𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

five

camila's pov

,,Pierre de Coubertin se narodil prvního ledna roku osmnáct set šedesát tři v Paříži. Byl to pedagog, historik, politik, spisovatel, sportovec a… všechno možný.
Hlavně je však známý díky obnovení olympijských her.
S tímhle nápadem poprvé vystoupil dvacátého pátého listopadu v roce osmnáct set devadesát dva, ale nesklidil žádné velké ovace…“
Stála jsem sama před tabulí a odříkávala těžce naučené informace. Ráda bych zdůraznila slovo sama a to proto, že jsem tu sama být neměla.
Páč jsem v posledních minutách hodiny, kterou jsme měli minulý týden, a na které jsme dostali za úkol vypracovat esej na toho chlapa, zřejmě usnula, (a Leon zřejmě taky) nepostřehla jsem, že profesorka McWangová na poslední chvilku změnila celé zadání.
Až na datum odevzdání, samozřejmě.

Tak například – zezačátku to měla být esej, že ano.
Paní profesorka si však řekla, že ideálnější bude, to tu hezky odprezentovat, protože proč ne?
Možná proto, že prezentování před kýmkoliv a kdekoliv mě jednou zabije, ty krá- Ehm.
Všechny ty pohledy upírající se na vás, čekající, co z vás vypadne… Fuj.
Další pozměnění, které mi však v téhle situaci přišlo vhod – skupinové odprezentování.
Pokud by se jednalo o skupinové odprezentování, nemusela bych být tak ve stresu, protože se veškerá pozornost nebude upírat jen na mě, ale i na ostatní lidi.
To znělo celkem logicky a logické to i bylo, jenže ti zoufalci (Leon a další dva týpci, jejichž jména se nedají zapamatovat) dneska jaksi nedorazili.
Oni opravdu nedorazili a fakt jsem si nemyslela, že by to bylo kvůli nemoci, nebo jinému problému.
Regulérně se na mě vykašlali.
A já byla regulérně vytočená.
Možná bych ještě pochopila ty hochy, se kterými jsem nikdy předtím neprohodila ani slovo, ale Leona?
U něho jsem tiše doufala, že je doopravdy nějak nemocný.
A nejlépe velmi vážně, protože jestli mě tady nechal na pospas jen kvůli nějaký rýmičce… Je mrtvej.

Ještě několik dalších minut jsem tam stála a mluvila, než mě konečně propustila.
Mé místo nahradila pětičlenná skupina, která měla o jeho životě povědět ještě něco konkrétnějšího.
Rozvalila jsem se na židli – která, samozřejmě, nezapomněla zavrzat – a tak napůl poslouchala.
Chybělo mi koukání z okna, opravdu moc.
Byla to jediná zábava, kterou jsem mohla praktikovat.
Jak jsem již jistě zmiňovala, mé kreslení, a cokoliv, alespoň trochu umění se podobající, stálo za starou bačkoru.
A tak jsem zapojila všechnu duševní sílu a na výklad se snažila soustředit jak jen to šlo.
Nedozvěděla jsem se však nic nového, co bych se již o Coubertinovy nedočetla.

-

Zazvonilo na konec hodiny a já okamžitě vystřelila ze svého místa a pospíchala ven na hlavní chodbu. Opět se tu nacházelo tolik studentů, až mě to fascinovalo.
Opravdu hlava na hlavě.
V celém tom zmatku jsem zahlédla malou silnější brunetku, která snad ani nemohla vidět, kam jí dav táhne. Za takovýchto situacích jsem byla ráda, že moje výška je nadprůměrná, nebo, jak s oblibou říkal každý, koho znám – žirafská.
Došla jsem k velké prosklené vitríně, ve které byly vystaveny všechny trofeje, které kdy škola vyhrála, a před ní se zastavila. Budu upřímná; moc jich tam nebylo.
Ne, že by se naše škola všech těchto soutěžích, zápasů a nebo všemožných vědeckých olympiád neúčastnila, jen… Výkony byly k smíchu.

Já tu samozřejmě nebyla proto, abych si prohlížela vitrínu slávy, nebo snad hodnotila lidi ve věcech, kterým sama nerozumím.
A proč tedy?
Páteční doučování nedopadlo a protentokrát jsem za to nemohla já. Po hodině matematiky za mnou přišel Charles s omluvou, že dnešek, bohužel, nedopadne, kvůli jeho zapomnětlivosti.
Zapomněl na taneční představení jeho mladší sestry, na kterém prý musel, na její příkaz, být.
Samozřejmě mi hned nato vřele nabízel, že pokud by mi to nějak obzvláště vadilo, tak může odejít dříve a na tu hromadu učení se semnou kouknout.
Musela jsem se nad tím uchechtnout. Ujistila jsem ho, že to určitě nějak přežiju – nad tím se uchechtnul zase on – a čajový dýchánek jsme si domluvili na dnešní středu.
Takže proto.

Posadila jsem se na podlouhlou lavičku, která byla kousek od vitríny a nebyla zas tak příšerně zaplněná, a rozhlížela se.
Na obzoru jsem viděla jen spoustu kluků a děvčat, které jsem neznala, ale Charles nikde.
Podívala jsem se na hodinky – ne, že by mě zajímalo kolik je, udělala jsem to jen tak pro efekt – a pak před sebe, a pak vedle sebe, a pak zase zpátky…
Nejspíš se mu protáhla hodina., přemýšlela jsem, nebo si ještě musel někam odskočit.
A nebo jsou dveře od učebny zabarikádované zmatenými prvákami, kteří nemaj tucha jak se dostat do učebny, kde měli už před dvěma minutami být.
Jo, to bude ono.

Opět jsem se podívala na hodinky. Uběhlo třináct minut od chvíle, co jsem sem přišla.
Dav už pomalu řídnul, lidi se začínali zvedat z laviček a jedna postarší uklízečka zrovna smetala nedopalky cigaret (Ty byly v interiéru školy zakázány, ale našli se tu i tací rebelové, kteří zákaz s radostí porušovali.) do menší bedýnky, ve které byl i další bordel.
Bylo vtipné, že nějaké dva tři nedopalky musely být okamžitě uklizeny, ale pokud se jednalo o školní záchodky… Tam ani snad nikdy žádná uklízečka nebyla – nebo to tam tak alespoň vypadalo.

A pak jsem ho konečně zahlédla. Pohodovým krokem si to mířil k vitríně, batoh měl přehozený přes jedno rameno a povídal si s klukem, který šel vedle něho.
Tohohle jsem znala tak od vidění – párkrát jsem ho už s Charlesem zahlédla.
Zvedla jsem se z lavičky a pomalu jim šla naproti.

Charles mě zaregistroval a usmál se. Něco tomu klukovi řekl, ten se zastavil a on ke mně doběhl.
Vzal mě okolo ramen, tak jako vždy. ,,Ahoj Lyr.“

,,Ahoj. Už jsem se začínala obávat, že jsi zapomněl.“

,,Pfff. Nikdy,“ zaculil se, ,,A to spíš já bych se měl obávat, že?“

,,Ale čehopak prosimtě?“ zeptala jsem se sladce.

,,Ále… ničeho.“
Došli jsme k postávajícímu klukovi, který nás celou dobu pozoroval. Charles nás začal okamžitě představovat.

,,Takže, Time, tohle je Camila Lyra Colinsonová a, Lyr, tohle Timothy John Staffell. Seznamte se.“

Trochu nechápavě jsem se na něj podívala a k Timovi jsem natáhla ruku. ,,Těší mě.“

,,Mě taky-“

Tim vypadal, že by ještě něco rád řekl, ale byl okamžitě přerušen. ,,Tady Timothy jde dnes na konkurz, víš,“ řekl a rozešel se. My ho hned následovali.

,,Hm? Měla bych o nějakém vědět?“

,,Vlastně ani ne,“ ozval se Tim a na Charlese se podíval pohledem už radši nic neříkej.

Ten ho však ignoroval. ,,Neviděla jsi snad ty inzeráty?
Nějací hoši shání do jejich neúplný kapely člověka, který umí zpívat a člověka, který umí hrát na basu. Tim je tak úžasný, že umí oboje, že jo Time.“

Tim si promnul oči. ,,Samozřejmě.“

,,Ano ano. No a my ho teď půjdeme rychle podpořit.“

,,Ehm… Dobře?“ řekla jsem.
Nevadilo mi to, to vůbec, jen jsem moc nechápala, proč tam mám jít i já. Ale budiž.

Upovídaný Charles pak začal opět mluvit a i když jsem moc nepobrala – a myslím, že Tim taky ne – o čem, přikyvovala jsem.
Utišil se až ve chvíli, kdy jsme se ocitli před oprýskanými dveřmi, na kterých byl přilepen papírek s velkým nápisem KONKURZ.
Z místnosti už byly slyšet hlasy, které přerušilo občasné bouchnutí do bubnů, nebo zvuk elektrické kytary. Tim, který ty dveře malou chvíli hypnotizoval, lehce zaťukal a následně vešel dovnitř.
Charles ho následoval a já jsem se pomalu rozešla za ním.
Tiše jsem doufala, že tu nestrávíme celé odpoledne.