půvabná tvář
se stopami včerejšků
ustaraně sleduje
bonvivánskou zkázu
možná lituje
možná zpytuje
možná
že vrací se v myšlenkách
k dobám
kdy zkáza neznala svou vinu
má krásné rysy
stále
i po půlce století
a nese se ladně
jak mraky po obloze
připomíná čistě bílé plátno
na které sama maluje
a ztrácí se ve vlastních tazích
má sílu moře
a je jak vlna
hrnoucí hladinu
a připomíná oheň
doutnající v temnotě
kam každý krom ní se bojí
až kapou slzy
nad její oddaností
k lidem
které miluje
dala by všechno pro zkázu
i správnost
dala by všechno
a přece jen víc
jen proto
že je to ona