𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

seven

camila's pov

,,Time, byl jsi báječný!“ zakřičel Charles pár vteřin po tom, co se za námi zavřeli dveře.
Měl pravdu, opravdu byl.
Byl tak moc báječný, že jsem to neočekávala ani já, ani hoši z neúplné kapely a dokonce ani Charles.

,,Musím s ním souhlasit. Byl jsi vážně skvělý,“ řekla jsem a usmála se na červenajícího baskytaristu.

,,Asi jsem měl jenom štěstí,“ pokrčil ledabyle rameny, ale jeho tvář prozrazovala, že je se sebou také spokojen.

,,Kámo, ty nemáš štěstí. Ty máš talent! Já jsem normálně věděl, že tě vezmou, protože jinak by udělali fakt velkou chybu,“ jak to měl Charles ve zvyku, vzal ho okolo ramen a pokračoval.
,,Hele, ale chápeš to. Všichni tři jste fakt dobrý, což znamená, že vaše hudba bude dobrá, což znamená, že vaše vystoupení budou dobrý a na dobrý vystoupení chodí spousta lidí. A víš kdo bude mezi tlidtěmama? Nějaký fakt dobrý holky! A holky letěj po členech kapely a určitě i po jejich kámoších. Chlape, ty budeš celebrita!“
Po tomhle jsem to Charlesovo mletí přestala poslouchat – někdy byl vážně na tečku mezi oči.
Chodby se už celkem vylidnily, takže jsme si cestu nemuseli prorážet skrz další studenty a mohli si jít pohodovým krokem k východu.
U toho, jako obvykle, stála banda kuřáků, která si samozřejmě neodpustila vyfouknutí kouře přímo do našich obličejů. Jak úžasné.

,,Lidi, teď to musíme jít někam oslavit!“ zavelel Charles, když už jsme se dostali trochu dál od budovy.

,,Můžeme jít třeba do té hospody, víš jakou myslím Lyr, jednou jsme tam byli…“

Nadzvedla jsem obočí. ,,To jako myslíš tu, ve které to vypadalo jako po útoku nějakých kovbojů? A ve které to tak hrozně páchlo? Tuhle?“

,,Zas tak hrozný to tam nebylo,“ zabručel.

,,Tak třeba ten bar. Jak že se jmenuje?"

,,Půlměsíc,“ odpověděl Tim.

,,Ježiš, to je debilní jméno. No nevadí, můžeme jít tam.“

,,Otevírají ho až po sedmé, Charlesi.“

Chlapec frusrovaně vydechl. ,,No tak to půjdeme zapít čajem!“

I když jsem zprvu přemýšlela nad tím, že se nějak vymluvím a půjdu rovnou domů a zavřená v pokoj budu poslouchat desky, které už jsem si poslechla tak tisíckrát, zůstala jsem.
Charles se trochu uklidnil – začal normálně komunikovat – a všichni jsme si při šálku čaje povídali.
Tim se celkem rozmluvil a já zjistila, že je to nejen skvělý basák, ale taky fajn kluk.
Měli jsme podobné názory a hudební vkus, takže když začal mluvit o The Doors a jak moc se těší na jejich nové album, rozjela se debata.
Charles, který skupinu neposlouchal, nad tím jen protáčel oči.
Během chvíle se však téma opět změnilo.

Ani nevím jak dlouho jsme tam seděli. Tim ani Charles čas taky nijak nekontrolovali a tak jsme opět odcházeli za šera.

-

Uběhlo pár dní od “oslavy“ Timova úspěchu a já jsem s ním od té chvíle skoro vůbec nepromluvila.
Profesoři se začali čím dál tím více probouzet k životu a tak jsme měli každý práce až nad hlavu.
A navíc – jak mi Tim řekl, když jsme společně seděli na obědě – většinu odpolední začínal trávit se svými novými kolegy.
Prostě nebyl čas.

Dnes byl lehce chaotický den.
Dané předměty se prohazovaly s jinými a učitelé, učili jinde, než normálně.
Podle toho, co se po škole roznášelo, pár členů učitelského sboru si včerejší večer něco upili na menší akci v tom pajzlu, o kterém Charles mluvil. Nemyslela jsem si, že by to byla pravda, ale nijak jsem do toho nekecala.
Nechala jsem to být a spíš se snažila dorazit na správné hodiny, ve správný čas.

V tuhle chvíli jsem se řítila chodbou, ve snaze dostat se včas na francouzštinu, která mě – stejně jako velká většina předmětů – nebavila a jako bonus mi ani nešla.
V mém běhu mě však někdo zastavil. Někdo; Leon. Chytil mě za ruku a otočil mě k sobě.

,,Ehm, Camilo, musím ti něco říct.“
Zamračila jsem se.

,,Hele, řekneš mi to pak, jo? “

,,To by asi nebylo dobrý…“ řekl a pustil mě
Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontroloval čas. Dvě minuty.

,,Tak ale honem.“

,,Kvůli přesunu teď máme dějiny. Normálně s McWangovou.“
Vykulila jsem oči a malou chvíli na  Leona talhle koukala. Pak jsem se zamračila ještě víc.

,,Děláš si ze mě prdel?“

,,No Camilo! Na takováhle slova jsem tu já,“ ušklíbl se a rozešel se nazpátek, kudy jsem ještě před chvílí spěchala. Následovala jsem ho.
,,Ale ne, nedělám si prdel. A jestli chceme přijít v čas, měli bychom hejbnout.“

Samozřejmě, že jsme včas nepřišli. Učebna francouzštiny, u které jsem předtím už skoro byla, byla úplně v jiné části školy.
Jak jinak. A i když naše zpoždění nebylo pomalu ani minutové, McWangová z toho udělala naprostou scénu.
Malá naděje na to, že bychom ještě letos s Leonem společně seděli, byla tatam.
Po tom, co profesorka domluvila/dochrčela jsem rychle zaplula do své lavice, vytáhla si nějaký papír, na který toho beztak moc nenapíšu, a pero.
Chvíli jsem si dělala nějaké ty poznámky, ale to dlouho nevydrželo. Zase jsem si podepřela hlavu, jen zírala do blba a přemýšlela nad hloupostmi. V tomhle stavu jsem vydržela do té chvíle, než mi na povrch mysli vyplulo počmárané topení (obrazně řečeno).
Opět jsem se k němu otočila a začala si ho projíždět.
Přišlo mi, že tu pár věcí přibylo. Další kresbičky, texty, nadávky… Dostala jsem se až k té svojí čmáranici.
Pořád to vypadalo otřesně.
I ten pozdrav, který jsem napsala pod to, nebyl moc chvályhodný – i mně dělalo problém to přečíst. Pohled mi však sjel ještě o trochu níž. Bylo tam také něco napsané a mně zase přišlo, že to tam předtím nebylo. Naklonila jsem se ještě víc, abych to přečetla a…

,,No to snad není možný!“ řekla jsem, nejspíš až moc hlasitě. Několik lidí se na mě otočilo a profesorka s nimi.

,,Copak se vám nezdá, slečno Colinsonová?“ vyštěkla a její pohled se do mě přímo zabodával.

,,Ne, nic. Všechno je v pořádku,“ rychle jsem odpověděla a snažila se dělat, že něco dělám.
S tichými poznámkami na dnešní mládež se otočila zpátky k tabuli a pokračovala v činnosti.
A to já pokračovala taky.
Rychle jsem se otočila zpátky k topení a nemohla uvěřit tomu, co jsem tam viděla.

Jelikož na tohle vůbec odpovídám, tak musíš sám/sama usoudit, že opravdu špatně xd - stálo tam.

Koukala jsem na to jako na přízrak. Vážně jsem to nechápala.
Mé překvapení však po chvíli vystřídal tichý smích.
Začala jsem se přehrabovat v batohu s úmyslem najít růžovou fixu a smála se nad tím, co jsem se právě chystala udělat.
Po chvilce jsem ji vytáhla a začala přemýšlet nad tím, co tomu/té neznámému/neznámé odepíšu. Nezabralo mi to však dlouhou dobu. Snažila jsem se odpověď napsat co nejprecizněji, aby to bylo o něco víc čitelnější, než předtím.
Udělala jsem poslední tah a trochu se od topení dotáhla, abych si to mohla prohlédnout.

Oh, nečekala jsem, že by mi někdo odpověděl. Ale chápu tě, tyhle hodiny jsou fakt utrpení! Mimochodem… nakreslila jsem tam malou šipku, která ukazovala na slovo sama.
Několikrát jsem to zkontroloval a znovu se zasmála. Tak tohle jsem nečekala.