Nezvykejte si na tak časté vydávání, tyhle části se jen velice dobře píší a taky se snažím psát než nastoupím do práce tento pátek, pak už to bude bohužel složitější. ❤
Harry na něj čekal. Čekal dokonce mnohem déle, než jak se domluvili, když se pak přiblížila třetí hodina ráno, začal mít strach, proto vzal do ruky mobil. Nechal mobil zvonit dostatečně dlouho na to, aby mu to Louis vzal, ale nic se nedělo. Zkoušel to asi desetkrát, ale stále nic. Ležel tedy dál a čekal, jen čekal, protože jednou Louis přijít musel.
Jenže Louis se začal probírat zrovna ve chvíli, kdy to jeho přítel vzdal. Měl hrozně sucho v krku a připadal si, jako by ho někdo kopl do hlavy. Tenhle pocit nezažil tak dlouho, že měl pocit, že asi umírá. Zároveň vůbec nechápal, jak se takhle mohl cítit, když včera vůbec nepil... Počkat včera? Rychle se posadil, což zjevně nebyl nejlepší nápad, protože se s ním hned zhloupl svět. Bylo mu hrozně špatně. Co se to s ním sakra stalo? Nechápal. Byl oblečený, alespoň částečně, a zbytek jeho oblečení ležel zmačkaný vedle postele. Natáhl se do svojí bundy a vytáhl mobil.
Displej ukazoval téměř čtyři hodiny ráno. Harry musel být strachy bez sebe a to mu potvrzovalo i asi patnáct zmeškaných hovorů. Měl taky několik zpráv od Brama a od Emmy nebo spíš jen od Brama z Emmina mobilu. Louis na sebe okamžitě nasoukal kalhoty, které si nepamatoval, že si sundával, jenže pak si uvědomil, že není sám a jeho žaludek udělal znovu hned několik salt.
Isaac se na posteli přetočil na záda a něco nesrozumitelného zamumlal. Louis měl pocit, že bude zvracet. Nepřemýšlel nad tím, prostě ho chytil za ramena a ne zrovna šetrně s ním zatřásl.
„Co- co? Co se děje? Kde to jsem- Louisi? Co tady děláš? Oh můj bože, moje hlava. To mě kopl kůň nebo co?" nejdřív zmateně vyjekl, načež bolestně zakňoural.
„Za tu hlavu si můžeš sám, nevím kolik jsi toho vypil, ale já jsem na tom podobně a to jsem nepil vůbec, aspoň co vím. Ty nevíš, co se stalo?"
„Ne, nic si nepamatuju."
„No tak to je skvělý, protože já taky ne. Do prdele, nespali jsme spolu, že ne?" zděsil se modrooký, což přimělo Isaaca rychle se posadit, načež bolestně zasyčel.
„Ne... Ne, tohle se nestalo! Nemohlo se to-"
„Louisi, hrozně se omlouvám, ale fakt si vůbec nic nepamatuju. Poslední si vzpomínám na to, jak sedím na baru."
„Já bych Harryho nikdy nepodvedl, určitě to musí mít jiné vysvětlení. Ne, nemůžeš nějak zjistit..."
„Co? Jestli jsme spolu měli sex? Jak to mám podle tebe zjistit?"
„Já nevím! Jasný? Já nevím, ale nemůžu Harrymu lhát! Nikdy jsem mu nelhal o ničem důležitém! Je určitě strachy bez sebe a já... Chápeš, že jsem ho možná podvedl? Navíc s tebou! Kdybych skončil u Brama bylo by to v pohodě, ale jsi to ty."
Louis si zoufale vjel prsty do vlasů. Isaac se kousl do rtu předstíraje, že ho zrovna tahle poznámka nezabolela, avšak zároveň věděl, že se tohle nikdy nemělo stát.
„Nemusíš mu lhát, jen mu to neříkej. Tohle se opravdu nemělo stát, ne že bys nebyl přitažlivý a nebudu lhát, určitě bych si dal říct, ale nikdy bych- Nic bych nezkoušel na šťastně zadaného, aspoň za střízliva určitě ne. Strašně mě mrzí, co se stalo, ale ani jeden si to nepamatujeme, tak co na to prostě zapomenout a předstírat, že se to nikdy nestalo. Všichni tak budou šťastnější," navrhl mladší a byl skutečně upřímný. Tak, jak moc se mu Louis líbil a stál by o něj, tohle nechtěl. Nechtěl být důvodem zbytečného neštěstí dvou dalších lidí.
„To nemůžu. Harryho miluju a právě proto k němu musím být úplně upřímný, nechci před ním nic tajit, musím- musím jít..."
Zvedl se, oblékl si bundu a ještě se otočil na Isaaca.
„Omlouvám se," řekl a už ho nebylo.
Isaac se po chvíli postavil a houpavým krokem přešel ke skřínce, kde stála neznámá sklenička. Vzal ji a se zamračením dal do sáčku na důkazy. Tohle přece nebylo jen tak.
* * *
Když mířil k Harrymu na hotel, cítil se hrozně. Měl chuť ze sebe sedřít kůži, tak špinavý si připadal. Nejhorší na tom všem, ale byla nejistota. Co když se mezi ním a Isaacem nic nestalo a on Harrymu zbytečně ublíží? Ale pak naopak, co když ho skutečně podvedl? Jak je vůbec možné, že si nic nepamatuje? To přece není normální. Navíc nic nepil, nebo ano? Nepamatoval si nic od okamžiku, kdy s Isaacem odešel z klubu. Zastavil se před hotelem a zhluboka se nadechl. Opět cítil, jak se mu zvedá žaludek. Vešel do hotelu, vyžádal si klíče a výtahem vyjel nahoru do patra jejich pokoje. Sotva stačil odemknout dveře a Harry se mu vrhl okolo krku.
„Lou, proboha! Strašně jsem se o tebe bál, kde jsi byl takovou dobu?" šeptal, protože bylo hodně brzo.
„Harry, pojď prosím dovnitř, já ti musím něco říct..." pohladil ho paži. Musel si připomínat, že je to možná naposledy.
„Lou, co děje?" posadil se na postel a podíval se na modrookého, který vypadal jako hromádka neštěstí.
„Prosím, slib mi, že mě necháš mluvit a i když se ti to, co uslyšíš nebude líbit, vyslechneš mě."
„Louisi, začínáš mě děsit, stalo se něco?" to s jakou starostí v hlase to řekl mělo na Louise efekt tvrdé rány do břicha. Chtělo se mu padnout na kolena a rozbrečet se jako malé dítě. Teď by toho jistě byl schopen. Harry to na něm hned poznal.
„Slib mi to, prosím, Harry," slabě zašeptal. Mladší se mu podíval do očí, načež lehce přikývl. A Louis mohl brečet, z toho jak nevinně a trpělivě vypadal. Nebrečel, protože ještě stále tomu dokázal zabránit.
„V klubu byl Isaac, Harry," začal mluvit. Na čele kudrnatého se okamžitě objevila vráska, ale nepřerušil ho.
„Byl úplně mimo a motali se kolem něj takový divní chlapi, nemohl jsem ho tam nechat, takže jsem ho vytáhl z baru, jenže pak už si nic nepamatuju. Nevím, co se stalo, ale..." cítil, jak ho v očích štípou slzy. Věděl, že tentokrát je nezastaví.
„Ale?" zeptal se Harry, když jeho ticho přetrvávalo.
„Je tady možnost, že... že jsem se s Isaacem vyspal."
„Jak to myslíš možnost?"
„Nic si nepamatuju, vůbec nic, jako by mi někdo vymazal z hlavy poslední čtyři hodiny. První, co si pamatuju je, jak jsem se probudil vedle Isaaca v jeho bytě, probudil jsem ho a chtěl vědět, co se stalo, jenže on si taky nic nepamatoval. Je možný, že se to nestalo, ale nevím... prostě to nemůžu říct jistě, chápeš?"
Harry na to nic neřekl. Seděl vedle Louise, rty semknuté do úzké linky a díval na svoje ruce složené v klíně. Bylo znát, že se mu chce křičet. Možná to by teď Louis uvítal víc, než ticho, němé nevyřčené výčitky vznášející se ve vzduchu.
„Řekni něco, prosím..." zašeptal modrooký.
„Jdi pryč."
Ta dvě slova se mu doslova zařezala pod kůži, tak chladně byla vyslovena.
„Harry, já-"
„Ne, nechci teď nic slyšet. Chci být sám. Musím být sám. Necháš mě prosím?" přerušil ho kudrnatý příkře.
„Ano... Samozřejmě, Haz-"
„Ne, dost, neříkej mi tak a prosím jdi."
Lehl si na postel a otočil se k němu zády. Nic dalšího už neřekl. Louis pevně zavřel oči, načež otevřel dveře, aby mohl opustit pokoj, ale ještě se ohlédl.
„Jediné, co jsem kdy chtěl, bylo ochránit tě před vším špatným, nakonec jsem udělal pravý opak," pronesl tiše do ztichlého pokoje, než skutečně odešel.
Harry se po chvíli otočil na druhý bok. V hlavě se mu honilo příliš mnoho myšlenek, které ještě nedokázal zpracovat. Několik minut jen zíral na dveře. Nevěděl, na co čekal. Možná si tak trochu přál, aby se Louis nenechal tak snadno odbýt, ale stejně si byl jistý, že by výsledek byl stejný. Potřeboval být sám – opravdu – jenže když se pak celý apartmán ponořil do ticha, ucítil, jak se mu do očí tlačí slzy a první tichý vzlyk si našel cestu z jeho rtů.