╔══════════════╗
NA HRANĚ TAJEMSTVÍ
╚══════════════╝
XXIV. Oheň, plachetnice a stín
SKRZ ŘÍDKÝ ZÁVOJ SVLAČCE, KTERÝ POKRÝVAL OKNO PO MÉ PRAVICI, PRONIKALO SLUNEČNÍ SVĚTLO – rumělková šmouha stojící nízko nad obzorem. Celá obloha byla teď jasná a hřejivá. Paní Collinsová stiskla svraštěná ústa a vypadala na chvíli mnohem starší, než doopravdy byla. Poslední slunce dne kreslilo temné stíny v jejích propadlých tvářích a prohlubních na krku a spáncích. V hluboko posazených očích se jí odrážela záře západu.
Následující hodinu jsem strávila doplňováním detailních informací o Shelby Freyové. Přiznávám, že jsem jí až dosud věnovala jen sporadickou pozornost, což se ukázalo jako chyba. Paní Collinsová vytrvale odrážela moje dotazy a používala přitom přesně taková vysvětlení, která jsem od ní čekala: Shelby pracovala v palermské knihovně v době, kdy došlo k vraždě. Samozřejmě byla vyslýchána stejně jako ostatní. Pustili ji pro nedostatek důkazů. Případ byl odložen na neurčito.
„Říkáte, že Shelby Freyová skutečně zabila Tanjinu matku, ale odmítala prozradit svůj motiv." Poprvé jsem se zatvářila zaskočeně. Všechno se totiž dá vysvětlit a nikdo nevraždí bez důvodu.
„Ano." Její pohled se zúžil. „Do poslední chvíle si myslela, že trestu nějak unikne. Jenže pak se stal významný zvrat, který jí rozvázal jazyk."
„Myslíte Olivera Jacksona?" odtušila jsem a naplnil mě pocit, jako bych se snažila chytit rybu.
Paní Collinsová pevně semkla rty. „No, po skončení výslechu obdržela Tatiana dost podivný hovor od Granta Emersona. Pověděl jí, že Cassandra Quinnová porodila svoje dítě ještě před požárem, ale žádné ostatky nemluvněte se ve spáleništi nenašly. Z toho Grant přirozeně usoudil, že Vladimir zachránil jejího syna z trosek. A začal po něm pátrat. Tak zjistil, že se chlapec dostal do dětského domova v Duluthu, odkud jej ve dvanácti letech adoptovali manželé Jacksonovi. Okamžitě mu došlo, že Oliver není tím, za koho se vydává. Musel Tatianu varovat."
„Ale jak mohl Oliver vědět, kdo byli jeho rodiče, když vyrůstal bez minulosti?"
„Právě proto, že vyrůstal bez minulosti, slečno Reifová," poznamenala Cornelia. „Prožil dětství za doprovodu neustálých posměšků a šikany, a tak chtěl přirozeně zjistit, kdo byli jeho rodiče a proč ho zanechali takovému osudu. Nějak musel zjistit, kým ve skutečnosti je a jak jeho matka zemřela. Proto si vytvořil falešnou identitu přátelského zahradníka a vetřel se do Adrienovy přízně, aby poznal jeho slabiny a mohl plánovat pomstu."
Pomalu mi to začínalo docházet. „Začal tím, že poslal Shelby, aby zabila Helenu," pokyvovala jsem hlavou, „a potom vydíral Vladimira. Vyhrožoval, že pokud neunese Lindu Martinovou přesně podle jeho pokynů, všichni se dozvědí, kdo zapálil dům Quinnové. Byl to od něj docela chytrý tah."
Paní Collinsová uznale pokyvovala hlavou. Dramaticky ztlumila hlas, až zněl téměř jako šepot. „Oliver byl přímo posedlý touhou pomstít se za všechny roky, které vytrpěl v dětských domovech. Únos Lindy naplánoval jenom proto, aby se nemohla připojit k Prescottovým. Myslel si, že kdyby dovolil, ať se provdá za Philipa, musel by ji zabít taky. Protože takhle ten jeho zvrácený mozek prostě fungoval."
„Nikdy by mě nenapadlo, že se dá spáchat milosrdný únos," konstatovala jsem zkoprněle.
Moje hostitelka jen pokrčila rameny a zahleděla se na okno, kde se srážely kapky vody. Z venku byla cítit hřejivá, vlhká vůně deště a bzučely tam včely. Byl začátek května, což znamenalo, že mrazivé sevření zimy už dávno povolilo a přišel vrchol jara, který tomuhle městu náramně slušel.
„Pamatuji si, jak jste říkala, že Oliver byl jedním z hostů na slavnostním plese. Musel sledovat Philipa, když se vypotácel z hotelu a vydal se do loděnice. Pak už byla jistě hračka zahnat ho někam, kde byl klid a tiše ho zabít," prohlásila jsem pevně a cítila jsem, jak se ve mně znovu vzdouvá horký žár touhy po vědění.
„A když bylo hotovo, postaral se o to, že policie našla Lindu ve správný čas se správným množstvím usvědčujících důkazů," souhlasila Cornelia. „Pokusil se všechno hodit nejprve na ni a potom na Vladimira, kterého musela Shelby umlčet, jinak by řekl, jak to s celým únosem doopravdy bylo."
Musela jsem se zamyslet. Oliver Jackson byl prototypem takřka dokonalého zločince. Nepolapený, plížil se ze stínu do stínu, neupozorňoval na sebe, nenechal se strhnout svými úspěchy a bylo by mu to i vyšlo. Vždycky byl o dva kroky napřed, ale Tatianě šlo o život. Proto se nakonec ukázalo, že má moc usvědčit Pachatele ve svých rukou právě ona. Byla chytřejší, odhodlanější a po všech stránkách mazanější, než všichni ostatní, co se ho pokoušeli dostat za mříže. Protože pořád ještě měla, za co bojovat. Bála se smrti a stejně jako každý rozumný člověk nechtěla dát osudu výhodu v podobě svého strachu.
„Oliver Jackson má být synem Charlese Prescotta?!" křičela Daisy přes burácející vichřici. „Grantovi asi konečně hráblo!"
„Já jeho teorii důvěřuju," oponovala Tanja, když spolu přebíhaly deštěm rozmáčenou silnici na druhou stranu, kde parkoval Daisyin starý služební vůz, který teď mohla znovu používat. Zasáhla ji nutkavá potřeba zopakovat všechno, co se od Granta před chvílí dozvěděla – snad aby měla záminku říct to nahlas a na vlastní uši se přesvědčit, jak blbě to zní. „Cassandra Quinnová porodila zdravého chlapečka, ale ve troskách domu se žádné dětské ostatky nenašly. Petrov se nad tím nemluvnětem slitoval a odnesl je do babyboxu. Oliver to po letech nějak vyčmuchal a začal vydírat Vladimira, že ho udá ze žhářství a zničí mu život. Donutil ho, aby za něj unesl Lindu, zatímco sám zůstával ve stínech, aby na něho nepadlo podezření!"
„Máš tušení, kde by Oliver mohl být teď?" naléhala Daisy.
Tanja pohlédla na hodinky. Ukazovaly pět hodin a čtrnáct minut. To znamenalo, že Oliverovi za chvíli skončí nedělní směna.
Prescottovi svého zahradníka nikdy nenutili pracovat o víkendu, rozhodl se takhle sám. Tvrdil, že chce vydělat co nejvíc peněz, aby byla jeho rodina dobře zabezpečená, než se jim narodí dítě. Kvůli zimnímu období a všudypřítomným závějím sněhu nebyla práce na pozemku možná, a tak se alespoň čas od času prošel po domě, zaléval květiny v truhlících a pečoval o zimní zahradu. Od pondělí do pátku míval obyčejně volno a do vily chodil jenom tehdy, když ho bylo potřeba. Jenže dnes byla neděle – den, kdy Oliver prováděl rutinní práci v zimní zahradě; květiny zaopatřoval ochrannými postřiky, aby nepodlehly mrazu a nemocem z vlhka, přesazoval orchideje a otíral sraženou vodu ze skleněných oken.
Možná už ví, že Shelby sebrala policie, přemítala Tanja. Klepy se přístavem šířily rychle. Musela neprodleně varovat Adriena, aby se měl na pozoru, a pokud se Oliver objeví ve vile, aby ho v žádném případě nespouštěl z očí. S vytřeštěnýma očima nahmatala v kapse telefon, přičemž ještě přidala do kroku. Vítr ji nemilosrdně šlehal do tváří.
Adrien přijímal její hovory jen zřídka. Obhajoval se tím, že je příliš zaměstnaný, než aby si bohapustě povídal. Ale stejně ho téměř každý večer přistihla, jak sedí v kuchyni s Connie a lije do sebe kořalku...
Dnes měl ale nejspíš dobrou náladu, poněvadž její hovor přijal takřka okamžitě.
„ADRIENE!" vyhrkla naléhavě. Zněla, jako by někam běžela a zápolila přitom se silně dujícím větrem.
„Tanjo?" odtušil zmateně. Na to, kolik bylo hodin, zněl Adrien Prescott překvapivě střízlivě. „Je všechno v pořádku?"
„Je to Oliver! Oliver Jackson je ten vrah!"
„Zpomal trochu, cože jsi to říkala?" mrmlal do telefonu s otázkou na jazyku.
„Že Oliver zavraždil Philipa a vydíral Vladimira Petrova. Že naplánoval únos Lindy! Měj se na pozoru, a pokud je někde poblíž, drž se od něj dál! Už jsem na cestě."
„Nerozumím ti, Oliver je tady se mnou."
Odpoutal zrak od tmavé malby, která zdobila zeď jeho kanceláře, a otočil se k zahradníkovi, aby snad potvrdil svoje tvrzení. Ale bylo už příliš pozdě, protože ucítil chladnou čepel nože na svém krku...
//
Jak se ukázalo, poslední uživatel služebního auta musel být nějaký odstřelovač. Na zadním sedadle totiž ležela puška, odstřelovací dalekohled a zásobník na deset nábojů. Jakoby se jí ten nahoře snažil znovu upozornit, jak podivný spád nabrala její takzvaná dovolená. Měla se za bratrovy peníze válet někde ve wellness centru a užívat si výhled na zasněžené kopce. Místo toho honí stíny v mlze a obden se vystavuje smrtelnému nebezpečí, jako by to byl nějaký připitomělý sport.
Adrien bez varování ukončil hovor a Tanja si začínala myslet, že je za tím něco víc. Když s ním mluvila, vypadalo to, že je vše v pořádku, ale raději se do vily zajede podívat a přesvědčí se na vlastní oči. A následně vymyslí, jak dopadnout Olivera Jacksona...
Kolem půl šesté dorazily s Daisy Howardovou k vile. Jely rychle a dálkovými světly na sebe upozorňovaly vozidla v protisměru. Když zastavily u vysoké brány, začínal soumrak houstnout, a jak slunce zapadalo, obloha a jezero zpurpurověly. Z výšin Šípkové ulice se na něj otvíral nádherný pohled. Nechaly vůz na příjezdovce, neslyšně přeběhly trávník a pustily se rovnou do haly. Nikde se nesvítilo, ale když si jejich oči zvykly na příšeří, uviděly v protějším rohu dva skrčené stíny.
Tanja trochu nadskočila a srdce jí udělalo kotrmelec. Opatrně se připlížila k vypínači a rozzářila křišťálový lustr. Nažloutlé světlo ze tmy vykrojilo vysokou postavu, krčící se u futer při vstupu do jídelny.
„Grante! Co tady děláš?" vyjekla Tanja překvapeně.
Mladý advokát celý ztuhnul a jeho záda protestovala, když je narovnával. Na opačné straně haly postávaly Tatiana s Daisy čekajíc na vysvětlení. On jim ho ale nebyl schopný dát.
„No," neklidně se podrbal na zátylku, „přijel jsem, abych si promluvil s Adrienem. Chtěl jsem mu říct, že soudní spor nic nemění na našem přátelství. Ale když jsem dorazil, byl fuč, a otevřela mi vyděšená Connie. Ještě stále úplně nechápu, co se stalo."
Až když Grant odstoupil ke stěně, pochopila, že ta chvějící se hromádka na zemi u jeho nohou je ve skutečnosti domovník Claude. V očích se mu lesklo cosi hrůzostrašného a hlavu měl kolem dokola obvázanou šedivou gázou.
Z jídelny vyběhla uplakaná Connie, dřepla si k domovníkovi a dala mu napít. Teprve pak si všimla Tatiany, která stále ještě postávala uprostřed haly jako tvrdé y.
„Byl tu Oliver," polkla a otrávilo ji, že skřehotá jako nervózní stará panna, která našla pod postelí chlapa. „Držel Adrienovi nůž pod krkem a křičel, že ho máme nechat projít. Claudeovi málem vyřízl oko, když se pokusil protestovat."
Tanja teď stála bez hnutí opřená o zdobný sloupek u schodů, obličej zbrocený potem. Srdce jí mlátilo jako splašené. Oliver tady byl. Adrien je pryč. Můj bratr je pryč!
„Kde jsou psi?" zeptala se Daisy pevným hlasem. „Ty bestie mohly Adriena přece bránit!"
„Zavření v kotci, nemůžeme je nechat volně po domě. Máte vůbec představu, kolik cenností by mohli rozbít?" špitl Claude, jehož starost o dům nemohla ani rozšklebená krvavá rána zatlačit do ústraní.
Tanja zavrtěla hlavou, jako by chtěla setřást vtíravou myšlenku, že je Adrien už možná mrtvý. „Máte nějakou představu, kam mohl Oliver Adriena odvézt?"
Claude se ztuhle opřel futra a zkusil vstát. Na zdivu zůstaly karmínové otisky prstů. „Blábolil něco o tom, že ho vezme tam, kde to všechno začalo - kde se poprvé objevila rodová linie Prescottových. A na tom místě chce všechno ukončit."
„Proboha, on Adriena zabije!" přiškrceně vykřikla Connie. Stála jako zkamenělá, sklenici v ruce, oči obrovské. Pak jí po tváři skanula první slza.
V tichu, které se dalo téměř hmatat, na ni Tatiana pohlédla. „Takže Oliver říkal, že se plánuje vrátit tam, kde to všechno začalo. Tam, kde se prvně objevil Prescottův rod," uvažovala.
Grant se otočil na Daisy, jako by právě ona měla znát odpovědi na všechny otázky. „Co to sakra znamená?"
„Já nevím, Grante!" vybuchla vyšetřovatelka. „Jak mám vědět, kde se vzal první Prescott? Připadám ti jako historik?"
„Tanjo, napadá tě něco?"
Zmíněná těkala očima z jedněch dveří na druhé, jako by se bála, že z nich co nevidět vyskočí Oliver s nožem v ruce. Nebo raději s jedem v poháru. Ale potom krátce přikývla. „Vím, kde je."
Grant si byl jistý, že napětí v jejím sametovém hlase nebylo jen dílem jeho představivosti. Tanja nikdy nekřičela jako její bratři, ale on už poznal hluboký podtón, tu temnou harmonii, jež se vkrádala do jejího hlasu, když začínalo jít do tuhého.
„Kde?" vyletěla Connie a do tváře se jí nahrnula krev, takže zrudla až po uši.
„Vzal ho do Alty Minor."
„Alta Minor? O čem to mluvíš?" zabručel Grant.
„To je loď, která do Ameriky dovezla našeho prvního předka, o němž se vedou záznamy. Jmenoval se Conrad Prescott."
Daisy nakrčila nos. „To je ta zchátralá plachetnice, která kotví vedle domu kultury?"
„Přesně tak," řekla Tanja příkře. „Měli bychom sebou hodit."
„Vlastně si myslím, že to vcelku dává smysl," rozumoval Grant se svraštělým čelem. „Oliver si řekl, že pošle všechny Prescottovy na onen svět. No a jaké místo bude pro krevní mstu příhodnější, než loď, na které se sem dostal zakladatel rodu?"
Connie Collinsová ho zpražila pohledem.
„Vážně doufám, že tu loď nechce použít k útěku. Netoužím se dostat do středu lodní honičky," konstatovala Daisy. Výpravu k majáku, která skončila hrůzným fiaskem, měla ještě pořád v živé paměti.
Tanja se prohnala kolem ní, sebrala z pohovky rukavice a natáhla si je. Oblékla si kožešinový plášť a párkrát pokrčila rameny, aby si ho upravila. Když jde vstříc vrahovi, ať to má styl.
Daisy okamžitě došlo, co její přítelkyně plánuje. „Nedělej to," vyhrkla.
„Když to neudělám, je po všem. Můj bratr zemře. Mé rodině nic nezůstane a všechno, oč se tady snažíme, bude zbytečné," odsekla zaníceně. „Adrien musí zůstat naživu!"
„Nechoď tam, Tanjo. Něco vymyslíme."
„Ustup, Daisy."
„Tanjo – "
„Jestli ti na mě tak moc záleží, můžeš se klidně připojit."
Protlačila se kolem ní. Claude vypadal zaraženě, Connie vrtěla hlavou. Všichni na ni zůstali zírat.
„Já s tebou půjdu," přisvědčil nakonec Grant Emerson. Odhodlaně se narovnal v zádech a ona si až teď uvědomila, jak je ve skutečnosti vysoký.
„Za to riziko to nestojí," naléhala Daisy.
„Adrien stojí i za víc."
„Fajn!" Mladá vyšetřovatelka rozhodila rukama v bezmocném gestu. „Jdu taky, ale pamatuj, že pokud se někomu něco stane, máš to na triku!"
Grant si promnul zápěstí. „Po cestě zavolám Vincovi. Má určité dovednosti, které by mohly přijít vhod."
Než se všichni tři protlačili dveřmi a přeběhli po sněhu plném ďobanců po plískanici, musela Tatiana spolykat snad stovku protestů. Chtěla říct, že Vince je ten poslední, kdo bude mít chuť pomáhat jejímu bratrovi. Chtěla se ohradit, že Vince Adrienem vlastně pohrdá a budou-li po něm žádat pomoc, nejspíš se jim pořádně vysměje. Ale teď chtěla hlavně najít svého bratra a přivézt ho zpět domů. A Vince musí pomoct. Všichni musí pomoct!
//
Adrien si nebyl úplně jistý, jak se Oliveru Jacksonovi, který byl kost a kůže, povedlo, že ho úplně sám a bez pomoci dovlekl až sem. Ležel na břiše a s rukama nataženýma před sebou se ve tmě kroutil jako červ. I když takřka nejedl, jeho perfektně padnoucí kalhoty mu najednou byly těsné, košile a vesta z kašmírské vlny jakbysmet. Neviděl, kam míří, ale plazil se tmou pořád dál a přitahoval se konečky prstů.
Když se probral, neměl tušení, jak dlouho byl v bezvědomí, ani kde teď je. Pamatoval si, jak mu Oliver přiložil kudlu ke krku a táhl ho všemi možnými koridory až do haly, kde si ho všimli Claude a Connie. Zůstali stát, úplně zkoprnělí strachem. Zahradník ječel, že pokud se pohnou, podřízne Adriena jako dobytek. Věděl, že stačí jediný vzdor, jediný nesprávný pohyb, aby ho Oliver tím nožem usmrtil. A Adrien si vlastně docela přál zůstat ještě pár let naživu, ačkoliv tomu jeho životní styl příliš neodpovídal. Pak ho zahradník smýkal z vily, nacpal do svého ošuntělého auta – a najednou mu v lebce vybuchla bolest.
A když přišel k sobě, byl ve tmě a v hlavě mu tepalo. Ruce i nohy měl svázané, v ústech roubík, a na očích cítil těsně utaženou látku. Kvůli ní neměl tušení, kolik hodin spal, zda je noc nebo den a nedokázal určit, kde se právě nachází. Na chvíli mu bylo znovu sedmnáct a ležel vystrašený ve své posteli, modlíc se, aby všichni obchodníci i jejich nedočkavé prosby jednoduše zmizeli.
Přinutil se dýchat. Zem pod ním byla pevná, ale cítil houpání lodi a tichounké vrzání ráhnoví. Musel být na vodě. Kam ho to Jackson proboha zavlekl? Může být ve staré bárce nebo rybářském škuneru. Možná už ani není v Lakewoodu. Na tom nezáleželo. On je Adrien Prescott a nebude se třást jako králík chycený do pasti. Ať už jsem kdekoliv, musím se dostat pryč, pomyslel si.
Třel se o zeď tak dlouho, až se mu podařilo shrnout si šátek z očí. V místnosti byla tma jako v pytli a jediné, co slyšel, byl jeho vlastní zrychlený dech, neboť se jej znovu začínala zmocňovat panika. Zkrotil ji tím, že se přinutil vědomě dýchat – nádech nosem, výdech ústy – nechal mysl upadnout do nostalgie a obklopil se klidnými vzpomínkami.
Usměvavá Connie zaplétajíc si vlasy do holandských copů.
Ona nikdy nebude vědět, jaké to je stát a dívat se, jak ji Tanja objímá nebo jak ji Wedgie hladí po ramenou. Jaké to je trčet ve dveřích nebo se opírat o zeď a přitom vědět, že se k ní nikdy nebude moct přiblížit. Ale udělal jsem to, pomyslel si s divokou odhodlaností. Objímal ji, seděla mu na klíně, celé noci strávil vedle ní, když spolu leželi na gauči v pracovně a ona trpělivě čekala, až vystřízliví. Celé hodiny proseděla na jeho okenním parapetu a se zájmem si četla návrhy smluv, zatímco on jí neúnavně recitoval jednu obchodní strategii za druhou. Pomalu jim začínala rozumět a občas mu dovedla i slušně poradit. Uvědomoval si, že vůbec není hloupá, právě naopak. Stala se z ní služebná, neboť si Collinsovi jednoduše nemohli dovolit školné na univerzitě. Tak skončila u něj doma a s utěrkou v ruce. Kdyby měla možnost dále studovat, kdo ví, kam by to dotáhla...
Chvílemi si musel opakovat její slova. Poprvé v životě žádám někoho o svolení. Pokud mě zastavíš, nebudu moct odejít. Její hlas, tichý a pevný soprán, jenž ho už mnohokrát vyvedl z pekla. Držel se vzpomínky na ni jako záchranného kruhu. Tělo ho bolelo vyčerpáním. Neříkal si, že nemá strach. Už dávno došel k závěru, že jenom blázen se ničeho nebojí. Ale byl by hlupák, kdyby se aspoň nepokusil sebrat poslední síly a dostat se domů, dostat se k ní. Musí jí přece přednést ten návrh, který si pro ni přichystal. Musí jí poděkovat za... co vlastně? Že je k němu vlídná i přes to, že si to vůbec nezaslouží? Že ho drží nad vodou, ačkoliv on je obyčejný alkoholik a slaboch?
Opřel se o stěnu a vyškrábal se na nohy. Nedokázal vydržet na místě, a tak začal klopýtat po kajutě. Měl pocit, že se zadusí. Už tu nemohl déle zůstat. Bolelo ho srdce. Bolela ho hlava. Vina, láska, bezmoc se v něm zamotaly do klubka a pokaždé, kdy se je snažil rozmotat, to bylo jenom horší. Styděl se za potíže, které způsobil; za starosti, které kvůli němu dopadly na sestřinu hlavu. Taky se ale zlobil. Jak se může zlobit na Tanju? Na svou mladší sestřičku, která ho podle všeho měla ráda ze všech nejvíc, která neúnavně pátrá, aby našla vraha, která by za něj kdykoliv nastavila krk?
Zaslechl ho dřív, než ho uviděl. Stál na svém místě v jednom z koutů, odkud mohl sledovat dveře a zároveň hledat únikový východ. Nejprve se ozvaly neslyšné kroky, pak tichounce vrzly dveře, až s hlasitým skřípotem se otevřely dokořán. Na prahu stál Oliver Jackson s petrolejovou lampou v ruce, která vrhala silné světlo. V laskavé záři té lampy vypadal Oliver přesně jako mladý klučík, kterého u sebe Adrien před mnoha lety nechal pracovat. Ale teď zažíval nepříjemný pocit – asi jako by měl kocovinu, ze které se pořádně nevyspal, což klidně mohla být pravda. Vlastně už si nepamatoval, jaký je to pocit být zcela střízlivý.
„Zdravím, Adriene. Doufám, že máte pohodlí," utrousil Oliver a zavěsil lampu na háček těsně pod stropem. Adrienovi se v žaludku usadil pocit nevolnosti, dunění v uších sílilo. Oliver se následně opřel o vlhkou stěnu a překřížil nohy v kotnících. „Možná si říkáte, proč jste tady. Nebojte se, odpověď dostanete již brzy."
Adrienovi se konečně podařilo vyplivnout roubík, který se mu bolestivě zařezával do koutků úst. „Já vím proč," zakvílel. „Ty jsi zabil Philipa, že ano? To kvůli tobě je mrtvý!"
„Vidím, že vaše sestra odvedla skutečně famózní práci. Vlastně si ještě pořád nejsem jistý, zda ji nechám žít, nebo ne. Každopádně vy už tady nebudete, abyste viděl, jak jsem se rozhodl."
Adrien na něj zíral. „Proč jsi to udělal?" zachroptěl hlasem, který byl jen o něco slyšitelnějším šepotem. Pak, jako by přišel zpátky k sobě, zařval: „Proč jsi to udělal?!"
„Abych se pomstil, samozřejmě! Někdo vám musel konečně ukázat, že tomuto městu nevládnete. Ne doopravdy!"
„Proč? Co ti moje rodina kdy udělala?" vykřikl Adrien. Pokoj se celý naklonil. Ano, určitě jsme na lodi, na nějaké hodně velké, problesklo mu hlavou.
Oliver se k němu otočil, jeho oči planuly bledou nenávistí. „Vy to ještě pořád nechápete? Vlastně mě to ani nepřekvapuje, jak byste to mohl chápat? Celé roky jste mě přehlížel! Podívejte se na můj obličej, podívejte se mi do očí a pak mi zkuste tvrdit, že stále nechápete..."
„Ach můj bože," Adrien si připadal, jako by do něho uhodil blesk. „Vypadáš trochu jako – "
„Charles Prescott," dokončil za něj Oliver. „Ano, moji rodiče byli Charles Prescott a jeho sekretářka. Skoro jako bych tátu vyhrál ve sportce, co myslíte? Můj otec byl nejbohatší muž ve městě, mohl jsem žít v luxusu, mít veškerá privilegia a ohromnou moc! Mohl jsem být přesně jako vy!"
Adrien si hluboce povzdechl. Nemotorně si narovnal rukávy. „Až na to, že nikdo není jako já, Olivere."
„Takových jako vy jsou stovky!" vyprskl Oliver a po pohublé tváři se mu rozletěl výhružný pohled. Zřejmě nemohl vystát nad slunce jasnou skutečnost Adrienovy výjimečnosti. „Ovšem v tomhle městě rozhodně ne. Tady jste unikát, jediný svého druhu..."
Oliver zatřásl hlavou, až se mu drobné prameny blonďatých vlasů nepatrně zachvěly, pak vzdychl. „Nikdy jsem nemohl být jako vy, protože jsem ani nedostal šanci. Vyrostl jsem jako sirotek, týraný a zanedbávaný v jednom dětském domově za druhým. Vždycky jsem byl ze všech nejmenší a nejslabší, takže vyvrhel každého kolektivu. Šikanovali mě, bili, a dělali i mnohem horší věci. Ale naučil jsem se, jak přežít, jak hrát zmateného, a věděl jsem přesně, co bude jednou mým odkazem. Zkáza."
„Olivere – " Adrien útrpně zasténal. Ještě pořád mluvil hlasem člověka zvyklého poroučet.
„A pokaždé, když jsem vás viděl, ve vašem krásném sídle, ve vašich luxusních autech, říkal jsem si: Proč to nemůžu být já? Už před mnoha lety jsem zahájil vyšetřování, abych zjistil, kdo vlastně byla moje matka a proč se o mě nestarala. Díky různým nemocničním spisům, které jsem ukradl nebo okopíroval, jsem se dopracoval až k Vladimiru Petrovovi. Našel jsem ho a donutil, aby mi všechno řekl. On mi sám prozradil, co udělal mé matce – mé skutečné matce – a řekl, jak mě vytáhl z plamenů."
„Ale já s tím nemám nic společného. Nevěděl jsem to," opáčil Adrien.
Oliver vypadal, jako by to ani nepostřehl. „Nejdřív jsem tomu taky nemohl uvěřit, ale dávalo to smysl. Možná jsem se nikdy neměl stát takovým ubožákem, byl jsem prostě ošizen o své rodné právo. A způsobila to tvoje matka, když nechala tu moji zaživa uhořet!"
„Tak proč trestáš mě? Dal jsem ti práci, platil ti hezké peníze a měl jsi u mě vždycky dveře otevřené!"
Oliver se zlomyslně zasmál. „Musel jsem to udělat, Adriene. Penelopa mi sice unikala, ale věděl jsem, kde hledat vás. Plánoval jsem váš konec, jenže všechno překazila ta svatba. Linda se prostě nemohla přivdat do té vaší otrávené rodiny. Věděl jsem, že ji musím zachránit."
„Proto jsi ji unesl a týden držel zavřenou v lesní chatrči?"
„To se pletete," opáčil Oliver. „Já jsem se Lindy nikdy ani nedotkl, to Vladimir. Dal jsem mu celkem jasně najevo, že pokud to pro mě neudělá, všichni se dozví, kdo upálil Cassandru Quinnovou. Ten slaboch mě od té doby poslouchal na slovo."
„Očividně si tím moc nepomohl..."
„Ano, donutil jsem ho pykat za jeho zločin. Poslal jsem spolehlivou kamarádku, aby ho vyřídila."
„Takže jsi řekl Shelby, aby Vladimira umlčela, kdyby se náhodou rozhodl vyjít s pravdou ven!" Adrien se neptal, pouze konstatoval.
„Zabila pro mě více lidí, ale na tom nesejde. Teď záleží jenom na vás. Jste pro mě něco jako třešnička na dortu."
„Jsi ostrý chlap, to se ti musí nechat."
Oliver se pousmál a jeho hlas zněl jako praskání suchého dřeva. „Mohl jsem vás zabít, už když jsem poprvé vstoupil do vily. Ale víte, chtěl jsem, abyste byl poslední – abyste zůstal naživu, až bude celá vaše rodina mrtvá. Protože mi něco říká, že právě tohle vám nejvíc ublíží."
Pak se mu v těle napjal snad každý sval a on našpicoval uši. „Vypadá to, že máme hosty." Naklonil se k Adrienovi a shovívavě se usmál, pak spiklenecky špitl: „Takže si říkám, co bude nakonec účinnější – jestli mučit vás, nebo vás nechat, abyste se díval, jak mučím Tanju. Obě možnosti se mi zdají docela praktické."
K čertu s pomstou, k čertu s mými plány, pomyslel si Adrien zběsile. Nyní si byl jist, že kdyby Jackson nějak ublížil Tatianě, neváhal by vytapetovat lihovar jeho vnitřnostmi. Chtěl vyrazit dopředu, aby svou sestru varoval, ale bránily mu provazy. Oliver nad ním sklonil obličej. Měl jasné, bouřkové oči. Otcovy oči, napadlo Adriena, ale zbavené vší laskavosti.
„Nedělej to." Nevěděl, jestli v tu chvíli prosí Olivera, nebo sám sebe. A nevěděl, kým v tu chvíli pohrdá víc.
„Netvařte se tak ublíženě." Oliver si k němu klekl a vrazil mu do úst roubík. „Nechovám se k vám o nic hůř, než se ke mně choval svět."
Adrien sebou div netrhl. Teď cítil, jak se jeho odvaha rázem rozletěla na kusy. Propocený se choulil v koutě a cítil pach svého vlastního strachu. Srdce mu bilo jako splašené, až si říkal, že někdo tak nelidský jako Oliver to musí určitě slyšet. Snažil se neukázat mu, jak velký má strach, ale řeč těla ho prozrazovala. Ústa jeho věznitele se zkřivila do něčeho krvelačného, co by byl hřích nazývat úsměvem. Teprve v tu chvíli si uvědomil, v jaké šlamastice doopravdy je...
//
V Lakewoodu vládla čerstvá zima. Počasí se střídalo jak na kolovrátku a ze zakaboněné oblohy padal déšť se sněhem, něco mezi tím. Zářivá listopadová krajina ustoupila bezútěšné šedi prosince a v Daisyině autě všichni posmrkávali z vlhka. Teď ale nikdo nemyslel na omrzliny a rýmu, dokonce ani toužebně na dusné teplo léta, protože uháněli k domu kultury a Adrienovi mohlo jít o život.
„Zavolám zásahovku, ale bude trvat minimálně hodinu, než se sem dostanou. Budou muset přijet až z Duluthu," řekla Daisy rezolutně.
Grant se naježil. „Až za hodinu? Tolik času nemáme!"
„Půjdeme pro Adriena sami," utnula ho Tanja, a když si ostatní všimli, v jakém je rozpoložení, nesnažili se jí to vyvracet.
Po několika minutách, které jí připadaly jako věčnost, konečně zastavili na konci potemnělého parkoviště a Tanja mohla vylézt ven, aby si protáhla nohy. Nad nízkou střechu domu kultury a zubaté řady komínů se zvedala černá stěžeň Alty Minor. U ráhen se jako strašidelné plachty vznášely chuchvalce bílé mlhy.
V tu chvíli uviděli, jak k nim zdálky spěchá kulhající postava. Ve světle plynových lamp okamžitě poznali Vincenta Van Leera, na perfektně padnoucí šat se mu lepil šedivý flanel mlhy a ebenové vlasy měl plné drobných kapiček. Ztěžka se opíral o hůl, kráčel však sveřepě, ostré rysy tváře odhodlaně zaťaté.
„Daisy, proč si bereš tu pušku?" lekl se Grant.
„Mohla by se hodit," odbyla ho Daisy.
Vince se nadechl, jeho obličej se leskl skoro stejně, jako zlatá výšivka jeho saka. „Jaký je plán?" Všichni se po sobě bezradně podívali. „Tak jo, zeptám se jinak: máme vůbec nějaký plán?"
„No," Daisy pohotově přispěchala s návrhem, „možná by bylo nejlepší, kdybychom se rozdělili – dva vylezou na loď a dva je budou krýt ze střechy."
Grant vykulil oči. „Co?"
„Já půjdu na loď," potvrdila Tanja. „Měla bych to být já."
„Půjdu s tebou," kývl Vincent, stál na dlážděném parkovišti jako jediný zcela klidně, s neproniknutelným výrazem.
„Fajn, my s Grantem vylezeme na střechu kulturního domu a budeme vás krýt. Nedělejte žádné pitomosti, seberte Adriena a vypadněte odtamtud. O Olivera se postaráme později."
„Panenko skákavá," Vince se zatvářil téměř uznale. „Možná tě nakonec začnu mít rád, Howardová."
„Jen se neunáhluj, Van Leere."
//
Dostat se na střechu kulturního domu nebylo dnes večer nic snadného. V budově se nenacházel jediný vrátný, který by je pustil na ochoz, a celá stavba stála nedaleko pláže, takže její střecha nepřiléhala k žádné jiné, a když skupina obešla dům, zjistila, že všechny vchody dovnitř jsou dávno zamčené. K tomu, aby se dostali na střechu v sektoru šaten, použili zledovatělý žebřík na boku budovy. Vincent se natáhl do výšky, rukojeť hole zahákl za spodní příčku a žebřík se s útrpným zaskřípáním sesunul až k zemi.
Daisy Howardová si přehodila pušku na záda a přitáhla si popruh těsněji k tělu. Jednu ruku položila na zmrzlý kov a málem vyjekla, jak moc byl ledový. Potom pohlédla z Tanji na Vince, oba měli úplně stejný výraz. Daisy ten pohled znala.
„Mám tě nechat samotnou s mrzákem?" Přešlápla z jedné nohy na druhou, hlas napjatý jako přetažená struna. „Bez urážky, Van Leere."
„Mně stačí jedna zdravá noha," zopakoval Vince svoji mantru, kterou od něj už kdysi slyšela.
V tu chvíli si uvědomila, že je to hodně zlé, protože se s ní Vince ani nehádal. Prostě jen zakroutil hlavou a pak už nic neřekl. Až nyní pochopila, že to neříká jen tak, aby odvedl pozornost od své slabiny a vše proměnil v žert. Až ve světle nedávných událostí si uvědomila, že tomu skutečně věří, ba co víc – že je to pravda.
„Pamatujte; sejmout Olivera Jacksona je až poslední možnost. Nechceme nikoho zabít, ne dokud je Adrien na té lodi."
Oba váhavě přikývli, vyšetřovatelka jen útrpně vydechla a začala se drápat nahoru. Za chvíli se jim ztratila v mlze. Daisy se po žebříku pohybovala rychle, i když si musela sundat rukavice, jelikož příliš klouzaly, a její holé ruce pod náporem mrazu urputně protestovaly. Se zdrcující rychlostí kladla jednu ruku před druhou a sem-tam vzhlédla k nebi, aby zjistila, jak daleko je konec žebříku. Pak se přehoupla přes okraj římsy a zmizela z dohledu. Grant postupoval s mnohem větší obezřetností, a přestože to nedával najevo, vůbec se mu nelíbilo, že pod jeho vahou žebřík skřípal a celý se kymácel. Daisy mu pak pomohla na střechu a zahleděli se do dálky; ve tmě rozeznávali obří prosklenou výplň kapitánovy kajuty.
Byli teď na vrcholu domu kultury, navátá mlha od jezera se držela při zemi, takže měli poměrně slušný výhled na Altu Minor. Měděná střecha posetá ostny a kovovými ornamenty sice dávno zezelenala, zato nabízela spoustu dokonalých úchytek a skrýší.
Když se hnali po střeše, zahlédla pod sebou elegantní místnost postavenou kolem zurčící fontány. Ještě nemohlo být pozdě! Zabrzdili až na samém okraji střechy a seskočili na promenádu, odkud byl skvělý výhled na pláž i palubu lodi. Hladina se odtud zdála nehybná a ve světle, které na ni dopadalo z plynových lamp, vypadala jako nablýskané zrcadlo.
Daisy poklekla na jedno koleno a jala se sestavovat pušku, zatímco Grant strčil ruce do kapes. Teď už mohli jenom netrpělivě čekat.
//
Tanja s Vincem mezitím nepozorovaně proklouzli mezi zaparkovanými auty, přiběhli k lodi a několik okamžiků se rozhodovali, zda mají zkusit lávku, nebo raději vylézt nahoru po lanoví na zádi. Nakonec se vrhli k lanoví, což byla sice složitější, avšak stokrát bezpečnější cesta. Vince to řekl jasně: „Pokud je Oliver na palubě, neuvidí nás tady. Ale až budeme nahoře, nemám tušení, co nás tam může čekat."
Měl samozřejmě pravdu, ale než mohla Tanja cokoliv odpovědět, ráhnoví zaúpělo a uši jim naplnil řev vichru. Urputně se přitahovali po ztuhlém lanoví na záď lodi, až cítila, jak jí hrubé provazy odírají kožené rukavice. Vince na tom nebyl o moc lépe. Nejen, že se přes dunění větru neslyšeli, ale jeho nemocná noha vehementně protestovala, když ji namáhal.
Alta Minor byla malá úhledná bitevní karaka. Byla elegantní, dokonale tvarovaná, s vytaženými kanóny a prastarým znakem Zátoky snobů (okřídlenými rybami) vlajícím na hlavním stěžni. Na boku bylo elegantním bílým písmem napsáno její jméno. Zažila už několik restaurací, aby nepodlehla korozi, a ve třicátém čtvrtém přežila požár přední paluby, který se rozrostl až do půlky ponoru. Teď se ale nezdálo, že by ji vnější poškození nějak změnilo. Nezdálo se, že by ji cokoliv změnilo...
Rudé zimní slunce se už sklánělo za obzor a mezi kopci se prodíraly poslední nazlátlé paprsky. V jejich záři nevypadalo kotviště tak teskně a šedivě a Tatiana se zmohla ještě na rychlejší spurt. Nebylo to nic jednoduchého – musela vynaložit obrovské množství síly –, ale nakonec se po lanovém žebříku oba dva zdárně vyškrábali na dolní ochoz. Ten se nacházel ve výšce dobrých tří metrů nad hladinou a dalo se odtamtud lehce proniknout do útrob plachetnice. Oni však zvolili bezpečnější cestu na palubu.
Procházka po ztrouchnivělé dřevě nebyla dvakrát příjemná. Tanja měla na sobě drahý kožešinový plášť a kozačky jí na rozmáčených prknech podlahy podkluzovaly. Připadalo jí, že zde i po čtyři sta letech zůstal do všeho zažraný odpudivý smrad zpocených těl a zkažené vody. Do tváří je oba štípal studený vítr. Pokradmu se zadívala na střechu kulturního domu. Viděla Daisy, která ležela na břiše a pátrala po palubě odstřelovacím dalekohledem. Jenže nemohla zaměřit cíl – bránilo jí v tom zaclánějící ráhnoví. Kdyby na Olivera vystřelila a minula, prozradila by svoji pozici a bůhví, jestli by kdy dostala druhou šanci.
Vincova hůl dělala zbytečný hluk a přitahovala k nim pozornost, ale po tom náročném výstupu ji potřeboval víc, než kdy jindy. Křečovitě drtil její rukojeť ve dlani a tvářil se, jakože Tatianě vymkne obě zápěstí, pokud se mu pokusí navrhnout, aby ji odložil. Schoulili se na schodech vedoucích do nákladového prostoru a promýšleli své další kroky. V kajutě kapitána svítilo mihotavé světlo, pravděpodobně svícen. Co když jdeme moc pozdě, pomyslela si zděšeně. Budu se dívat, jak Adrien umírá.
Zdálo se jí, že pod schody vidí ještě nějakou postavu, jen jako velký stín, který je upřeně pozoruje. Byla příliš zabraná do výčitek svědomí, které ji nakonec dohnaly. A právě kvůli jim přehlédla hubený stín, který se nad nimi vztyčil.
„Neměla jsi sem chodit, Tanjo," ozval se odněkud ze tmy mrazivý hlas. Pohnula se dřív, než si to stihla rozmyslet. S hrknutím se otočila a setkala se se žhnoucím pohledem Olivera Jacksona. Vytřeštila oči. Vince se dál sveřepě mračil, ale byla si jistá, že děs, mihnuvši se v jeho tváři, nebyl jen dílem její představivosti.
Leželi na schodech, Oliver stál přímo nad nimi. Mohl je kdykoliv zastřelit, kdyby se mu zlíbilo, ale ona se teď víc než na vraha soustředila na to, jak Vincovi podkluzuje nemocná noha a on se téměř nepostřehnutelně posouvá dolů. Jen s vypětím všech sil se držel těsně vedle ní, v noze mu mezitím vybuchovala tupá bolest.
Pokusila se postavit. Jenže Oliver se v tu chvíli rozmáchl a vší silou, kterou třímal v hubené paži, udeřil Vince do spánků. Její společník se zakymácel a pak se naklonil ke straně. Úděsnou rychlostí padal ze schodů, šátral rukama po plesnivých stěnách doufaje, že se něčeho zachytí a zmírní tak svůj pád. Nepovedlo se. Zůstal ležet ve mně pod schody celý rozbolavěný a z čela mu vytékal drobný čůrek krve.
Tanjina ústa zůstala otevřená v němém výkřiku, jak se dívala na jeho nehybné tělo. Snad byl v bezvědomí, snad to jen předstíral, podstatné bylo, že dokud se nedá dohromady, zůstává na Olivera úplně sama. Konečně se vyškrábala na nohy, úplně namačkaná na zeď.
„Kde je Adrien?" zkusila to a okamžitě ji znechutilo, že se jí třásl hlas jako laciné šperky na rukou Luisy O'Neillové. I kdyby měla působit slabě, potřebovala zjistit, kde je bratr nebo aspoň, jestli je stále naživu.
„Žije," odvětil Oliver, jako by dokázal číst její myšlenky. „Prozatím."
Úlevně se nadechla, očima nepřestávala ohledávat Vincovo tělo. V duchu ho prosila, aby se pohnul. Aby jí dal jakékoliv znamení, že je při vědomí.
„Proč – " musela polknout, snažila se získat trochu času, i když si nebyla úplně jistá na co. Žádná pomoc nepřijde. „Proč tohle děláš?"
Zahradník se chraplavě zasmál. „Ty víš proč, drahá. Shelby tě slyšela mluvit s tím tvým kámošem advokátem a hned mi zavolala, aby mě varovala."
Přikývla. Pokoušela se najít správnou věc, kterou by řekla. Nějaké velké moudro, které by mohla později citovat a které by Olivera přesvědčilo o špatnosti jeho činů. Ale nakonec z ní vypadlo bohapusté: „Adrien stojí za záchranu, stejně jako kdysi ty. Přemýšlej o tom. Vladimir tě našel jako nemluvně a prokázal ti milosrdenství. Nyní musíš udělat totéž."
Vteřinu na ni strnule zíral, pak jeho tvář ztvrdla v hořký úšklebek. „Myslíš, že nejsem schopný milosrdenství? Chtěl jsem ušetřit Lindu, chtěl jsem ušetřit tebe! Shelby tě mohla taky zabít, tehdy v Palermu! Vyšplhala ti na balkón a pozorovala, jak spíš. Chtěla to udělat, ale já to zakázal. Seskočila dolů, když ses probudila a všimla si jí. Naštěstí jsi tehdy ještě věřila ve vlastní nedotknutelnost tak silně, že jsi jednoduše uvěřila, že se tehdy v noci jednalo o nějaký klam nebo hru světla, ale byla to Shelby, připravená ukončit tvůj život!"
Tatiana si na to vzpomínala a co bylo horší: Oliver měl úplnou pravdu. Skutečně uvěřila, že jí po krku nikdo jít nemůže. Ale na balkóně viděla stín a od té doby v ní hlodala paranoia. Proto se přece naučila rozeznávat jedy a nikdy už nechtěla pít z porcelánových šálků.
Oliver Jackson na ni poulil oči. „Kdyby ses nepletla do věcí, kterým nemůžeš rozumět, mohla jsi žít. Mohla ses vdát a mít děti bez příjmení Prescott. Ale teď už je pozdě. Rod Prescottových musí zmizet z povrchu zemského právě na lodi, která ho přivezla k těmto břehům. Musíš uznat, že je to dost poetické."
„Ne! Počkej ještě!" vyhrkla. Všimla si, jak Vince dole pod schody nepatrně pohnul levou paží. Nacházel se teď přesně za vrahovými zády, a kdyby se mu povedlo dostat se nahoru, byla zde ještě naděje, že Olivera přemůžou.
Jackson vytáhl nůž. „Poslední slova?"
„NE!" vzkřikla. „Kdybych byla mrtvá, nemohl bys mi to vysvětlit! A já chci, abys mi to vysvětlil," zakvílela s rukama nataženýma před sebe.
Se zájmem naklonil hlavu na stranu, mlčel.
„Proč musela umřít moje máma? Nikomu nic neudělala, jenom se provdala do špatné rodiny. Když zjistila, co otec s Penelopou udělali, utekla z města a už se sem nikdy nechtěla vrátit. Proč musela umřít?" Její tvář se zkřivila žalem. „Potřebuju to vědět!"
„Protože jsem udělal chybu! Spletl jsem se!" vykřikl Oliver. Nechápala to. „Protože jsem nevěděl, že byl Charles dvakrát ženatý. Nepodařilo se mi zjistit, že měl i první ženu, a tak jsem prostě vystopoval tu druhou. Myslel jsem, že Helena nechala zabít moji matku, ale když jsem na svatbě poprvé uviděl Penelopu, došlo mi, že jsem se spletl. Ta mrcha dobře věděla, co jí hrozí, a proto se celá léta schovávala, zametala za sebou všechny stopy a nikdy se dlouho nezdržovala na jednom místě. Nemělo se to stát takhle, omlouvám se!"
Pohledem zabloudila k Vincovi tak, aby si toho Oliver nevšiml. Potichu se zvedal na nohy, hůl připravenou v ruce jako jedinou dostupnou zbraň. Začal se po špičkách přibližovat k nim.
„Takže moje matka umřela omylem?" Ta slova se jí vydrala z hrdla spíš jako vzlyk, než cokoliv jiného. Bláhově si myslela, že to na Olivera udělá nějaký dojem, ale on se jenom zasmál. Pak pomalu sáhl do kapsy bundy, něco z ní vytáhl a přidržel to nahoře, aby dobře viděla: kovový válec s velkým červeným tlačítkem uprostřed.
Detonátor.
A proto, že ji Oliver sledoval tak pozorně, dokázal určit přesný okamžik, kdy se její kobaltové oči rozšířily poznáním. Trhla sebou. Rozhlédla se po podpalubí a okamžitě si všimla drobných šedých krabiček přilepených na několika klíčových místech, v nich zapuštěné rozbušky žlutě blikaly.
Oliver stál zcela nehnutě, šklebil se jako šílenec a držel detonátor ve zvednuté ruce. „Rozmístil jsem bomby po lodi tak, aby se po výbuchu potopila. Od smrti vás dělí jediné rozhodnutí, slečno Prescottová."
„Polož to, Olivere."
Vincent byl na dosah hole. Napřáhl se a vší silou praštil svou vycházkovou holí Olivera do levé paže. Byla to nepřesná rána, stačila však k tomu, aby mu vyrazila nůž z ruky. Ten se zařinčením přistál na schodech a skutálel se dolů. Znovu se po něm ohnal, ale Oliver už stál čelem k němu a byl viditelně ve formě. Hbitě jak fretka po Vincovi vystartoval, detonátor úzkostlivě drtil v pravačce. Popadl Vince za límec kabátu a trhl s ním dozadu. Noha se pod ním podlomila, ale nespadl.
V zápalu boje klopýtali až do skladiště. Oliver měl ale výhodu: jako jediný i v příšeří přesně věděl, kde je. Dřív než bys řekl švec, přimáčkl Vince na podpůrný sloup a zasypával ho krupobitím ran do obličeje a žeber. Popadl ho za hlavu a praštil s ní o bytelné dřevo.
Tanja na vlastní oči viděla, jak mu ruka, v níž třímal vycházkovou hůl, ochabla. Když Vince mátožně pohodil hlavou, Oliver využil své výhody a vytrhl mu zbraň z ruky. Byla z ryzího ebenu, vyrobená nepochybně na zakázku. Poměrně lehká, tak akorát do ruky, ale dovedla být i po čertech nebezpečná. Zatímco si Vince utíral rukávem krev z roztrženého rtu, Oliver přejel dvěma prsty po jeho ebenové pomůcce. Potěžkal ji – byla hladká a studená na omak.
I z té dálky Tanja viděla, jak se mu oči změnily ve scvrklé oharky nenávisti. Uchopil hůl za oba konce a zdvihl koleno. Vince vykřikl. Ale bylo už příliš pozdě: jeho vzácná hůl se rozletěla na dva kusy a Oliver ji nemilosrdně odhodil na opačný konec skladiště, kalhoty poseté třískami.
Vincent věděl, že udělal chybu ještě dřív, než se to stalo. Místo toho, aby po Oliverovi skočil, zavrávoral a otočil se do míst, kam hůl zapadla. Oliver využil jeho chvilkové nepozornosti. Chňapl do prázdna a z hromady rezavého šrotu vytáhl krátkou kovovou tyč. Přikrčil se a máchl rukou. Tyč ve dvou obloucích šlehla vzduchem a rozdrtila jeho soupeři pravou holeň.
V Tatianě by se v tu chvíli krve nedořezal. Se zaťatou čelistí si uvědomila, že to schytal do pochroumané nohy.
A taky že ano.
Vince zalapal po dechu, v očích děs smíšený s ochromující bolestí. Celý zkroucený se tiskl k dřevěnému trámu. Byl bez hole. S přidušeným výkřikem se mučivě pomalu sesunul k zemi a už se nepohnul. Bolest v holeni byla nesnesitelná – šly z ní na něj mrákoty. Musí jí ještě říct, že je chytrá a statečná a že si ji nezaslouží. Že aniž by chtěl, začal na ni spoléhat a vyhledávat ji, protože ji potřebuje mít u sebe. Musí ji přece poděkovat za všechny večery, kdy ho nenechala o samotě.
Palčivá bolest se mu rozlézala do těla. Nesmím teď omdlít, zapřísahal se. Ale nakonec podlehl a temnota se nad ním zavřela.
Teď mu nemohla pomoct. Dovlekla se po schodech nahoru a pokračovala téměř naslepo. Ale Oliver znal loď lépe než ona – věděl, kterou zkratkou jít, aby jí dokonale nadběhl. Zjevil se před ní přesně ve chvíli, kdy už si začínala myslet, že ho setřásla.
Rozmáchl se po ní. Napoprvé stihla uskočit doleva a sevřená pěst se jí jen otřela o rameno, ale podruhé už neměla takové štěstí. Utržila ránu do čelisti, přepadla na pravobok lodi a propadla se do černočerné tmy.
Neměla zdání, kolik času uběhlo, než znovu otevřela oči. Křehké slunce už docela zmizelo za obzorem a stíny se natahovaly do obludné délky. Ležela na břiše, byla jí ukrutná zima a v ústech cítila železitou pachuť vlastní krve. Rozkousla si jazyk. Točila se jí hlava. Bolelo ji v krku. Otevřela ústa a pokusila se zavolat o pomoc, ale vyšlo z ní jenom vyděšené zaúpění. Připadala si jako zvíře chycené do pasti.
Zraky bloudila po palubě, ale ať pátrala, jak chtěla, Olivera Jacksona nikde nezahlédla. Možná ji tu prostě nechal a odmašírovat zabít Adriena. Možná, že už je mrtvá. Ale pokud má ještě nějakou naději, že bratrovi pomůže, neměla by ji takhle promrhat.
Napnula svaly a pokusila se vzepřít na rukou. V hlavě jí zapraskalo.
Vzdej to, Tanjo. Zaslechla v hlavě naléhavý hlas a vydala tichý sten, neboť poznala, komu patří. Heleně Parkerové. Z očí jí kanuly slzy a vpíjely se do ztrouchnivělých trámů podpalubí. Vzdej to, tady tě nikdy nenajdou.
Tatiana si byla naprosto jistá jen třemi věcmi: lakewoodští občané byli nezdravě posedlí konzumací palačinek, Oliver Jackson právě poslal jejího společníka do bezvědomí, a pokud něco rychle neudělá, je dost možné, že tady zemře. Bylo to tak jednoduché, až to bylo směšné.
Nikdy moc nepřemýšlela nad tím, jak umře. Bella Swanová byla nejspíš řekla, že umřít místo někoho, koho miluje, jí přijde jako dobrý způsob odchodu. Jenže Tatiana neměla ve zvyku tupě předvídat svůj konec – chtěla si užívat života plnými doušky, vytěžit z něj i tu poslední špetku rozkoše a pak zemřít tak, jak žila. Hrdě.
Oblíbenou odpověď na tuhle zádumčivou otázku slyšela už tolikrát, že přestala počítat. Zemřít po dlouhém životě v kruhu milující rodiny, ve své vlastní, teploučké posteli. Jistě, bylo na tom něco docela poetického, ale tenhle způsob odchodu jí připadal zoufale nudný. Kdyby ji měl potkat takový osud, asi by dobrovolně našla Olivera, do ruky mu vrazila nabitou zbraň, zavřela oči a očekávala rychlý konec.
Ona byla přeci Prescottová. Potřebovala takovou smrt, která by se okázalostí vyrovnala jejímu životu. Koneckonců lidé, kteří jedí dezerty stříbrnými lžičkami, nemohou zemřít normálně.
Tanja zaklonila hlavu. Nad ní tkvěla hradba těžkých černých mraků. Zaslechla, jak zvony odbíjejí šestou, ale bylo jí to jedno. Teď musela jednat rychle, nebo vážně skončí jako Philip, jako Vladimir... jako její máma s tátou.
Měla dojem, jako by její osud zuřil, protože se mu vymkla z kontroly. Připíchl ji k vlhké podlaze a chystal se zasadit definitivní úder. V jediné vteřině se jí prohnalo hlavou tisícero myšlenek: Matčiny letní šaty. Nádherně vyleštěný klavír ve vile, na který nikdo neuměl hrát. Tanec s Wedgiem u vánočního stromku. Vzácné okamžiky, kdy se Adrien usmíval. Pokusím se ti ukázat, že máš ještě pro co žít. Daisy sedí ve svém bytě za stolem a krmí se vaflemi s javorovým sirupem. Já bych hlasovala pro tebe.
Ne, teď nesmí umřít. Má s tímhle světem ještě nevyřízené účty. Rukou v kožené rukavici zběsile praštila do kaluže vody, a jak se snažila vydrápat na nohy, ta ruka pod ní podklouzla. Nebyla sice zraněná, ale toho večera v ní něco zemřelo. Nějaká část její duše, o níž nevěděla, že ji bude postrádat.
Podařilo se jí zvednout do kleku, pak do dřepu. Pomalu vstávala pevně přitisknutá k pravoboku lodi, avšak to, čeho se skutečně držela a co ji vyneslo nahoru, byl nápad. Jedna z tisíce myšlenek, které jí dennodenně vířily hlavou.
Pokud zůstaneš ležet, umřeš s hlavou ve špíně.
Musím se aspoň postavit, napomínala se, ačkoliv ji ve spáncích bušila krev a oči se jí samy zavíraly. Teď už zoufale bojovala s mdlobami. Pokud to mám vzdát, musí to být ve stoje. Musím se naposledy postavit, jen abych dokázala, že to svedu.
Ale ona vůbec neměla v plánu tady zemřít. Nechtěla si hrát na hrdinku a už vůbec nechtěla položit svůj život za ten Adrienův, jak by to asi udělala Bella. A proto bylo potřeba vymyslet způsob, jak odtud všechny dostane živé. A když konečně donutila své ztuhlé údy k pohybu, uvědomila si, že dneska možná nezemře. Nebo možná ano, ale ne hned. Na umírání bylo ještě spoustu času. Ale zatím je naživu...
Vrhla se dolů poklopem na přídi a slezla po žebříku do temné a vlhké místnůstky pod kapitánským můstkem. Skoro narazila do kormidelní tyče. Bylo tu vlhko a v rohu tlelo rozkládající se tělo nějakého zvířete, které sem přišlo zemřít. Ať už to bylo cokoliv, příšerně to zapáchalo. Jako smrt a mor a rozžhavený kov.
Klopýtala podpalubím, hledaje bratra. Uvnitř lodi houstly stíny – krátící se dny se měnily v noc už brzy – a ona přidala do kroku. Nevěděla, co ji žene vpřed. Vždyť tu nejspíš Adrien vůbec není. Možná už je mrtvý. Tomu ovšem Tanja odmítala věřit. Poznala bych to. Prostě bych to nějak poznala, namlouvala si. „Jeho smrt Pachateli nepatří," zašeptala do prázdna a setřásala si vlhkost ze svých dlouhých vlasů.
Rozlehlé prostory v podpalubí lodi jí připadaly spíš jako spletitý labyrint chodeb, než cokoliv jiného. Stíny se začaly prodlužovat, ale po bratrovi pořád ani stopy. Adrien tam někde byl. Věděla to, ale neměla se k němu jak dostat. Znovu a znovu ho volala jménem, cítila, jak jí ve šněrovacích botách tuhnou nohy a vlhký chlad se jí zažírá pod kůži. Napínala sluch, aby ho zaslechla, ale v uších jí duněl jen řev racků a odněkud z dálky přicházelo burácení vln. Umrzne. Umře opuštěný a bude to její vina.
Tanja si až doteď myslela, že se umí zorientovat v bezvýchodných situacích, aniž by hnula brvou. Ale tohle bylo nové. Nyní si nebyla jistá, zda se jí tak nepříjemně lepí svetr na tělo, protože je vlhko, nebo se potí strachy. Tatianou projel vztek – čirý, dokonalý, soustředěný hněv. Náhle měla husí kůži po celém těle a lomcovala s ní zuřivá touha najít Olivera a provést na něm všechno, co on provedl Vincovi. Buď to budu já, nebo Oliver... ale jeden z nás se zítra nevyhnutelně musí probudit v pekle.
A potom – přesně v okamžiku, kdy začala propadat panice – zahlédla mělkou záři lucerny. V koutech se choulilo namodralé šero a to světlo jí přitahovalo jako magnet. Vycházelo zpoza pootevřených dveří, jejichž panty se po letech ve vlhku nevyhnuly korozi a zaúpěly s každým zhoupnutím lodi. Někdo tam mluvil.
Kéž by teď měla zbraň. Bylo by tak jednoduché Olivera zastřelit. On sám pistoli dle jejího přesvědčení neměl, kuchyňský nůž zapadl někam pod schody a zůstala mu už jenom železná tyč, s níž zlomil Vincovi nohu. Ale ona přišla s prázdnýma rukama, takže na tom byl pořád o dost líp. Zároveň se bála bomb. Pokud si bude počínat hloupě, Oliver nezaváhá a vyhodí do povětří celou loď i sebe.
S pocitem, že nemá, co ztratit, vstoupila do místnosti. Přidržovala se zdi, držela se při zemi, aby si jí pokud možno nikdo nevšiml dřív, než to bude nezbytně nutné. Adriena si všimla takřka okamžitě. Seděl na zemi s rozkročenýma nohama a na čele mu vyrážely krůpěje potu. Jak se zdálo, jeho srdce stále tlouklo. Občas zakašlal a přitom se zimničně třásl po celém těle. Nepřítel se hrozivě tyčil nad ním; detonátor v jedné ruce, železnou tyč v té druhé. Něco si vykládali.
„Budeš muset ty bomby odpálit Olivere," sípal Adrien přerývaně a promodralou rukou si horečnatě otíral ústa. „Jako svobodný člověk se odsud nikdy nedostaneš."
Tanja se nejistě nadechla. Bratr se pohyboval na tenkém ledě, aniž by to tušil. Zjevně si myslel, že Oliver ohledně výbušnin jenom blafuje. Rozmístil je po lodi a říkal jim záruka. Ale Tanja si vybavovala ten záblesk šílenství, který předtím našla v jeho očích. Zahlédla v jeho tváři stín nepřítele, za kterého ho všichni považovali. A proto si byla naprosto jistá, že ty bomby odpálí, bude-li muset.
Oliver Jackson zaťal pěsti, až se mu svaly na předloktí napjaly. „Stejně vás zabiju, Prescotte. Zničím všechno, co milujete!"
V Adrienově hrdle klokotal smích. „Trik je v tom nic nemilovat. Můžeš mi vyhrožovat, jak chceš. Můžeš mě na místě rozpárat. Potíž je, že pak se z vězení už nikdy nedostaneš, a z cely se pomsta vyřizuje těžko, Olivere."
Pak se podíval jejím směrem. Nebyla si ale jistá, že si jí všiml. S vytřeštěnýma očima hleděl skrze ni, jako by ji vůbec neviděl.
Vpadla do místnosti. Teď už si jí určitě oba všimli.
Oliver Jackson vyskočil na nohy, celý dychtivý vztáhnout ruce na Adriena. Nejdřív stihl Adrien uhnout doleva, že se mu protivníkova železná zbraň jen otřela o rameno, ale podruhé nebyl dost rychlý. Tanja křečovitě stiskla rty, protože to bratr schytal zleva do paže.
Až doteď se držel nad Oliverem, ale byl po dřívějším omráčení mátožný a měl pomalejší reflexy. Oliver úder bleskurychle zopakoval, ale tentokrát pěstí, která dosedla Adrienovi na čelist. Bratr zaúpěl, zakymácel se, ale narovnal se právě v čas, aby se stihl vyhnout Oliverově letící tyči. Těžký kov roztříštil ztrouchnivělý trám jen pár centimetrů od Adrienova ramene, do vzduchu vylétla sprška třísek.
Oliver ho popadl za sako a cukl s ním dozadu. Bratr se však jako kouzelnickým trikem ze svého svrchníku vysvlékl. Vší silou ho praštil do pravé ruky. Byl to nepřesný úder, stačil však k tomu, aby Oliverovi vyrazil tyč z ruky. Ta s bouchnutím přistála na zemi a odkutálela se od nich. Kajuta se divoce zhoupla, venku něco kvílelo.
Dřív, než Tanja mrkla, přimáčkl Oliver Adriena na zeď a zasypával ho krupobitím ran do obličeje a žeber. Adrien se zaklonil dozadu a napálil Oliverovi hlavičku do nosu, ozvalo se odporné prasknutí. Jenže Oliver nepovolil.
Adrien bojoval holýma rukama, z tváře mu stříkala krev, měl roztržený ret a levé oko mu začalo otékat. Jeho pohyby byly stále pomalejší.
Oliver se mu hbitě přitočil za záda a obtočil mu ruku kolem krku. Adrien mu vrazil loket do břicha a osvobodil se z jeho sevření. Otočil se, ale Oliver si ho přidržel za rameno a vrazil mu do břicha koleno, pak znovu a ještě jednou. Adrien se předklonil a vyplivl proud krve. Zahradník využil jeho chvilkové nepozornosti a pěstí ho praštil do spánku. Tanja viděla, jak obrátil oči v sloup. Zakymácel se a s žuchnutím dopadl na podlahu.
Přemohla se a na okamžik pevně zavřela oči. Nemohla se jen dívat, jak umírá, prostě nemohla. Oliver ho držel při zemi, špinavými botami na něj šlapal a kopal do něj. Bratr zkusil vstát, ale Oliver ho skopl zpátky na zem a vyprskl halasným smíchem. Adrien sípavě lapal po dechu.
Teď už nedokázala odvracet pohled. Namísto toho křičela, ať Oliver přestane, ať ho nechá být. Viděla, jak si zahradník zastrčil dva rezavé hřebíky mezi prsty jako drápy, vystřelil ruku a hřeby se zabodly bratrovi do stehna. Vypadalo to, že Adrien souboj definitivně vzdal. Možná, že přece jen nedokáže všechno, problesklo jí hlavou. Zůstal ležet schoulený u Oliverových nohou, z mnoha ran mu prýštila krev a hrudník se mu stahoval. Sledovala jeho puls, neklamnou známku živého srdce, jež tlouklo ve stejně zpomaleném rytmu, jako její vlastní. Vnímala jeho nateklý obličej umazaný krví, lesklé vlasy a vůni tužidla.
Jeho protivník se držel vzpřímeně jen s vypětím všech sil, jeho ústa sešklebená v krvežíznivém úsměvu. Potom něco vytáhl z kapsy. Byl to ten prokletý detonátor; zanedbatelná krabička, která je mohla v mžiku odsoudit k jisté smrti. Sotva jí to blesklo hlavou, podívala se do tváře vraha. Vypoulené oči se mu skelně leskly.
„NE!" zařvala.
Ale bylo už víc než pozdě. Zahradník Oliver Jackson byl pryč. A Pachatel přišel vykonat špinavou práci. Chvíli na ni hleděl upřeným pohledem... a pak zmáčkl to tlačítko.
Zvedla ruce, jako by si chtěla chránit hlavu. Čekala ohlušující výbuch, ohnivou smršť, příval neúnosného žáru, ale nic z toho nepřišlo. Místo toho uslyšela břinknutí, když Oliver odhodil detonátor na zem a úprkem vyrazil pryč z lodi.
Po čtyřech se doplazila k detonátoru, tiše pípal a bomby připevněné na trámech kolem dokola místnosti zběsile blikaly. Poznání jí zasáhlo jako planoucí šíp. Musí tam být časovač! Oliver si připravil únikovou cestu. Určitě neměli víc, než deset minut.
Zbytky Adrienova vědomí na něj křičely, ať se přece pohne. Že nesmí umřít na tomhle strašném místě. Ale přece se mu v hlavě ozýval hlas, který ho ujišťoval, že jsou ještě mnohem horší místa. Ve vzduchu se tetelil kouř a vůně zvlhlého dřeva. Celé místo bylo zahalené klidem. Zemře tady, svobodný, pod zářící petrolejkou, a na cestě na onen svět může Tatianu držet za ruku. Radši umřít tady, po férovém souboji, než lapat po dechu na vlastní jachtě, opuštěný a zlomený.
Sestra vrávorala k němu. Přemohla ho nevolnost. Když se prsty dotknul rány kolem hřebíků, byly vlhké. Silou vůle donutil svou mysl soustředit se na něco jiného, než na bolest. Neztratil příliš mnoho krve a nezdálo se, že by hroty zasáhly nějakou životně důležitou tepnu.
Bylo tak příjemné ležet, jenže věděl, že se pod ním dřevo pomalu ale jistě barví páchnoucí krví. Ztěžka lapal po dechu.
Něčí ruka ho otočila na záda. Hlavou spočinul na něčem docela měkkém, cosi ho šimralo na tváři a cítil omamnou vůni, kterou ve svém stavu nedovedl nikam zařadit.
„Neusínej. Mluv se mnou!" Sametový hlas.
Vyvalil oči dokořán. Tatiana.
Vzala ho do náruče a položila si jeho hlavu do klína, jednou rukou mu prohmatávala obličej a druhou přidržovala jeho rameno, aby zůstal v rovnovážné poloze. Zasténal, když se dotkla napuchlého oka.
Přitiskla ho k sobě těsněji. „Mluv se mnou, bratře, nepřestávej."
Snažil se. Všechno bylo rozmazané, ale ještě dokázal rozeznat vlny kaštanových vlasů, kobaltovou modř jejích očí. „Tys pro mě přišla?" vydechl nevěřícně.
„Samozřejmě," přitakala. Dech měla přerývaný. Nechápal, jak může i po tom všem mluvit tak klidně. Nebo se mu to jenom zdálo? „Já i moji přátelé. Okamžitě jsme tě vyrazili hledat."
„Nevěřím ti," zachrčel, jako když tře kamenem o kámen. Zuby měl taky od krve.
„Ale jsem tu, ne?"
Teď si na to vzpomněl. Sestra tady nesmí zůstat!
S námahou otevřel oči. Sevřela jeho rameno ještě těsněji. Byl si jist, že tam bude mít otlaky jejích prstů. Rty se mu zachvěly. „Bomby... Uteč..."
Volnou rukou ho pohladila přes čelo a vetřela mu trochu krve do vlasů. Zavrtěla hlavou. „Budeme v pořádku, ty a já. Zůstanu s tebou až do konce."
Chtěl jí ještě něco říct, chtěl protestovat nebo jí přikázat, aby odešla. Ale nedokázal to. Oddychoval ztěžka a jeho steny tonuly ve všudypřítomném šeru. Netušil, zda jsou Oliverovy bomby vážně funkční, ale věděl, že zahradník nemá co ztratit. Proč by měl nastražit falešné bomby po všech ohavných zločinech, které spáchal? Mluvila na něj, ale nerozuměl tomu, co říkala. Jenom slabě zachrčel a tma se nad ním zavřela.
//
Co tady dělám?
Od té doby, co potkala Tanju Prescottovou, si kladla Daisy tuhle otázku přinejmenším čtyřikrát denně. Ale za večera, jako byl tenhle, za večera, kdy honí vraha, se jí v hlavě vynořovala a mizela jako nervózní tenor při procvičování stupnice.
Ve službě přetrpěla bezpočet podobných situací – přikrčená na vyvýšeném místě se zatajeným dechem pátrala v hledáčku po svém cíli. Tohle není nic jiného. Vlastně je to ještě snazší. Sice nebyla žádný školený odstřelovač, ale střílet zločince uměla víc než obstojně.
Daisy si popotáhla kožíšek hnědé bundy, stejné, jakou nosí přístavní dělníci, a snažila se působit klidným dojmem. Určitě jsou v pořádku, za chvíli sejdou po můstku s Adrienem, nabádala sama sebe v duchu.
Viděla, jak Oliver poslal Tatianu k zemi, a Vince v hledáčku nemohla najít, z čehož usoudila, že se vrah podobně vypořádal i s ním. V duchu Tanju povzbuzovala, ať se postaví, když se o to začala snažit, a vysílala k ní sílu a modlitby. Pak jí ze zorného pole zmizela i Tanja, nepochybně se vydala hledat Adriena.
Grant už s ní nebyl. Posledních patnáct minut se na střeše vedle ní různě vrtěl a převaloval a nemohl vydržet chvíli v klidu. Už to napětí nedokázal dál snášet, a tak mu dovolila, aby šel na loď hledat svého přítele. Kladla mu na srdce, aby byl opatrný a nečinil zbrklá rozhodnutí. Snad najde Vince a dostane ho z lodi, Tanja vezme svého bratra a všichni spolu půjdou někam na panáka. Nemohla se ubránit pocitu, že Adrien za ty problémy, které s ním jsou, rozhodně nestojí.
Náhle zaznamenala pohyb na přídi a jako na povel vrazila oko do puškohledu. Konečně měla na mušce jediného člověka, kterého skutečně chtěla zastřelit. Oliver Jackson se potácel k můstku a jasně se snažil dostat ven z lodi.
„Vím, o vás, Howardová!" křičel a z úst mu odletovaly kapičky krve. I na tu dálku si všimla, že má nepochybně zlomený nos. Co se na té lodi proboha stalo?!
„Zvedněte ruce nad hlavu, ať je vidím!" křikla nazpátek. Dělila je vzdálenost bezmála třiceti metrů, ale ve zdejším ponurém tichu musel slyšet každé její slovo.
Udělal, co řekla. „Nestřílejte!"
„Kde je Adrien Prescott?"
„Poslal jsem ho spát."
„Žije?"
„Ano," přitakal Oliver vážně. „Ale moc dlouho nebude. Tahle loď za osm minut vyletí do povětří."
Daisy svěsila paži. Oliver ustoupil zpátky, rukou si třel bolavé místo na tváři. „Co jsi udělal Vincentu Van Leerovi?" štěkla.
„Nic hrozného," Oliver se rozchechtal. „Bude žít, ale měl by začít šetřit na invalidní vozík. Ten váš vykutálený advokát ho nejspíš stihne zachránit, bude-li dost rychlý."
Daisy trhla prstem na spoušti, nevěřila vlastním uším. Jak mohl tenhle pohublý kluk přemoci dva dospělé muže ve formě? To nemohla být pravda! Musel být přibližně stejně starý jako Vince, ale nevážil ani polovinu jeho váhy. Plánoval to? Cvičil se v boji? Nakonec na něj nezavolala, že blafuje. Něco v jeho zřízeném obličeji jí usvědčovalo v tom, že dnes ztratí všechny přátele. Tanja, Grant i Vince půjdou dolů s lodí.
„Proč tohle všechno, Olivere?" snažila se, aby její hlas zůstal pevný.
„Zabili mi matku, inspektorko," řekl. Nebylo to zoufalé zakňučení, spíš věcné konstatování, jaká byla skutečnost.
„Já vím," přitakala Daisy, v jejím hlase zněl téměř hrdelní tón.
Zvedl oči plné jedu. „Znáte tu příšernou bezmoc, když víte, že nemůžete se svým životem vůbec nic dělat?"
Daisy přikývla.
„No tak já jsem něco udělal."
Hlas měl pevný, ale v očích temno. Jeho slova jí bušila v hlavě jako palice zvonu na kostelní věži. Už jen sedm minut.
„Každý člověk může změnit svůj osud, pokud je dost odvážný na to, aby bojoval za své tužby."
Oliver konečně sklopil bradu na prsa – po hrudi mu tančila drobná zelená tečka. I ze střechy Daisy viděla, jak na jeho mrtvolném obličeji vyrazil lesklý pot. Ztěžka dýchal, z úst se mu řinula bílá vodní pára a ztrácela se ve vzduchu. Daisy se potila tak moc, že byla dokonale přesvědčená, že se z ní musí kouřit.
„Nikdo není jako já!" zakvílel Oliver, šedivý flanel mlhy se mu lepil na bundu.
Daisy náhle věděla, co se nevyhnutelně musí stát, věděla to ještě dřív, než k tomu došlo. „Takových, jako vy, jsou stovky. Všichni jsme měli svá traumata, Olivere. A nikdo z nás se kvůli nim nestal psychopatem."
A potom jednoduše stiskla spoušť.
Bleskurychlá kluka prolétla pod Oliverovou nataženou paží a plnou silou ho trefila do prsou přímo nad srdcem. Jeho výsměšný úšklebek ztuhl a oči jako by se mu tlačily ven z důlků. Na maličký zlomek vteřiny si stačil uvědomit, co se stalo. Pak se skácel k zemi. Přihlížející vlny vztekle zaburácely.
Pět minut. Daisy na nic nečekala. Popadla pušku, hodila si ji na záda a pádila po střeše zpátky k žebříku. Poslední tři metry dokonce seskočila. Tanja už jistě vzkřísila Adriena. Že by už byli na pláži? Jenže vůbec nikoho tam neviděla.
Notak, notak, notak. Tohle se nesmělo stát. Ze své pozice neviděla na dno doku, neviděla na konec rampy, po níž se spouští lodě na vodu. Klidně mohli být tam.
Ve výšce nad sebou uslyšela hlasy. Ze závoje mlhy se vynořily dvě siluety a začaly klouzat dolů po zledovatělém můstku. Rozběhla se jim v ústrety.
Nikdy v životě neviděla Van Leera takhle zuboženého. Z kloubů prstů mu prýštily strůčky krve, hlava mu přepadávala dozadu a na bledém čele mu vyvstávaly krůpěje potu. Pohybovali se mučivě pomalu. Vince poskakoval jen po levé noze a bylo víc než jasné, že pravou vůbec necítí. Vydával přidušené heky a dusil se na bolestných výkřicích. Už byli v dostatečné vzdálenosti od trupu lodi. Setřásla jeho paži z ramen.
Minuta. Sotva jí to blesklo hlavou, uslyšela tichounké zapraskání, jako když srnka šlápne na větvičku. Podívala se na plachetnici. V ponurém osvětlení přístavních kandelábrů uviděla mezi trámy podpalubí drobné záblesky. Vypoulila oči.
„TANJO!" zařvala.
Ale bylo už víc než pozdě. Plachetnice vyletěla do povětří, výbuch ji vyhodil do vzduchu a doky zasypala ohnivá smršť.
//
Tatianu zebaly nohy. Adriena se jí skutečně podařilo znovu vzkřísit jen malou chvíli poté, co upadl do bezvědomí. Z posledních sil ho podepřela a vyvlekla z lodi. Adrien ji navedl na dolní můstek, který nebyl tolik na očích a představoval pro ně nejrychlejší cestu na břeh. Loď vybuchla sotva pár vteřin po tom, co vyběhli z jejího trupu na kamenitý břeh. Tlaková vlna je zvedla do vzduchu a smýkla s nimi do rozbředlého sněhu. Výbuch vykousl do trupu obří díru, která se rychle plnila vodou, horní paluba byla celá v plamenech. Ale byli naživu a pouze na tom teď záleželo.
Ležela pod hradbou půdy, odkud nebylo vidět na travnatý plac před kotvištěm. Do zad ji studily bílé oblázky, pod nimiž prosakovala jezerní voda, a nohy měla skoro umrzlé. Dusila se kouřem. Chtěla přemýšlet nad tím, zda se Vince dostal včas do bezpečí, ale neměla už sílu. Tvář měla uzarděnou mrazem a vypadala na chvíli mnohem starší, než doopravdy byla. Oheň kreslil temné stíny v jejích propadlých tvářích a prohlubních na krku a spáncích. V hluboko posazených očích se jí odrážela záře plamenů. Sklonila se nad Adriena – ležel na zádech na pláži.
„Musíš se zvednout. S takovou dostaneš zápal plic," nabádala ho.
Když se pomalu posadil, na chvilku zaváhala. Nemohla si pomoct. Nikdy do nejdelší smrti nezapomene, jak lapal po vzduchu a ona se bála, že každý jeho nádech může být tím úplně posledním. Jak zohaveně vypadal a jak mučivý strach to v ní vyvolalo. Ani potom, když si navzájem pomohli na nohy a podrážky jim podkluzovaly na vlhkých oblázcích, se toho palčivého pocitu nedokázala zbavit. Pak k ní však vztáhl ruku a ona věděla, že dokázali překonat strach jednou provždy.
Vykročila k němu a vrhla se do jeho náruče. Zabořil tvář do jejích vlasů. Cítila jeho rty na svém uchu, když jí šeptal: „Už nikdy nesmíš takhle riskovat!"
Nevyhnutelně se museli jeden druhého pustit. Jeho bolavá záda protestovala, když je narovnával...
„Chvíli jsem myslel, že mě tam necháš," hlesl Adrien bez dechu.
Její tělo se zachvělo úlevným smíchem. „Já chvíli taky."
I on se usmál, i když mu při tom levé oko úplně zmizelo pod nateklou hroudou kůže. Podél rampy vyběhli nahoru a naskytl se jim srdceryvný pohled. Daisy, Grant a Vince k nim stáli otočení zády. Mrzák stál na jedné noze, druhou měl zdviženou do vzduchu a chvěl se bolestí a zimou. Paží se opíral o Grantova ramena.
Chvíli jim trvalo, než si uvědomili, že ta vzlykající hromádka schoulená u země je vážně Daisy Howardová.
Pohlédli si s Adrienem do očí. Mlčenlivým pokynutím hlavy stvrdili veškeré nevyřčené dohody a svorně se rozběhli k promrzlému hloučku lidí. Adrien z nějakého pro ni nepochopitelného důvodu zamířil nejprve k panu Van Leerovi. Poplácal ho po zádech, neviděla jak se tváří ani jeden z nich, a pak ho podepřel z druhé strany. Teď nezáleželo na tom, co mezi nimi kdysi bylo, a jak ošklivě si ukřivdili. Když šlo do tuhého, Vince se sebral a přijel na pomoc a bylo mu jedno, že zachraňuje život nepříteli. Šlo o jinou lidskou bytost, která si navzdory všem krutostem a přešlapům ještě nezasloužila zemřít.
Tanja se natáhla, vzala Daisy za ruku a vytáhla ji na nohy. Přitáhla si ji do náruče a přitiskla své rty na její tvář. Když se objaly, stejně jako před mnoha dny, věděla, že mladá vyšetřovatelka všemu rozumí – že bez jediného slova pochopila, že tohle bude nejspíš jejich sbohem. Případ byl uzavřen a to pro Tatianu znamenalo jediné; návrat do starých kolejí. Odlet domů. Ale to jí teď nevadilo. Držela svoji obětavou přítelkyni v pevném sevření a na ten krátký okamžik jí to dokonce stačilo. Byla šťastná.
Nevyhnutelně se musely pustit. Daisy si otírala slzy. Lapala po dechu a nejistě si ji prohlížela, jako by nemohla uvěřit tomu, že tady skutečně stojí a nezahynula ve troskách lodi.
Pak Tanja přistoupila k Vincovi, který jí tam dole bránil s nasazením vlastního života, který obětoval hůl i nemocnou nohu. Ztuhlými prsty ho pohladila po tváři. Napínala mysl. Pátrala po něčem, po čemkoliv, co by teď mohla říct nebo udělat, aby mu pomohla ze spárů bolesti. Nemohla stát opodál a jen přihlížet, jak se ten proradný muž, kterému i přes všechny neduhy patřil kus jejího srdce, svíjí a křiví obličej v bolestné grimase.
Položila mu ruku na rameno. „Dýchej."
Vince nevěděl, jestli má větší chuť odstrčit ji, nebo přitáhnout blíž. Chvílemi měl vinou bolesti úplně černo před očima.
„Vím, že tě to bolí. Ale je to prosté: jenom dýchej." Tanjin pohled byl pevný. Vince nedokázal odtrhnout zrak od té tajemné modři jejích očí. Přinutil se znehybnět, nadechovat se a vydechovat.
„Ještě jednou," pokračovala, a když Vince otevřel ústa, aby se znovu nadechl, Tanja se předklonila a políbila ho. Náhle a odvážně – dokonce i před svým bratrem. Co na tom teď záleželo?
Vincova mysl se vyprázdnila. Nevěděl, co bylo předtím, ani co bude potom. Byla tu jen realita Tanjiných úst, dotyk jejích rtů a pak dokonalé křivky její šíje a hedvábí kadeří, když ji chytil za tvář a přitiskl k sobě blíž. Ruka mu sklouzla do nížin jejího pružného pasu – musel ji kvůli tomu sundat z Adrinových ramen a už se přidržoval jenom Granta.
To byl ten polibek, na který čekal. Byla to střela. Roztočená ruleta. Vince cítil tlukot svého srdce – nebo to bylo Tanjino? Jako splašené skákalo v hrudi. Jediné, co mu v tu chvíli běželo hlavou, byly úlevné myšlenky.
Nevyhnutelně se od sebe museli odtáhnout. Zasmála se a v dlaních sevřela tmavé klopy jeho kabátu. Pořád ještě stála na špičkách, téměř se ho dotýkala nosem.
„Tanjo," zadíval se Vince do nekonečných hloubek jejích očí, „jsem vážně rád, že pořád žijeme."
Pomalu se otočila na bratra. Očekávala zklamaný pohled, možná i panovačné scény, protože vyšly najevo její milostné pletky. Jenomže Adrien nevypadal ani za mák překvapeně. Vlastně se zdálo, že si jich ani nevšiml. Nebo o nich spíš dávno věděl, ano, to se jí zdálo mnohem pravděpodobnější. Se slzami v očích sledoval, jak se Alta Minor potápí.
Zřítila se hlavní stěžeň, ráhnoví skřípalo, oheň si krutě bral i poslední neporušené úseky trupu. Na hladině plavalo množství trosek a voda kolem nich neklidně bublala. Na nábřeží se mezitím shromáždil decentní dav čumilů, kteří se přišli podívat, jak se hořící loď pomalu potápí a temné vody Spirit Lake se nad ní pomalu zavírají.
„Co se vůbec stalo s Oliverem?" prohlásila Tanja a zarudlé oči měla široce rozevřené. Všichni čtyři se k sobě zimomřivě tiskli a pozorovali bublající vodu. Na temně zelenou trávu z nich odkapávala úzkost a cáry mlhy.
„Zastřelila jsem ho," zamumlala Daisy a přikrčila se mezi nimi. „Půjdete se mnou?"
Okamžitě se otočila a všichni čtyři, Tanja, Vince, Daisy i Grant, odešli na parkoviště. Přes rameno zahlédla Adriena. Bude v pořádku, říkala si a konečně tomu i věřila; na to, aby si s ním popovídala, bude mít dost času později. Budou na to mít hodiny, dny a možná roky.
Pak se mezi zaparkovanými auty chvíli objímali a Tanja s hrůzou zjistila, že se jí do očí derou slzy. Rychle zamrkala, aby je zahnala zpátky.
Daisy Howardová byla celá od sazí a smrděla spáleným dřevem, ale v očích jí nádherně jiskřilo jako vždy po akci plné adrenalinu. Netoužila po ničem jiném, než být svým přátelům stále nablízku a těšit se z toho, že jsou naživu. Až do téhle chvíle si ani neuvědomila, kolik pro ni tihle lidé znamenají. Férový advokát, mrzák, ze kterého se stal přeživší, a podnikatelská dcerka, ze které se stalo něco mnohem horšího. Jenže pro Daisy jsou to první skuteční přátelé, které má. A ona věděla, že kdyby si mohla vybrat kamarády z tisíců lidí, rozhodla by se pro tyhle.
Jen Vince stál stranou, opíraje se o svůj vůz, a tiše hleděl do temných končin jezerní hladiny před sebou.
„Van Leere," zavolala na něj Daisy. „Ty možná nejsi rád, že jsme to přežili, ale my jsme rádi, že jsi to přežil ty. Pojď sem!"
„Nech ho být," houkla jemně Tanja.
„Ale vždyť – " vyjekla Daisy.
„Daisy Howardová, jen co zjistím, jak se používá ta puška, co máš na zádech, něco ode mě uslyšíš!"
„Doufám, že to bude: „Děkuji ti, že jsi mi pomohla vyřešit případ a zneškodnila nebezpečného kriminálníka."
Grant tak trochu čekal, že se Tanja rozesměje, a dost ho překvapilo, když vzala Daisyinu ruku do svých dlaní a procítěně pronesla slova díku.
Daisy zrudla. „Dělala jsem si legraci, ale až budeme mít chvíli času, můžeš mě pozvat na vafle."
Teď už se Tanja opravdu dala do smíchu. Rozhodila rukama, jako by jí to nešlo do hlavy. „Dezert za záchranu života? To se mi nezdá jako dobrý obchod."
„Doufám, že to budou opravdu dobré vafle."
„Znám přesně takový podnik," zasnil se Grant. „Dávají tam vafle s jablečným sirupem – "
„Jenže ty nejsi zvaný," utnula Daisy jeho chvalozpěvy.
Její myšlenky se však záhy ztratily v blížícím se řevu policejních houkaček. Kvílení brzd proťalo jezerní vzduch, když se dvě policejní auta vřítila na kamennou cestu ke kotvišti Alty Minor. Pozdě jako vždy, problesklo jí hlavou. Ale nezlobila se na ně.
„To musí být Raymond a spol," prorokovala Daisy.
„Myslíš, že ho zvládneš? Půjdu zkontrolovat, jak je na tom brácha."
„Jen běž. Zastřelila jsem nebezpečného zločince, s tímhle chlápkem už si nějak poradím."
Tanja se otočila k bublající vodě, pod jejíž hladinou nenávratně zmizela stěžeň plachetnice, na níž si Adrien tak zakládal. Došla až úplně k němu a vsunula ruku do jeho dlaně. Škubl sebou, protože ji neslyšel přicházet.
Adrien si až do dnešního večera myslel, že pro své okolí znamená asi tolik, co pasák pro nevěstku. Pouhý zdroj financí, kterému si můžou kdykoliv zažádat o přídavek. Po tom, co zemřel jeho otec, si začal všímat hlavních zásad svého rodu – zajisti rodině úctu a všem dokaž, že tomuhle městu vládneš jedině ty. A už jako chlapec Adrien Prescott uvěřil, že život má jediný cíl: vydělávat.
A proto se teď, když strnule zíral na všechny lidi, kteří mu přijeli na pomoc, neubránil mírnému úsměvu. Bylo to téměř neuvěřitelné! Navzdory všemu, co udělal, na něm jeho rodině stále záleželo.
„Co s ní teď bude?" zeptala se ho sestra a on věděl, že myslí zdemolovanou karaku. V jejím tónu slyšel obavy a na rtech se mu objevil smutný úsměv.
„Zase ji opravíme," prohlásil.
Tanja o tom ale pochybovala. Třeba ji vyzvedne ze dna a nechá opravit, aby mohla dále lákat turisty, když mu na ní tak záleží. A nebo ne. Možná ji nechá odpočívat na dně jako tajuplný pomník nejhoršího zločince, kterého tohle město kdy spatřilo.
Konečně se naučila vidět Lakewood tak, jak jej podle jejího mínění viděl Adrien. Bylo to místo, kde se každý cítil bezmocný. Kde náklady na přežití platili ostatní. Kde vládli ti nejmazanější a nejsilnější.
Až Pachatelovy zločiny jí ukázaly město takové, jaké doopravdy bylo, ba co víc, pochopila, jaká ona doopravdy byla. A v mnoha ohledech se díky tomu cítila jako znovuzrozená. Ale pokud Pachatel umožnil městu ukázat svou odvrácenou stranu, věřila, že jeho selháním se potvrzuje naděje. Šance pro zdejší lidi vzpomenout si, kým skutečně jsou. Netušila, jestli si Lakewood ještě zasloužil záchranu, ale pokud ho někdo mohl zachránit, byl to Adrien. A na oplátku město možná zachrání jeho...