╔══════════════╗
NA HRANĚ TAJEMSTVÍ
╚══════════════╝
XVIII. Zraněná sedmikráska
„JESTLI TO CHÁPU SPRÁVNĚ, TANJA A JEJÍ PŘÁTELÉ DOŠLI K ZÁVĚRU, ŽE SE PRESCOTTOVÝM NĚKDO MSTÍ," kysele jsem se ušklíbla.
Paní Collinsová si mě nevšímala. „Správně," zamručela, přičemž se opřela v křesle a spojila prsty na zátylku. „Bylo to docela svérázné vysvětlení, ale poměrně přesné."
„Vypadá to, že našemu vrahovi vychází jeho plán do puntíku. Alespoň zatím," svědomitě jsem odpověděla a snažila jsem se, seč mohla, aby to znělo zdvořile.
„To máte pravdu, zpočátku neudělal mnoho chyb a přešlapů," odvětila Cornelia ochotně a já jsem zbystřila. „Každý jeho čin byl předem několikrát promyšlený. Pachatel věděl, že je to lehkomyslné a troufalé, ale copak si právě proto nevysloužil svoji přezdívku? Žádná práce pro něj nebyla příliš nebezpečná. Žádný skutek příliš podlý. Provede špinavou práci a pak zmizí na jih – vstříc lepším zítřkům."
Oči mi musely přímo zářit, protože se paní Collinsová blahosklonně uchechtla. Nic čtenáře nepřitáhne víc, než vražda a zlomyslný, vypočítavý pachatel. Ostatně; do míst, kde páchne smrt, se lidská pozornost vždy otáčí nejvíc. Moje vlastní výtisky toho byly mnohdy důkazem.
Pravačku jsem si pohodlně opřela o opěrku. „V detektivních románech, ale i v opravdovém světě, jsou obvyklé čtyři typy motivů: láska, peníze, pomsta a psychická porucha. Který motiv pohání našeho Pachatele?"
„Řekla bych, že všechno dohromady. Poháněla ho nenávist k Adrienovi přiživovaná krušným dětstvím a špatným zacházením. Nenáviděl Lakewood a ještě víc nenáviděl ty, kteří mu vládli..."
Pochvalovala jsem si, bez sebe vzrušením. Penězi, které dostanu po publikaci výtisku, si jistojistě namastím kapsy. A kniha půjde na dračku, o tom jsem nepochybovala.
Bylo dlouhé ticho, než paní Collinsová znovu promluvila. Jakoby mi četla myšlenky, zachrčela nezvykle hrubým hlasem, v němž jsem, přestože mluvila potichu, zaslechla skutečnou hrozbu. „Měla byste vědět, že jsou příběhy, kterým nikdy nikdo neuvěří."
Do úst si zamyšleně vložila další kousek hroznového vína a poněkud strnule se zakousla do toustu. Byl den Lindina slyšení. V hlavě jí stále jako černý mrak visela Raymondova obvinění a ona jen stěží dokázala zakrýt nervozitu, která se projevovala v podobě nepatrného třesu rukou a rytmického klepání nohy o podlahu.
I přesto všechno si dokázala udržet jistý klid, ačkoliv se neodvážila do ruky uchopit sklenici – strach z otravy byl dnes mimořádně silný... Mimo to netoužila, aby na sebe upoutala více pozornosti.
Zatím však seděla u mahagonového stolu úplně sama. Proto si nesmírně vážila klidu, který zde nastal a ona mohla v tichosti přemýšlet nad jejími možnostmi i pravděpodobnostmi závěru slyšení.
Ráno nemusela vstávat vůbec brzy, protože začátek slyšení se stanovil na deset hodin dopoledne a Wedgie byl dokonce tak ochotný, že jí nabídl exkluzivní odvoz až před vchod soudní budovy.
Snídaně nebyla příliš chutná... Její toust byl suchý, káva zahořklá a rajčata páchnoucí. Connie si na dnešek vzala volno, tudíž nebyl nikdo, kdo by jí mohl pilně podstrojovat a hýčkat celé ráno. Musela se proto spolehnout na své vlastní kulinářské schopnosti a takhle to dopadlo.
Záhy se k ní u rozkošné snídaně připojili Penelopa s Adrienem, kteří se rozhodli opravdu vykonat svůj ďábelský plán v podobě brzkého vstávání a už od pěti hodin telefonovali s přeplaceným advokátem Burtonem. Moc toho o něm ještě nevěděla, ale zaslechla, že bývá častým hostem na Adrienových zahradních oslavách. Jistě se bude za svoji dojnou krávu bít až do roztrhání těla. Tak jako všichni.
Ticho v místnosti bylo rázem přerušeno pronikavým hlasem, který patřil nízké rudovlasé ženě, zvané i Penelopa Taskerová.
„Ach, Adriene, už se nemohu dočkat," těšila se Penelopa, zatímco si líčila oči. „V kolik hodin tam dorazíme?"
„Nejlepší by to bylo někdy po deváté," odpověděl Adrien a dál si utahoval tkaničky na svých lakýrkách. „Při pomyšlení na snídani už ale teď umírám hlady."
Když si Penelopa nanesla druhou vrstvu maskary, zipem zavřela tašku s líčidly. „Připravím si ty skvělé kaftanové šaty. Máme ale štěstí, že byl Maurice Burton tak ochotný a cestoval kvůli našemu případu přes polovinu Spojených států."
„To víš, matko, za peníze lidé udělají všechno."
Když to dořekl, sestra na něj pohlédla s tak ošklivou směsicí zášti a zuřivého zklamání, že se mu z toho zachvělo chřípí. Výraz v jejím obličeji byl vyrovnaný, zatímco ho její oči ostře pozorovaly. Začalo to být docela nepříjemné – ten pronikavý pohled, jakým sledovala jeho řeč těla a pokoušela se odhalit alespoň špetku nejistoty, kterou by mohla využít ve svůj prospěch.
Vždy měla zvláštní nadání všímat si u lidí všech detailů. Dobře věděl, že každá, i ta nejmenší odchylka od zaběhnutého normálu může sestře naznačit zamlčenou slabinu, které se okamžitě chytí... Koneckonců byla mistryní provokace.
Tentokrát si ale svoji sílící nervozitu připouštěl a tak pro něj bylo mnohem snazší ukočírovat ji a udržet pod pokličkou tak, aby si sestra nevšimla jejích příznaků. A ty byly opravdu všude; už podruhé za minutu si přihnul z placatky, okusoval si vnitřní strany tváří a vyšňořil se, jako by věřil, že mu skvěle padnoucí šat a drahé boty vrátí trochu ztraceného sebevědomí, které úpěnlivě potřeboval.
Adrien se vlastně celý život honí za sebevědomím, napadlo Tanju, když vstala od stolu a kolem ponurého vánočního stromku kráčela do ložnice. Nejen, že čerpal ze své práce jistotu, ale rovněž si velmi rád zvyšoval sebevědomí na lidech, které považoval za méně důležité. Linda Martinová byla jednou z takových lidí. Teď, když byl Philip mrtev, s ní neměl slitování.
V ložnici na sebe navlékla bílou košili a padnoucí sako s mnoha blyštivými ozdobami, které trochu připomínaly řády, medaile a vyznamenání, jaké nosívají armádní generálové. Vlasy, které měla po včerejším mytí ještě trochu zvlněné, si sepnula jednoduchým, černým skřipcem.
Doufejme, že Grant předvede jeden ze svých zázraků, pomyslela si, když se s ní vůz šinul přes úzký most nad vodami Chesterova kanálu. Po tom všem, čím Linda prošla, si zasloužila vypadnout z mizerné vězeňské cely a vrátit se domů. Přes všechnu nervozitu byl strach z toho, co Lindu teprve čeká, ještě sžíravější – lítý boj právníků, psychické trauma a doživotní cejch vražedkyně.
Vůz se sice na ranní ledovce pohyboval téměř krokem, ale přesto se jí zdálo, že cesta uběhla nezvykle rychle. Bylo již po půl desáté a zimní slunce vycházelo nad zamlženým obzorem, když ji Wedgie Foster konečně vysadil před vysokou stavbou odhadem z osmnáctého století. Musela mít minimálně šestnáct poschodí a vstupní hala se pyšnila několika mramorovými sochami, dávaje najevo architektův vybraný vkus.
Čas od času kousek odsud zakotvila loď a podnapilí rybáři se potáceli ulicemi Lakewoodu – kolikrát zabloudili až k budově soudu. I dnes postávali na druhé straně vozovky, jedli laciné hot-dogy, pili whisky a vysmívali se vyšší společnosti. Ty jejich dlouhé kabátce, komplikované účesy a zasmušilé výrazy ve tvářích jim musely připadat ohromně groteskní.
Celou cestu jí v útrobách hlodaly starosti, s jakou šílenou teorií Adrien a Raymond přijdou tentokrát. Neměla ponětí, co si má o bratrovi teď myslet... Neustále se potácel mezi příjemným mužem a chladným a vypočítavým aristokratem. Tanja si bohužel nikdy nemohla být jistá, která jeho strana vlastně vítězí. Obzvlášť ne dnes ráno. Ale navzdory všem krutým činům, navzdory vší neřesti a korupci, kterou ve svém městě přiživoval, pořád věděla, že právě on zachránil rodinu před nouzí. Chtěla věřit, že také stojí za záchranu.
Vešla do soudní budovy a zamířila přímo do jednací síně. Jakmile překročila práh dveří, ucítila chlad, který se jí navzdory kabátu mocně zařezal do pokožky. Na těle jí automaticky vyskočila husí kůže a ona se pod náporem mrazu trochu ošila. S dalším nádechem se jí do plic dostal zatuchlý smrad podobný zápachu starého papíru. Její chladný výraz ani ladný pohyb to však neovlivnilo.
„Slečno Prescottová," ozval se hlas, který ještě neznala. Za ní stál velký muž v letech, s brunátným obličejem, zrzavými vlasy a hustými kotletami. Měl úsměv vlka a od Wedgieho se dokonce dozvěděla, že kdysi nosíval pro štěstí kapesní hodinky poseté diamanty, dokud je neukradl Tony Rez. „Možná, že byste vy a váš přítel Emerson mohli uznat porážku předem, abychom si tuto nepříjemnou šarádu ušetřili."
Sám si uznej porážku, zalykala se hněvem Tanja. Ale řekla jen: „Pan Burton, že?" On byl tím obhájcem, vždy připraveným skrýt zlo před jasnými loučemi světla. Avšak ani ten nejlepší lhář a šarlatán nedokáže mlžit věčně. Dříve či později bude každá lež přinucená vyjít z temnoty na světlo a ukázat svoji pravou tvář okolnímu světu... alespoň to říkávala Helena a tomu odjakživa věřila.
„Musím říct, že mne vaše odhodlání fascinuje, slečno Prescottová. Adrien říkal, že jste tvrdohlavé a po čertech chytré děvče, které se nebojí zašpinit si ruce. Jenomže ani váš brilantní mozek nemůže změnit fakt, že proti Lindě Martinové existuje celá řada důkazů."
„Ano, ale získali jsme spoustu nových poznatků, které snad jednou skloubíme dohromady, a vyjde nám klíč k řešení této záhady. Ve vědění je totiž moc," opáčila Tanja, ale její hlas byl tenký jako vlásek.
„Dovolím si s vámi nesouhlasit," odsekl prokurátor mrazivě, „v penězích je moc. Vezměte si například vašeho bratra. No, může si dělat, co se mu zlíbí, a to není díky nějakým mizerným znalostem, slečno Prescottová. Jeho moc pramení z velkých peněz."
„Omyl, jeho moc pramení z rodinné historie a z přízně Štěstěny."
„Pro většinu lidí rodina znamená slabinu. Nějakou chybu v systému, která člověka jenom omezuje a stahuje ke dnu. Jste si jistá, že to není i Adrienův případ?"
Tatiana sice nepatrně zrudla, ale když promluvila, do jejího hlasu neprosákla ani špetka zášti: „Jednoho dne dostanete, co vám patří, pane Burtone."
„To určitě," přitakal Maurice s vážnou tváří. „Jestli je na světě nějaká spravedlnost. A oba víme, jak je to pravděpodobné."
O mnoho strohých slov později se vzájemně rozloučili s oboustrannou touhou se už nikdy nesetkat. Ten člověk umí znamenitě pouštět hrůzu, přemýšlela Tanja, zatímco hledala volné sedadlo, ale to ještě neznamená, že je podobně obratný i mezi paragrafy. Snažila se jakkoliv uklidnit splašený tlukot svého srdce, ale nic nezabíralo. Ve skrytu duše věděla, že Adrien si pro tento případ najal skutečně prvotřídního advokáta a neváhal prohledat celé Spojené státy, jen aby takového našel.
Kráčela po masivní, dubové podlaze a očima hbitě přeletěla celou místnost. Zásoby volných židlí za černými stoly se rychle tenčily, jelikož příležitost Lindina slyšení přilákala spoustu jejích přátel a známých. Drtivá většina přítomných diváků ale vypadala, jako že prostě neměli nic lepšího na práci. Proto zavítali k soudu; možná chtěli vidět další nevinnou duši, jak přímo před jejich zraky přijde o svobodný život a bude odsouzena k jeho promarnění za mřížemi.
Zahlédla Granta Emersona v ocelově šedém obleku. Ležérně se opíral o opuštěný řečnický pult, zatímco šilhal po mnohačetných řádcích svých poznámek a materiálů. Hledání volného místa může počkat, rozhodla v duchu. Došla až k němu a poklepala mu na rameno. Když se k ní otočil, jeho výraz změkl, rty se trochu uvolnily z křečovité pozice a neklidná vráska mezi obočím se vyhladila.
„Znáš prokurátora?" zazněl jeho napjatý dotaz. Pak pocítil náhlé nutkání zaměstnat prsty a ukojil ho tak, že si na krku urovnal pruhovanou vázanku.
„Slyšela jsem o něm. Jmenuje se Maurice Burton."
Granta polilo horko a cítil, jak se strach jako lavina přelévá i na jeho společnici – výstražné varování, které je nemohlo zachránit ani jim pomoci.
Ve škole byl Grant Emerson lidmi jako Maurice Burton přímo posedlý. S drahými kabáty, neúprosnými výrazy a kapesníky s monogramem ho pronásledovali ve snech. Proto se chtěl stát skvělým advokátem, poznat jejich životní styl a dostávat stejné pracovní nabídky jako oni. Byl to způsob, jak se připravoval na to, až se s nimi jednou utká v soudní síni. A Maurice Burton byl ten nejlepší ze všech.
Aby se trochu rozptýlil, pohlédl na Tatianu. Na sobě měla stále ještě karmínově rudý kabát vyštíhleného střihu, který jí nádherně zvýrazňoval ramena a zužoval pas. Na rukou obvyklé, kožené rukavice, jako by přišla ve spěchu a nestačila je odložit do šatny. Vypadala půvabně jako vždy, ale Granta trápil neodbytný pocit, že se její výrazná krása do jednací síně vůbec nehodí – že narušuje ponurý a formální nádech toho místa a že bude rozptylovat klíčovou pozornost nejednoho porotce.
„Vince?" řekla a Grant si byl rázem jistý, že špetka bláhové naděje, kterou zahlédl v jejích očích, nebyla pouze dílem jeho představivosti. Nepatrně se natáhla, aby jako ostříž prohlédla celou komoru.
Grant místo odpovědi jen stiskl rty a ve tváři se mu usadil mrazivý výraz. „Není tady. Mám ti vzkázat, že se omlouvá, ale plány mu zhatila naléhavá obchodní nabídka, kterou musel projednat. A necítí se ve společnosti příliš dobře." Grant se kysele ušklíbl, a když nic nenamítala, pokračoval: „Myslím, že je to tvoje vina."
„Co prosím?"
„Nejspíš se bojí, že bys ho znovu vyzvala k tanci."
A Tanja se rozesmála, ale byl to smích strnulý a chraplavý – takový, jaký by ani posedlému obdivovateli, jakým Vincent Van Leer skutečně byl, nelahodil. Nehodil se k dnešnímu dni o nic víc, než do téhle svízeli zamořené situace.
Když konečně začalo slyšení, přivedli Lindu. Na rukou měla pouta a v obličeji děsivý, strnulý výraz. Dva výhružně vyhlížející bachaři ji táhli za obě paže a Linda klopýtala k jejímu křeslu, které postavili hezky dál od všech ostatních.
Grant jí pokynul, ale zdálo se, že si toho ani nevšimla.
„Mio Dio," prohlásila Tanja a její společník nemusel být kdovíjak zběhlý v italském jazyce, aby jí porozuměl. „Měli jsme ji pozorovat, jak kráčí uličkou vstříc manželství, ne soudu."
„Přesně tak," souhlasil Grant. „Pořád nemůžu uvěřit, že se to děje."
Pak už Tatianě nezbývalo nic jiného, než políbil mladého právníka na obě tváře, popřát mu hodně úspěchu a přeříkat všechny italské i anglické modlitby, které si ještě pamatovala ze své návštěvy ve Vatikánu.
Dopadne to dobře, říkala si, když procházela uličkou mezi křesly. Ale když si vybírala židli, ujistila se, že sedí k Adrienu Prescottovi zády. Z nějakého důvodu se ho bála víc, než ostatních.
Najednou si uvědomila, jak je všechno tiché. Teď, když se všichni usadili, pochopila, že pozorovat jednání a na jeho závěru vyslechnout verdikt nebude ani zdaleka tak jednoduché, jak si myslela.
Vinou slabého osvětlení vypadali živí lidé jako voskové figuríny a zdálo se nepřirozené slyšet je dýchat nebo vydávat jakýkoliv zvuk, který lidé obvykle vydávají.
Vzduch byl klidný a tichý jako smrt a jediné, co se v místnosti hýbalo, byly ruce advokátů, kteří přehazovali a rovnali svá lejstra. Statečně zírala přímo před sebe; Grant se pročítal složkou a Maurice Burton na něj zíral s klidným znechucením.
Tanja cítila na zádech Adrienovy oči. Bylo těžké neotočit se a nepodívat se. Nemůžu, přikázala si, pokud se otočím a podívám se na něj, dám najevo, že se bojím. Vzápětí promluvil další hlas v její hlavě. To proto, že se vážně bojíš, šeptal úlisně. Oba hlasy se chvilku hádaly, až nakonec Tanja trochu pootočila hlavu a ohlédla se za sebe.
Mezi všemi vlivnými lidmi, které tady dnes potkala, Adrienova hlava divně vynikala. Upřeně na ni zíral a skutečnost, že se otočila a všimla si toho, na tom vůbec nic nezměnila. Na jednu strašlivou vteřinu se jejich oči setkaly, pak se strachem odvrátila. Cítila se, jako by jí ledová voda oblévala končetiny. Ještě chvíli a utopí se. Pěknýma očima sledovala ubohou hanebnost tohoto města a chvílemi si opakovala slova, jež jí řekl Vince jednou večer: Nesmíš se bát. Strach je zabiják rozumného uvažování. Bylo to spíš jen takové zašeptání, ale tehdy večer ji ta slova probudila k životu, takže musejí něco znamenat.
Dveře komory se zčistajasna rozletěly a dovnitř vstoupila soudkyně a soudní vykonavatel. Klidným krokem vyšli ke svému stolu a dali si záležet, aby do jejich výrazů neprosákla ani špetka citu. Soudní vykonavatel zvedl pohled, oči stejně zarudlé jako tváře. „Všichni povstaňte pro ctihodnou soudkyni Margaret A. Kellyovou."
Tiše pronesená výzva velmi úzce hraničila s příkazem, a proto všichni přítomní poslechli. Tanja upřeně pozorovala bezvýrazné oči paní Kellyové. Když stála vzpřímeně a předstírala úctu, docela dobře na ni viděla. Byla menší postavy a nezdravě bledé pleti. Prořídlé, pískově blonďaté vlasy měla přičiněním natáček úzkostlivě vlnité a lesklé. Působila víc jako učitelka z mateřské školy, než ctihodná soudkyně.
Ještě jednou si Margaret Kellyovou dlouze prohlédla, než s předstíranou pokorou sklopila zrak ke špičkám svých kozaček.
„Toto soudní slyšení, má určit trest pro Lindu Martinovou ve věci vraždy Philipa Prescotta," hřímal vykonavatel.
„Můžete se posadit," řekla soudkyně Kellyová. „Pane Emersone, vystupte, až budete připraven."
Všichni přihlížející se usadili na svá místa. Grant vstal a po cestě k řečnickému pultu očima vyhledal Tanju. Mrkl na ni. Jediné nicotné gesto, které pro ni v tuhle chvíli znamenalo celý svět. Sladké ujištění, díky němuž opravdu uvěřila, že všechno bude zase v pořádku – dřív či později.
Grant Emerson vypadal sebejistě a ve svém živlu. Dvěma prsty uchopil tenký mikrofon a nastavil si ho k ústům přesně tak, aby mu nepřekážel, ale aby zároveň bezchybně zesílil každé slovo.
Polkl doušek jemně perlivé vody, kterou mimoděk převaloval v ústech už nějakou dobu a promluvil. „Vaše Ctihodnosti, Linda Martinová se stala obětí strašlivého zločinu a nyní se ještě ke všemu stává obětí falešných obvinění. Jedinou skutečnou chybou Lindy byla důvěra v Adriena Prescotta a jeho rodinu." Grant zašilhal směrem, kde byla Tanja. Jeho rysy napjaté, řeč těla chladná jako závoj mlhy nad ránem. Pořád tam ještě nehnutě seděla. S kamenným výrazem ve tváři ho sledovala neproniknutelným pohledem. „A ta chyba ji přišla draho."
Soudkyni Kellyové se koutek úst stočil do trpkého úsměvu. Její oči se dívaly skoro žalostně. „Pane Burtone, vaše úvodní poznámky, prosím."
Maurice Burton vystoupil na stupínek a zahleděl se do očí jeho soka. Když začal mluvit, jeho hluboký hlas zněl ledovým klidem a hřímal celou komorou.
„S radostí, vaše ctihodnosti. Můj kolega Emerson tady vykresluje pěkný obrázek nevinné a zraněné Lindy Martinové. Ale já nemohu dostat z hlavy nebohého Philipa Prescotta, jehož chladnokrevně uškrtila žárlivá snoubenka. Její intriky začaly velmi brzy: vyrůstala na špatné straně loděnice a od života chtěla stále víc... Philip Prescott byl neodolatelným cílem. A tak vychytralá slečna Martinová udělala přesně to, co uměla nejlépe – spřádala pavučinu lží, aby chytila do pasti tu nejtlustší a nejlépe vykrmenou mouchu ve městě."
Tatiana si vyděšeně uvědomila, že už se dobrou minutu a půl nenadechla, jak se jí svíralo hrdlo. Musela pootevřít ústa, aby do plic dostala trochu kyslíku. Až doteď si myslela, že důvěrně zná slizké teorie obžaloby a jejich zvrácené způsoby. Ale tohle bylo nové. Maurice Burton jako by si za pochodu vymýšlel kusy Lindiny minulosti a dosazoval si je do své promyšlené pohádky, jak se mu to zrovna hodilo.
„Vypadalo to, jako by měla vyhráno," hřímal Maurice, „jenomže pak se ve Philipovi probudil jistý pud sebezáchovy a pobídl ho, aby utekl, dokud ještě může. Začalo to jako tajná aféra, ale Philip si brzy uvědomil, že právě Kendra Woodová je pro něj ta pravá." Burton se na chvíli odmlčel. Zavřel oči, lapaje po dechu, a tlumený šum z řad přihlížejících naplnit soudní síň.
Tatiana se ohlédla do míst, kde tři řady za ní seděli manželé Woodovi. Oba vypadali zkroušeně. Samuel, který už dlouho věděl, jak se věci doopravdy mají, úzkostlivě svíral ruku své ženy v dlani, a když zachytil Tanjin pohled, zvedl ručku ke rtům a něžně políbil.
Jenomže Maurice ještě nedokončil svou pohádku a úlisným pohledem pozoroval Lindu, jejíž nejhorší noční můra se v tom okamžiku pomalu ale jistě stávala skutečností. „Takže Philip konečně našel ženu, kterou si vždycky přál. Linda ale zjistila, že chtěl zničit její sen o bohatství. Musel tedy zaplatit životem. A jak zahladila stopy, ptáte se? Vrátila se zpátky k počinu, který během desetiletí mimořádně zdokonalila: hrála si na oběť." Dramaticky ukázal přes soudní síň a zahřměl: „Linda Martinová fingovala vlastní únos, aby vyvázla z vraždy!"
Zuby nehty se držel Raymondova vyprávění. Byl to jen další z mnoha podvodníků – zahalený v oparu tajemna a temnoty. Skrytý ve stínech se stával podlým služebníkem Adrienových zvrácených přání a otrokem jeho peněz, které teď vládly jeho tělu i mysli.
„Někdo takhle prohnaný je nebezpečím pro nás všechny. To je důvod, proč vás žádám, abyste Lindu Martinovou zadrželi bez možnosti odvolání či kauce." Maurice Burton se konečně odmlčel a lačně si hltnul vody ze své sklenice. Na druhém konci místnosti – schovaná ve stínu vyšívaných závěsů – Linda Martinová propadala panice a zoufalství, oči křečovitě zavřené.
„Rád bych teď vystoupil proti argumentům pana prokurátora několika svědky," opáčil Grant klidně. Nejdřív zavolal na tribunu Kendru Woodovou. Poté, co přísahala, že bude vypovídat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, se na ni Grant přívětivě usmál. „Kendro, řeknete mi, jakého ražení byl váš vztah s Philipem Prescottem?"
Byla to prázdná póza a Grant to věděl. Ale potřeboval, aby to slyšela a pochopila i soudkyně Kellyová.
Kendra si z obličeje odhrnula záclonu lesklých platinových vlasů a mluvila teď přímo k soudkyni. „Jak už jsem říkala mnoha lidem včetně pana obhájce, můj vztah s Philipem byl vždy čistě přátelský. Svého muže miluji a za žádnou cenu, ani v těch nejdivočejších snech, bych ho neponížila nevěrou. Philip chtěl pro svoji snoubenku zařídit luxusní líbánky na Himalájích, dokonce složil zálohu. Jenomže pak Linda zmizela a on se bál, že bude muset posunout termín nebo zájezd úplně zrušit. Jedenkrát si mě kvůli tomu pozval na svou jachtu, protože v masivních prostorách rodinné vily se cítil osamělý a malá kajuta mu nejspíš dodávala pocit bezpečí."
„Říkáte, že jste s Philipem Prescottem neměla milostný poměr?" dodal Grant.
Kendra odhodlaně zavrtěla hlavou, nos zdvižený. „Nikdy."
„To zcela mění situaci. Linda Martinová si samozřejmě mohla myslet, že ji Philip podvádí, ale vážně by riskovala vězení kvůli několika nepodloženým informacím?"
„Ještě pořád máme ty knoflíky s otisky prstů!"
„Prosím, nepřerušujte obhájce, pane Burtone!" rozhořčila se Kellyová.
Když Burton zmlknul, Grant byl připravený pokračovat. „Podnikla lakewoodská policie nějaké kroky, aby vás vyslechla, paní Woodová?"
„Ne. Byla bych jim řekla všechno tak, jak to teď říkám vám."
Diváci seděli bez hnutí, se zatajeným dechem.
„Žádné další otázky, vaše ctihodnosti."
„Soud tedy předvolává dalšího svědka."
Na stupínek tentokrát vystoupila Violet Prescottová v blankytně modrých šatech s krajkami a šňůrou skvostných safírů kolem krku. Nejprve odříkala přísahu stejně jak Kendra a potom přikývla, jako že je připravená zodpovídat jakékoliv otázky.
„Jak byste popsala povahu Lindy Martinové?" zeptal se Grant měkkým hlasem.
Babiččina tvář zvážněla. Dala si s odpovědí načas, nakonec se prsty zachytila pultu. „Linda je snílek a vždycky si přála najít romantického partnera. Když potkala Philipa, měla za to, že by mohl být její spřízněnou duší. I navzdory svízelím jejich vztahu stála při něm a pořád ho milovala. Nikdy by mu neublížila."
Grant provedl Violet několika dalšími otázkami a dal jí šanci, aby soudkyni nastínila Lindinu něžnost, loajalitu a lásku k Philipovi.
„Žádné další otázky, vaše ctihodnosti."
„Obžaloba nyní může křížově vyslechnout svědka," ozvala se Kellyová a tím ke slovu pustila Maurice Burtona. Ten vstal se zlomyslným úsměvem, který nevěstil nic dobrého. Ať v nitru cítil nebo si myslel cokoliv, jeho pohyby byly sebejisté a výraz tváře chladný jako kov.
Ať jsou jeho způsoby jakkoliv zvrácené, chce to samé, co všichni ostatní, pomyslela si Tanja sklíčeně. Vypátrat vraha a poslat ho za mříže. Pro Adriena to platilo taky. Bývala by mu to nepřípustné chování i odpustila, kdyby nebylo na úkor tak čisté a nevinné duše, jako by ta, která patřila Lindě. Lidé umírali a Pachatel byl stále na svobodě. Jako zkušený predátor potichu prolézal skrz temné stíny a zatím se brilantně vyhýbal pozornosti strážců zákona. A jejich nečinnost dovedl využít ve svůj prospěch skoro tak dobře, jako jejich činnost. Díky tomu zůstával pořád ještě na svobodě. Nepolapený a neodhalený. Skrytý v temných zákrutech svých plánů připomínal samotnou smrt.
Z myšlenek ji vytrhl Burtonův hrubý hlas, který ji donutil, aby se na chvíli zastavila a zamyslela nad tím, zda je takhle nepříjemný i normálně, nebo ten dojem vytváří jeho úlisný pohled a role dokonalého padoucha.
„Paní Prescottová, je pravda, že Linda občas pobíhala po chodbách vašeho sídla a se za svůj výběr budoucího manžela? Nechtěla snad vždy patřit do bohaté rodiny?"
Violet odmítavě zamlaskala, ale pak se polekaně podívala na soudkyni, jako by jí nebylo úplně jasné, co si může v jednací síni dovolit a co už je příliš. „Linda byla samozřejmě šťastná, že žije naším životním stylem, ale nikdy neřekla nic o tom, že by bažila po bohatém muži."
„Jistě, možná ne tolika slovy. Linda Martinová chtěla velký dům, šperky, peníze a vůbec všechno, co mohl Philip nabídnout. A když toho konečně dosáhla, nikdy by nedopustila, aby jí to někdo vzal."
„Ne! Takhle to nebylo!" Violet se úpěnlivě snažila, aby její hlas zněl klidně, ale i navzdory tomu do něj prosákla trocha zoufalství.
„Opravdu? Copak víte, že by se Linda někdy zajímala o někoho, kdo nemá peníze? Vždyť všichni její přátelé jsou z vysoké společnosti, pana obhájce nevyjímaje. O tom, že je doktor Emerson citově zainteresovaný, ani nemluvě."
„Námitka! To je irelevantní!" vyjekl Grant, svíraje ruce v pěst rozčilením.
„Přestaňte útočit na obhajobu, pane Burtone, a pokračujte ve výslechu zdvořilým způsobem, prosím!" napomenula ho soudkyně trochu unaveným, malátným hlasem. Na handrkování a slovní šarvátky byla jistě zvyklá a tak nebylo divu, že ji nezdvořilá gesta unavovala.
Maurice se ušklíbl a Tanja cítila, jak si svým neurvalým chováním pomalu získává publikum na svoji stranu.
„Dobrá, změníme téma. Paní Prescottová, jste tu, abyste vypovídala v záležitosti Lindiny povahy, že?"
„Ano," řekla Violet.
„A přesto... vaše vlastní povaha je dosti sporná, nemyslíte? Když váš manžel zemřel, stala jste se až příliš oblíbenou mezi jeho přáteli. A to ani nemluvím o těch výletech do lázní, kam jste nejezdila za relaxací, nýbrž za pány hosty."
„Námitka! Obtěžuje svědka!" vykřikl Grant.
„Konec otázek!" zahřímala Kellyová. „Nedovolím, aby se z mé soudní síně stal cirkus. Považujte to za poslední varování, pane Burtone."
Maurice Burton ustoupil o dobré dva kroky a ukončil výslech, ale zamýšlenou škodu už napáchal. Soudní síní se rozléhalo napjaté mumlání. Tanja si uvědomila, že všichni přítomní upřeně pozorují babičku. Soudí ji.
Netrvalo moc dlouho, aby si dala dvě a dvě dohromady. Tohle všechno bylo součástí Adrienovy drzé a rafinované pomsty. V životě si totiž nepomyslel a ani v nejdivočejších snech se mu nesnilo, že zrovna babička Violet si s ním dovolí nesouhlasit. Pohoršilo ho to. Ta, která každoročně ždímala jeho konto, jen aby si dopřála luxusní pobyt v lázních, neměla nejmenší právo s ním nesouhlasit.
A proto ji jeho šikovná loutka Burton dnes přede všemi ponížil. Byla to zvrácená a podlá forma trestu, který věřil, že si zaslouží.
Tatiana byla snad jediný člověk na světě, který v něm jakž takž dokázal číst, a právě proto jeho úmysly pochopila takřka okamžitě. Už toho večera, co mlčky poslouchala jejich peprnou hádku a zahlédla v bratrově tváři stín nepřítele, věděla, že z toho Violet rozhodně nevyjde bez úhony. A nemýlila se.
Kde teď vězí ty tvoje důvody, proč jsi chtěl studovat práva?! To byla samá spravedlnost sem, spravedlnost tam, slyšela babiččin mrazivý tón znovu v hlavě. A Adrien odporoval, jeho hlas napjatý jako přetažená struna: Možná, že sis toho, drahá Violet, ještě nevšimla, ale život prostě není fér! Někdo se narodí v pozlátku čtvrti Beverly Hills a někdo jiný v hliněné chatrči v Bangladéši. Kde v tom máš jakou spravedlnost?
Ovšem tahle hádka byla pouhou špičkou ledovce vleklých sporů a hádek, které sužovaly rodinu už od chvíle, co Linda zmizela. Někdo se musel stát obětí – ale překvapilo ji, že si bratr vylíval hněv zrovna na babičku. Byl to poslední podlý a nečekaný trik, který ji definitivně přesvědčil, že Adrienovi už není pomoci. Ať už soud vyhraje, či nikoliv, jednou určitě zemře a až se tak stane... probudí se v pekle.
„Žádné další otázky, vaše ctihodnosti," zahudral Maurice Burton a ona postřehla, jak pohledem plným jedovatého zadostiučinění zavítal do míst, kde seděl Adrien.
Violet sestoupila ze stojanu a zamířila zpět na své místo, tváře horoucí. Billy Dixon vypadal, že je víc než připravený někomu vrazit.
Grant zavolal na stupínek několik dalších svědků – především Lindiny kolegyně z baru –, ale pokaždé to dopadlo stejně. Nastínili skutečnou povahu Lindy Martinové a Burton překroutil všechno, co bylo řečeno. Nakonec bylo řízení ukončeno. Po téměř hodině uvažování svolala soudkyně Kellyová všechny k závěrečnému projednání.
„Musím říct, že tohle je velmi obtížný případ pro obě strany," prohlásila, když si na stehnech pečlivě urovnala dlouhý talár. „Pane Burtone, budete muset tvrdě zapracovat, abyste přesvědčil porotu, že tato žena bez jakékoliv kriminální minulosti a bez záznamů o násilí nejenže spáchala úmyslnou vraždu, ale také přesvědčivě zinscenovala vlastní únos."
Pak se soudkyně obrátila ke Grantovi. „Domnívám se, že před sebou máte také hromadu práce, pane Emersone. Obžaloba sice nemá motiv, ale otisky vaší klientky na části Philipova oblečení by u nejvyššího soudu mohly projít a vaše klientka by se trestu nevyhnula, i když by byl snížený. Obávám se, že vzhledem k závažnosti obvinění a povaze všech důkazů, které mám před sebou, musím odmítnout možnost kauce a odvolání." Jediným agresivním pohybem položila kladívko na dřevěnou základnu. „Toto jednání je odročeno!"
Než jednání začalo, domnívala se Tatiana, že na jeho konci bude buďto pomýšlet na bujarou oslavu, nebo se utápět v melancholii se slzami na krajíčku. Ale nedostavil se žádný pocit, který by se aspoň vzdáleně podobal jejímu očekávání. Jednání bylo odročeno a to znamenalo, že mají ještě pořád šanci z toho Lindu vysekat. Ovšem obžaloba dostala drahocenný čas, aby našla (nebo vymyslela) další usvědčující důkazy. A s Nedem Raymondem v čele místní policie jim Štěstěna vážně moc nepřála. Z druhého úhlu pohledu ale měli na své straně ty nejlepší lidi, což jim hrálo do karet.
Otočila se a zapátrala ve tváři orámované řídkou ofinou a záclonami nazrzlých vlasů. Linda ze sebe nemohla dostat ani slovo. Slzy jí stékaly po tvářích, když ji soudní vykonavatelé vytáhli na nohy, připraveni odvézt ji zpět do chladné cely.
Grant klesl na židli. Zdálo se, že všichni už mají jasno, co se stalo, a že za všechno může Linda.
Po patnácti minutách, které s Grantem zabili s kantýně s šálkem horkého čaje a vzájemně si vyměňovali dojmy z řízení, se Tatiana omluvila, že už půjde domů. V břiše jí kručelo a Claudeův příslib, že se na oběd bude podávat nějaká specialita, ji popoháněl k ještě rychlejšímu kroku.
Zdobenými dveřmi takřka vyběhla na chodník a užuž zvedala ruku, aby mávla na právě projíždějící taxík, když u stěny soudní budovy zpozorovala kapitána Raymonda. Lebedil si pěkně na sluníčku, pokuřoval doutník a vypadal docela spokojeně. Když si jí všiml, ústa se mu zkroutila do hrůzostrašného šklebu.
„Jste opravdová osina v zadku, víte to? Nebýt vás, mohl jsem mít na kontě další uzavřený případ. Vy a Howardová jste se vážně hledaly, až jste se našly," šeptal zlostně.
„Počkat, Daisy je tady?"
„Sakra, jen to ne. Touhle dobou s největší pravděpodobností zapíjí smutek, jestli je toho vůbec schopná."
„Proč by měla, pane Raymonde?" Její ruka ale vzápětí vyletěla nahoru a zastavila se jen centimetry od Nedových rtů. Protáhla si prsty a rubín na jejím prstu se zablyštil do svitu zimního slunce. „Ne, vlastně už vím, co jste udělal, ale nechám vás to říct, abych vyzkoušela, jak hloupě to zní."
Kapitán pevně zatřásl hlavou. „Vyhodil jsem ji."
Tatiana si až doteď myslela, že umí naslouchat špatným zprávám, aniž by hnula brvou. Ale tohle bylo nové. Teď si nebyla jistá, zda se jí tak nepříjemně lepí košile na tělo, protože je vlhko, nebo se potí strachy. Projel jí vztek – čirý, dokonalý, soustředěný hněv. Náhle měla husí kůži po celém těle a lomcovala s ní zuřivá touha ukrást Nedovu služební pistoli a nacpat mu její pažbu do chřtánu.
Udělalo se jí zle. Cítila se divně a trochu provinile, jako by nakukovala do okna, kam má zakázáno se dívat. Ale neměla jinou možnost. A pravda byla taková, že neměla chuť přestat.
„Proboha proč?!" vyhrkla bez rozmyslu. „Byla to nejlepší důstojnice v celé vaší jednotce!" Všemožně se pokoušela uklidnit. Nezáleží na tom. Teď se tím nemůžu trápit. Ne, dokud na mě civí Raymondovy oči...
„Jo, možná dokud vám nepomohla shromáždit všechny důkazy za mými zády. Opakovaně neuposlechla rozkazy svého velitele! Nikdy jsem jí nevěřil, samozřejmě. Byla příliš cílevědomá a povýšená, ale nikdy by se mi nesnilo, že se z ní vyklube hotový zrádce."
„Zbláznil jste se?!" ječela na něj.
„Dejte si na mě pozor, Prescottová," zavrčel Raymond a chvíli vypadal asi jako medvěd grizzly. „Taky by se vám mohla stát nějaká nehoda."
„A vám by mohl přijít do schránky takový pěkný papír s nadpisem trestní oznámení, kapitáne."
Raymond sebou sotva znatelně škubl – jako loutka, kterou zatahali za nitky. Ale pak se chraplavě zasmál, mávl rukou a zmizel uvnitř soudní budovy. Pravděpodobně šel za Adrienem a Burtonem slavit svůj polovičatý triumf.
Zato Tanja věděla přesně, co musí udělat teď. Zavolat Daisy Howardové. Co záleželo na tom, jak velký hlad ji sužoval. Krvavá touha ublížit kapitánovi už skoro pominula a tak z kapsy kabátu vyňala telefon a třesoucími se prsty vytočila Daisyino číslo. Vyzváněcí tón hrál dobrých dvacet vteřin, než to konečně přijala.
„Daisy?" vyhrkla Tanja a zněla naléhavě, takže si vyšetřovatelka okamžitě domyslela pravý důvod jejího telefonátu.
„Tanjo," ozvalo se potichu. „Čekala jsem, kdy se mi ozveš."
„Právě jsem opustila soudní budovu. Slyšela jsem, co Raymond udělal. Je mi to moc líto. Kde jsi?"
„Doma. Kde jinde bych měla být?" bylo slyšet povzdech.
„Můžu přijít za tebou? Ráda bych tě viděla."
„Jasně... Třeba mě to přivede na jiné myšlenky," přisvědčila Daisy.
Tanja se smutně usmála. „Tak jo, za chvíli mě tam máš jako na koni."
Už z dřívějška znala polohu Daisyina bytu, a tak naskočila do taxíku a o necelých dvacet minut později vystoupila na rohu Frost Route.
Roztřeseně pochodovala klikatou ulicí a obdivovala zářivé vánoční řetězy na střechách stavení. Napadlo ji, že na průčelí těch cihlových domů se vyjímají obzvlášť dobře. V drobných loužích na dlážděném chodníku se tetelilo světlo pouličních lamp a půvabné vločky se snášely skrz houstnoucí opar mlhy. Lehčí než peří a přitom chladnější než Adrienova pýcha, pomyslela si. Do nohou se jí už dávno zakousl chlad – jako lovecký pes, který lační po své kořisti – a odmítal se pustit. Když šla po schodech vedoucích do závětří, domovní bludička nade dveřmi jí zazářila do obličeje.
Daisy se objevila na prahu. „Tanjo – "
Ale jmenovaná ji nenechala ani dokončit větu. Místo toho ji přivinula k sobě, mlčky a starostlivě. Její tvář se otřela o tu Daisyinu. Zavřela oči a nadechla se. Pak zastřeně hlesla těsně u ucha své kamarádky: „Je mi to moc líto."
Daisy při těch slovech zjihla, nosem se dotkla Tanjina ramene a prudce se nadechla. Brzy Tanja ucítila, že jí mírně třesou ramena.
„Už nejsem vyšetřující komisařka," špitla Daisy. Objala ji pevněji. Napínala mysl. Pátrala po něčem, po čemkoliv, co by teď mohla říct nebo udělat, aby zmírnila tu bolest a bezmoc. Nemohla sedět v teple a bezpečí vily a cpát se obědem s vědomím, že její přítelkyně je sama a nemá u sebe nikoho, kdo by ji podpořil.
Jemně ji políbila na tvář. A držela ji skrz všechny ty hrozné věci, kterým ji kapitán Raymond nechal na pospas. Protože někdy být odhodlaný není tak úplně bezpečné – někdy je to vratké a tenké jako lano a může vás to cíleně přimět k pádu. Ale Tatiana Prescottová... ta by to všechno pustila k vodě. Dost možná by riskovala úplně všechno, jen aby udržela své přátele a rodinu v bezpečí. Aby jejich chodidla udržela pevně na tom laně. Aby se nezřítili dolů...
Právě proto ji teď držela v náruči opravdu dlouho. A pak, když se Daisy přestala třást ramena a její tělo se uklidnilo, odtáhla se.
Daisy se smutně usmála. „Jsem ráda, žes přišla." S těmi slovy zamířila dovnitř a Tanja ji následovala po bílých schodech, v nichž hrály tenké mramorové nitky. Zamířily do kuchyně, ze které se řinulo šero – nejdřív však bylo nutno zavřít okno. Potom Tanja přivřela dveře a sundala si kabát jako obvykle.
„Zrovna jsem si chystala oběd. Dáš si taky?" broukla Daisy.
„Moc ráda."
„Neměla jsem náladu kuchtit nějaký gastronomický zázrak, takže jsem zvolila vafle s jablečným sirupem. Doufám, že se neurazíš."
„Věř mi, v téhle situaci bych vzala za vděk i kůrkou chleba."
Tatiana si sundala sako, aby se neumazalo nebo jí při práci nepřekáželo, a přehodila jej přes opěradlo nejbližší židle. Nějakou dobu vedly dost plytký rozhovor o počasí a dnešním slyšení. Daisy si díky ní udělala o celé situace poměrně rozumný obrázek; zatím věděly akorát potřebné minimum, aby odtušily, že se Linda Martinová stala obětí vrahových intrik a plánů. Že se zamotala do pavučiny.
Komplikované vztahy v rodině Prescottových Pachateli bezpochyby nahrávaly, poněvadž takhle nebylo příliš složité je oslabit. Linda se tedy domnívala, že ji Philip podvádí s Kendrou, ale pravda to nebyla. Její nastávající ve skutečnosti jenom zařizoval luxusní dovolenou. Linda se to dozvěděla mnohem později, než kdokoliv jiný, ale ani to Daisy nedonutilo zpochybňovat její nevinnu. Dalším potenciálním pachatelem mohl být Samuel Wood – vášnivý koncholog, který mohl Kendru podezírat z nevěry a chtěl si to osobně vyřídit s jejím milencem. Ovšem každý, kdo Samuela aspoň trochu znal, by se této teorii určitě vysmál. Samuel byl spíš typ muže, který se všechno snažil vyřešit s bílou vlajkou v ruce. Prostě si neuměla představit, že by naplánoval vraždu, nebo někomu fyzicky ublížil.
Pak tu byla samozřejmě problematická skupinka nesoucí příjmení Prescott, ale nikdo z nich příliš nepasoval do vrahova psychologického profilu a chyběl zde motiv. Z toho, co Daisy vypozorovala, měli Philipa v rodině rádi.
Únos Lindy mohl být z tohoto hlediska opravdu pouhé „preventivní opatření". Měla se stát součástí prokleté rodiny a někdo se vynasnažil, aby tomu zabránil. Pokud Pachatel skrz hrozivé vraždy skutečně realizuje svoji krvavou pomstu, musí k tomu mít dostatečně dobrý důvod.
Smrt Heleny Parkerové, do vzorce prozatím nezapadala vůbec. Nikdo z podezřelých v Itálii, pokud jí bylo známo, ani nebyl. Znamenalo to, že existuje někdo další? Nějaký komplic, se kterým dosud ani nepočítali? Daisy se z toho dělalo nevolno, motala se jí hlava... Kde je aspoň jedna pořádná stopa? říkala si.
Vzápětí se Tatiana odhodlala otevřít trochu osobnější téma.
„Omlouvám se, Daisy. Mám pocit, že tohle všechno je moje chyba, že tě vyhodili kvůli mně."
„V žádném případě," zaprotestovala Daisy. „Sama jsem se rozhodla neuposlechnout ty rozkazy a nelituji toho. Přestěhovala jsem se na sever, abych se stala policistkou. Myslela jsem, že Lakewood je město možností a splněných přání. Ale podle toho, co jsem viděla, to tak úplně není..."
Tatiana nakrčila nosík. „Tohle město je především plné boháčů. Ty znáš jejich zvyky, kdy přicházejí a odcházejí, špinavosti, které provádějí v noci, i zločiny, co ututlávají přes den, víš velikost jejich nohou, kombinaci čísel na bezpečnostních zámcích i jakou měli oblíbenou hračku, když byli dětmi. A spolu tyhle informace využijeme k tomu, abychom je potopily."
Teď už se Daisy dala do smíchu. „A co když se staneš jedním z nich?"
Tatianě nepatrně zacukalo v koutcích. „Toho se nemusíš obávat."
„Ale co kdyby – "
„Pak budeš muset lovit i má tajemství."
Tanja si podala hlubokou mísu a začala promíchávat mandlové těsto se všemi jeho hrudkami a nedokonalostmi, zatímco Daisy se pokoušela zprovoznit vaflovač. Ozvalo se tichounké zasyčení, když pomocí naběračky dostaly první kousek na jednu z plotýnek přístroje.
Ve volné chvíli se Daisy opřela o dveře. „Ne, stala jsem se vyšetřovatelkou, protože jsem věřila ve spravedlnost. Protože jsem věřila, že se policie vždy postaví za to, co je správné, a že mi bude krýt záda. Ale pak mi kapitán zakázal vyšetřovat. Pro mě bylo nemožné ho poslechnout, a tak jsem nařízení prostě obešla. Věděla jsem, že tím porušuji přímý rozkaz, ale nemohla jsem zůstat stranou a nechat Raymonda, aby ututlal pravdu. Obzvlášť, když to znamená, že vrah zůstane na svobodě. Když jsme u toho, raději přijdu o práci, než abych se zpronevěřila svému přesvědčení!"
„To je úžasné, Daisy."
Vyšetřovatelka přikývla. S rukama na ohbí stolu se dívala, jak se zuby skřipce zakusují do uzlu Tanjiných vlasů. Při každém pohybu, který udělala, při promíchnutí těsta, se jí na pravé straně zdvihala košile. Vzhůru vyčesaný účes jí vrhal na záda hnědý stín, který postupně bledl, až se ztratil v šeru. Lemy bílé košile se jí vzdouvaly po obou stranách a splývavě, v bohatých záhybech kopírovaly křivku jejího pasu.
„Dík," zamumlala Daisy klidně. Nechtěla hned vyznít cynicky. „Škoda, že mi ta moje úžasnost neplatí účty."
„Až zjistíme, co se doopravdy stalo, odhalíme Raymodovu korupci. Ještě to můžeme napravit."
„To je dojemně pozitivní přístup, ale svět není tak jednoduchý ani spravedlivý. Ne vždy dobří lidé vyhrávají. Někdy to pachatelům holt projde," konstatovala Daisy.
„Myslím, že nad tím přemýšlíš chybně," zamručela Tanja. „Protože svět není rozdělen na slušné lidi a pachatele. Všichni v sobě máme kousek světla, ale i kousek temnoty. Důležitá je ta část, podle které se rozhodneme jednat. Ta nás definuje."
Daisy zvedla ruce nad hlavu jako poražený voják. „Dobrá, dobrá, ale co mám teď dělat?"
„Pro začátek vyšetříš tento případ. A pak rychle pryč od podobných věcí." Tatiana vytáhla z vaflovače dva už hotové kousky.
„Vypadá to dobře," pochvalovala si Daisy.
„Doufej, že to bude tak i chutnat."
Když bylo všechno hotovo a ve dřezu čekala hromada špinavého nádobí, s chutí se pustily do jídla. Tanja jedla obzvlášť hladově. Vafle se jí zdála dostatečně měkká, svěží i šťavnatá. Jednoduše vydařený kousek jako z cukrárny. Jablečný sirup byl sladký právě tak akorát a jahody sladce voněly a zářily jasnou červení. Jejich vůně byla tak pronikavá, že se Tanji sbíhaly sliny. Tak ochutnala a její chuťové buňky nadšeně zajásaly nad chutí čerstvého ovoce.
Daisy se teprve teď odhodlala vyjádřit svoje upřímné obavy: „Zároveň mám dojem, že mě vyhodil kvůli těm nadcházejícím volbám šerifa, víš? Myslím, že ve mně vidí hrozbu. A já přitom jeho místo nikdy nechtěla! Ale když mě teď odstranil z cesty, je jasné, jak lednové volby dopadnou."
Tanja na to nic neřekla. Jenom se společně skácely na gauč a v polosedu setrvaly dalších několik minut.
Tanja si položila hlavu na rameno své přítelkyně. Cítila rychlý tlukot svého srdce – nebo to bylo Daisyino? Skákalo v hrudi jako splašené... Jediné, co jí v tu chvíli běželo hlavou, byly bídné a zemdlené myšlenky. Ne, takhle to nemůže být, usmyslela si, já bych měla konejšit Daisy, ne ona mě.
Natáhla ruku a otočila kolečkem na přehrávači, takže se píseň linoucí z rádia trochu zesílila. Rychle se postavila a s elegantní poklonkou nabídla Daisy ruku. Obě se začervenaly přemáhající nejistotou, což ale netrvalo déle než mrknutí oka. Její gesto nebylo vůbec hloupé, právě naopak. Skrývalo v sobě tajemný klíč šťastného života.
„Nech toho," zasmála se Daisy a plácla ji po napřažené dlani.
„Nedělej to kvůli mně. Udělej to kvůli sobě. Tím, že si budeš odpírat příjemné věci, nemůžeš zabránit tomu, že se někdy stane i něco špatného."
Netrvalo to dlouho, než se Tanja spolu s Daisy nechaly unášet dávkou nespoutanosti, kterou jim společný tanec poskytl. Dokonce jim stačila teskná hudba z rádia. Smály se zvonivým smíchem, připomínajícím zurčení lesního potoka a držely se za ruce a pasy, jako zamilovaný pár na vánočním bále. Čas okolo nich plynul svým obvyklým, nenarušitelným tempem, ale v mysli dvou mladých žen jakoby se zastavil.
Po sérii bláznivých kreací, kdy se uvolnily, trochu odreagovaly a navzájem se potěšily, nastal čas se na chvíli zastavit a vychutnat si intenzitu daného okamžiku. Alespoň z části uklidnit srdce, rozbouřené jako moře, a otevřít se rozhovoru. Pracovat na vybudování pevného přátelství.
Když Tanja zvedla hlavu, postřehla nepřítomný výraz v obličeji její společnice. Malátně upíjela instantní svařák a přimhouřenýma očima se dívala z okna na balkón, který se div neprohýbal pod závějemi sněhu. Ještě pořád hustě chumelilo a nic nenasvědčovalo tomu, že se počasí v dohledné době umoudří.
Tatiana přimhouřila hezké oči. „Hele, Daisy?"
„Hm?"
„Já bych hlasovala pro tebe."