thirty

127 18 3
                                    

brian's pov

V kolik se máte sejít?" Podíval jsem se na své hodinky s koženým páskem, abych se znovu, již po sedmé za večer, ujistil.

,,Za dvacet minut, o další pauze." Upil jsem ze sklenice svého pomerančového džusu. Opět jsem ucítil, jak se mi začínají potit dlaně. Naštěstí můj pot z trémy nebyl jako ten z nadměrného pohybu nebo ten z přehřátí při provádění zcela normálního pohybu, převážně v létě.

,,Tak nám ji pak přiveď představit."

,,To víš že jo..."


tim's pov

,,Tyjo, fakt válíte, neskutečný!!" Ječel Charles přímo do mého obličeje.

,,To jsem rád, že se ti to líbí."

,,Nám všem!" Pokynul rukou k davu lidí, jenž zaplňoval obvykle téměř prázdnou tělocvičnu. Poté do sebe kopnul zbytek nealkoholického punče, skoro jako kdyby v něm nějaký ten ethanol i byl.

,,Kde máš vlastně Cam?" Většinu času působili ti dva totiž nerozlučně.,,Nejste tu dnes spolu?"

,,Ne tak úplně, spíš jsem ji jen doprovodil a teď se mi tu někde ztratil Leon s Mary."

,,Aha, takže jsi tu sám?"

,,To taky ne, dnes na Lyr dohlížím." Odpověděl s důrazem.

,,Dohlížíš na ni?" Většinou mě u Charlese jen tak nic nepřekvapilo, ale tenhle jeho výrok mi ani po pár vteřinách nedocházel.

,,No ona tu má dnes rande." Nad slovem rande udělal oběma rukama uvozovky a zachechtal se.,,S nějakým klukem z dějin."

,,Z dějin?"

,,To je na dlouhé vyprávění." Mávl nad tím rukou.,,Mají se sejít tamhle." Ukázal na zaplněný prostor pod velkým nápisem Maturitní ročník 1965.,,Nikdy ho neviděla."
V tu chvíli jako bych měl dejavu. Opět mi pár vteřin trvalo informace zpracovat. Pak mi ale blesklo.,,No a proto jí tu dnes hlídám, bojí se že je to nějaký žertík, nebo tak. Prostě dohlížím."

,,Já - já myslím že to žert není...huh."

,,Hele tím si nemůžeš být nikdy jistý." Rozmáchl se rukama.

,,Já bych si jistý byl." Přitáhl jsem ho k sobě za rukáv jeho tmavě zeleného saka a znovu se podíval na místo, které před chvílí označil jako místo setkání Camily a jejího známého/neznámého doprovodu. Tím směrem se prodíral mezi lidmi v "sále" velice známý obličej s ještě známějším hárem. Ukázal jsem na něj. Charles se na mě nechápavě zahleděl.

,,Ne..." Vydechl po chvíli.

,,Jo."

,,Cože?"

,,To je na dlouhé vyprávění. Pojď."


brian's pov

Neměl jsem jí donést květiny? Ale jaké? Růže?Ne, ty jsou moc obyčejné a to ona, dle mých domněnek není. Lilie? Moc velké. Kopretiny? Ty jsou zase moc malé. Potěšili by jí? Otec tvrdí, že květiny dívky vždy potěší, ale třeba Roger, ten květiny na schůzky nenosí vůbec a holky se o něj skoro perou. Tedy ne doslova...A je tohle vlastně vůbec střed? Začínal jsem uvažovat nad tím, že to opravdu možná nebyl až tak skvělý nápad, když jsem už dvě minuty a dvacet tři vteřin (přesně) přešlapoval na tom stejném místě a nikdo se neukázal. V tom mi přeci jen někdo poklepal na rameno. Ztuhnul jsem. Je to ona? Poznala mě? Jak? Obrátil jsem se tím směrem a zahleděl se na dívku s havraními vlasy, jenž byly tvořeny ze spousty hustých a hlavně dlouhých loken.

,,Můžeš mi prosímtě uhnout? Už věčnost se snažím dostat ke stolu s pitím." Zamručela, přičemž dosti důrazně nadzvedla obočí, aby mi dala najevo jak moc jí tu svou statickou přítomností obtěžuji.

,,Jo, jo, jistě, omluvám se." Ustoupil jsem a ona bez dalšího slova prošla. Možná se mi ulevilo. V první chvíli. Pak si s mou myslí začala pohrávat myšlenka, že se prostě rozhodla nepřijít. Pravděpodobně ne kvůli tomu, že bych se jí z těch vzkazů nezamlouval, ale mohla dostat strach. Větší než já. Přeci jen dívky na tyhle věci reagují jinak ne?

,,Briane! Camilo!" Z momentálního hlubokého zadumání mě vyrušil známý dvojhlas. Obrátil jsem se čelem k nim a zvedl pohled od dřevěných parket. U toho jsem zaznamenal i vysokou a přesto velice křehce vypadající dívku s krátkými narezlými vlasy a obličejem posetým pihami. Svůj zrak jsem však upřel především na dvojici hochů přede mnou.

,,Co vaše rande?" Optal se Charles.

,,To není rande." Tentokrát zněl můj hlas společně s druhým. Ohlédl jsem se zpět směrem, kterým přicházel. Její oči se leskly, tváře měla bledé avšak přetřené jemně broskvovou barvou a její dlaně jakoby se chvěly. Hleděla na mě, možná trochu zamyšleně, možná trochu zbaběle, především ale překvapeně.

,,Rádi jsme pomohli."

𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian mayWhere stories live. Discover now