Omlouvám se, že je kapitola až teď musela jsem ji dopsat.😅
Červená složka papírů byla hozena na stůl ve výslechové místnosti a muž sedící za ním sebou trhl nad zvukem zabouchnutí dveří. Isaac ho vyslýchal poslední tři hodiny s malými pauzami, což pokládal za dobrou strategii, ale ledy se stále ne a ne hnout. Když si všiml, že muž sebou tentokrát škubl, pousmál se. Jeho plán asi zafungoval a vypadalo to, že by se muž mohl brzy zlomit a konečně promluvit.
„Vítejte zpět, pane Van Halene, tak? Už jste si rozmyslel, jestli mi povíte, kde jsou ty děti a s kým spolupracujete?" zeptal hlasitě posouvaje židli, na kterou si následně sedl.
„Nevím o čem mluvíte," pronesl muž jako již asi desetkrát předtím opět s ledovým klidem, což Isaaca začínalo víc, než štvát.
„Tak podívej, ty bastarde, jestli se těm dětem něco stane, cokoliv, i kdyby jednomu z nich chyběl jen vlas na hlavě, tak ti zařídím doživotní pobyt ve společné cele a nechám mezi vězně uniknout informaci, že jsi prznitel nemluvňat," chytil muže za límec košile a slova zasyčel, takže je měl šanci slyšet jen on.
Když pak jeho límec pustil, Van Halen se sesunul zpět na židli a se zesinalým obličejem se na něj podíval, než promluvil.
„Naše matka... To ona ty děti má, my jsme je jen unášeli, jsme jen prostředníci, to ona tohle celé naplánovala," spustil, přičemž téměř nepřítomně hleděl do stěny, ani stopa po sebevědomém, arogantním muži, který tu seděl předtím.
„Koho myslíte tím „my"?" zeptal se už klidněji Isaac. Van Halen na něj teď působil úplně jiným dojmem, jako by jej jeho menší vyhrůžka změnila v někoho úplně jiného.
„Joyce..." hlesl, otřásl se, jako by si vzpomněl na něco hodně nepříjemného, ale dál nepokračoval, takže si Isaac musel nakonec opět vzít slovo.
„To je vaše sestra, mám pravdu?" pokusil se zjemnit svůj tón, jelikož viděl, že jinak se nejspíše dál neposunou.
„Ano," odpověď mu nějakou dobu zabrala, ale nakonec ji policista dostal.
„Kde ty děti najdeme?" opět se zeptal, protože jinak mohl očekávat pouze tichou hodinku.
„Můžu vám ukázat místo, kde jsme je měli předtím, ale určitě už tam nebudou, byli jsme domluvení, že se sejdeme včera v osm, takže když jsem nepřišel Joyce, měla za úkol děti přemístit, kam to netuším," vysvětlil a přestože mu Isaac zcela nevěřil, musel se smířit s tím, že z něj víc nedostane. Možná by to na něj mohl zkusit Louis, když ráno přijde.
„Fajn, ale to až zítra," zvedl se ze židle, načež přešel ke dveřím, které otevřel a promluvil k policistovi za nimi, „prosím odveďte pana Van Halena do cely třináct. Pro teď končíme."
* * *
Nutno podotknout, že Isaac ten den nešel vůbec domů. Celou noc strávil na služebně a snažil se pochopit, proč by zrovna Van Halenovi unášeli děti. Že by se Harry nakonec s propojením té mumie s jejich případem pletl? A co ten vzkaz na zrcadle? Byl jsem veskrze hříšný. Jestliže Bůh může působit skrze mne, může působit skrze kohokoli. Proletělo mu hlavou a hned měl tendenci nechat si opět přivést Van Halena.
Mezi papíry na svém pracovním stole si našel fotku toho vzkazu, okamžitě si vzpomněl na slova Lei - Je to citát zakladatele řádu Františkánů - Františka z Assisi - mohli tedy předpokládat, že šlo o náboženského fanatika, někoho silně ovlivněného vírou. Ale Van Halen byl spíš blíž chatrné psychice, než někomu zapálenému do vnucování náboženských postojů, možná tedy spíše jeho sestra nebo matka? Isaac několik minut nepřetržitě sledoval fotografii a snažil se přijít na něco, co je ještě nenapadlo.
Pak rychle sáhl po složce, ve které se nacházel případ Vraha neviňátek. Otevřel ji, přecházejíce očima řádky posudku psychologa Garetta Dwaina. Jeho psychika byla narušená různými způsoby, ale náboženský fanatismus mezi jeho diagnózy nepatřil. Podle toho, co ve spisu přečetl, jej Isaac mohl téměř s jistotou zařadit do skupin - pedofil, sadista i člověk s několikanásobnou poruchou osobnosti. Upřímně nechápal, jak se někdo takový mohl tolik let pohybovat volně po svobodě.
Cítil, jak mu postupně začínají těžknout hlava i víčka, ale nebylo divu, když hodiny na stěně ukazovaly už dvě minuty po půl čtvrté ráno druhého dne. Nakonec usnul na hromadě papírů a s nedopitým hrnkem kávy skoro v ruce.
* * *
Isaaca probralo zavrzaní dveří do kanceláře, což nejdřív zapříčinilo jeho zmatení, než mu došlo, že usnul při práci a už je ráno, načež si uvědomil, že probuzení mu zařídil Louis. Usmíval se, než si ho všiml, pak se zatvářil překvapeně.
„Ahoj, Isi. Jsi tu brzo, myslel jsem, že chodíš kolem sedmé..." hodil po něm tázavý pohled.
„No to ano, ale já včera nešel domů. Vyslýchal jsem Van Halena asi do jedenácti a pak jsem se pustil do prohledávání toho, co zatím máme, asi jsem u toho nakonec usnul. Ten případ není nic jednoduchýho," poškrabal se na krku, ale pak si všiml Louisova výrazu, který prozrazoval, že se něco stalo.
„Oh aha, no já jsem s tebou právě o naší spolupráci chtěl vlastně mluvit..."
„Tak povídej, o co jde?" pobídl ho, když viděl, jak se starší zdráhá.
„Opravdu to neber tak, že proti tobě něco mám, dobře? Jen si myslím, že by pro nás pro oba bylo lepší, abychom zkusili pracovat sami, nebo třeba s někým jiným," vysvětlil, sledujíce mladíka před ním, jehož výraz se měnil s každým slovem.
„Um a proč? Měl jsem pocit, že nám to spolu šlo, i když s náma Harry dál nemohl být? Stalo se něco? Nebo jsem něco udělal já?" ptal se, ale nezabránil určitému pocitu křivdy vstoupit do hlasu.
„Jak jsem říkal, není to nic proti tobě, opravdu ne, je to jen- rád bych si vyzkoušel práci i s někým jiným, ale opravdu se mi s tebou pracovalo dobře, jsi skvělý policista," pokusil se to aspoň trochu vysvětlit Louis, ale to Isaacovi stejně situaci moc neosvětlilo.
„Já to asi nechápu, ale dobře. Díky, žes mi to řekl, než jsi to domluvil s Gielem..." přemohl se ke slabému úsměvu, než bez jediného dalšího pohledu na modrookého začal sbírat listy papírů do jednotlivých složek.
„Nezlobíš se, že ne?" tok myšlenek mladšího přerušil Louisův hlas a dlaň na jeho rameni. Isaac ji rychle setřásl, ač v duchu toužil, aby nemusel, ale husí kůže, která mu naskočila po celém těle, se hned tak nezbavil.
„Promiň, nechci, abys to bral jako nějakou zradu, nebo tak, protože tak to vůbec není," zněl upřímně, jenže Isaac si v tu chvíli připadal, jako největší idiot, když si uvědomil, že celou noc pracoval na případu, který teď místo něj bude vyšetřovat někdo jiný. A jak to mám brát?, chtělo se mu říct nahlas, ale radši si to rozmyslel a kousl se do jazyka.
„To je dobrý, jak říkám, sice to nechápu, ale nezlobím se, dobře? Jestli mě teď omluvíš, tak půjdu domů, jsem úplně vyčerpanej. Všechno, co jsme společně zjistili a taky záznam z výslechu Van Halena máš ve složkách na mém stole," upozornil jej ještě a i se svou taškou zašel do šaten, zatímco Louis s neutrálním výrazem a přikývnutím zamířil do Gielovy kanceláře. Tam si sedl na lavičku, obličej složil do dlaní. To jsem opravdu tak nesnesitelný, že se mnou ani nedokáže pracovat?, poznamenal si v duchu. Nebyl tam dlouho, aspoň mu to dlouho nepřišlo, ale jelikož se opět začínal utápět ve svých emocích a vzpomínkách, mohla to být klidně i hodina.
Celou dobu tu bylo ticho, nikdo sem nevešel, takže když zaslechl Louisův hlas, jak se pomalu blíží, rychle zaběhl za dveře sprch. Opravdu neměl náladu mu zrovna teď vysvětlovat, proč je ještě pořád tady a už dávno nešel domů, jak říkal. Zpoza dveří viděl Louisovu postavu, jak nejdřív něco zadává do mobilu, než přiložil mobil k uchu a posadil se na lavičku. Chvíli v tichu čekal.
„Ahoj, lásko," byla první věc, kterou řekl, jeho hlas jasně prozrazoval úsměv, „jo, byl a mluvil jsem i s Isaacem. Nevypadal úplně nadšeně, ale myslím, že to snad vzal dobře," řekl, opět nastala krátká odmlka, během níž pravděpodobně mluvil Harry, „ano, dostanu k sobě nějakou mladou policistku, takže můžeš být v klidu."
Isaac se zamračil. Takže tahle situace nastala kvůli Harrymu? On snad žárlil?
„Dobře, Hazz, něco koupím po cestě. Miluju tě," potichu se zasmál, „neboj, až přijdu tak si to vynahradíme, co říkáš? Mluvil jsi s Gemmou? A je to teda domluvený? Nevadí jim to? Super, tak to jsem rád. Měj se, lásko."
Vstal z lavičky a ještě jednou se pro sebe usmál, než opustil šatnu a Isaac tak mohl vyjít ven. Zajímavé, velmi zajímavé.