Mladá žena seděla na posteli. Z okna mohla sledovat nemocniční pokoj ženy, kterou v dětství považovala za svou matku a kterou za svou matku do teď považoval její muž. Nebylo divu, že sebou nechal tak snadno manipulovat, když v podstatě všechno, co kdy udělal, záviselo na slovu jejich „matky". Ona byla tou, která stála za vším zlým, co ji a jejího muže v životě potkalo. Zasloužila si trpět nejhorším možným způsobem. Smrt jejího manžela, kterému dělala celé roky krytí a záměrně přehlížela jeho bestiální nutkání a později činy, nebyla dost. Zasloužila si hnít v nejhorším vězením. Přesně o to se ale ona hodlala postarat.
Rána na jejím břiše nejspíš potřebovala převázat a vydezinfikovat, ale prozatím si nemohla dovolit kontaktovat nikoho z Maastrichtu, kdo by jí mohl pomoci.
Kontaktovat ovšem mohla někoho mimo Nizozemí a přesně věděla kdo to bude. Kdyby teď nakráčela na policii s tím, že má usvědčující svědectví v případu vraha neviňátek i v tom s bílými tulipány, zatkli by ji a nikdo by jí nevěřil. To nemohla riskovat. A právě proto teď kontaktovala anglickou policii emailem adresovaným přímo na její vedení. Na jejím mobilu zbývalo už jen pár zbývajících procent baterie a nabíječku u sebe neměla. Silně doufala, že jí procenta vystačí, alespoň než se email skutečně odešle.
Když se na obrazovce mobilu objevilo „úspěšně odesláno", mladá žena si upozornění ani nedokázala přečíst, jelikož její vidění bylo náhle zamlžené, obvazem na jejím břiše prosákla krev a ona si musela lehnout, její hlava byla náhle těžká a oční víčka se zdála jako železná opona. Pak už byla jen tma, už ani bolest necítila.
* * *
Liam seděl za stolem v Louisově kanceláři, když přišel email z neznámého zdroje. Nejprve zavolal Davidsona – IT technika, aby si byl jistý, že nejde o nějaké svinstvo, co by jim prolomilo zabezpečení celého oddělení sotva by to otevřel – až pak teprve email otevřel.
Přelétl očima těch pár řádků a musel to udělat ještě dvakrát, protože měl pocit, že se musel splést a přečetl to špatně, ale počtvrté už mu bylo jasné, že písmena se zázračně nepřeskupí.
Někdo mu právě poslal přesné souřadnice místa, kam Garett Dwain ukryl tělo své poslední oběti a veškeré důkazy z ostatních vražd, které se jim nepodařilo nalézt. Navíc tu byla přiložená fotka Garetta Dwaina a nějaké ženy, v níž Liam poznal herečku, kterou před lety podezřívali ze spoluúčasti na únosech i vraždách. Na fotce s nimi pak byli dvě děti. Starší chlapec a mladší dívka.
To ale pořád nebylo všechno. Byl u toho vzkaz. Vzkaz, který Liam okamžitě musel sdělit Louisovi.
Vytočil jeho číslo a čekal.
* * *
Louis skutečně netušil, co se sebou má dělat. Tentokrát to byl nezvykle on, který se nechával objímat. Harry ještě na chvíli usnul a objímal ho jako živého plyšáka. Kdyby ho teď nedržel, nejspíš by se zvedl a šel někam ven na vzduch. Měl pocit, že to na něj všechno padá. Přišlo mu, že všechno, co poslední dobou udělal, bylo špatně. Hlavně tím vším ubližoval Harrymu a on ho i tak nechtěl nechat jít. Každý normální člověk by se na něj vykašlal, odešel by z jeho života, jako už to udělalo tolik lidí před ním, ale Harry ne, i když ho o to s pláčem prosil.
„Nad čím přemýšlíš?" zašeptal Harry potichu, tak aby ho nevyděsil, ale sebou stejně cukl, byl příliš zabraný v myšlenkách.
„Nad tebou."
Louis by svůj hlas málem nepoznal. Byl mnohem chraplavější než normálně.
„Nade mnou? Proč nade mnou?"
„Protože jsi asi jediný člověk na celém světě, kterému tak úplně nerozumím. Umím se vcítit do obětí a přemýšlet i jako vrah, ale ty jsi jako hlavolam příliš složitý k vyřešení..."
„A není to svým způsobem dobře? Ty jsi pro mě byl vždycky taky jeden velký otazník, ale o to víc jsi mě lákal. Snažil jsem se přijít na to, kdo se skrývá za ledovou maskou, kterou jsi všem předkládal jako svoje skutečné já a víš, co jsem zjistil?" rty mu malý úsměv.
„Co?" zeptal se Louis. Znělo to, jako by teprve teď poprvé od Harryho prvního slova vydechl.
„Že je to neskutečně citlivej, laskavej a prostě úplně úžasnej chlap, kterýho miluju víc než si vůbec sám umí představit a neměnil bych ho za nic na světě."
Louis cítil, že z každým Harryho slovem se mu do očí tlačí slzy víc a víc.
„Harry..."
„Mlč. Prosím. Já vím, že je toho teď na tebe moc a že tenhle poslední týden byl pravděpodobně nejtěžší za celou dobu, co jsme spolu, ale já nejsem dítě a nenechám se odehnat, kvůli tomu že máš nějakou krizi a pocity méněcennosti. Miluju tě a ať se ti to líbí nebo ne, jen tak se to nezmění. Teď když vidím, jak na tom jsi... trochu si vyčítám, že jsem tě to ráno poslal pryč-"
„To neříkej, zasloužil jsem si to. I když teď víme oba, že to celý bylo nedorozumění, tak se necítím o nic míň vinný, měl jsem s tím počkat, zjistit, jak to celé bylo a ne tě rovnou vystavit tomu nejhoršímu scénáři, zvlášť když ses po psychické stránce necítil dobře. Měl jsem to celé udělat jinak..."
„Lou, neviň se z toho, kdybych to byl já, asi bych reagoval stejně. Navíc – je to docela absurdní, to je vlastně slabé slovo – si tě teď možná ještě víc vážím, jestli to víc šlo, protože ne každý by byl schopen být tak upřímný, zvlášť ne, když by věděl, že to nejspíš neskončí dobře. Opravdu, Louisi, tohle přiznat, když jsi věděl, že nebudu reagovat nijak klidně, chce někoho odvážného a někoho, kdo staví zájmy druhýho člověka nad svoje vlastní. Ty jsi skvělý člověk Louisi Tomlinsone a můžu být šťastný, že jsem se zamiloval zrovna do tebe. Oh můj bože, jak já tě miluju ty můj tučňáčku!"
„Tak už jsi mi neřekl hodně dlouho, ale já tě miluju víc," reagoval Louis, přičemž se jeho oči podezřele leskly.
„Tuhle soutěž už jsme si vyjasnili, ne?"
„Nikdy jsem s tvým vítězstvím nesouhlasil," přivinul si ho k sobě blíž, pevně ho objal, aby mohl zabořit nos do jeho vlasů a nadechnout se jeho vůně. Po delší době, kdy tohle nemohl, se zase cítil doma.
V této pozici by zůstal klidně déle, ale pak se ložnicí jejich hotelového apartmá ozval ostrý zvuk vyzvánění Louisova mobilu. Louis po mobilu zmateně sáhl. Bylo teprve šest ráno, takže by ho nenapadlo, že bude volat zrovna Liam.
„Liame? Ahoj, děje se něco?"
Louis po chvíli vstal z postele a začal přecházet po pokoji. Nejdřív se mračil, ale postupně se jeho výraz měnil na spíše na nechápavý a opravdu hodně překvapený. Nakonec to vypadalo, jako by mu měly vypadnout oči z důlků.
„Vystopovali jste odkud to přišlo?"
Následovala další pauza a Harry mohl jen sledovat, jak se Louis prudce narovnal a pak se ještě prudčeji otočil tváří k němu s až komicky vykulenýma očima a pootevřenou pusou.
„Jedu tam, díky za rychlou reakci, Li!" položil hovor a okamžitě přiskočil ke skříni a začal se soukat do džínů.
„Co se stalo?" zeptal se Harry, zmatený jeho splašeným pobíháním a oblékáním se.
„Harry, prosím tě, je mi jasný, že s ním asi mluvit úplně nechceš, ale potřebuju být někde jinde a od tebe potřebuju, abys zavolal Isaacovi a nahlásil mu tuhle adresu, jsou tam ty děti, všechny jsou tam a v pořádku a na tu druhou adresu, ať pošle hlídku a sanitku. Uděláš to prosím?" podíval se na něj prosebně, vkládaje mu do ruky jeho mobil s adresami, které tam nějak stihl přepsat, nebo přeposlat.
„Samozřejmě, jak to Liam zjistil? Jak je to možné?"
„Všechno ti vysvětlím, ale teď musím jít, nebo někdo umře. Brzo se vrátím, dobře?" vysvětlil ve zkratce, což mu stejně moc neřeklo, ale rychle přikývl.
„Dávej na sebe pozor!" křikl za ním ještě Harry a Louis ho políbil na čelo, než vyběhl ze dveří jejich apartmá.
Tak to tady máte dokonce mnohem dřív, než jsem si myslela. Budu ráda za každý komentář, vím, že je to dlouhá doba, ale jsem moc ráda, že tenhle příběh se dočká konce.
Vaše Karry! ❤