Prosinec
Leželi jsme vedle sebe na jeho posteli. Přišla jsem Bjørna navštívit v úterý o pozdním odpoledni, do Silvestra zbývaly tři dny. Což zároveň znamenalo, že za pouhých pět dní se Bjørn spakuje a zmizí mezi elitou biatlonu na dalších závodech světového poháru v německém Oberhofu, zatímco náš béčkový tým se chystal do Polska.
Chtěl si mě vzít hned v chodbě, po té co mi otevřel dveře. Vydobila jsem si, aby jsme se přesunuli do postele, a tam ať si se mnou dělá, co chce. Byl to výhodný obchod. Trocha pohodlí pro mojí tréninkem unavenou tělesnou schránkou výměnou za to, co dělá dobře jemu. Tentokrát se mě zmocnil v té nejstereotypnější pozici, ruce mi držel pevně za hlavou a zápěstí mi tiskl tak pevně, až jsem si byla jistá, že na nich zůstanou jeho otisky. Okusoval kůži na mém krku i ušní lalůček a zvládl tím ze mě vyloudit symfonii nejroztodivnějších stenů a vzdechů. Pak jsme se vedle sebe zhroutili na postel. Já si užívala dohru a on mě nechal.
Poznávat Bjørna bylo jako otevírat Pandořinu skříňku. Někdy mě to královsky pobavilo a jindy mi vstávaly chlupy na těle hrůzou.
Zrovna mi vysvětlil, od čeho má jizvu na levém předloktí, které jsem si nikdy předtím nestihla všimnout, anebo jí nevěnovala pozornost. Poškrábal ho Mick, když s ním v létě plaval v jezeře. Potopil se a pes dostal amok, že se topí a chystal se ho zachraňovat.
,,A od čeho je tahle jizva?" ukázala jsem na malou klikatici, dobře schovanou v širokém, blonďatém obočí.
,,Jebnul jsem se ožralej hlavou o roh."
Od srdce jsem se rozesmála, když jsem si představila, jak se opilý motá a pak naráží do zdiva.
,,...když mi došlo, že Gunnara už nikdy živýho neuvidim."
,,Do prdele," vyklouzlo mi nekontrolovaně.
Po očku jsem na něj pohlédla a doufala, že se ho můj naivní smích moc nedotkl. ,,Promiň."
,,V pohodě... nemohlas to vědět."
Zíral do stropu, zatímco já se špičkou prstu dotýkala jemné kůže na jeho nadočnicovém oblouku s drobnou jizvou. Několikrát jsem ji jemně pohladila a pak strhnula. V mysli mi vytanul úryvek článku z místních novin.
...
Strážníkům se při jejich příjezdu na místo zásahu naskytl pohled na mladého muže s krvácející ranami ve tváři a na rukou.
...
Stočila jsem automaticky pohled k ruce, kterou měl Bjørn založenou za hlavou, ale nemohla jsem z ní skoro nic vidět, jak se její velká část schovávala někde pod jeho andělsky blonďatými vlasy. Sklouzla jsem tedy pohledem k levačce, kterou měl položenou na svém vypracovaném břichu.
,,Jo," zachraptěl úplně cizím hlasem, ,,kromě obočí to schytaly i ruce."
Pohlédla jsem mu do tváře s pootevřenou pusou. Takže tohle za tím vším bylo? Ublížil sám sobě, po té co se dozvěděl, že jeho nejlepší přítel zemřel? Sevřelo se mi srdce, když jsem si představila tu bolest, kterou v něm ztráta musela vyvolat.
,,Cos udělal?"
,,Moc si to nepamatuju, ale utekl jsem od Chrise někam do baru a chtěl se ožrat."
Chytila jsem jeho ruku do své a prohlídla si ji. Měl na ní spoustu menších jizev, takže bylo těžké posoudit, která z nich se datovala k jeho pádu na dno. Položila jsem mu ji zpět na ploché břicho. Zvedla jsem se na lokti a chytila ho v ohbí druhé paže.
,,Ukaž."
Konečně mi věnoval přímý pohled a po krátkém zaváhání vytáhl ruku zpod hlavy. Přihlížel mi, jak chytám jeho dlaň do své a studuju každý milimetr jeho kůže. Do oka mě udeřilo, že na pravačce to vypadá poněkud divočeji. Ukazováčkem jsem píchla do největší z jizev.
,,Tahle patří k tomu samýmu?" pohlédla jsem mu do očí a všimla si jeho konsternovaného výrazu. Alespoň se nečertil tak jako jindy, když jsem se ho vyptávala.
,,Cože?"
,,Řekls, že to schytaly i ruce," připomněla jsem mu. ,,A taky jsem četla ten článek v novinách."
,,Jasně."
Ohromení v jeho tváři vystřídalo pochopení a konečně taky nevole. Hranice jeho sdílnosti jsem dosáhla až moc snadno. Asi jsem se radovala předčasně.
Zavřel oči a zvedl levačku, kterou měl stále volnou. Začal si třít čelo a mě strašně moc zajímalo, co se mu honí hlavou. Rozmýšlí se, co by mi k tomu ještě byl ochotný prozradit?
,,Tak to sis mě docela proklepla. Zjistilas ještě něco zajímavýho?" zeptal se trochu podrážděně.
,,Ne. Ani jsem až doteď netušila, co jsem to vlastně četla, takže mi to vůbec nedávalo smysl."
,,Hm."
,,Promiň."
,,Proč se omlouváš?"
,,Nevím. Příjde mi, že ti to vadí..."
Povzdychl si. ,,Nevadí. A ne, nepatří k tomu samýmu."
,,Co?"
,,Ta jizva, na kterou jsi ukázala. Není ze stejný noci."
Ztěžka jsem polkla, protože tón, jakým to řekl, mi prozrazoval, že se to váže k další historce, která se mi asi nebude líbit. Sbírala jsem odvahu se znovu zeptat a hlavou mi vířilo pomyšlení, jak nudný, spořádaný a bezbolestný život jsem oproti němu vedla.
,,Chceš mi o tom povědět?"
,,Ani moc ne," zabručel a pokračoval s náznakem pobavení v hlase. ,,Ale vidim, jak ti uplně zářej oči zvědavostí."
,,Pověz mi o tom, prosím. A pak už budu mlčet."
,,Nebo bych ti prostě mohl zacpat pusu," pronesl s rošťáckým jiskřením v očích.
,,To můžeš potom taky... Prosím."
Bjørn několikrát zamrkal, než upřel pohled kamsi do zdi. Ztratil se ve vlastních vzpomínkách.
,,Bylo mi sedmnáct a kvůli něčemu jsem se s matkou začal hádat. Myslím, že mi znovu připomínala, že si nepřeje, abych chodil tak pozdě domu jen kvůli něčemu jako jsou tréninky biatlonu. Připadalo jí to zbytečný. Možná, že kdybych hrál golf nebo šachy, tak by to uznala za sport na úrovni."
Sotva jsem dýchala a zrak upínala k jeho lehce se pohybujícím rtům, aby mi neuniklo ani slovo. Hořkost v jeho hlase mi dávala znát, že ani tuhle část své minulosti pořádně nespracoval.
,,Hádali jsme se a začali na sebe křičet, až jsem jí řekl, že je děvka a že to ona může za tátovu smrt."
Vytřeštila jsem oči a podvědomě sevřela jeho ruku pevně ve své. Stisk mi oplatil, ale nepodíval se na mě.
,,Hrozně jí to vytočilo. Byli jsme v obýváku. Popadla do ruky žehličku a vypadalo to, že se jí po mě chystá hodit. Tak jsem jí řekl, ať to udělá, že to aspoň budu mít taky za sebou. Začala se zdráhat, když jí došlo, co právě dělá. Tak jsem k ní přistoupil a chytil jí za ruku... když tu žehličku pustila, tak mě strašně naštvalo, že se nic nestane. Už jsem s tou bolestí počítal a snad se na ní i těšil. Tak jsem se rozpřáhl a trefil pěstí skleněnou výplň vitríny, co stála hned vedle."
Zavládlo ticho. Uvědomila jsem si, že nedýchám a trhaně se to pokusila napravit. Nenapadalo mě, co na to říct. Dvakrát krátce stiskl mojí ruku ve své, jakoby se mě pokoušel probudit. Povolila jsem stisk a s rozporuplným pocitem mu pohlédla do očí.
,,Bože," vydechla jsem.
,,Ne, v tomhle žádnej Bůh prsty určitě neměl."
Všimla jsem si jeho rozpačitého výrazu, s kterým čekal na moji reakci. Měla jsem nespočet otázek, které jsem se bála položit. Nelíbila se mi představa, že měl ve svém životě tak těžké období, kdy se mu místo podpory dostávalo jen nepochopení. Žila jsem v představě, že ho kromě otce ve sportu podporovala i matka. Myslela jsem, že vyrostl jako mazánek rodičů v téměř blahobytném prostředí hlavního města. Teď jsem však byla nucená tu vidinu ve své hlavě změnit na peklo s matkou, o které jsem zatím měla jen nejasnou představu. Už jsem však začínala tušit, že to myslel vážně, když tvrdil, že má z myšlenky na ní osypky.
Stačilo tak málo, abych o něm zjistila víc. Celou dobu jsem to měla před očima a ani mě nenapadlo, že by to mohl být klíč. Zdálo se, že všechny zlomové momenty jeho života, byly téměř nesmazatelně zapsané na jeho kůži. Skoro všechny.
,,Netvař se tak smutně," cvrnkl mě prstem volné ruky jemně do nosu.
,,Ale mě z tvýho vyprávění je smutno."
,,Hmm, to jsem ale vůbec nechtěl," zamručel.
Hleděl na naše ruce a zdál se tak trochu duchem nepřítomný. Naklonila jsem se, abych přitiskla své rty na jeho. Líbala jsem ho něžně, snad jakobych mohla alespoň část jeho nehezkých vzpomínek a bolesti převzít.
,,Teď už na to nemysli," zašeptala jsem, když jsem se od něj odtrhla
Posadila jsem se obkročmo na jeho břicho. Rozhodla jsem se ho přivést na jiné myšlenky a tak jsem se s hravým úsměvem natáhla, abych mu rukama vjela do vlasů. Nechávala jsem prameny jeho vlasů prokluzovat mezi prsty. Bříšky prstů a příliš nakrátko ostříhanými nehty jsem ho škrabala. Chvíli pohledem zpod přivřených víček přejížděl mezi mojí tváří a hrudí. Pak zavřel oči a i jemu se na tváři usadil pokojný výraz.
,,Spíš?" ozvala jsem se pak po nějaké době šeptem.
,,To určitě," odpověděl taky šeptem.
,,Ne jo?"
,,Ne, to se nedá, když na břiše cejtim, jak seš vlhká."
Automaticky mi sklouzl pohled k mému rozkroku a velmi rychle zase zpět. Najednou mi připadalo, že mě všechno pálí na místech, kde se naše pokožka dotýkala. A jeho ruce na svých stehnech jsem cítila taky mnohem intenzivněji. Dech mi ztěžkl, když jsem pozorovala, jak líně Bjørn klouže pohledem po mém těle.
,,Takže... je něco, čím tě dokážu zaujmout?"
,,Mmmh," s neurčitým zamručením mě chytil za ruku a ze svých vlasů ji přesunul za moje záda, přímo do svého rozkroku. Zjistila jsem tak, že je opět částečně v pozoru.
,,Tak pověz," vyzvala jsem ho laškovně a pohladila ho po celé délce, ,,jsi ochoten si mě nechat?"
Měla jsem chuť navodit mezi námi opět hravou atmosféru, aby ze sebe Bjørn setřásl nepříjemné pomyšlení na svou minulost, kterou, jak se zdálo, stále ještě úplně neuzavřel a nesmířil se s ní.
,,A k čemu mi kromě šukání budeš?" zeptal se provokativně.
Hned mě zahřálo u srdce, že Bjørn, tak jak ho znám, se nikam neztratil.
,,Mam pocit, že jsem někde slyšel, že vařit neumíš..." dodal.
,,No, to moc neumim," zamumlala jsem a nepřestávala ho honit ze své nepříznivé pozice.
,,Takže... co s tebou," zopakoval už poměrně svůdně tlumeným hlasem blonďák pode mnou a moje pánevní svalstvo se sevřelo jako splašené, když mi konečky jeho prstů sklouzly po čelisti na krk a přes klíční kost dotekem lehkým jako peříčko.
,,Umim uklízet," vykvíkla jsem se sevřeným hrdlem.
Chtěla jsem se smát, ale bylo mi tak horko, že to prostě nešlo. Jeho doteky. A pohled na jeho hruď, na které se rýsovaly nejen svaly a žebra, nově zdobená velkorysým obrysem havrana, tomu moc nepomáhal.
,,To umim taky," utřel mě.
,,To je fakt. Musim uznat, že tady doma máš překvapivě čisto."
,,Jsem tě překvapil, jo?"
,,Jo," pípla jsem. ,,Tak mi pomoz..."
,,S čím jako?" zašeptal a prstem obkreslil bradavku. Povídali jsme si, jakoby se nic nedělo a těžká atmosféra, kterou předtím jeho vyprávění přineslo, se rozplynula.
,,No, poraď k čemu bych se ti mohla hodit."
,,Co? To ne. Chci, abys mě svedla."
,,Svedla...?" zopakovala jsem bezduše. Jak to jen myslí?
,,Jo," kývl a pokračoval laškovným tónem. ,,Budu všem vyprávět, že jsem v tom nevinně. Řeknu, žes mě svedla."
Protočila jsem panenky. ,,To je přece blbost. Já svádět neumim."
,,No, mě se teda zdálo, že v tom autě jsi mě ojela dost schopně."
S obtížemi jsem polkla. Při té vzpomínce jsem podvědomě sevřela všechno svalstvo v klíně a pohla pánví, hledajíc komfortnější pozici k sezení, takže jsem se akorát ještě víc otřela o jeho břicho. Zjevně to zaujalo i jeho, protože tím směrem sjel pohledem a vtáhl ret mezi zuby. Zatímco ho podvědomě sál, zřejmě přemýšlel, co si se mnou počít. Vypadalo to neskutečně sexy.
,,Tak co?"
Zadržela jsem dech a bez přemýšlení promluvila.
,,Asi teda kromě šukání nemám, co bych nabídla."
,,Ty vole," slyšela jsem jeho zastřený hlas. ,,To je úplně nejlepší odpověď, jakou jsi mi mohla dát."
Zavřela jsem oči. Bjørn. Čím jiným ho nadchnout?
Na jednu stranu mi přišlo malomyslné, že by vztah mezi námi měl být jen na fyzické bázi vycházející z naší vzájemné chemie a tělesné přitažlivosti. Jenže moje tělo přímo křičelo po jeho blízkosti a moje vagína mi vsugerovala, že je čas, aby její blaho bylo na prvním místě.
Než jsem se nadála, začal se Bjørn pode mnou posouvat, přiměl mě, abych ho nechala rameny proklouznout pod svými koleny, a za okamžik už jsem přihlížela, jak se jeho ústa blíží k mému klínu. Zadržela jsem dech, ještě než se jeho ústa a jazyk dotkly tepajícího místečka, žádajícího o pozornost. A prudce jsem vydechla, když jsem ucítila horkou měkkost jeho rtů na poštěváčku.
Hlasitými steny jsem ho povzbuzovala, aby nepřestával v kroužení jazykem a na protest jsem zaskuhrala, když na moment přestal. Zkoušel mě. Hrdelně se zasmál, až mě ovál jeho dech na vlhkém rozkroku a vzápětí pokračoval s ještě větší vervou, takže jsem mu nedlouho po té vjela rukou do vlasů a prudce sevřela ruku v pěst, když mě ovládl silný orgasmus.
,,Au, Emi," upozornil mě na moje entuziastické tahání za jeho skalp.
,,Oh," uvolnila jsem sevření, ale omlouvat jsem se nechystala. Neříkal snad, že mu trocha bolesti nevadí?
Naposledy polaskal jazykem naběhlý klitoris a já se rozesmála, protože to lechtalo, když vlny extáze pomalu odeznívaly. Rozesmál se i on.
Jeho ruce opustily moje tělo a jeho hlava mi zmizela z dohledu. Ne však na dlouho. Poklekl za mnou a přirazil mě zadečkem do svého klína.
,,Je to zábava, viď?"
,,Docela jo."
,,Docela?" ozval se dotčeně a zavrčel.
Předklonil se a aniž bych na něj otočila hlavu, cítila jsem, jak se jeho rty dotkly mojí pokožky. Jeho horké rty, škrábající vousy a lechtající vlasy. Ošívala jsem se a kroutila, a nepřestala ani když se k tomu požitku přidaly jeho ruce hladící moje prsa. Líbilo se mi to k zbláznění, ale chtěla jsem ho cítit v sobě.
Položila jsem se na matraci pažemi, obličejem i vrchní částí hrudi. Prohla jsem se v zádech jako kočka, takže jsem se na něj zadkem dál tiskla. Nechal svoji tvrdou erekci klouzat mezi mýma půlkama a já se snažila trpělivě vyčkávat, až to sám nevydrží.
Jenže on se držel. Hladil mě rukama, otíral se o mě tím svým výstavním ptákem a nechal mě kňučet. ,,Už bys ale mohl."
,,Co máš na mysli?"
,,Ty víš."
Zachechtal se.
,,Ne, tohle teda neni vtipný."
,,Mě přijde, že docela jo."
Kontakt jeho těla zmizel, protože se předklonil, aby mě políbil na půlku a hned po té se do ní zakousl. Vyjekla jsem a chtěla uniknout, ale ruku mi obtočil kolem stehen a přitáhl si mě zpět do původní pozice. Trochu jsem bojovala, ale neměla jsem šanci.
Ucítila jsem jeho vlhký, horký jazyk přímo tam. Oblízl mi pohlaví odspoda nahoru a nezastavil se, ani před tím dalším otvorem. Znovu jsem zakňučela a měla sto chutí ho kopnout.
,,Bavíš se?" zaskučela jsem s obličejem vtisknutým do povlečení.
,,Ty ne?"
,,Ne."
Něco zabručel sám pro sebe, ještě několikrát políbil moje vystrčené pozadí, aby se konečně narovnal. Otřel se o mě penisem a pak už jsem cítila, že ho vzal do ruky, aby ho nasměroval správným směrem. Nezapomněl mě poškádlit žaludem po naběhlé fazolce, než vklouzl dovnitř. Decentně se pohyboval jakoby vychutnával to vřelé uvítání.
,,Vždycky si v tenhle moment příjdu jako feťák," pronesl zastřeným hlasem a zachechtal se s citelnou úlevou a blaženým vydechnutím.
,,Hmm, i já," zavrněla jsem a prohýbala se v bedrech, abych mu vyšla vstříc.
Pohladil mě několika krouživými pohyby po hýždi a než jsem se stihla nadechnout, přistála mi na stejném místě jeho rozevřená ruka. Štíplo to. Dech se mi zadrhl v krku a musela jsem zamrkat a následně polknout, abych nehekla bolestí a překvapením nahlas.
,,Máš strašně pěknej zadek," pronesl temným hlasem, zatímco několikrát důkladně pomalu přirazil. Dával si záležet, jak hluboko zasune. Pohlédla jsem přes rameno, abych zjistila, že se dívá, jak ze mě vysunuje svůj úd lesknoucí se mojí vláhou. Oběma rukama hladil a hnětl moje půlky. Celá ta podívaná byla strašně rajcovní.
,,Tak proč ho trochu nezmalovat, že jo," pronesla jsem kousavě.
,,Nepřeháněj," zašeptal a natáhl ruku, aby mě chytil za bradu. Sklonil se, takže mě ovanul jeho dech. ,,Nemáš tam skoro žádnej otisk. Na to by bylo potřeba trochu víc přitlačit. Chceš?"
,,Děláš si srandu, že jo," zašeptala jsem a žádala ujištění, slyšela jsem obavu ve vlastním hlase.
Tentokrát se zarazil a pátral očima v mojí tváři. Přejel palcem po mém spodním rtu a konečně spojil naše rty. Naléhavě jsem mu opětovala polibek a přála si, aby mě nepřestal líbat.
,,Ty se bojíš?"
,,Ne," vyhrkla jsem rychle a bez přemýšlení.
,,Ale myslíš, že ti chci ublížit."
,,Ne. Jen někdy nevím, co od tebe očekávat."
Místo další odpovědi zamručel. Narovnal se a vyklouzl ze mě. Chtěla jsem začít protestovat, ale on byl rychlejší. Povalil mě na bok a pak mě chytil za kotníky. K mému překvapení mě tahem přesunul až na úplný kraj postele. Přihlížela jsem jeho počínání s pootevřenými ústy.
,,Takhle aspoň uvidíš, co dělám," zamumlal, když do mě znovu vklouzl a natažené nohy mi držel před svým torzem.
Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, jak se moje obavy rozplynuly. Vnímala jsem jenom oboustranný živočišný chtíč, naše vzájemné doteky a jeho pohyby ve mně. Přirážel až po kořen, líbal mě na kotníky a hladil každý kousek mojí kůže. Několikrát jsme pozměnili pozici, abychom prohloubili spojení a nakonec jsme se společně nechali unést na vlnách vyvrcholení.
S bradou opřenou o jeho hruď jsem po něm chvílemi pokukovala. Chvíli si namotával na prst pramen mých vlasů. Pak ho odhodil, znovu do vlasů zabořil prsty a bez rozmyslu je zcuchal. Překvapilo mě, když jich část chytil a přitiskl si je k nosu, aby si čichl. Znovu je pustil. Nenapadalo mě, co se mu asi tak honí na hlavou.
,,Na co myslíš?" zeptala jsem se proto.
,,Jsem na tebe tak nějak zbyl, viď?" zeptal se a na odpověď nečekal.
,,Co?" podivila jsem se.
Netušila jsem, odkud se ta nesmyslná myšlenka vzala. Proč ho napadlo zrovna tohle, po tom všem s čím se mi toho dne svěřil? Měla jsem dojem, že jsme se dostali o krůček dál a bude to mezi námi jen lepší, ale tahle poznámka mě nutila o všem pochybovat.
Jemně mě chytil za paže a naznačil mi, abych uhla stranou. Posadil se na posteli a otočil se ke mně zády.
,,Snad se s tím zvládneš smířit. A kdyby ne, tak řekni. Nebudu ti stát v cestě."
,,Neplácej blbosti. Víš, že tak to není."
,,Můžeš tvrdit, co chceš, ale je to tak. Jsem druhá volba," pronesl poměrně nezúčastněným tónem a mě srdce vynechalo úder. Co se to s ním děje? Nedokázala jsem určit, co tu rapidní změnu v chování způsobilo.
,,A zajímá tě vůbec, jak to vidím já?"
Povzdechl si poněkud odevzdaně, až mu ramena poklesla, snad protože mu ve skutečnosti bylo proti srsti o tom mluvit.
,,Jen mi to řekni," pokynul mi ledabyle rukou, ale z jeho hlasu šlo slyšet, že ať řeknu cokoliv, jeho mínění tím nezměním. Bylo zvláštní se konfrontovat s jeho podivným postojem vůči našemu vztahu. Já bývala v minulosti ta nevěřícná a nedůvěřivá. To mě musel pořád někdo o něčem přesvědčovat. Teď jsem si musela zvykat na novou roli.
,,Podle mě," začala jsem pevným hlasem bez sebemenších pochyb, ,,jsme si souzený."
Nejdřív na mě moment civěl bez muknutí přes rameno a pak se posměšně uchechtl. Pátravě jsem očima přejížděla po svalech, které se mu rýsovaly pod kůží.
,,Ses moc dívala na televizi. Tos viděla v nějakým seriálu, co?"
,,Nebuď takovej," zašeptala jsem mu do vlasů, když jsem se mu zezadu přivinula k zádům. Na holých prsou jsem cítila jeho hřejivou pokožku a zavlnila se, abych si ten kontakt ještě víc vychutnala.
,,Neumim bejt jinej."
,,To není pravda. Já to vím. A ty to víš taky," zašeptala jsem a políbila ho mezi lopatky, těsně pod místem, kam až mu sahaly rozpuštěné vlasy. ,,Mám tě ráda takovýho, jakej seš."
,,Taky tě mám rád."
Dál jsme se nedostali, protože si sundal moje ruce ze svojí hrudi. Políbil jednu, pak druhou a následně odešel do sprchy. Nechala jsem ruce klesnout na svoje holá stehna. Koukala jsem na jeho výstavní prdelku mizící z dohledu a začala se ztrácet v chmurných myšlenkách.
Představovala jsem si puberťáka s blond vlasy a modrozelenýma očima s troškou hnědé. Cítila jsem jeho zlost, nepochopení i zmatek. Přidala jsem bolest ze ztráty otce a zřejmou nutnost bydlet s matkou, která pro jeho vášeň k sportu neměla dost porozumění.
Ne. Neměla jsem ani páru, jak těžké to pro něj bylo a čím přesně si procházel.
Nespokojeně jsem našpulila ústa. Chtěla jsem toho od něj slyšet o něco víc. Čím dál víc jsem věřila, že až se dozvím, čím si prošel, tak třeba dokážu pochopit i jeho chování vůči mě. Získávala jsem dojem, že mě chce mít pod kontrolou. Nejlépe všude. Takže i v posteli. Nedávalo mi však smysl, proč? Proč když mě od sebe opakovaně odhání?
*
Per nalepila fólii na kůži s novou částí tetování. Tentokrát pracovala na detailech Ódinovy tváře, dokud ji Bjørn nepřerušil. Nešlo jen o bolest. V Holmenkollenu jsme se přidali na čtvrtečním tréninku k áčkařům, takže jsme oba byli utahaní jako koně.
Nejdřív jsem se na tréninku obávala, že zase budu vlát za ním a Sturlou. Ale o chvíli později se objevila Ingrid a tak jsem s povděkem vyrazila kroužit na lyžích s dobře naladěnou blondýnkou.
Nakřáplým hlasem mi za běhu vyprávěla historky z Vánoc a vyzvídala novinky z našeho týmu. Dostala jsem strach, jestli se začne ptát, co je mezi mnou a Bjørnem. Naštěstí však stačilo prozradit, že jsem po rozchodu s Mikaelem a po troše soucitu z její strany, se Ingrid rozhodla téma změnit. Oddechla jsem si. Nebyla jsem si jistá, jestli Bjørn stojí o to, abych cokoliv vyzradila. Do elitního týmu jsem nepatřila a tak jsem to rozhodnutí hodlala přenechat jemu.
Per se zvedla a vydala se směrem ke mně. Zrovna jsem znuděně už po sté nakukovala do skříně s naušnicemi z chirurgické ocele. Přistoupila ke mně tak těsně, až jsem na ni zaskočeně zamrkala.
Očima jsem pátrala v její tváři s bezchybnou pletí, kočičíma očima, rámovanou platinovými vlasy a ... piercingem v nose. Při první návštěvě jsem si ho nevšimla.
,,Ty nechceš nic zvěčnit?" zeptala se přátelsky.
,,Ty máš piercing v nose?" odpověděla jsem otázkou.
Tatérka se jenom usmála zvedla ruku a naušnici ve formě podkovy s dvěma kuličkama prsty otočila směrem do nosu, takže naušnice zmizela.
,,Eh," vykulila jsem oči. ,,Okay, dobrá schovávačka."
Uši mi polechtal její srdečný smích, než mě chytila přátelsky za předloktí.
,,Tak co by udělalo radost tobě?"
,,Dřív jsem chtěla mít piercing v pupíku," prozradila jsem na sebe přání z času dospívání. ,,Ale kérku? To asi ne."
,,Co takhle malinkatýho ptáčka?" pronesla Pernilla a vytáhla mi rukáv. Druhou rukou vytáhla fix a na pokožku na zápěstí mi začala kreslila siluetu opeřence.
,,Mohlo by ti to připomínat Bjørna, co myslíš?" zašeptala tatérka.
,,Něco jako couple tattoo?" odfrkla jsem si.
,,Ale ne. Nic takhle miniaturního by si Bjørn vytetovat nenechal. A couple tattoo je o tom mít něco identickýho nebo vzájemně se doplňujícího. A o smyslu tohodle nebude vlastně nikdo vědět."
,,Jaký smysl máš konkrétně na mysli?" slyšela jsem nádech uštěpačnosti ve vlastním hlase, ale nemohla jsem si pomoct.
Pernilla se shovívavě usmála, snad moje chování chápala. Naše první setkání proběhlo trochu krkolomě. Nařkla jsem ji s Bjørnem, že mezi nimi k něčemu došlo, což se ukázalo jako mylná představa. Když jsem pochopila, že k ní má Bjørn úzký vztah, protože je dcerou jeho zemřelého přítele, styděla jsem za svou předpojatost. Jenže ona byla tak krásná a Bjørn... byl jen chlap.
,,Terry říkala, že seš to nejlepší, co se Bjørnovi za jeho život přihodilo, ale že to není lehký, protože nikdy nevíte, kdy se znovu uvidíte. Kvůli sportu."
Na několik vteřin zavládlo ticho. ,,A jak mi s tím pomůže tenhle pták?"
Obě jsme se zasmály a zvedly k sobě oči od obrázku, který nakreslila. ,,Když se na to zápěstí podíváš, vždycky ti ho to připomene. Vždycky když nebude moct být s tebou."
Cítila jsem, jak mi do očí stouply slzy, vyvolané Pernillinými slovy, která je pronesla s naprostou samozřejmostí. Ale já se cítila odhalená a bezbranná před někým, koho jsem ještě vůbec neznala. A ten někdo hovořil právě o tom, co mě trápilo v posledních dnech nejvíc. A totiž ne obava, jestli mám dostatečnou fyzickou kondici a udržím si místo v celkovém hodnocení, nebo jestli konečně dosáhnu na vítězství. Ne. Trápilo mě, že se vánoční pauza chýlí ke konci a já i Bjørn se vydáme rozdílnými cestami. Na dobu neurčitou.
,,A co pomůže, aby si i on na mě vzpoměl, když s ním nebudu?" zašeptala jsem sklíčeně.
,,S tím si nemusíš lámat hlavu. Mám dojem, že celýho toho Ódina jsi způsobila ty, takže na to jen tak nezapomene, když si pokaždý, jak ho tetuju na těch žebrech, skoro čůrne do trenek."
Překvapeně jsem zvedla pohled k Pernillině tváři. Hrál v něm veselý výraz a začínala se smát vlastnímu vtipu. I mě se roztáhla ústa v úsměvu a rozesmála jsem se spolu s ní.
Toho dne jsem si nechala udělat svoje první tetování. Vypadalo jako mládě straky s roztaženými křídly, vylétající z hnízda prvně do světa. Tak si Per představovala symbol pro Mlíčňáka.