brian's pov
Souhlasila...
Ona...souhlasila? Cítil jsem jak se mé strnulé rty pomalu roztahovaly do úsměvu, když můj mozek konečně pobral danou informaci, jenž se růžově skvěla na starém školním radiátoru.
Nemotorně jsem uchopil permanentní fix a zapsal svou odpověď. Byla to ta první věc co mě napadla. Až později mi došlo, že je možná trochu stupidní.
-
,,Takže počkej...ještě jednou. Ty někoho máš?" Vykulil oči úchvácený Roger.
,,Ne jakože mám..."
,,Prostě máš někoho s kým chceš jít a půjdeš na ples??" Přikývl jsem. Roger se obrátil na stejně překvapeně vypadajícího Tima. Poté bylo chvíli ticho.
,,No tyvole..." Vypravila ze sebe blonďatá hlava.,,Kdo to je? Jak vypadá?"
,,No uhm..to je to..." Nervózně jsem se uchechtl.,,Já nevím."
,,Co? Cože?" Jejich oči vypadaly že za chvíli vypadnou z důlků a zbydou po nich jen nehezké prohlubně.
,,No já prostě nevím..nevím kdo to je." Pokrčil jsem rameny.,,To je na dlouhé vyprávění."
,,My máme čas." Řekl Tim a odložil svou kytaru na koženou pohovku. Pořád ale nepřestával vypadat vyjeveně.
,,No, tak dobrá..."Z hluboka jsem se nadechl a s celou záležitostí, ohledně neznáme dívky, jsem se jim svěřil.
,,Tyvole to je docella vodvaz..." Vydechl Roger.
,,Jo..." Přitakal mu Tim. To já už ale věděl i bez jejich odborného názoru. Nebo alespoň z části, pořád jsem totiž zcela nedokázal připustit, že se něco takového vlastně děje. Že mě někdo tak moc zaujal přes pár desítek, v podstatě hloupých, vzkazů.
Zase bylo ticho.
,,Ale proč uprostřed tanečního sálu?" Ozval se najednou Tim. A tady jsem si uvědomil, že to byl možná trochu hloupý nápad.,,Tančit bude hodně lidí, jak ji tam najdeš, když nevíš jak vypadá?" Rád bych jim tento dotaz zodpověděl, bohužel jsem na něj sám odpověď neznal.
,,Popravdě...to jsem v tu chvíli úplně nepromyslel." Přiznal jsem se. Možná jsem prostě podvědomě tušil, že ji od ostatních rozeznám a nebude k tomu třeba slov.
-
Poslední zkouška do živého vystoupení před většinou školy dopadla skvěle, snad lépe než kdokoli z naší trojice čekal. Z hudby jsem tedy trému již neměl. Ovšem pořád tu byla ta věc, která svírala můj žaludek a nutila ruce se potit jako o život. Když jsem si tedy ještě naposledy zkoušel své sako, měl jsem problém zapnout knoflíky.
,,Agh.." Vydechl jsem a znovu se na sebe podíval do zrcadla. Ty vlasy... Začal jsem je různě upravovat a cuchat, ony ovšem vypadaly pořád téměř totožně. Povzdechl jsem si. Lepší ani horší to už asi nebude.
,,No páni...tobě to tak sluší." Zaznamenal jsem slabší ženský hlas za svými zády.
,,Nemůžu uvěřit tomu, že můj synáček je vlastně už velký chlap." Trochu jsem se zasmál a svěsil ruce podél těla.,,Můžu si tě vyfotit?" Zeptala se nadšeně stejně tak kudrnatá žena po mém boku.
,,Klidně." Pokrčil jsem rameny a otočil se čelem k ní s úsměvem na tváři.,,Jen se mi moc nedaří učesat." Zasmála se - moc dobře tenhle problém znala. Z kožené brašničky vytáhla fotoaparát a dvakrát mě na jeho film zaznamenala. Poté samozřejmě následovalo ještě pár dotazů ohledně zítřejšího vystoupení, Rogera a Tima a také utrousila nepatrnou poznámku ohledně mého plesového rande. Na to jsem pouze odpověděl, že doufám že dorazí.
,,Kdyby nedorazila byla by hloupá." Dostalo se mi něžného mateřského pohlazení po tváři. Tak to ale viděla spíše ona. Za normálních okolností bych s ní možná i souhlasil, nebo víceméně souhlasil, jenže ona neznámá dívka se mi asi vážně...líbila? I v mé hlavě to znělo absurdně.
-
,,Tohle je trochu divný." Zašklebil se snědý hoch při pohledu na vrchní část mého obleku.
,,Co? Co se ti nezdá?"
,,Chcete být přeci rocková kapela." Zavrtěl hlavou a vztáhl ruce k mému motýlku a obratně jej rozvázal.,,Člen takové kapely musí vyčnívat." Rozepnul dva vrchní knoflíky mé košile.,,No...hned to vypadá líp, odvázaněji, sluší ti to." Podíval jsem se na sebe do zrcadla.
,,Já nevím..."
,,Věř mi, na tohle mám oko."
,,No tak jo." Pokýval jsem hlavou a trochu si ještě porovnal sako. Najednou se ozval zvonek. No konečně.,,Tak jdeme." Popadl jsem pouzdro se svou kytarou a vydal se společně s Fredem ke dveřím.
,,To to trvalo."
,,Roger nemohl najít druhou botu." Odvětil Tim téměř okamžitě, ještě než blonďák v červeném vzorovaném obleku vedle něj stačil vymyslet nějakou lepší výmluvu.
,,Achjo, hlavně už pojďme." Zavřel jsem za sebou dveře a hnal hochy do auta.,,Myslím, že zrovna kapela by přijít pozdě neměla."
,,Nojo, však už." Zabrblal Roger a nastartoval motor svého milovaného automobilu.
Když jsme o pár minut později dorazili do školy, ulevilo se mi, že jsme stihli dorazit akorát na domluvený čas - i když já jsem byl vždy všude raději s předstihem. Na druhou stanu mě ale pohltila panika.
Opravdu přijde?