou a šikovnou mladou dívku, jako jsi ty. Věř mi, že pokud tohle mistrovství vyhraješ, máš šanci se dostat do nejlepšího světového týmu krasobruslařek. Jsi na vzestupu svojí kariéry, tak běž, všem vytři zrak a odnes si to zasloužené zlato!" Řekla mi povzbudivě trenérka a obejmula mě.
,,A další a zároveň poslední naší soutěžící je ..... Eliana Vondrašová." Zaznělo v reproduktoru a mně se v krku udělal knedlík. Byla jsem neskutečně nervózní.
Pomalu jsem vstoupila na led. Upřely se na mě zraky všech diváků. Nervózně jsem dojela do prostředka plochy a čekala na zapnutí hudby.
Po zaznění prvních známých tónů mě hudba donutila zapomenout na všechny diváky a ovládla mé tělo.
Celá sestava šla přesně jak má jít. Všechno jsem dělala správně a čekal mě poslední nejtěžší skok. Vždy mi dělal problém a před mistrovstvím se mi povedl dokončit se vším všudy jen dvakrát.
Rozjezd byl správný. Vypadalo to, že už všechno dopadne, jak má. Jenže u tohohle skoku bylo obtížné právě to, že vyžaduje neskutečnou přesnost a soustředěnost.
Moc brzy jsem začala dávat nohy k sobě a to se mi stalo osudným. Chybělo počkat pár vteřin a vše mohlo být jinak.
Okamžitě jsem ztratila rovnováhu a šla k zemi.
Jediné, co si pamatuji byly zděšené výkřiky diváků a mé rodiny. Pak už jen bolest pravé nohy a tma...
Konec flashbacku
,,Els!" Probral mě výkřik mého bratra. Rychle se ke mně rozběhl. Za ním běžel i Tom s Dalim.
,,Ne, sakra! Neměl jsem tě pouštět. Je to moje chyba." Vyčítal si to Kuba. ,,Není, měla jsem být dostatečně chytrá a nelézt sem nebo nezkoušet skoky a otočky." Vyčítala jsem sama sobě.
,,Můžeš se zvednout?" Ptal se starostlivě Kuba a snažil se zjistit, co a kde mě bolí. ,,Asi jo." Odpověděla jsem a zkoušela se zvednout. Jenže jakmile jsem se opřela o pravou nohu nebo ji pokrčila, ozvala se bolest a já šla opět k zemi.
Nebýt Toma, který stál za mnou, ještě bych si něco vyvedla s rukou. Tom mě chytl a vzal do náruče.
,,Co s ní?" Zeptal se Kuby se strachem v očích. ,,Asi bude muset do nemocnice." Odpověděl Kuba smutně.
***
Když jsem dorazila do nemocnice hned si mě vzali na box.
,,Tak co se vám stalo, slečno?" Ptal se doktor. Všechno jsem mu do detailu pověděla a on mi začal prohlížet nohu.
,,Spadla jste už někdy?" ,,Ano. Podobně jako teď asi rok a půl zpátky. Musela jsem kvůli tomu zranění skončit s krasobruslením."
,,Dobře, pošleme vás na rentgen a pak si povíme víc." Řekl doktor mile a soucitně se na mě usmál.
Zrentgenovali mi nohu a po nekonečně dlouhé době přišel doktor s výsledky.
,,Tak slečno, máte ohromné štěstí. Budete chodit a operace nebude nutná. Vzhledem k tomu, že jste už měla zranění tohoto kolene a není to tak dávno, máte větší bolesti. Ale není to nic vážného. Dostanete berle a do pár dnů byste měla chodit zase normálně." Řekl doktor a mě se neskutečně ulevilo. Byla jsem tak šťastná, že jsem měla chuť ho obejmout.
Celý zbytek odpoledne jsem strávila na pokoji.
Tom s Kubou mě tu nechali, protože je čekal zápas, na který jsem bohužel nemohla. Proto jsem si alespoň zapla živé vysílání a koukala takto.
Klukům to v rámci možnosti šlo, ale Američani byli lepší a vyhráli. Sice jen o jeden bod, ale vyhráli. Zápas tedy skončil 3:4.
Po zápase jsem byla tak moc vyšťavená dnešními událostmi a přemohla mě únava.
————————
Tak je tady dlouhá kapitolka. Nejspíš by už dneska nevyšla, ale chtěla jsem udělat radost tady paní avxszv ☺️